Věcně-právní účinky smlouvy a řešení sporů z kupní smlouvy

5. 10. 2009 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Navazující součást dokumentu "Závazkové vztahy v mezinárodním obchodním a hospodářském styku", který pojednává o problematice závazkových vztahů.

Převzato z knihy „Zahraniční obchod (teorie a praxe)“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2009.

Věcně-právní účinky smlouvy

S některými závazkovými smlouvami (zejména s kupní smlouvou) nesouvisejí pouze práva a povinnosti účastníků, ale na jejich základě dochází k přechodu vlastnického práva k věcem, které jsou předmětem smlouvy. Závazková smlouva tak má účinky nejen mezi jejími účastníky, ale i k třetím osobám.

Věcně právní účinky smlouvy (přechod vlastnického práva) se zásadně řídí podle jiného kolizního kritéria než obligační statut. Podle § 6 ZMPS se vznik a zánik věcných práv k věcem movitým řídí právem místa, kde věc byla v době, kdy nastala skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik tohoto práva. Jde-li o věc, která se podle smlouvy přepravuje, posuzuje se vznik a zánik těchto práv podle práva místa, odkud byla věc odeslána.

Řešení sporů z kupní smlouvy

Mezi smluvními stranami může při provádění kupní smlouvy dojít k neshodám, které mohou vyústit až ve spor, který bude třeba nějakým způsobem vyřešit. Neshody či spory se mohou v souvislosti s kupní smlouvou týkat dodání vadného zboží, nebo nedodání vůbec, nebo nezaplacení či pozdního zaplacení kupní ceny.

Asi tím nejjednodušším a nejefektivnějším způsobem vyřešení vzájemného sporu je jednání mezi stranami, které vyústí ve vzájemně přijatelný kompromis, smír. Je to způsob rychlý, bez zbytečných vedlejších výdajů, do sporu mezi stranami nezasahuje nikdo třetí.

V praxi se v poslední době doporučuje řešit spory tak zvanými alternativními způsoby, jako je mediace, zprostředkování, mini-trial (jde o řízení, kterého se účastní vedoucí představitelé managementu sporných stran), med-arb (kombinace mediačního a arbitrážního řízení), pomocí expertů a podobně.

Nejde o žádné nové způsoby, ale o to, že do sporu mezi stranami vstupuje třetí osoba, která se jako prostředník nebo zprostředkovatel snaží spor urovnat a doporučuje stranám určité řešení, nebo stranám naznačuje, jaké mohou být jejich vyhlídky v případném soudním nebo rozhodčím řízení. Třetí osoba nemůže spor žádným způsobem rozhodnout (nevydává tedy pro strany závazné a vykonatelné rozhodnutí), a tudíž nevzniká žádný problém ohledně otázky, jaké právo se má aplikovat.

Soudní řízení

Při soudním řízení je vždy zvýhodněna ta sporná strana, před jejímž soudem se řízení koná. Zná totiž místní poměry, jazyk řízení, platné právo i procesní praxi, v řízení ji zastupuje její místní právní zástupce, finanční náklady spojené s vedením sporu jsou pro ni podstatně nižší a jsou splatné v místně měně. Zastupovat před místním soudem může zpravidla pouze místní advokát. V případě soudního řízení například před bangladéšským soudem vyvstává pro českou osobu problém, jak najít místního advokáta, který by nejen vyinkasoval tučnou zálohu, ale poté by v řízení za českou osobu i opravdu „bojoval“.

Jestliže si strany ve smlouvě neujednaly příslušnost soudu určitého státu, závisí na úvaze žalobce a dalších okolnostech konkrétního případu, kde podá žalobu. České právo neklade v tomto směru českým osobám žádné omezení. Podle § 37, odst. 2 ZMPS pravomoc českých soudů v majetkových sporech může být založena písemnou úmluvou stran. Tato úmluva stran se nazývá prorogatio fori a přichází v úvahu tehdy, jestliže by jinak nebyla pravomoc českých soudů založena. Podle § 37, odst. 3 ZMPS může česká právnická osoba pro majetkové spory ujednat pravomoc zahraničního soudu.

Podle § 37, odst. 1 ZMPS je pravomoc českých soudů v majetkových sporech (vysky­tu­je-li se v nich mezinárodní prvek) dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Příslušnost je v první řadě dána tehdy, existuje-li mezi stranami ujednání o pravomoci českého soudu podle § 37, odst. 2 ZMPS. Dále podle § 86, odst. 2 občanského soudního řádu lze proti zahraniční osobě podat žalobu u českého soudu, má-li na území ČR majetek. Za majetek se považuje kromě věcí movitých a nemovitých i pohledávka vůči jiné české osobě. Proti zahraniční osobě lze podle § 86, odst. 3 občanského soudního řádu podat žalobu i u soudu, v jehož obvodu je v ČR umístěn její podnik nebo organizační složka jejího podniku.

Jelikož by šlo o spor z mezinárodního obchodního styku, české soudy by aplikovaly na prvním místě příslušnou přímou úpravu (Vídeňskou úmluvu), pak právo zvolené stranami, a nebyla-li by volba provedena, pak by aplikovaly právo určené na základě české kolizní normy, obsažené v Římské úmluvě nebo v ZMPS. Český soud by vždy postupoval podle českých procesních předpisů.

Praxe vybírání mezi soudy různých zemí se v literatuře označuje jako court shopping nebo forum shopping a je považována za nežádoucí jev, který nepřispívá k právní jistotě.

Před ustanoveními ZMPS ohledně úpravy pravomoci českých soudů má přednost nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), které vychází ze základního pravidla, že osoba, která má bydliště v členské zemi, bez ohledu na její státní příslušnost, má být žalována před soudy této země. U právnických osob se klade na roveň bydlišti jejich sídlo, ústředí nebo hlavní provozovna. Z tohoto základního pravidla však existuje řada výjimek (např. jsou-li předmětem řízení věcná práva k nemovitostem, pak jsou příslušné soudy členské země, kde se nemovitost nachází). Strany se také mohou dohodnout na příslušnosti soudu jiné země.

V současné době neexistuje žádná mnohostranná mezinárodní smlouva, která by upravovala uznávání a výkon soudních rozhodnutí v obchodních věcech na území jiného státu, než kde byly vydány. Soudní rozhodnutí jsou rozhodnutími státního orgánu a mají zásadně právní účinky na území toho státu, kde byly vydány. Tato zásada vyplývá z principu svrchovanosti (suverenity) státu, protože žádný stát nemůže být podřízen svrchovanosti jiného státu.

Rozhodnutí soudních orgánů jednoho státu nemohou bez dalšího zavazovat osoby v jiném státě, zejména jde-li o osoby, které mají nějaký bližší vztah k tomuto státu (jsou-li například jeho státními občany). Státy pro uznání a výkon cizích soudních rozhodnutí stanoví mnohdy nepřekonatelné podmínky. Proces uznání a výkonu usnadňují mezinárodní smlouvy, v současné době většinou jen dvoustranné smlouvy o právní pomoci.

Rozhodnutí justičních orgánů cizích států mají podle ustanovení § 63 ZMPS v ČR účinnost,jestliže podle potvrzení příslušného cizího státního orgánu nabyla právní moci a byla-li uznána českými orgány. Uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se podle § 65 ZMPS nevyslovuje zvláštním výrokem. Za podmínek § 63 a § 64 ZMPS cizí rozhodnutí o majetkových právech lze v tuzemsku vykonat stejným způsobem, jakým se vykonávají rozhodnutí českých soudů.

Rozhodnutí cizího soudu nelze podle § 64 ZMPS uznat ani vykonat, jestliže:

  1. uznání brání výlučná pravomoc českých orgánů,
  2. o témže právním poměru již český soud vydal pravomocné rozhodnutí, nebo v tuzemsku bylo uznáno pravomocné rozhodnutí orgánu třetího státu,
  3. účastníku řízení, proti němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení,
  4. uznání by se příčilo českému veřejnému pořádku,
  5. není zaručena vzájemnost, přičemž vzájemnost se nevyžaduje, nesměřuje-li rozhodnutí proti českému občanu nebo české právnické osobě.

V rámci EU je však otázka uznání a výkonu soudních rozhodnutí v obchodních věcech vyřešena nařízením Brusel I. Z jeho ustanovení vyplývá, že pro uznání zásadně platí, že rozhodnutí vydaná v jedné členské zemi jsou uznávaná v ostatních členských zemích bez zvláštního řízení. Tato rozhodnutí vydaná v jedné členské zemi, která jsou v ní vykonatelná, budou vykonána v jiné členské zemi, poté co v ní byla na žádost strany, která má na věci právní zájem, prohlášena za vykonatelná. Nařízení tak zavádí zvláštní institut prohlášení vykonatelnosti, které předchází podání návrhu na výkon. Proto došlo v tomto směru k novelizaci ustanovení ZMPS.

Podle § 68c, odst. 1 ZMPS současně s návrhem na prohlášení vykonatelnosti může být podáni návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu. V takovém případě rozhodne soud v jediném usnesení o obou návrzích samostatnými výroky, které musí být odůvodněny. Usnesení musí být odůvodněno, i když se rozhoduje jen o jednom z těchto návrhů.

K volnému pohybu rozsudků v rámci EU přispívají především další nařízení. Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 805/2004, o evropském exekučním titulu pro nesporné nároky, se vztahuje na ta rozhodnutí, jež se týkají nesporných nároků na zaplacení peněžní částky. Rozhodnutí, které bylo po vydání ověřeno jako evropský exekuční titul v zemi vydání, se uzná a vykoná v jiné členské zemi, aniž by bylo zapotřebí prohlášení vykonatelnosti.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, umožňuje v přeshraničních sporech vydání po splnění stanovených podmínek evropského platebního rozkazu. Je-li vydán a není-li proti němu podán ve lhůtě 30 dnů od doručení odpor, může být vykonán v jiných členských zemích bez prohlášení vykonatelnosti. Je-li podán odpor, pak soud pokračuje v řízení a o uplatněných nárocích rozhodne buď podle Bruselu I, nebo podle nařízení č. 805/2004.

Rozhodčí řízení

V mezinárodním obchodním a hospodářském styku má při řešení sporů zvláštní význam rozhodčí řízení (mezinárodní obchodní arbitráž).

Rozhodčí řízení není žádný nový institut, používalo se – sice v jiné podobě – ve starém Římě a na našem území již v době vlády Karla IV. Rozvoj rozhodčího řízení v obchodních sporech nastal ke konci 19. století a zejména pak ve druhé polovině 20. století. V civilizovaných státech je oprávněn rozhodovat veškeré spory stát, který toto oprávnění svěřuje nezávislým soudům. Stát však ve svých právních předpisech může připustit, aby určitý okruh sporů byl rozhodován nezávislými osobami v rozhodčím (arbitrážním) řízení. Pro rozhodčí řízení v mezinárodním obchodním a hospodářském styku se vžil pojem „mezinárodní obchodní arbitráž“. Předmět rozhodčího řízení je pak označován jako „arbitrabilita“.

zpět na Obsah dokumentu

Podle § 2zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále ZRŘ) mohou být předmětem rozhodčího řízení majetkové spory, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkurzu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, jestliže strany by mohly ohledně předmětu sporu uzavřít smír. Rozhodčí řízení lze konat zpravidla jen tehdy, existuje-li rozhodčí smlouva.

U soudního řízení se nevyžaduje žádná taková smlouva, stačí, když jedna strana podá žalobu u příslušného soudu a druhá strana se musí soudnímu řízení podrobit. Rozhodčí řízení má navíc soukromý charakter, protože rozhodci vždy vystupují jako soukromé osoby a rozhodčí soudy jako nestátní instituce. Jmenování rozhodce není institucí trvalou (není povoláním jako u soudců), ale pouze dočasnou a týká se pouze jediného určitého sporu. Rozhodci nejsou nikdy oprávněni provést výkon rozhodčího nálezu, tedy donutit povinného ke splnění povinností, to přísluší pouze obecnému soudu.

Rozhodčí řízení ohledně sporů z mezinárodního obchodního styku má oproti řízení před obecnými soudy řadu výhod. Především je méně formální, strany mohou rozhodcům určit pravidla postupu, místo konání ústního jednání a podobně. Rozhodčí řízení je jednoinstanční, to znamená, že proti doručenému rozhodčímu nálezu nelze podat odvolání. Existuje sice institut přezkoumání rozhodčího nálezu (srov. § 27 ZRŘ), kdy strany se mohou v rozhodčí smlouvě dohodnout, že rozhodčí nález může být na žádost některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci. V praxi se této možnosti nevyužívá, protože jejím využitím by se doba trvání rozhodčího řízení prodlužovala. Proto je rozhodčí řízení rychlejší a i méně finančně nákladné.

Strany si mohou za rozhodce vybrat osobu, která bude jednak odborníkem na projednávaný spor, jednak bude mít jejich důvěru, že vydá kvalifikované a nestranné rozhodnutí. Rozhodcem mohou být podle ZRŘ i cizinci.

V současné době nevznikají žádné zvláštní problémy s uznáním a výkonem rozhodčích nálezů, vydaných v jednom státě, ve státě jiném. Delší dobu je již tato otázka vyřešena mnohostrannou mezinárodní smlouvou, a to Úmluvou o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 (č. 74/1959 Sb.), která má v současné době 140 smluvních států. EU zatím do rozhodčího řízení nikterak nezasahuje.

Podle § 2, odst. 3 ZRŘ může mít rozhodčí smlouva tři podoby:

  1. Smlouva o rozhodci se uzavírá tehdy, kdy již mezi stranami existuje spor a strany se dohodly spor předložit k projednání a rozhodnutí konkrétnímu rozhodci nebo rozhodcům. V praxi se však taková smlouva podaří uzavřít málokdy, její uzavření určitě není výhodné pro dlužníka.
  2. Rozhodčí doložka se uzavírá v okamžiku uzavření závazkové smlouvy, kdy mezi stranami žádný spor neexistuje a kdy jsou strany ochotny se dohodnout o čemkoliv, včetně způsobu řešení možných sporů. Rozhodčí doložka představuje zpravidla jedno z ustanovení základní (hlavní) smlouvy (například smlouvy kupní).
  3. Neomezený kompromis představuje dohodu stran, které spolu po delší dobu pravidelně obchodují, o řešení všech sporů v rozhodčím řízení. Pak není nutné do každé nové smlouvy zařazovat rozhodčí doložku.

Rozhodčí smlouva musí být vždy uzavřena v písemné formě, jinak je neplatná. Písemná forma je podle § 3 ZRŘ zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejího obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly.

Tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.

Uzavřením rozhodčí smlouvy nedochází k zahájení rozhodčího řízení. Jejím uzavřením dochází k derogaci jurisdikce obecných soudů (v případě podání žaloby obecnému soudu může druhá strana podle § 106, odst. 1 občanského soudního řádu vznést námitku nedostatku pravomoci soudu z důvodu uzavření rozhodčí smlouvy a soud musí řízení zastavit). Uzavření rozhodčí smlouvy nemá vliv na běh promlčecí lhůty. Rozhodčí smlouva, nedohod­nou-li se strany jinak, zavazuje i jejich právní nástupce.

V rozhodčím řízení si strany mohou za rozhodce vybrat osobu podle vlastního uvážení. Pro výkon funkce rozhodce není vyžadována žádná zvláštní kvalifikace. Podle § 4 ZRŘ rozhodcem může být občan ČR, který je zletilý a způsobilý k právním úkonům, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak (funkci rozhodce nemohou v ČR vykonávat soudci českých soudů včetně Ústavního soudu). Cizinec může být rozhodcem, je-li podle práva svého státu způsobilý k právním úkonům. Postačí však, je-li způsobilý k právním úkonům podle práva ČR. Nikdo není povinen přijmout funkci rozhodce. Přijetí funkce rozhodce musí být písemné.

V případě rozhodčího řízení institucionálního si mohou strany vybírat rozhodce z listiny rozhodců, kterou příslušná rozhodčí instituce vede. Vzhledem k tomu, že stranám je poskytováno právo výběru osoby rozhodce, musí pak nést i riziko nesprávné volby. Každá strana zpravidla jmenuje jednoho rozhodce a ti pak zvolí předsedajícího rozhodce. Nejmenování rozhodce nemůže mít za následek nekonání rozhodčího řízení, vždy je někdo oprávněn chybějícího rozhodce jmenovat (nejčastěji předseda příslušné rozhodčí instituce).  Strany jsou povinny v průběhu rozhodčího řízení dokázat okolnosti, na které se odvolávají jako na základ svých nároků nebo námitek. Rozhodci mohou vyslýchat strany, svědky nebo znalce jen tehdy, dostaví-li se dobrovolně. V opačném případě mohou požádat obecný soud o provedení potřebných procesních úkonů. I v rozhodčím řízení platí zásada volného hodnocení provedených důkazů rozhodci.

Jestliže rozhodci dojdou k závěru, že všechny okolnosti spojené s projednáváním sporu jsou dostatečně vyjasněny, prohlásí ústní projednávání sporu za skončené a přistoupí k vydání rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález se vydává v případech, kdy se rozhoduje ve věci samé nebo se ukládá povinnost nahradit náklady rozhodčího řízení. Ukládá-li se rozhodčím nálezem povinnost k určitému plnění, určí rozhodci také lhůtu k jejímu splnění.

Rozhodci v rozhodčím řízení na území ČR, které se řídí ZRŘ, rozhodují podle hmotného práva, které si strany zvolily. Jestliže k volbě práva nedošlo, tak rozhodují podle práva, které určí na základě příslušné české kolizní normy. Podle některých zahraničních právních úprav určují rozhodci rozhodné právo podle té kolizní normy, kterou považují pro řešenou věc za nejvhodnější nebo nejpřijatelnější.

Podle § 25, odst. 3 ZRŘ a také podle některých zahraničních právních úprav mohou rozhodci rozhodovat spor podle zásad spravedlnosti, avšak jen tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně pověří. Pak nejsou rozhodci při svém rozhodování vázáni žádnou hmotně právní úpravou, ale jen svým názorem na to, co je v dané věci spravedlivé a co nikoli. Strany tak nemohou vůbec předvídat, k jakému výsledku mohou rozhodci dospět. V praxi se s rozhodováním podle zásad spravedlnosti setkáváme zcela výjimečně.

Jakmile je rozhodčí nález doručen stranám, je konečný a závazný. Má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Strany jsou povinny splnit povinnosti, které jim rozhodčí nález ukládá. Jestliže tak ve stanovené lhůtě neučiní, může být podán návrh na výkon rozhodčího nálezu.

Proti doručenému rozhodčímu nálezu nelze podat žádné odvolání. Aby se však mohlo odstranit pochybení v procesní oblasti, existuje institut zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem. Podle § 31 ZRŘ jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem tyto:

  1. byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,
  2. rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,
  3. ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem,
  4. rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců,
  5. straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,
  6. rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,
  7. zjistí-li se, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.

Návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. Důvody uvedené ad b) a c) musela strana uplatnit již v rozhodčím řízení. Jestliže návrh na zrušení rozhodčího nálezu bude soudem zamítnut, nemá to žádný vliv na platnost a vykonatelnost rozhodčího nálezu.

V případě zrušení rozhodčího nálezu soudem bude záležet na důvodech, pro které byl rozhodčí nález zrušen. Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31, odst. a) a b) ZRŘ, pak soud pokračuje na návrh některé ze stran v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne (rozhodčí řízení není totiž kryto platnou rozhodčí smlouvou). Zruší-li soud rozhodčí nález z jiných důvodů, může být věc projednána v rozhodčím řízení (rozhodčí smlouva zůstává i nadále v platnosti) jinými rozhodci, než kteří vydali zrušený rozhodčí nález.

Rozhodčí nálezy vydané v cizím státě budou podle § 38 ZRŘ v tuzemsku uznány a vykonány jako tuzemské rozhodčí nálezy, je-li zaručena vzájemnost. Vzájemnost se považuje za zaručenou také v případě, že cizí stát prohlašuje všeobecně cizí rozhodčí nálezy za vykonatelné za podmínky vzájemnosti. Uznání cizího rozhodčího nálezu se nevyslovuje žádným zvláštním rozhodnutím. Cizí rozhodčí nález se uznává tím, že se k němu přihlédne.

Podle čl. III. a čl. IV. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 každý smluvní stát uzná rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde je nález uplatňován. Pro uznání a výkon rozhodčích nálezů nemají být stanoveny podstatně tíživější podmínky nebo vyšší soudní poplatky, než jsou stanoveny pro uznání a výkon rozhodčích nálezů místních (národních).

Straně, která žádá o uznání a výkon rozhodčího nálezu, stačí předložit spolu se žádostí prvopis rozhodčího nálezu nebo jeho řádně ověřenou kopii a prvopis nebo řádně ověřenou kopii rozhodčí smlouvy. Jestliže není rozhodčí nález nebo rozhodčí smlouva vyhotovena v úředním jazyku země, kde se žádá o uznání a výkon, je strana povinna předložit překlad, který musí být úředně ověřen.

Podle § 39 ZRŘ může být uznání nebo výkon cizího rozhodčího nálezu odepřen, jestliže:

  • rozhodčí nález není podle práva státu, v němž byl vydán, pravomocný nebo vykonatelný,
  • rozhodčí nález je stižen vadou uvedenou v § 31,
  • rozhodčí nález odporuje veřejnému pořádku (českému). Podle čl. V. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 mohou být uznání a výkon odepřeny na žádost strany, proti níž je rozhodčí nález uplatňován, pouze tehdy, když tato strana prokáže příslušnému orgánu země, v níž je žádáno o uznání a výkon, že:
  • strany rozhodčí smlouvy byly nezpůsobilé k uzavření rozhodčí smlouvy, nebo že tato smlouva není platná,
  • strana, proti níž je rozhodčí nález uplatňován, nebyla řádně vyrozuměna o ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení, nebo nemohla z jakýchkoli jiných důvodů uplatnit své požadavky,
  • rozhodčí nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva nebo který není v mezích rozhodčí doložky, nebo že rozhodčí nález obsahuje rozhodnutí přesahující dosah rozhodčí smlouvy,
  • složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s ujednáním stran,
  • rozhodčí nález se dosud nestal pro strany závazným, nebo byl zrušen, nebo jeho výkon byl odložen příslušným orgánem země, v níž nebo podle jejíhož právního řádu byl vydán.

Uznání a výkon rozhodčího nálezu mohou být také odepřeny, jestliže příslušný orgán země, kde se žádá o uznání a výkon, zjistí, že:

  • předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva této země, nebo
  • uznání nebo výkon rozhodčího nálezu by byl v rozporu s veřejným pořádkem této země.

Přejít na další část dokumentu s názvem „Věcně-právní účinky smlouvy a řešení sporů z kupní smlouvy - 2. část“

Ukázka z knihy „Zahraniční obchod (teorie a praxe)“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Miroslav Svatoš a kolektiv.

zpět na Obsah dokumentu

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek