Autorská práva: Co vše je možné v rámci jejich kolektivní správy

14. 2. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kolektivní správa autorských práv je u nás nejčastěji skloňována v souvislosti s povinností odvádět poplatky za užití autorských děl, za vlastnictví přehrávačů nebo i jen za dovoz nenahraných nosičů do České republiky. Výběr těchto odměn a jejich další rozdělování nevzbuzuje vášně jen na straně osob povinných odměny odvádět, ale i samotných vydavatelů, autorů a výkonných umělců, kterým by měl být výtěžek z těchto odměn primárně určen.

V souvislosti s kolektivní správou práv k duševnímu vlastnictví se nabízí mnoho otázek. Jakým způsobem fakticky český systém kolektivní správy funguje a jaké změny nás v tomto ohledu čekají? A plní tento systém kromě inkasní funkce i funkci motivační pro autory, výkonné umělce a další osoby podnikající v tomto odvětví? Nadnesené otázky přesahují rámec tohoto článku, jehož cílem je především upozornit na některé, dle nás, nestandardní postupy při výběru autorských odměn.

Pro základní pochopení problematiky kolektivní správy je nutné ji alespoň stručně vymezit. Kolektivní správou se rozumí uplatňování a ochrana autorských práv a práv souvisejících s autorským právem. Kromě ochrany je důležitou součástí kolektivní správy i zpřístupňování chráněných děl veřejnosti, tedy pravidla, na základě kterých je možné autorsky chráněná díla užívat. V současné době působí v České republice řada kolektivních správců s rozmanitým zaměřením, určitě ale není nutné představovat Ochranný svaz autorský (OSA), Intergram a DILIA, se kterými se i běžný smrtelník vědomě či nevědomě setká v rámci své každodenní činnosti.

I přes množství společných rysů se odvádění odměn a jejich následné rozdělování mezi vydavatele, autory a výkonné umělce v mnohém liší a komplexní vysvětlení mechanismu výběru odměn a nastavení vyúčtovacích řádů jednotlivých kolektivních správců a jejich sazebníků pro jednotlivé druhy užití autorských děl dalece přesahuje rozsah tohoto článku. Proto se zde zaměřujeme pouze na vybrané a z našeho pohledu nejvíce kontroverzní otázky výběru autorských odměn, za které považujeme poplatkovou povinnost v souvislosti s reprodukcí tzv. „svobodné" hudby a dále povinnost odvodu autorského poplatku z nenahraných nosičů a paměťových médií. Tyto dvě poplatkové povinnosti uložené OSA mají totiž jeden velice zajímavý a společný prvek.

Daň z předpokladu

OSA ukládá povinnost k odvodu těchto poplatků na základě předpokladu určitého jednání, tedy užití autorsky chráněných děl nebo i jen samotné možnosti jejich užití, bez ohledu na to, jestli se tak skutečně stane.

Nejprve se podíváme na povinnost odvádět poplatky za umístění hudebních přehrávačů či televizních přijímačů v provozovnách. Tato povinnost se týká prakticky všech. Umístěním takových zařízení do provozovny vzniká jeho provozovateli povinnost odvádět kromě koncesionářských poplatků i poplatky OSA a Intergramu.

Základem pro výpočet výše poplatku je velikost provozovny a dále například množství reproduktorů v ní umístěných. Povinnost odvádět poplatky je tak založena na předpokladu, že zařízení je užíváno k reprodukci děl autorů zastupovaných OSA. Zde tedy vyvstává otázka, zda má provozovatel povinnost platit poplatky i v případě, že žádná díla autorů zastupovaných OSA neužívá. Názory se různí. Řada nezávislých odborníků z řad právnické obce nebo představitelé České pirátské strany, která se v této problematice angažuje již řadu let a je jedním z nejvýraznějších oponentů OSA, zastávají názor, že užitím tzv. „svobodné hudby" poplatková povinnost nevznikne.

Naproti tomu OSA zatím skálopevně trvá na svém stanovisku, že povinnost odvádět poplatky vzniká již na základě vlastnictví přehrávače, bez ohledu na to, jaká díla jsou na něm přehrávána. OSA pravděpodobně vychází z rozhodovací praxe evropských soudů, která se ale vztahuje spíše na provozovatele ubytovacích zařízení. Zde se jedná o specifickou situaci, kdy provozovatel sice umisťuje přehrávač nebo televizní přijímač do pokoje hostů, ale výběr užitého obsahu, tedy rozhlasové či televizní stanice, je čistě v rukou hosta. V takovém případě je jasné, že provozovatel nemá přehled o tom, zda jsou na jeho zařízeních provozována díla autorů zastupovaných OSA, a poplatková povinnost tak dle našeho názoru vzniká oprávněně.

Na druhou stranu nelze tento druh soudních rozhodnutí vztáhnout univerzálně i na provozovatele, kteří sami rozhodují o tom, jaký druh obsahu bude v provozovnách užit. Jestliže se někdo rozhodne uzavřít smlouvu s internetovým rádiem, které je oprávněno k šíření skladeb autorů, kteří nejsou na OSA zastoupeni, poplatková povinnost by vzniknout neměla. Vyúčtování případné odměny v takovém případě je věcí čistě mezi autorem a internetovým rádiem, kterému autor licenci poskytl. Výběr poplatku za pouhé vlastnictví zařízení určeného k přehrávání médií tak nelze považovat za koncepčně správný.

Druhým poplatkem, který je vybírán pouze na základě předpokladu určitého jednání, je náhradní odměna z nenahraných nosičů a paměťových médií. Ustanovení § 25 zákona č. 121/2000 Sb., stanovuje povinnost ohlásit OSA dovoz a výrobu prázdných nosičů a uhradit náhradní odměnu. Výše paušální odměny se stanovuje podle typu a velikosti nosiče nebo paměťového média, kdy v případě tzv. nezabudovatelného paměťového média, tedy lidově řečeno USB flash disku, činí výše paušální odměny podle vyhlášky 1,50 Kč za každý započatý 1 GB kapacity, nejvýše však 90 Kč a v případě pevných disků je výše paušální odměny stanovena na částku 0,15 Kč za každý započatý 1 GB.

S ohledem na neustálý vývoj v oblasti informačních technologií a zvětšující se kapacity paměťových médií byla vyhláška dále upravena, a přesahuje-li velikost pevného disku 1 TB, platí se odměna 150 Kč a dále 0,10 Kč za každý započatý 1 GB kapacity přesahující kapacitu 1 TB tohoto pevného disku.

Tyto částky nelze považovat za zanedbatelné a jsou pochopitelně promítnuty do koncové ceny paměťových médií. Opět zde také narážíme na skutečnost, že tato poplatková povinnost je stanovena čistě na základě předpokladu, že paměťové médium bude využito k uchovávání děl autorů zastupovaných OSA, a jedná se tedy o uvalení poplatku jako formy kompenzace za pouhou možnost vytvořit si legální kopie autorských děl. Bohužel situace, kdy na discích bude ve skutečnosti například záloha firemního účetnictví a žádná chráněná autorská díla, je pro OSA v dnešní době stále irelevantní.

Boj o USB flash disky

V této souvislosti stojí za zmínku soudní spor České pirátské strany, která žalovala OSA pro vrácení poplatku za prázdná paměťová média. Česká pirátská strana importovala ze Švýcarska paměťové karty, které distribuovala provozovatelům restaurací. Na těchto paměťových kartách byla nahrána tzv. svobodná hudba. Podle rozsudku Evropského soudu z roku 2010 se poplatková povinnost nevztahuje na případy, kdy jsou paměťová média dovezena do České republiky za účelem jejich dalšího prodeje právnickým osobám, které nejsou ze zákona oprávněny k pořízení kopií autorských děl pro vlastní potřebu.

Výběr poplatku bez ohledu na užití paměťového média je v rozporu s evropským právem. Městský soud v Praze nicméně rozhodl ve prospěch OSA a žalobu zamítl pro její údajnou šikanózní povahu s odůvodněním, že poplatková povinnost je v zanedbatelné výši. Soud se tak zabýval spíše faktickou výší poplatku a související možné škody a nevzal v úvahu koncepci poplatku a způsob jeho výběru. Česká pirátská strana ve sporu dále pokračuje a bude jistě zajímavé sledovat, jak se k této problematice postaví soudy vyšších instancí.

Podle informací z OSA je možné vyjednat individuální výjimku z výše popsané poplatkové povinnosti, pokud je doloženo, že paměťová média nebudou využita k ukládání obsahu chráněného prostřednictvím OSA. Nicméně od zavedení tohoto poplatku v roce 2006 není znám jediný případ, kdy k udělení této výjimky došlo. Nutno podotknout, že výjimku by bylo nutné nárokovat před odvedením poplatku. Dle výše uvedeného rozhodnutí soudu ve věci České pirátské strany proti OSA, s jehož závěry se neztotožňujeme, lze zaplacení poplatku považovat za projev souhlasu s jeho výší a povinností jej odvést. Autorský zákon a související vyhlášky navíc neobsahují jakýkoli mechanismus, na jehož základě by bylo možné již zaplacené poplatky vrátit.

Napravte správce!

Kromě dvou zde popsaných případů nekoncepčního výběru poplatků je kolektivní správa autorských práv v České republice velice komplexní a rozhodně ne ideálně fungující systém. Náprava se bohužel děje jen velice pomalým tempem z důvodu zcela zjevně protichůdných zájmů zainteresovaných stran. Zatímco kolektivní správci jen neradi přistupují na změny, které mohou ovlivnit příjmy z hrazených poplatků, k samotným adresátům poplatků, tedy k autorům a výkonným umělcům se zdaleka nedostává takové množství z vybraných prostředků, jaké by naplňovalo alespoň základní představu, a především nějakou motivační funkci k další tvorbě. Rozúčtovací řády jednotlivých kolektivních správců nereagují dostatečně na nové distribuční formáty, streaming autorsky chráněného obsahu přes internet a celkově zaostávají za vývojem trhu.

Výše popsané případy ilustrují pouze některé koncepční vady ve výběru poplatků. Z pohledu běžného uživatele, tedy například provozovatele restaurace nebo ubytovacího zařízení, jsou ale mnohem podstatnější změny sazebníků OSA pro rok 2017, kdy došlo k navýšení poplatků, a to v některých případech až o padesát procent. Část těchto příjmů jde ve prospěch OSA a menší část je určena pro kolektivního správce DILIA. I přes argumentaci OSA, že všechny změny a výsledky hospodaření jsou dostupné na internetových stránkách a změny jsou tak transparentní, důvod těchto změn zcela zjevný není. Podle OSA je výše poplatků za užití chráněných autorských děl jedna z nejnižších v Evropě. Tento fakt je ale potřeba brát nejen z pohledu faktické výše poplatků, ale i z pohledu výše příjmů a dalších ekonomických ukazatelů, podle kterých je ale faktická zátěž pro uživatele mnohdy vyšší než v případě sousedních států.

Otázkou zůstává, zda je možné současný způsob výběru a rozdělování autorských odměn a poplatků narovnat, například narušením monopolního postavení současných kolektivních správců. Bude jistě zajímavé sledovat vývoj v dané oblasti a vliv některých nových distribučních formátů, na které je – alespoň zatím – současný způsob výběru poplatků krátký.


Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Radomír Pivoda, of counsel, AK Pavelka.

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek