Uhlíková stopa? České firmy většinou netuší. Povinnosti se ale nevyhnou

28. 8. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

V Česku je produkce skleníkových plynů na jednoho člověka zhruba o třetinu větší, než je evropský průměr. Přesto je téma snižování uhlíkové stopy zatím spíše na okraji zájmu a větší měrou se mu věnují hlavně tuzemské pobočky zahraničních firem.

Uhlíková stopa firem (CCF – Company Carbon Footprint) je pro české podniky téměř neznámý pojem. Přitom reporting uhlíkové stopy se podle odborníků velmi brzy stane stejně samozřejmou věcí, jako je například podání daně z příjmu nebo vedení účetnictví. Uhlíková stopa je nepřímý ukazatel spotřeby energií, dopravní náročnosti, nákupu výrobků a služeb v podniku, jde o konkrétní měřitelný ukazatel dopadu lidské činnosti na životní prostředí a na klimatické změny.

„Jsme jedna ze zemí, která má největší intenzitu energetické spotřeby na hrubý domácí produkt a máme jednu z nejvyšších emisních zátěží na hlavu,“ říká Petr Kalaš, viceprezident České podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj (CBCSD) a šéfporadce ministra životního prostředí. Emisní zátěž na jednoho člověka v ČR dosahuje čísla 12 tun CO2, přitom evropský průměr je 8 tun.

„Měření uhlíkové stopy je v zahraničí běžná praxe, v ČR se to týká několika desítek firem, to je stále málo. Musíme českým firmám dávat impulsy a podněty, proč je téma klimatické změny a udržitelné spotřeby potřeba vzít za své.“ vysvětlil Jan Žůrek, prezident CBCSD a zástupce poradenské společnosti KPMG.

„Sledování uhlíkové stopy není obvyklým standardem v rámci nefinančního reportingu českých firmem, stále jde spíše o výjimku. Stanovení uhlíkové stopy je pro podstatnou část podniků marginálním tématem,“ říká Vladimíra Khajlová ze společnosti CI2, která se zabývá měřením uhlíkové stopy.

Téměř polovina firem bez cíle

Vypovídají o tom i závěry studie, kterou společnost letos zveřejnila. „Výsledky studie ukázaly, že pouze 6 procent společností prezentuje za českou pobočku emise skleníkových plynů na svých webových stránkách, prostřednictvím svých strategií či reportů. 40 procent společností nereportuje emise skleníkových plynů a ani nemá stanovený cíl snížení emisí, problematiku změny klimatu prakticky neřeší,“ podotýká Vladimíra Khajlová.

„I přesto však v posledních měsících či týdnech registrujeme zřetelný zájem ze strany podniků o stanovení uhlíkové stopy provozu, její verifikace či případně i o offsetování vzniklých emisí skleníkových plynů. Jedná se o podniky s různým zaměřením, nicméně většina ze zmíněných podniků má zahraničního vlastníka,“ dodává Vladimíra Khajlová.

Další oblastí, kde české firmy zaostávají za podniky z vyspělých zemí je prezentace a zveřejňování informací týkající se uhlíkové stopy, což dělá jen velmi málo českých podniků.

Na uhlíkové stopě se podílí ve velké míře sektory dopravy a stavebnictví. Jednou z mála stavebních firem, které s problematikou změny klimatu dlouhodobě pracují, je Skanska. „Věříme, že znalost naší uhlíkové stopy povede v budoucnu k jejímu aktivnímu snížení, a tím také ke zmírnění dopadu našich činností na změny klimatu. Snažíme se pohybovat mnohem dál, než je pouze splnění legislativních požadavků,“ popsala Veronika Černá, vedoucí Týmu Green Business ze společnosti Skanska.

„Od roku 2001 jsme členem iniciativy UN Global Compact a naše podnikání rozvíjíme v souladu s principy udržitelné budoucnosti pro naše zaměstnance, klienty a komunity. Téma uhlíkové stopy patří ke strategickým oblastem udržitelného rozvoje. Jsme ambasadorem programu Sledujeme / Snižujeme CO2 pod záštitou Ministerstva životního prostředí ČR a Ministerstva průmyslu a obchodu. Zavádíme efektivní energetický management a aktivně nakupujeme zelenou energii, v současné době je veškerá spotřeba elektrické energie skupiny Skanska v České republice pokryta z obnovitelných zdrojů (OZE),“ dodává Veronika Černá.

Pilotně se firma zabývá podrobnou kalkulací a sledováním uhlíkové stopy u konkrétních stavebních projektů, například kancelářské budovy Visionary v pražských Holešovicích, či rezidenčního projektu Botanica v pražských Jinonicích. „U vybraných aktivit, například některých firemních konferencí, počítáme uhlíkovou stopu dopravy účastníků na místo a offsetujeme, tedy kompenzujeme ji vysazováním zeleně,“ pokračuje Veronika Černá.

Společnost rovněž využívá stavebního odpadu z dopravních staveb jako zdroje pro další využití v rámci podpory takzvané cirkulární ekonomiky. Snaží se rovněž o zelenou politiku v oblasti vozového parku, která zahrnuje jak využívání elektromobilu, tak sdílení aut.

Snižování emisí přináší úspory

Mezi podniky, které mají zkušenost s měřením a snižováním uhlíkové stopy, patří také společnost Letišetě Praha. „V roce 2010 se proto připojilo k mezinárodní iniciativě Airport Carbon Accreditation (ACA), která podporuje provozovatele letišť a jejich partnery ve snaze maximálně snížit emise skleníkových plynů vznikajících z různých letištních činností. V roce 2016 postoupilo pražské letiště již do třetí úrovně programu ACA, která se vyznačuje aktivním zapojením partnerů letiště a započtením takzvaných nepřímých zdrojů emisí CO2 do uhlíkové stopy letiště,“ popisuje Soňa Hykyšová, manažerka Ochrany životního prostředí Letiště Praha.

Tato aktivita přinesla konkrétní, měřitelné výsledky. „Celkově se Letišti Praha od vstupu do této iniciativy podařilo uskutečnit opatření, díky nimž snížilo svoji uhlíkovou stopu o 9 procent v porovnání s rokem 2009. Mezi jednotlivá opatření patří například vybavení vozů GPS, výměna osvětlení za LED, výměna absorpčních chladicích jednotek, výměna kotlů za efektivnější s nižším výkonem či využití odpadního tepla v čistírně odpadních vod,“ popisuje Soňa Hykyšová.

Úspory přineslo sledování uhlíkové stopy také ve společnosti Vitana. „Vitana snižuje uhlíkovou stopu již pět let. Dosud jsme dosáhli celkového snížení o 20 procent,“ upozornila Martina Frolíková, ředitelka oddělení kvality společnosti Vitana. V závodě v Roudnici nad Labem například došlo ke snížení spotřeby energií díky maximální optimalizaci výrobních procesů při plánování výroby nebo nákupem zařízení v nízkoenergetických třídách. V expedici závodu byl například instalován úsporný kondenzační kotel.

V pobočce Vitany ve Varnsdorfu došlo ke snížení spotřeby energií využitím takzvaného zbytkového tepla z kompresoru pro rekuperaci a následné vytápění, zateplením střechy výrobní budovy nebo výměnou všech oken. V závodu v Byšicích přispěla ke snížení uhlíkové stopy například izolace tepelných vedení, snížení spotřeby vody o 6 procent díky optimalizací úklidů nebo přechodem vysokozdvižných vozíků z nafty na CNG. V roce 2017 společnost investuje 15 milionů korun v oblasti zlepšení dopadů na životní prostředí.

Důležité je, že kroky vedoucí ke snižování uhlíkové stopy zároveň přispívají k optimalizaci podnikových výdajů za energie, dopravu a další položky. Mají tedy i ekonomický smysl. Větší důraz na snižování uhlíkové stopy se však neobejde bez většího tlaku společnosti na firemní sektor. Ten v Česku, na rozdíl od vyspělých zemí, téměř chybí.

„Téma uhlíkové stopy v současné době není příliš vnímáno ani veřejností, ani našimi zákazníky. Vynikne to pak při srovnání s jinými trhy, na kterých působíme. Zejména ve Skandinávských zemích je téma snižování uhlíkové stopy a klimatických změn velmi aktuální. Například ve Švédsku se Skanska zavázala k cíli Climate neutral v roce 2030,“ podotýká Veronika Černá.

V režii velkých hráčů

To potvrzují i další společnosti. „Uhlíkovou stopou se v ČR prozatím vážněji zabývají především nadnárodní společnosti. Právě aktivity větších hráčů vytvářejí tlak na řešení této problematiky. V některých případech samozřejmě existuje přímá poptávka a tlak spotřebitelů po uhlíkově příznivějších alternativách. Ve většině případů se však společnosti, včetně Letiště Praha, věnují snižování své uhlíkové stopy nikoli na základě poptávky a tlaku veřejnosti nebo médií, ale v rámci svých hodnot a odpovědného přístupu,“ zmiňuje Soňa Hykyšová.

„Koncept uhlíkové stopy je zpravidla součástí konceptu společenské odpovědnosti firmy. Tou se zabývají společnosti v určité fázi ‚dospělosti‘. Je tedy jen otázkou času než se uhlíkovou stopou v ČR začnou zabývat nejen větší hráči na trhu,“ připojuje Soňa Hykyšová.

V Česku však zatím chybí aktivnější přístup politiků. „Minimálně jasný a srozumitelný závazek ze strany státu a vytvoření jednoznačných pravidel v jednotlivých segmentech pro jeho naplnění by rozvoji tohoto tématu pomohlo,“ dodává Veronika Černá.

Odborníci věří, že právě zvyšování vyspělosti české společnosti povede také k větší pozornosti tématu snižování uhlíkové stopy. „Situaci můžeme připodobnit ke třídění odpadů. Obdobně jako před zhruba patnácti lety bylo třídění odpadu běžnou praxí v minimálním počtu domácností a podniků. A mnoho z nich ani nevědělo, jak s odpadem nakládat,“ říká Vladimíra Khajlová. V současnosti podle ní velká část domácnost uvádí, že odpad třídí, alespoň v základní rovině - plast, papír, sklo. „Lze říci, že občané vzali třídění odpadů za své i bez legislativního tlaku, podniky mají tuto povinnost danou ze zákona,“ dodává Vladimíra Khajlová.

V případě uhlíkové stopy však bude podle ní dosažení podobného posunu obtížnější. „Bohužel je stále velmi živý postoj našeho bývalého prezidenta a stávající prezident v jeho odkaze víceméně pokračuje. V současnosti by legislativní tlak, v tomto případě – nutnost stanovení uhlíkové stopy podniku a její sledování, bylo vnímáno pouze jako další zátěž pro podnik. Většina podniků není ještě připravená, stejně jako společnost,“ konstatuje Vladimíra Khajlová. Podle jejího názoru ale postupně dojde k legislativnímu zakotvení tohoto tématu v Evropě a posléze i v Česku.

Sledování stopy není komplikované

Samotné měření uhlíkové stopy přitom není ve firmách nepřekonatelným problémem. Jedním z nástrojů, jak měřit dopady redukce emisí CO2 je veřejně přístupný interaktivní Kalkulátor emisních skleníkových plynů. Vznikl ve Velké Británii a do českého prostředí ho přepracovala společnost Enviros ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí.

„Zavést sledování uhlíkové stopy v podniku není komplikované, je ovšem nutná úzká spolupráce při získávání dat, občas to může být i časově náročné. Záleží na typu podniku, jinak tomu bude u podniku s kancelářskou činností a jinak ve výrobním podniku, alespoň takové máme zkušenosti a zpětné vazby od podniků, kterým jsme uhlíkovou stopu stanovili,“ upozorňuje Vladimíra Khajlová.

Podle ní není pro podnik problém získat data o spotřebě energií, paliv, vody a podobně. Tato data většinou eviduje či je schopen velmi snadno získat od svých dodavatelů. „Oříškem mohou být však data týkající se vstupních surovin a materiálů pro samotnou výrobu podniku. Je nutné říct, že pokud se podnik rozhodne stanovit uhlíkovou stopu, nestalo se nám, že by vyvstaly nějaké zásadní komplikace,“ uzavírá Vladimíra Khajlová.

Dalibor Dostál

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek