Mezinárodní právo soukromé

1. 1. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Soukromoprávní společenské vztahy se převážně realizují uvnitř hranic určitého státu. Někdy však vztahy soukromého práva přesahují svým významem oblast určitého státu - v některém svém prvku mají vztah k zahraničí. Jedná se o „soukromoprávní vztahy s mezinárodním (cizím nebo zahraničním) prvkem“. Např. v rámci mezinárodního obchodu dochází k uzavírání smluv mezi účastníky z různých států. Mezinárodním prvkem ve smlouvách je např. sídlo nebo bydliště účastníka v cizím státě.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva, tedy zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Naopak příkladem soukromoprávního společenského vztahu uvnitř hranic určitého státu je manželství, kdy snoubenci stejné státní příslušnosti uzavřou manželství před příslušným orgánem na území svého státu.

Státy mají pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem zvláštní právní normy. Právní úprava je tedy záležitostí každého státu, a proto má každý stát své mezinárodní právo soukromé a soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem se vždy řídí právním řádem některého státu. Mezinárodní právo soukromé tak tvoří soubor zvláštních právních norem, které jsou určeny výhradně k úpravě soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem.

Podrobný obsah

  • Mezinárodní prvek
  • Druhy norem mezinárodního práva soukromého
  • Postavení mezinárodního práva soukromého
  • Úprava právních vztahů s mezinárodním prvkem
    • Kolizní metoda
      • Pojem kolizní normy a hraničního určovatele
      • Výhrada veřejného pořádku
      • Imperativní předpisy (nutně použitelné předpisy)
    • Přímá metoda
      • Pojem přímé nomy
      • Prameny přímých norem
      • Předmět a oblast uplatnění přímých norem
    • Vztah přímé a kolizní metody
      • Používání zahr. přímých norem nesmluvními státy
    • Tzv. lex mercatoria – světové právo mezinárodního obchodu
      • Mezinárodní obchodní zvyklosti
      • Mezinárodní vykládací pravidla
      • Vzorové (formulářové) smlouvy a obchodní podmínky
    • Zachování vzájemnosti
  • Prameny českého mezinárodního práva soukromého
    • Vnitrostátní právní předpisy
      • Zákon o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. a jeho vybraná ustanovení
    • Mezinárodní smlouvy
      • Dvoustranné mezinárodní smlouvy
      • Vícestranné mezinárodní smlouvy
      • Vybrané mezinárodní smlouvy


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Mezinárodní prvek

Na základě zobecnění může být mezinárodní prvek založen, jestliže je vztah k zahraničí:

  1. u subjektu právního vztahu
  2. u nepřímého předmětu právního vztahu (jde o věci, práva a jiné majetkové hodnoty)
  3. u skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu
  4. u právního vztahu, který souvisí či je závislý na jiném právním vztahu, který se řídí cizím právem

Druhy norem mezinárodního práva soukromého

Rozlišujeme normy vnitrostátního původu (obsažené v právních předpisech daného státu) a mezinárodního původu (obsažené v mezinárodních smlouvách či v jiné mezinárodněprávně závazné formě). Mezinárodní právo soukromé obsahuje tyto druhy norem:

Kolizní normy

  • samy práva a povinnosti účastníků právních vztahů neupravují, pouze podle určitých kriterií určí právní řád některého státu, jehož normami se daný právní vztah řídí.

Přímé normy

  • samy přímo stanoví práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Tyto normy se stávají součástí právních řádů nejčastěji na základě mezinárodních smluv, které sjednávají mezi sebou státy. V právních řádech tak pak vzniká pro určité druhy soukromoprávních vztahů (např. pro vztahy z kupní smlouvy) dvojí úprava:
  1. pro ty upravené smlouvou, se použije této smluvní úpravy
  2. a pro ostatní, na které se sjednaná úprava nevztahuje, se pokud jde o vztahy s mezinárodním prvkem, použije vnitrostátních norem, jestliže kolizní norma odkazuje na právní řád daného státu.
  • Povahu přímých norem mají také normy, které jsou výlučně určeny pro úpravu právního postavení cizinců v soukromoprávních vztazích. Použije se jich na otázky jimi upravené bezprostředně, i kdyby se jinak příslušný vztah řídil cizím právem.

Věcné normy mezinárodního práva soukromého

  • jedná se o normy obsažené ve vnitrostátních předpisech, které jsou určené pro úpravu určitých soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Nepoužije se jich bezprostředně, ale teprve jestliže kolizní norma odkazuje na právní řád, jehož jsou součástí.

Normy mezinárodního práva procesního

upravují postup soudů a dalších orgánů a účastníků, jakož i vztahů mezi nimi vznikajících v soukromoprávních řízeních, v nichž se vyskytuje mezinárodní prvek

Postavení mezinárodního práva soukromého

Mezinárodní právo soukromé je součástí právního řádu každého státu a je samostatným zvláštním odvětvím. Mezinárodní právo soukromé netvoří součást mezinárodního práva (veřejného).

Ústava České republiky (zákon č. 1/1993 Sb.) ve svém článku 10 stanoví: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ Z výše uvedeného tedy vyplývá aplikační přednost určitých mezinárodních smluv před použitím vnitrostátních právních předpisů.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Úprava právních vztahů s mezinárodním prvkem

V souvislosti s jednotlivými druhy právních norem mezinárodního práva soukromého rozlišujeme dva základní způsoby právní úpravy, a to metodu kolizní a metodu přímou. Vedle nich existují ještě jiné přístupy k této úpravě.

Kolizní metoda

Pojem kolizní normy a hraničního určovatele

Kolizní metoda spočívá ve výběru právního řádu určitého státu pomocí kolizních norem. Sama kolizní norma neobsahuje vlastní úpravu soukromoprávních vztahů, pouze provádí výběr právního řádu, v němž jsou hmotněprávní normy obsaženy. Při tomto výběru zásadně nezáleží na obsahu a výsledku použití těchto hmotněprávních norem. Kolizní norma nečiní rozdílu mezi tuzemským a cizím právním řádem; zachází s nimi jako s rovnými.

K určování právního řádu, jímž se ve věcech s mezinárodním prvkem řídí konkrétní právní vztah, slouží v kolizních normách tzv. hraniční určovatelé (ukazatelé, kolizní kritéria), z nichž se nejčastěji vyskytují:

  • Obsah právního poměru (lex causae), označuje právní řád, kterým se řídí vzájemná práva a povinnosti účastníků právního vztahu
  • Státní příslušnost (lex patriae), jež je jako hraniční určovatel používána zejména k určení právního řádu pro otázky způsobilosti k právům a právním úkonům, ve věcech prohlášení za mrtvého, ve věcech dědictví a v právu rodinném.
  • Místo bydliště (sídla) účastníka, které je užíváno zejména v závazkovém právu k určení práva, jež má být použito.
  • Poloha věci (lex rei sitae) je jako určovatel používána k určení práva, jímž se řídí zejména věcná práva.
  • Místo úkonu (lex loci actus) se používá zvláště k určení práva rozhodného pro posouzení pracovní smlouvy.
  • Místo nedovoleného úkonu (lex loci delicti comissi) a místo vzniku škody (lex loci damni infecti) jsou užívána k určení práv rozhodných pro posouzení náhrady škody.
  • Právo místa soudu, úřadu (lex fori) je jako určovatel užíváno zejména v otázkách procesních, kdy rozhodující orgán aplikuje právo svého státu, ale i ve věcech hmotného práva.
  • Právo zvolené účastníky (lex electa) se zásadně užívá k určení závazkového a pracovního práva.

Mezinárodní právo soukromé v kolizních normách užívá i celou řadu jiných hraničních určovatelů, kterými lze v určitých právních otázkách přesněji odkázat na právní řád státu, podle něhož má být ve věci rozhodováno (např. ve věcech opatrovnických je někde namísto státní příslušnosti dítěte jako hraniční určovatel užíváno místo narození dítěte, státní občanství matky apod.). Smyslem těchto úprav je užití takového hraničního určovatele v kolizní normě, který od počátku nevzbuzuje při aplikaci pochybnosti o tom, na který právní řád navazuje (např. v některých případech může vznikat pochybnost o státním občanství dítěte, zpravidla však nebývá pochybnost o tom, kde se narodilo apod.).

Výhrada veřejného pořádku

V určitých případech, kdy kolizní norma odkáže na použití cizího právního řádu, tedy po provedení výběru rozhodného práva, se uplatní k zmírnění možných nepříznivých důsledků použití cizího práva tzv. výhrada veřejného pořádku. Zákon o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. (dále jen „ZMPS“) ve svém § 4 stanoví: „Ustanovení zahraničního právního řádu, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, nelze použít, jestliže by se účinky tohoto použití zjevně příčily veřejnému pořádku. Ze stejných důvodů nelze uznat cizí rozhodnutí, cizí soudní smír, cizí notářskou a jinou veřejnou listinu, cizí rozhodčí nález, nebo provést procesní úkon k dožádání z ciziny, anebo uznat právní poměr nebo skutečnost, které vznikly v cizině nebo podle zahraničního právního řádu.“

Nebylo by proto možné aplikovat cizí právní normu obsahující např. úpravu diskriminující ženy, národnost, rasu apod., ale i normu, jež by obsahovala ustanovení o tom, že není třeba účastníku řízení doručovat návrh na zahájení řízení.

Odepření použití cizího právního ustanovení však neznamená, že by se odepřelo použití cizího rozhodného práva jako celku. Dochází pouze k vyřazení určitého ustanovení, a to buď s jeho nahrazením ustanovením jiným (ať normou tuzemskou či cizí) či vyloučením jeho aplikace.

Imperativní předpisy (nutně použitelné předpisy)

Je třeba zmínit situace, kdy je nutné ještě před použitím hmotněprávních norem vybraných na základě kolizní normy použít určitých právních norem, a to bez ohledu na to, kterým právním řádem se bude na základě kolizní normy řídit soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem. Tyto normy označujeme jako tzv. imperativní normy a z výše uvedeného vyplývá, že použití těchto norem předchází výběru rozhodného práva, tzn. použití kolizní normy; a s ohledem na jejich povahu také použití přímých norem (viz níže – přímá metoda).

Imperativní normy jsou především ty, od jejichž použití nejsou státy zásadně ochotny ustoupit a používají jich v mezích jejich předmětu úpravy vždy. Jedná se zejména o normy práva ústavního, správního, finančního a trestního; přestože tyto normy neupravují primárně práva a povinnosti účastníků soukromoprávních vztahů, jejich použití může mít důsledky na postavení účastníků těchto vztahů.

Povahu norem, kterých se musí v mezích jejich předmětu úpravy použít, mají i přímé hmotněprávní normy vnitrostátního původu, které jsou určeny jen pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem.

K zjištění, zda má právní přepis povahu normy nutně použitelné, je třeba vycházet ze skutečnosti, zda je v nich předmět úpravy výslovně osobně nebo územně vymezen. Je-li tomu tak, je pak povinností použít daného předpisu pro každý případ spadající do tohoto zvláštního užšího rámce. Obvyklé soukromoprávní normy, které nemají tento užší rámec, se proto na rozdíl od imperativních norem vztahují na kterékoli subjekty a jejich chování kdekoliv – např. určité závazkové smlouvy.

Používání tuzemských nutně použitelných norem

Soudy a jiné státní orgány jsou tedy povinny používat bez dalšího nutně použitelných norem, které jsou součástí jejich vlastního právního řádu, a to v souladu s ustanovením § 3 ZMPS, které stanoví, že: „Ustanovení tohoto zákona nebrání použití těch ustanovení českého právního řádu, kterých je nutné v mezích jejich předmětu úpravy použít vždy bez ohledu na to, kterým právním řádem se řídí právní poměry, v nichž se projeví účinky použití takových ustanovení.“

S tím souvisí i nutnost posouzení bezprostředních soukromoprávních důsledků (např. neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem) použití těchto norem vždy podle tuzemského práva, třebaže lex causae je cizí právo, podle kterého se však posoudí další právní důsledky (např. povinnost nahradit škodu). Někdy může být používání tuzemských nutně použitelných předpisů výslovně zakotveno zvláštní právní normou (např. „ustanovení této úmluvy nebudou moci překážet použití předpisů práva státu soudu, které upravují imperativně situaci bez ohledu na to, kterým právem se řídí úmluva“).

Příklad
Uzavře-li tuzemský podnikatel smlouvu se zahraniční osobou, jejímž obsahem je dovoz výrobků, které podle zákona lze dovážet pouze na základě úředního povolení (licence), je taková smlouva bez tohoto povolení neplatná pro rozpor se zákonem. Nezáleží, kterým právem (českým či cizím) se má řídit příslušný právní vztah, ale podle tohoto práva se již může postupovat v otázce náhrady škody dle NOZ.

Používání cizozemských nutně použitelných norem

Otázka použití zahraničních imperativních norem vzniká, má-li jejich použití účinky pro postavení účastníků soukromoprávního vztahu s mezinárodním prvkem. Cizích právních předpisů je nutné použít, jestliže to přikazuje tuzemský právní řád svými předpisy. Z ustanovení § 1 ZMPS vyplývá, že se cizího právního řádu může použít pouze pro soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem. Kvalifikaci, zda určitý právní vztah je či není soukromoprávní povahy, je třeba provést podle tuzemského práva (lex fori).

§ 1 ZMPS: „ Tento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem

  • a) právním řádem kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání jiných předpisů než určeného rozhodného práva
  • b) právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních poměrech,
  • c) pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě poměrů uvedených v písmenech a) a b) a rozhodování o nich včetně postupu v řízení, jestliže je mezinárodní prvek jen v řízení samotném,
  • d) uznávání a výkon cizích rozhodnutí,
  • e) právní pomoc ve styku s cizinou,
  • f) některé záležitosti týkající se úpadku,
  • g) některé záležitosti týkající se rozhodčího řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.“

Mimo tyto právní vztahy není pro použití cizích právních norem zákonný podklad a pouze pro ČR závazná mezinárodní smlouva nebo přímo použitelná ustanovení práva Evropské unie by mohla stanovit jinak. § 2 MPS tak stanoví: „Zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.“

Základní předpoklady použití cizích imperativních norem:

  1. jejich účinky se nepříčí zásadám veřejného pořádku,
  2. nepříčí se úpravě prováděné tuzemskou normou téže povahy v dané věci,
  3. norma si sama neklade omezení svého použití.
Používání jednotlivých druhů zahraničních předpisů správního a finančního práva

Zahraniční předpisy správního práva, které je nutno respektovat, obsahují zejména normy upravující jméno a příjmení (nabývání, užívání a jejich změna), normy upravující státní příslušnost, právní úkony zahraničního státu a cizích právnických osob a normy upravující součinnost správních orgánů při uzavírání některých právních úkonů (např. při uzavření manželství). Použití těchto zahraničních správních předpisů pro tyto otázky je všeobecně přijímáno. Stejně tak nevyvolává pochybnost použití norem upravujících obchodní a jinou činnost. Zde se jedná zejména o případy, kdy zahraniční předpisy správního práva vyžadují určitá povolení, schválení a licence, ať pro vznik soukromoprávního vztahu nebo pro plnění z něj.

Někdy jsou v právních řádech cizích států obsaženy předpisy, které upravují, za jakých podmínek mohou cizí státní příslušníci vykonávat obchodní či jinou činnost v příslušném státě, zakládat nebo účastnit se na činnosti právnických osob, zúčastnit se vklady na podnikání, převádět do svého státu podíly na zisku z podniků, jejichž jsou společníky, nebo z podnikání jehož se účastní atd. Některé tyto předpisy patří do odvětví práva finančního a stejná problematika jako u cizích správních předpisů regulujících hospodářské styky vzniká i u dalších norem práva finančního např. cizí devizové předpisy a cizí měnové předpisy.

Přímá metoda

Pojem přímé normy

Přímými normami rozumíme právní normy, které upravují výlučně soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem takovým způsobem, že samy obsahují hmotněprávní úpravu práv a povinnosti účastníků. Příznačné pro ně dále je, že k jejich použití dochází bezprostředně bez předchozí aplikace kolizních norem. Přímé normy jsou prostředkem přímé metody úpravy soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem a jejich funkcí tedy je bezprostřední úprava těchto vztahů.

Znaky přímých norem:

  1. bezprostřednost úpravy – samy obsahují hmotněprávní úpravu obsahu právních vztahů, a tedy neodkazují na jiné normy
  2. bezprostřednost použití – jejich použití nepředchází použití kolizní normy
  3. upravují pouze soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem

Těmito znaky se přímé normy odlišují od jiných bezprostředně nutně použitelných norem a od tzv. věcných norem mezinárodního práva soukromého.

Prameny přímých norem

Na rozdíl od kolizních norem, kde převažují prameny vnitrostátní povahy (např. ZMPS), vznikají přímé normy převážně ujednáním mezi dotčenými státy formou mezinárodních smluv nebo jiným způsobem, který mezinárodně zavazuje zúčastněné státy (např. přijetím usnesení orgánu mezinárodní organizace, přímo použitelné ustanovení práva Evropské unie).

Zainteresovaný stát má pak mezinárodněprávní povinnost uvést sjednané normy na základě ústavními předpisy předepsaného postupu do svého právního řádu a zajistit jejich používání. Z výše uvedeného vyplývá, že takto inkorporované normy, které se stávají součástí právního řádu dotčeného státu, jsou proto aplikovány jako normy tuzemského práva.

Ojediněle se setkáváme s přímými normami vnitrostátního původu, které stát vydává vlastními právními předpisy. Jedná se o úpravy otázek, na nichž má stát zvláštní zájem (např. úprava právního postavení cizinců).

Předmět a oblast uplatnění přímých norem

Na základě uzavíraných mezinárodních smluv a následného uvedení sjednaných norem do vnitrostátních právních řádů tak pro určitou oblast soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem v rámci předmětu úpravy těchto norem vzniká jednotné hmotné právo. V těchto mezích tak dochází k unifikaci hmotného práva, které nahrazuje dosavadní právní úpravu v národních právních řádech; hovoří se o tzv. mezinárodně sjednocených (unifikovaných) přímých normách.

Jejich předmětem úpravy jsou pouze soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem a to zejména vztahy, které vznikají při hospodářských stycích. Jedná se o vztahy v oblasti smluv o přepravě a mezinárodní koupi zboží, autorských a průmyslových práv, některých peněžních operací a některých jiných smluv významných pro mezinárodní hospodářský styk a i další skupiny soukromoprávních vztahů v mezinárodním styku.

Je charakteristické, že se unifikace omezuje jen pro tuto oblast mezinárodního hospodářského styku; mimo ni je možná úprava přímými normami i v některých jiných oblastech, která se však může týkat pouze okrajových otázek, jenž nezasahují do věcné náplně práv a povinností účastníků dotčených vztahů (např. otázky formy závěti a jiných právních úkonů).

Pro mezinárodně unifikované přímé normy je charakteristické, že pro právní poměry téhož druhu (např. pro kupní smlouvu) platí vedle úpravy obsažené v přímých normách i úprava vnitrostátního původu, která platí pro vztahy čistě národní a pro ty vztahy s mezinárodním prvkem, na které se unifikované přímé normy nevztahují, a to za předpokladu, že na ně v konkrétním případě kolizní norma odkáže.

Specifickou oblast pak představují přímo použitelné normy práva Evropské unie.

Jedná se například o nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, rozhodnutí Rady 2009/941/ES ze dne 30. listopadu 2009 o uzavření Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím, nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení.

Příklad
Vedle Vídeňské úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží platí v jejich smluvních státech jejich občanské resp. obchodní zákoníky a jejich ustanovení o kupní smlouvě.

Zmíněná souběžnost přímé unifikované právní úpravy vedle úpravy normami vnitrostátního původu uvnitř téhož právního řádu je charakteristická a má význam pro uplatnění přímých norem. Unifikované přímé normy pak nelze uplatnit pro případy, kdy tato paralelní úprava uvnitř téhož právního řádu není možná. Taková úprava není možná tam, kde by byla dotčena rovnost lidí.

Vztah přímé a kolizní metody

Vztahuje-li se předmět úpravy mezinárodně sjednaného souboru přímých norem na určitý právní vztah, aplikují se pro něj vždy tyto normy a přímá metoda tak nahrazuje metodu kolizní. Mimo meze tohoto předmětu úpravy přímých norem se pak používá kolizní metody.

Kolizní normy mají vůči normám přímým tedy povahu norem obecných, subsidiárních a uplatní se všude, kde není přímých norem, jakožto norem speciálních, zvláštních.

Mezinárodně sjednané přímé normy vymezují svůj předmět úpravy navenek i uvnitř. Vnější meze přímé úpravy definují, jaká oblast právních vztahů se řídí jejími normami. Toto vymezení pravidelně bývá obsaženo ve zvláštním ustanovení nebo jinak výslovně zakotveno či vyplývá z textu, popřípadě smyslu a účelu přímých norem. Normy obsahující tato ustanovení tak rozhraničují mezi použitím jedné skupiny tuzemských právních norem (neboť mezinárodně sjednané přímé normy se stávají součástí tuzemského právního řádu) a použitím jiné skupiny tuzemských právních norem, a to norem kolizních. Samy ovšem neprovádějí výběr mezi právními řády různých států.

Mezinárodně sjednaný soubor přímých norem vždy neupravuje všechny otázky v rámci svého předmětu úpravy. Některé otázky týkající se právních vztahů jsou ponechány mimo rámec unifikované úpravy a přenechány právní úpravě, která existuje mimo soubor těchto přímých norem. Zde mluvíme o vnitřních mezích přímé úpravy. V některých případech však tyto vnitřní meze nejsou dány, neboť určité úpravy obsažené v souborech přímých norem zahrnují všechny otázky spadající do jejího předmětu úpravy.

Nevztahují-li se přímé normy na všechny otázky v rámci svého předmětu úpravy (mezery v úpravě přímých norem) a právní úprava připouští aplikaci jiných norem, je třeba pak použít některých norem národního právního řádu určeného kolizní metodou. Tento právní řád se označuje jako doplňující právo či subsidiární statut. Z výše uvedeného vyplývá subsidiární povaha kolizních norem, resp. kolizní metody.

Příklad
Český prodávající a švýcarský kupující uzavřeli kupní smlouvu jejímž předmětem je dodávka určitého zboží. Nezvolili v ní rozhodné právo, ani nevyloučili použití Vídeňské úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Kupující nezaplatil kupní cenu. Prodávající se domáhá žalobou zaplacení kupní ceny a úroků z prodlení. Jelikož je Česká republika i Švýcarsko smluvními státy Vídeňské úmluvy bude spor rozhodován podle ustanovení této Úmluvy.

Úmluva přiznává v případě opoždění s placením kupní ceny úroky z prodlení, ale již nestanoví jejich výši, kterou ani strany ve smlouvě nesjednaly. Bude tedy třeba podle ustanovení Vídeňské úmluvy tuto výši stanovit podle právního řádu rozhodného podle ustanovení mezinárodního práva soukromého. Bude-li spor rozhodován v České republice bude určeno právo, kterým by se smlouva jinak řídila podle ZMPS. Tímto právem je právo platné v místě, kde má sídlo prodávající v době uzavření kupní smlouvy, tj. české právo.

Tímto právem se podle § 91 ZMPS řídí i následky porušení závazku z kupní smlouvy, tj. i povinnost zaplatit úroky z prodlení. Výše úroků se z prodlení se určí podle českého práva – Nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob (nařízení se vztahuje i na obchodněprávní vztahy).

Používání zahraničních přímých norem nesmluvními státy

Přímá norma má povahu bezprostředně použitelné normy pouze v rámci právního řádu, jehož je součástí. Stát, který není vázán mezinárodní smlouvou obsahující přímé normy, nebude proto těchto norem používat; jsou pro něj součástí zahraničního práva. K jejich použití může dojít pouze v případě, že na základě kolizní normy legis fori (právo místa soudu) má být použito zahraničního práva, jehož jsou přímé normy součástí. Stejné platí i pro zahraniční přímé normy vnitrostátního původu.

Tzv. lex mercatoria – světové právo mezinárodního obchodu

Mezinárodně unifikované přímé normy slouží k odstranění rozdílů v jednotlivých národních právních řádech. Vedle nich si mezinárodní praxe vytvořila určité prostředky, které sice jednotlivé rozdíly neodstraňují, ale slouží k jejich překlenutí a zabránění nepříznivým důsledkům pro právní jistotu subjektů právních vztahů. Mezi tyto prostředky patří mezinárodní obchodní zvyklosti, vykládací pravidla, vzorové smlouvy a obchodní podmínky.

Značný význam těchto prostředků a jejich rozšířené používání souvisí se skutečností, že mohou být praxí světového obchodu pružněji přizpůsobovány měnícím se potřebám mezinárodního obchodního styku, na rozdíl od norem přímých je k jejich změně třeba nového smluvního ujednání příslušných států.

Ač některé rozhodčí soudy (Rozhodčí soud u Mezinárodní obchodní komory v Paříži) přijímají názory o existenci lex mercatoria jakožto samostatného zvláštního právního systému, nelze uvedeným prostředkům přiznat povahu obecně závazných právních norem. Právní normy mohou být vytvářeny jen státy (vlastními předpisy nebo mezinárodními smlouvami) či eventuelně prostřednictvím činnosti mezinárodních organizací. Závaznost daných prostředků pro účastníky právního vztahu vzniká tím, že je učiní součástí své smlouvy, která se však musí opírat o některý právní řád. Učinit tak mohou, neboť prakticky každý právní systém připouští rozsáhlou smluvní volnost stran v oblasti závazkového práva. Určitý právní řád sám může recipovat mezinárodní obchodní zvyklosti, které jsou pak obecně závazné právě v důsledku toho, že se staly součástí právního řádu, jímž se řídí konkrétní právní vztah.

Mezinárodní obchodní zvyklosti

Mezinárodní obchodní zvyklosti je třeba odlišovat od právního obyčeje, neboť obyčejové normy, pokud v právním řádu existují (převážně ve státech anglosaského právního systému), jsou pramenem práva a mají povahu obecně závazných právních norem. Naproti tomu mezinárodní obchodní zvyklosti právními normami nejsou a jak již bylo řečeno výše, uplatňují se v konkrétním právním poměru, jestliže se na ně účastníci odvolali, nebo pokud z okolností případu vyplývá, že je měli na mysli při uzavírání smlouvy.

V pochybnostech se má obvykle za to, že se jimi strany chtěly řídit, pokud nedaly najevo něco jiného. Používání mezinárodních obchodních zvyklostí závisí na stanovisku, které k nim zaujímá právní řád rozhodný na základě kolizní normy, popř. na základě unifikované přímé normy.

O zvyklostech pojednává NOZ hned v úvodním ustanovení, když v § 10 stanoví aplikační pořadí norem a pravidel „Nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu a účelu posuzovanému právnímu případu nejbližšího. Není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.“

Zvyklosti dále NOZ upravuje v ustanovení § 558, který stanoví, že: „V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.“ NOZ tak reflektuje postavení smluvních stran; v případě právních vztahů podnikatelů se jejich právní vztah posuzuje s přihlédnutím k obchodním zvyklostem respektovanými buď obecně, nebo v příslušném odvětví. Výslovným ujednání smluvních stran lze však použití zvyklostí vyloučit.

Podrobněji se obchodním podmínkám věnuje NOZ v ustanoveních o obsahu smlouvy ve své Části čtvrté Hlavy I Dílu 2 Oddílu 3 (podrobněji dále v textu).

Stejně tak mohou mezinárodně unifikované přímé normy přijímat do své úpravy mezinárodní obchodní zvyklosti. Vídeňská úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží stanoví v čl. 9/2:

„Pokud není dohodnuto jinak, má se za to, že strany se nepřímo dohodly, že na smlouvu nebo na její uzavírání má být použita zvyklost, kterou obě strany znaly nebo měly znát, a která je v mezinárodním obchodu v široké míře známa stranám smlouvy téhož druhu v příslušném obchodním odvětví a zpravidla jimi dodržována.“

Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva (UNIDROIT) v roce 1994 vydal Zásady mezinárodních obchodních smluv, které vyjadřují pravidla, jimiž by se měly řídit mezinárodní obchodní smlouvy. Použije se jich v případech, kdy se strany dohodly, že smlouva se bude jimi řídit, tj. že se smlouva bude řídit obecnými zásadami právními (lex mercatoria), nebo zásadami podobnými.

Mezinárodní vykládací pravidla

V praxi mezinárodního obchodu se vytvořily určité doložky, které účastníci činí součástí svých smluv. Tyto doložky se označují mezinárodně uznávanými zkratkami, které smluvní strany uvádějí ve smlouvě, a upravují různé právní otázky ve vztahu mezi účastníky smlouvy (např. stanovení doby přechodu nebezpečí škody na zboží z prodávajícího na kupujícího, místo dodání zboží, pojištění zboží atd.).

Mezinárodní obchodní komora v Paříži stanovila k odstranění rozdílnosti výkladu soubor mezinárodních pravidel pro výklad nejdůležitějších dodacích doložek používaných ve smlouvách s cizinou – Incoterms 2000.

Příklady doložek:

  • F.O.B . – free on board…..zejména znamená, že prodávající je povinen dodat zboží na loď určenou kupujícím, a to v přístavu stanoveném ve smlouvě. Kupující je povinen na vlastní náklady najmout loď nebo zajistit potřebný lodní prostor a prodávajícího o tom zpravit. Prodávající je povinen opatřit na vlastní náklady a nebezpečí vývozní povolení atd.
  • C.I.F . – cost, insurace, freight…. Výlohy, pojistné, dopravné placeny. Znamená zejména, že prodávající je povinen sjednat na vlastní náklady přepravu zboží do ujednaného přístavu a zaplatit dopravné a jiné poplatky s dopravou související atd.

NOZ v této souvislosti stanoví se svém § 1754: „Použijí-li strany ve smlouvě doložku upravenou v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že touto doložkou zamýšlely vyvolat právní účinky stanovené vykládacími pravidly, na něž se ve smlouvě odvolaly, popřípadě těmi vykládacími pravidly, která se s přihlédnutím k povaze smlouvy obvykle používají. Není-li jedna ze stran smlouvy podnikatelem, lze se vůči této straně dovolat významu doložky, jen pokud se prokáže, že její význam musel být této straně znám.“

Vzorové (formulářové) smlouvy a obchodní podmínky

Pro určité právní vztahy a subjekty je typické uzavírání formulářových smluv, které mají standardní ustanovení, jež jsou obvyklým obsahem určitých druhů smluv. Jejich používání usnadňuje techniku uzavírání obchodních smluv a zároveň jejich smluvní podmínky co nejlépe chrání zájmy příslušné obchodní firmy. Jestliže obchodní partner používající vzorové smlouvy ovládá monopolně trh určitým zbožím, pak jeho partnerovi obvykle nezbývá než přistoupit k předem stanoveným podmínkám smlouvy, které se v těchto případech označují jako adhezní smlouvy.

Vedle formulářových smluv se používá také tzv. obchodních (dodacích) podmínek, které představují soubor ustanovení, která podrobně upravují práva a povinnosti účastníků smluv o určitém druhu obchodních transakcí.

Mezi obchodními podmínkami a formulářovými smlouvami není právní rozdíl a obojí se stávají závaznými tím, že strany je učiní součástí své smlouvy. Rozdíl spočívá pouze v zevní formě a v technice uzavírání smlouvy.

Používá-li se na základě kolizní normy českého práva, stanoví ohledně těchto prostředků NOZ:

§ 1751

            (1) Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

            (2) Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle, smlouva uzavřena není.

            (3) Při uzavření smlouvy mezi podnikateli lze část obsahu smlouvy určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi.

 § 1752

            (1) Uzavírá-li strana v běžném obchodním styku s větším počtem osob smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s odkazem na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze si ujednat, že strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit. Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se změna druhé straně oznámí a pokud se této straně založí právo změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele; nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu.

            (2) Nebyl-li ujednán rozsah změn obchodních podmínek, nepřihlíží se ke změnám vyvolaným takovou změnou okolností, kterou již při uzavření smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat, ani ke změnám vyvolaným změnou jejích osobních nebo majetkových poměrů.

 § 1753

Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.

V situacích, kdy dochází k uzavírání těchto smluv či podmínek se spotřebiteli, tedy se slabším partnerem, je třeba, aby tyto subjekty byly chráněny. Proto právní řády zakotvují zvláštní právní ustanovení zajišťující jejich nezbytnou ochranu. Tato ustanovení jsou kogentní povahy, tj. strany se od nich nemohou smluvním ujednáním odchýlit, a to ani ve vzorové smlouvě či v obchodních podmínkách. Tak je nezbytné na spotřebitelské smlouvy přednostně aplikovat ustanovení Části čtvrté Hlavy I Dílu 4 NOZ.

Zachování vzájemnosti

Pro aplikaci některých norem v oblasti českého mezinárodního práva soukromého a procesního je rozhodné zachování vzájemnosti; postupuje se tedy podle normy cizího státu jen tehdy, je-li zaručeno, že cizí stát postupuje stejně. Zásada vzájemnosti se promítá zejména ve věcech právní pomoci, v právním postavení cizinců, v úpravě nároků cizinců na osvobození od soudních poplatků a záloh, v úpravě uznávání a výkonu cizích rozhodnutí, ale i ve věcech projednání dědictví apod. Ustanovení § 103 ZMPS stanoví, že: „České soudy poskytují na dožádání cizím soudům nebo úřadům právní pomoc za podmínky vzájemnosti. Právní pomoc lze odepřít a) nespadá-li provedení dožadovaného úkonu do příslušnosti dožádaného českého soudu; náleží-li však jeho provedení do příslušnosti jiného soudu nebo do pravomoci jiných českých orgánů veřejné moci, bude dožádání postoupeno k vyřízení soudu nebo jinému orgánu veřejné moci k tomu povolanému, nebo b) žádá-li se o provedení úkonu, který odporuje veřejnému pořádku.“

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Prameny českého mezinárodního práva soukromého

Vnitrostátní právní předpisy

  • zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém
  • zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů
  • zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  • zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
  • zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
  • zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový
  • zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
  • zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích
  • zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách
  • zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon
  • Ústava a ústavní zákony

Zákon o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. (ZMPS)

Dle důvodové zprávy k ZMPS je posláním zákona:

  • Dosažení vyváženého výběru mezi potenciálně použitelnými řády a tím dosažení tzv. kolizní spravedlnosti spočívající v použití toho správného řádu, který ve srovnání s ostatními má nejužší spojení s upravovanou situací;
  • Výběrem použitelného právního řádu vyhovujícího shora uvedenému hledisku přispět k právní jistotě účastníků právního vztahu, zejména k předvídatelnosti, jak bude o jejich věci rozhodováno; tím uspokojit očekávání stran a ve vymezených případech respektovat jejich vůli;
  • Ve vztahu k členským státům Evropské unie respektovat přednost předpisů Evropské unie v rozsahu jejich působnosti a jejich občanům umožňovat přístup k českým soudům stejně jako českým občanům;
  • Při stanovení použitelného práva nebo i více právních řádů mít na zřeteli i zájem na zachování platnosti právních jednání a jejich účinků a tím respektovat vůli jednajících;
  • Tam, kde je to žádoucí a považováno za společensky nezbytné, chránit i osoby ve slabším postavení vůči druhé straně tak, aby byla vyrovnána faktická nerovnost stran v některých soukromoprávních poměrech a takové osoby nebyly zbaveny zvláštní ochrany stanovené v předpisech státu, v němž žijí a na kterou spoléhají, a to i když samy svým projevem vůle mají vliv na výběr použitelného práva nebo na výběr soudu;
  • Vycházejíc z rovného postavení cizinců v řízení chránit i vlastní občany a osoby zde žijící před možným zneužitím liberální procesní úpravy způsobujícím jim majetkovou újmu;
  • Vymezení pravomoci vlastních soudů přiznávat jim možnost konání řízení ve věcech, které mají k vlastnímu státu dostatečně intenzivní vztah;
  • Chránit i zájem vlastního státu na respektování práv vlastních občanů a jeho rozhodnutí v cizině a reagovat přiměřeně na nežádoucí postupy cizích orgánů.

Posuzování a řešení právních otázek podle ZMPS je na místě, jde-li v konkrétním případě o právní vztah s mezinárodním prvkem. Jedná se o situace, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník anebo zahraniční právnická osoba, dále je-li předmětem právního vztahu movitá či nemovitá věc v zahraničí a také v případech, kdy ke vzniku, změně či zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i to, že účastník má bydliště v cizině.

Je třeba mít na zřeteli, že vedle ZMPS jsou pramenem práva v této oblasti i další vnitrostátní právní předpisy nebo mezinárodní smlouvy. Ustanovení § 2 ZMPS zakotvuje aplikační přednost mezinárodních smluv a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie před tímto zákonem. Tedy je třeba vždy posoudit, zda neexistuje pro ČR závazná smluvní úprava vztahující se pro daný právní vztah a zda neobsahuje úpravu vzájemné právní pomoci a pravomoci k řízení a k rozhodování o tomto právním vztahu, nebo zda neexistují přímo použitelné předpisy Evropské unie.

Pokud z účinné mezinárodní smlouvy, ať dvoustranné či vícestranné, vyplývá odchylná právní úprava, potom nepřichází v úvahu aplikace ustanovení ZMPS. V případě, že se na určitý právní poměr vztahuje zároveň mezinárodní smlouva dvoustranná i vícestranná, judikatura upřednostňuje aplikaci úpravy mezinárodních dvoustranných smluv.

Dále je nezbytné mít vždy na zřeteli ustanovení článku 10 Ústavy České republiky, zákona č. 1/1993 Sb. která stanoví: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

Strukturálně je zákon o mezinárodním právu soukromém rozdělen do dvou dále členěných částí:

  • Část první – Obecná ustanovení
  • Část druhá – Obecná ustanovení mezinárodního práva procesního
    • Hlava I. Pravomoc
    • Hlava II. Ustanovení o řízení
    • Hlava III. Uznání a výkon cizích rozhodnutí
    • Hlava IV. Zvláštní ustanovení o uznání a výkonu některých cizích rozhodnutí
  • Část třetí – Obecná ustanovení mezinárodního práva soukromého
  • Část čtvrtá – Ustanovení pro jednotlivé druhy soukromoprávních poměrů
    • Hlava I. – Způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost k právním jednáním
    • Hlava II. – Právní jednání
    • Hlava III. – Zastoupení
    • Hlava IV. – Promlčení
    • Hlava V. – Rodinné právo
      • §  Díl 1 – Poměry mezi manžely
      • §  Díl 2 – Poměry mezi rodiči a dětmi a některé jiné poměry
      • §  Díl 3 – Práva neprovdané matky
      • §  Díl 4 – Osvojení
      • §  Díl 5 – Poručenství a opatrovnictví nad nezletilými
    • Hlava VI. – Registrované partnerství a obdobné poměry
    • Hlava VII. – Věcná práva
    • Hlava VIII. – Dědické právo
    • Hlava IX. – Práva duševního vlastnictví
    • Hlava X. – Cenné papíry, investiční nástroje a jiné listiny
    • Hlava XI. – Závazková práva
      • §  Díl 1 – Základní ustanovení
      • §  Díl 2 – Procesní ustanovení
      • §  Díl 3 – Smlouvy
      • §  Díl 4 – Pracovní právo
      • §  Díl 5 – Jednostranná právní jednání
      • §  Díl 6 – Zajištění závazku, následky porušení a změny závazků
      • §  Díl 7 – Započtení
      • §  Díl 8 – Poměry směnečného a šekového práva
      • §  Díl 9 – Některé mimosoudní závazky
  • Část pátá – Právní pomoc ve styku s cizinou
  • Část šestá – Řízení o úpadku
    • Hlava I. – Obecná ustanovení
    • Hlava II. – Úpadek finanční instituce
    • Hlava III. – Úpadek pojišťovny
  • Část sedmá – Rozhodčí řízení a uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů
  • Část osmá – Přechodná a závěrečná ustanovení
  • Část devátá – Účinnost

Vybraná ustanovení ZMPS:

Část první, Obecná ustanovení:

§ 1 Předmět úpravy

Tento zákon upravuje v poměrech s mezinárodním prvkem

  • a) právním řádem, kterého státu se řídí soukromoprávní poměry včetně používání jiných předpisů než určeného rozhodného práva,
  • b) právní postavení cizinců a zahraničních právnických osob v soukromoprávních poměrech,
  • c) pravomoc a postup soudů a jiných orgánů při úpravě poměrů uvedených v písmenech a) a b) a rozhodování o nich včetně postupu v řízení, jestliže je mezinárodní prvek jen v řízení samotném,
  • d) uznávání a výkon cizích rozhodnutí,
  • e) právní pomoc ve styku s cizinou,
  • f) některé záležitosti týkající se úpadku,
  • g) některé záležitosti týkající se rozhodčího řízení včetně uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.

§ 2 Mezinárodní smlouvy a předpisy Evropské unie

Zákon se použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.

§ 3 Nutně použitelná ustanovení právních předpisů

Ustanovení tohoto zákona nebrání použití těch ustanovení českého právního řádu, kterých je nutné v mezích jejich předmětu úpravy použít vždy bez ohledu na to, kterým právním řádem se řídí právní poměry, v nichž se projeví účinky použití takových ustanovení.

§ 5 obcházení zákona

Nepřihlíží se ke skutečnostem vytvořeným nebo předstíraným záměrným jednáním v úmyslu, aby se těch ustanovení tohoto zákona, od nichž se nelze odchýlit ujednáním stran, nepoužilo nebo aby se jich použilo jinak, než kdyby takto vytvořené nebo předstírané skutečnosti nebyly.

Při určení rozhodného práva se tedy bude postupovat tak, jako kdyby jednání obcházejícího zákona nebylo.

Část druhá, Obecná ustanovení mezinárodního práva procesního:

Hlava I., Pravomoc (§ 6 a § 7)

Tato ustanovení obecně stanoví, kdy je ve věcech majících vztah k cizině dána pravomoc českých soudů a kdy je tato pravomoc vyloučena. Obecně platí, že pravomoc českých soudů je dána, jestliže je dle procesních předpisů pro řízení příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení právních předpisů nevyplývá něco jiného.

Hlava III., Uznání a výkon cizích rozhodnutí (§ 14 až § 19)

Ustanovení upřesňuje pojem „cizí rozhodnutí“, kterým je rozhodnutí soudů a úřadů cizího státu o právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy rozhodovaly v ČR soudy, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské a jiné veřejné listiny v těchto věcech. Taková cizí rozhodnutí jsou v ČR účinná, pokud nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moci a byla-li uznána českými orgány veřejné moci. Dále zde zákon stanoví podmínky, za kterých nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat, a řízení o uznání a výkonu cizích rozhodnutí.

Část třetí, Obecná ustanovení mezinárodního práva soukromého:

§ 20 Kvalifikace

Dané ustanovení upravuje právní hodnocení určitého řešeného případu a jeho podřazení pod některý z právních řádů, přičemž dané hodnocení spojené s výkladem právních pojmů v kolizní normě je třeba provádět na základě některého hmotného práva, ač v daném stádiu není ještě známo, kterým hmotným právem se bude případ řídit. Právě k jeho určení směřuje prováděné hodnocení, které má tak umožnit vyhledání příslušné kolizní normy. Kvalifikační problém vzniká, jestliže potenciálně použitelné právní řády se neshodují v právním hodnocení, tj. kvalifikaci určité otázky, kterou je třeba podřadit pod právní pojem vymezující rozsah použité některé kolizní normy, tedy jaký právní řád považovat za základ pro uvedené hodnocení. ZMPS vychází z použití tuzemského práva, avšak připouští, aby se dle okolností přihlédlo i k funkci právních norem různých právních řádů, kterou tyto normy ve svém právním řádu plní.

§ 23 Zjišťování a používání zahraničního práva

(1) Pokud z jiných ustanovení tohoto zákona nevyplývá něco jiného, je třeba zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, používat i bez návrhu a tak, jak se ho používá na území, na němž toto právo platí. Použije se těch jeho ustanovení, kterých by se na území, na němž toto právo platí, pro rozhodnutí ve věci použilo, bez ohledu na jejich systematické zařazení nebo jejich veřejnoprávní povahu, pokud nejsou v rozporu s nutně použitelnými předpisy českého práva.

(2) Pokud dále není stanoveno něco jiného, obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření.

(3) Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva znám, může si k jeho zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti.

(4) Má-li se použít právního řádu státu, který má více právních oblastí nebo různé úpravy pro určité skupiny osob, rozhodují o použití příslušných právních předpisů právní předpisy tohoto státu.

(5) Jestliže se nepodaří v přiměřené době zahraniční právo zjistit nebo je-li to nemožné, použije se české právo.

Česká úprava tedy umožňuje používání zahraničního práva, na které kolizní norma odkazuje. České soudy jsou povinny obsah zahraničního práva zjistit, jestliže na ně kolizní norma odkazuje.

§ 24 Výjimečné a podpůrné určení rozhodného práva

(1) Právní řád, který by se měl použít podle ustanovení tohoto zákona, je možné ve zcela výjimečných případech nepoužít, jestliže při náležitém odůvodněném uvážení souhrnu všech okolností věci a zejména důvodného očekávání účastníků ohledně použití jiného právního řádu, by se to jevilo nepřiměřené a odporující rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahu účastníků. Za těchto podmínek a nejsou-li dotčena práva jiných osob, se použije právní řád, jehož použití odpovídá tomuto uspořádání.

(2) Jestliže pro určitý poměr nebo otázku, které spadají do předmětu úpravy tohoto zákona, nelze určit rozhodné právo podle jiných ustanovení zákona, použije se pro ně právo, které je s nimi v nejužším vztahu, ledaže pro ně strany zvolily nebo jinak označily použití určitého práva.

Dané ustanovení umožňuje v určitých případech upustit od použití práva, které by se jinak mělo použít podle kolizních norem, a použít jiné právo.

§ 25 Nutně použitelná ustanovení jiného zahraničního práva

K návrhu účastníka se mohou použít ustanovení právního řádu jiného státu, kterého se podle ustanovení tohoto zákona nemá použít, avšak podle právního řádu, jehož jsou součástí, se jich má použít bez ohledu na to, kterým právním řádem se řídí práva a povinnosti, o které jde. Podmínkou pro použití je, že práva a povinnosti, o které jde, mají k takovému jinému státu dostatečně významný vztah a je to spravedlivé vzhledem k povaze těchto ustanovení, jejich účelu nebo k důsledkům, jež by vyplynuly zejména pro účastníky z jejich použití nebo z jejich nepoužití. Účastník, který se takových ustanovení dovolává, musí prokázat platnost a obsah těchto ustanovení.

Část čtvrtá, Ustanovení pro jednotlivé druhy soukromoprávních poměrů:

Hlava I, Způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost k právním jednáním

§ 29 Fyzické osoby

(1) Právní osobnost a svéprávnost se řídí, nestanoví-li se v tomto zákoně něco jiného, právním řádem státu, v němž má osoba obvyklý pobyt.

(2) Nestanoví-li tento zákon něco jiného, stačí, jestliže fyzická osoba činící právní jednání je k němu způsobilá podle právního řádu platného v místě, v němž fyzická osoba právní jednání činí.

(3) Úprava jména fyzické osoby se řídí právním řádem státu, jehož je občanem. Tato osoba se však může dovolat použití právního řádu státu, na jehož území má obvyklý pobyt.

Zákonná úprava stanoví jako hraniční určovatel obvyklý pobyt fyzické osoby, tedy nikoliv státní příslušnost. Pojem „obvyklý pobyt“ je mimo jiné vyložen Evropským soudním dvorem (např. 76/76 Di Paolo (1977) ESD 315, odst. 17-20 nebo C-102/91 Knoch (1992) ESD I-4331, odst. 21 a 23).

§ 30 Právnické osoby

(1) Právní osobnost právnické osoby a způsobilost jiné než fyzické osoby se řídí právním řádem státu, podle něhož vznikla. Tímto právním řádem se řídí i obchodní firma nebo název a vnitřní poměry takové osoby, poměry mezi takovou osobou a jejími společníky nebo členy a vzájemné poměry společníků nebo členů, ručení společníků nebo členů za závazky takové osoby a kdo za osobu jako její orgán jedná, jakož i její zánik.

(2) Pro vázanost takové osoby z běžných jednání stačí, je-li k nim způsobilá podle právního řádu platného v místě, v němž bylo takové jednání učiněno.

 (3) Právnická osoba se sídlem v České republice může být založena pouze podle českého právního řádu. Tím není dotčena možnost přemístit do České republiky sídlo právnické osoby založené podle právního řádu cizího státu, která má sídlo v zahraničí, jestliže to umožňují mezinárodní smlouva, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo jiný právní předpis.

Směnečná a šeková způsobilost (§ 31 a § 32)

Úprava vylučuje subsidiární použití práva státu, v němž se osoba na směnce nebo šeku podepsala, pro její způsobilost se zavazovat, pokud jde o českého občana nebo osobu, která má na území ČR obvyklý pobyt.

Hlava II, Právní jednání (§ 41 a § 42)

Zákon zakotvuje zásadu jednotného práva pro právní jednání, jím založený právní vztah jakož i jeho zánik a následky neplatnosti. Ve vztahu k požadavku formy právního jednání (např. smluv) zákon svými kritérii umožňuje, aby se dosáhlo zachování platnosti právního jednání. Toto ustanovení se vztahuje na smlouvy, které jsou vyňaty z nařízení Řím I.

Hlava III, Zastoupení (§ 44 a § 45)

Zákon stanoví kolizní normy pro zastoupení jak zákonné, tak i na základě plné moci.

Hlava IV, Promlčení § 46

Promlčení se řídí týmž právním řádem jako právo, které je předmětem promlčení.

Hlava V, Rodinné právo (§ 47 až § 66)

Ustanovení zde zakotvuje pravomoc českých soudů ve věcech manželských, pokud alespoň jeden z manželů je českých občanem za podmínky, že mezinárodní smlouva nebo právní předpis nestanoví jinak. Přednost před ustanovením ZMPS má tak například Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, které omezuje přístup k českému soudu podmínkou 6 měsíčního obvyklého pobytu českého občana v ČR před podáním žaloby. Ve věcech osobních poměrů manželů se uplatňuje také právo státu, v němž mají manželé obvyklý pobyt. Pro majetkové poměry manželů zákon umožňuje, aby si manželé zvolili použitelné právo, přičemž volba je omezena na právní řády, které mají k jejich poměrům významnější vztah. V případě rozvodu je aplikován právní řád, kterým se řídí vztahy mezi manžely v době zahájení řízení. Dále ZMPS stanoví podmínky pravomoci českých soudů v případě žaloby o určení a popření rodičovství, ve věcech výživy, výchovy a péče o nezletilé, jakož i rozhodování ve věcech osvojení, poručnictví a opatrovnictví nad nezletilými.

Hlava VI, Registrované partnerství a obdobné poměry (§ 67)

Ustanovení zde stanoví pravomoc českých soudů k rozhodování o zrušení, neplatnosti a neexistenci těchto vztahů, kolizní norma a úprava uznávaní cizích rozhodnutí o jejich zrušení. Obdobnými poměry se rozumí některé druhy vztahů, které jsou upraveny v cizích právních řádech a od českého práva se mohou značně lišit.

Hlava VII, Věcná práva

§ 68 Pravomoc pro práva k nemovitým věcem

Rozhodovat o právech k nemovitým věcem, které jsou na území České republiky, přísluší výlučně českým soudům nebo jiným příslušným českým orgánům veřejné moci.

Rozhodné právo

§ 69

(1) Věcná práva k nemovitým věcem i k hmotným věcem movitým se řídí, pokud v tomto zákoně nebo v jiných právních předpisech není stanoveno něco jiného, právním řádem místa, v němž věc je. Podle tohoto právního řádu se rovněž určuje, zda věc je nemovitá nebo movitá.

(2) Věcná práva k plavidlům a letadlům, která se zapisují do veřejného rejstříku, jejich vznik a zánik se řídí právním řádem státu, v jehož působnosti je tento rejstřík veden.

§ 70

(1) Vznik a zánik věcných práv k hmotným věcem movitým se řídí právním řádem místa, kde věc byla v době, kdy nastala skutečnost, která zakládá vznik nebo zánik tohoto práva.

(2) Vznik a zánik vlastnického práva k hmotným věcem movitým, které se převádějí na základě smlouvy, se řídí právním řádem, kterým se řídí smlouva, která je základem pro vznik nebo zánik vlastnického práva.

(3) Jestliže právní jednání, které má být základem pro vznik a zánik věcných práv k hmotným věcem movitým, bylo učiněno po započetí přepravy takové věci po dobu trvání přepravy, řídí se tento vznik a zánik právním řádem místa, odkud byla věc odeslána. Jestliže se však vznik a zánik věcných práv k těmto věcem uskutečňuje nakládáním s cenným papírem, který je nutno předložit za účelem vydání věci a nakládání s ní, použije se právního řádu místa, v němž je cenný papír v době nakládání s ním.

§ 71

Ustanovení o zápisech do veřejných knih a podobných seznamů platná v místě, kde je nemovitá věc nebo věc movitá, se použijí i tehdy, pokud se právní důvod vzniku, zániku, omezení nebo převodu zapisovaného práva posuzuje podle jiného právního řádu.

§ 72

Vydržení se řídí právním řádem platným v místě, kde byla věc na počátku běhu vydržecí doby. Vydržitel se však může dovolat právního řádu státu, na jehož území se vydržení vykonalo, jestliže od doby, kdy se věc dostala do tohoto státu, jsou podle právního řádu tohoto státu splněny všechny podmínky vydržení.

§ 73 Svěřenský fond nebo obdobné zařízení

(1) Svěřenský fond nebo obdobné zařízení (dále jen „fond“) se řídí právem určeným zakladatelem, pokud určené právo fond upravuje nebo jinak lze ustanovení tohoto práva pro něj použít.

(2) Není-li určeno právo podle odstavce 1 nebo nelze-li je použít, řídí se fond právem státu, s nímž nejúžeji souvisí. Při určení tohoto práva je třeba přihlédnout zejména k

  • a) místu, z něhož je fond spravován,
  • b) místu, v němž je převážně umístěn majetek jej vytvářející,
  • c) místu sídla nebo obvyklého pobytu svěřenského správce,
  • d) účelům sledovaným vytvořením fondu a místům, kde těchto účelů má být dosaženo.

(3) Je-li možné určitý prvek fondu oddělit od ostatních, může být rozhodné právo určeno pro něj samostatně.

(4) Fond zřízený v zahraničí se uznává i v oblasti českého práva, vykazuje-li základní znaky požadované pro něj českým právem.

Hlava VIII, Dědické právo (§ 74 až § 79)

Ustanovení § 74 až 79 se věnuje otázkám dědického práva, přičemž obecně platí, že český soud je pravomocný tehdy, měl-li zůstavitel svůj obvyklý pobyt na území ČR nebo v případě, že půjde o nemovitost na území ČR.

Hlava IX, Práva duševního vlastnictví (§ 80)

Práva duševního vlastnictví se řídí právním řádem státu, který tato práva přiznává a poskytuje jim ochranu.

Hlava XI, Závazková práva

Díl 1, Základní ustanovení (§ 84)

Ustanovení této hlavy se použijí v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropské unie a mezinárodní smlouvy (například Nařízení Řím I a II). Úprava v této hlavě se omezuje na otázky, které nespadají do rozsahu působnosti těchto předpisů a smluv, ledaže tyto předpisy a smlouvy připouštějí úpravu v tomto zákoně.

Díl 2, Procesní ustanovení

§ 85 Pravomoc

Pravomoc českých soudů ve věcech závazkových a jiných majetkových práv může být založena také ujednáním stran v písemné formě. Věcnou příslušnost českých soudů nelze však takovým ujednáním měnit.

§ 86 Sjednání příslušnosti zahraničního soudu

(1) Ujednáním stran v písemné formě může být ve věcech závazkových práv a v jiných majetkových právech sjednána i příslušnost zahraničního soudu. Ve věcech pojištění a spotřebitelských smluv je takové ujednání přípustné jen po vzniku sporu, nebo jestliže umožňuje pouze pojistníkovi, pojištěnému, jiné oprávněné osobě, poškozenému nebo spotřebiteli zahájit řízení u soudu jiného státu.

(2) Jestliže byla sjednána příslušnost zahraničního soudu podle odstavce 1, je tím vyloučena pravomoc českých soudů; český soud však věc projedná, jestliže

  • a) účastníci shodně prohlásí, že na ujednání netrvají,
  • b) rozhodnutí vydané v cizině by nemohlo být uznáno v České republice,
  • c) zahraniční soud odmítl se věcí zabývat, nebo
  • d) ujednání o příslušnosti zahraničního soudu je v rozporu s veřejným pořádkem.
Díl 3, Smlouvy (§ 87)

(1) Smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu.

(2) Pokud právní poměr založený spotřebitelskou smlouvou úzce souvisí s územím některého členského státu Evropské unie, nemůže být spotřebitel zbaven ochrany příslušející mu podle českého práva, jestliže řízení probíhá v České republice, i když pro smlouvu bylo zvoleno nebo i jinak se má použít právo jiného než členského státu Evropské unie.

(3) Pojistné smlouvy se řídí právem státu, ve kterém má pojistník obvyklý pobyt. Smluvní strany mohou zvolit rozhodné právo pro pojistnou smlouvu; jde-li o pojistnou smlouvu, na kterou se vztahuje přímo použitelný předpis Evropské unie, mohou smluvní strany v rozsahu, ve kterém to tento předpis připouští, zvolit kterékoliv rozhodné právo.

(4) V případě smlouvy, ve které se za úplatu sjednává užívání jednoho nebo více ubytovacích zařízení na více než jeden časový úsek, je-li smlouva sjednána na dobu delší než jeden rok (dále jen „dočasné užívání ubytovacího zařízení“), výhoda spojená s ubytováním, je-li smlouva sjednána na dobu delší než jeden rok (dále jen „dlouhodobý rekreační produkt“), pomoc při úplatném převodu dočasného užívání ubytovacího zařízení nebo dlouhodobého rekreačního produktu nebo účast ve výměnném systému, který umožňuje spotřebitelům vzájemně převést právo užívat ubytovací zařízení nebo jiné služby spojené s dočasným užíváním ubytovacího zařízení podle jiného právního předpisu, je-li rozhodné právo jiné právo než členského státu Evropské unie, nesmí být spotřebitel zbaven ochrany podle práva, jestliže řízení probíhá v České republice, a pokud

  • a) kterákoli z dotčených nemovitostí je na území členského státu Evropské unie, nebo
  • b) podnikatel v souvislosti s dotčenou nemovitostí vykonává svou činnost na území členského státu Evropské unie nebo výkon jeho činnosti na území členského státu Evropské unie jakkoli směřuje.

Dané ustanovení ZMPS stanoví kolizní úpravu pouze pro smlouvy, ne které se nevztahuje univerzální unifikace Nařízení Řím I, přičemž právního řádu státu, na který kolizní normy Nařízení Řím I odkazují, se použije, i když jde o právní řád státu, který není členem Evropské unie. Odstavec 4 § 87 transponuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/122/ES.

Část šestá, Řízení o úpadku

Hlava I, Obecná ustanovení (§ 111)

(1) Jestliže je dána pravomoc českých soudů pro zahájení insolvenčního řízení podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000), vztahuje se toto řízení i na dlužníkův majetek v jiném cizím státě než členském státě Evropské unie, pokud cizí stát přiznává tomuto řízení účinky na svém území, a to v rozsahu přiznání těchto účinků. Insolvenční správce vykonává své pravomoci i na území cizího státu, pokud mu to právní řád tohoto cizího státu umožňuje a v mezích tohoto právního řádu.

(2) České soudy mohou zahájit a vést insolvenční řízení, jestliže dlužník má v České republice provozovnu, žádá-li o to věřitel s obvyklým pobytem nebo sídlem v České republice nebo vznikla-li pohledávka věřitele při činnosti této provozovny. Účinky řízení jsou v tomto případě omezeny na majetek v České republice.

(3) Mimo případy, na které se vztahuje přímo použitelný předpis Evropské unie, lze použít jeho kolizních ustanovení o používání právních předpisů přiměřeně.

(4) Jestliže bylo vydáno rozhodnutí o úpadku účastníka platebního systému s neodvolatelností zúčtování, zahraničního platebního systému s neodvolatelností zúčtování, vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání nebo zahraničního vypořádacího systému s neodvolatelností vypořádání, nebo jestliže bylo vůči tomuto účastníkovi vydáno jiné rozhodnutí, nebo proveden jiný zásah orgánu veřejné moci s obdobnými účinky, řídí se práva a povinnosti tohoto účastníka vyplývající z jeho účasti v systému týmž právem, kterým se řídí právní vztahy mezi účastníky systému při provádění zúčtování nebo vypořádání. Volba jiného práva je vyloučena.

(5) Cizí rozhodnutí ve věcech úpadkového řízení se uznávají za podmínky vzájemnosti, jestliže v cizím státě, ve které byla vydána, jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka a pokud dlužníkův majetek v České republice není předmětem již zahájeného řízení podle odstavce 2. V těchto případech a i jinak, nebylo-li ohledně majetku, který se stal předmětem úpadkového řízení v cizině, zahájeno insolvenční řízení českým soudem, budou dlužníkovy movité věci, které jsou v České republice, vydány cizímu soudu na jeho žádost, jde-li o soud státu, který zachovává vzájemnost. Dlužníkův majetek může však být vydán do ciziny teprve tehdy, když byla uspokojena práva na vyloučení věci z majetkové podstaty a práva zajištěných věřitelů nabytá dříve, než došla žádost cizího soudu nebo jiného příslušného orgánu.

Smyslem ustanovení je zejména zahrnout do řízení majetek dlužníka i v cizím státě, který není členským státem EU a dále možnost zahájit a konat insolvenční řízení omezené na majetek dlužníka v ČR, jestliže jeho hlavní zájmy jsou soustředěny na území cizího státu, který není členem Evropské unie.

Část sedmá, Rozhodčí řízení a uznání cizích rozhodčích nálezů (§ 117 až § 122)

§ 117 Rozhodčí smlouva

(1) Přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle českého právního řádu. Ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy se posuzují podle právního řádu státu, v němž má být vydán rozhodčí nález.

(2) Pro formu rozhodčí smlouvy platí právo rozhodné pro ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy; stačí však, jestliže bylo učiněno zadost právnímu řádu místa nebo míst, kde došlo k projevu vůle.

§ 119 Určení rozhodného práva

Právem rozhodným pro spor je právo zvolené stranami. Pokud strany toto právo nezvolily, určí je rozhodci na základě ustanovení tohoto zákona. Ke kolizním ustanovením rozhodného práva lze přihlédnout jen tehdy, jestliže to vyplývá z volby práva učiněné stranami. Jestliže strany k tomu rozhodce výslovně pověřily, mohou rozhodci rozhodnout spor podle zásad spravedlnosti; jde-li o spory ze spotřebitelských smluv, musí být také použita ustanovení jinak rozhodného práva na ochranu spotřebitelů. Také pro rozhodování v rozhodčím řízení platí ustanovení § 87 odst. 2.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Mezinárodní právo soukromé – mezinárodní smlouvy

Z hlediska předmětu úpravy rozlišujeme zejména tyto druhy smluv:

  1. Smlouvy unifikující kolizní normy
  2. Smlouvy unifikující hmotněprávní přímé normy
  3. Smlouvy v oblasti obchodu a hospodářských styků
  4. Smlouvy upravující vztahy ze smluv o mezinárodní přepravě
  5. Smlouvy v oblasti ochrany práv autorských a průmyslových
  6. Smlouvy o právních stycích (právní pomoci) a o výkonu soudních rozhodnutí
  7. Smlouvy v oblasti rozhodčího řízení
  8. Úmluvy o diplomatických a konzulárních stycích a dvoustranné konzulární úmluvy

Z hlediska počtu smluvních stran rozlišuje smlouvy dvoustranné a mnohostranné:

Dvoustranné mezinárodní smlouvy

Jedná se zejména o řadu mezinárodních dvoustranných smluv a ujednání týkajících se právní pomoci (ve věcech občanských, rodinných, obchodních nebo trestních) a konzulárních úmluv. Česká republika uzavřela zejména tyto smlouvy s těmito státy:

1. Austrálie

  • Smlouva mezi republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Irska o právní pomoci ve věcech občanských a obchodních ve znění a doplnění ze dne 15. 2. 1935, upravená výměnou not z roku 1972 (vyhláška č. 152/1938 Sb.)
  • Dodatková úmluva o civilním řízení mezi republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (vyhláška č. 152/1938 Sb.)
  • Prohlášení Ministerstva spravedlnosti České republiky o vzájemnosti ve věcech vymáhání výživného, včetně vzájemného uznávání rozsudků o výživném, ve vztahu k Australskému svazu

2. Belgické království

  • Úmluva o řízení smírčím, rozhodčím a soudním mezi republikou Československou a královstvím Belgickým (vyhláška č. 25/1931 Sb.)
  • Prohlášení o vzájemném bezplatném vydávání opisů listin osobního stavu žádaných v zájmu administrativním a ve prospěch nemajetných osob (vyhláška č. 42/1949 Sb.)
  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 41/1979 Sb.)
  • Smlouva o právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a obchodních (vyhláška č. 59/1986 Sb.)

3. Bulharská republika

  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 63/1974 Sb.)
  • Smlouva mezi ČSSR a BLR o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 3/1978 Sb.)

4. Čínská lidová republika

  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 97/1989 Sb.)

5. Dánské království

  • Rozhodčí smlouva (vyhláška č. 7/1928 Sb.)
  • Úmluva o vzájemném vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních (vyhláška č. 34/1932 Sb.)

6. Francouzská republika

  • Úmluva týkající se zasílání listin o osobním stavu státních příslušníků obou států (vyhláška č. 139/1922 Sb.)
  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 79/1971 Sb.)
  • Smlouva mezi vládou ČSSR a vládou Francouzské republiky o právní pomoci, uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských, rodinných a obchodních (vyhláška č. 83/1985 Sb.)
  • Úmluva o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních (vyhláška č. 11/1931 Sb.)

7. Chorvatská republika

  • Smlouva mezi ČSSR a SFRJ o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 207/1964 Sb.)
  • Smlouva mezi ČSSR a SFRJ o vzájemném předávání odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody (vyhláška č. 473/1990 Sb.)

8. Italská republika

  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 42/1979 Sb.)
  • Smlouva mezi ČSSR a Italskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (vyhláška č. 508/1990 Sb.)
  • Protokol o spolupráci mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR a Ministerstvem milostí a spravedlnosti Itálie (15. 2. 1999)

9. Kanada

  • viz právní pomoc ve styku s Velkou Británií

10. Kyperská republika

  • Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Kyperskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (vyhláška č. 96/1983 Sb.)

11. Maďarská republika

  • Smlouva mezi ČSSR a MLR o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 63/1990 Sb.)
  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 50/1974 Sb.)

12. Polská republika

  • Smlouva o zamezení dvojího zdanění v oboru dávek pozůstalostních (vyhláška č. 256/1925 Sb.)
  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 83/1973 Sb.)
  • Smlouva o právní pomoci a úpravě právních vztahů v občanských, rodinných a trestních věcech (vyhláška č. 42/1989 Sb., vyhláška č. 206/1989 Sb.)
  • Smlouva mezi Českou republikou a Polskou republikou o změně a doplnění Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, podepsané ve Varšavě dne 21. prosince 1987 (sdělení č. 2/2006 Sb. m. s.)

13. Rakouská republika

  • Smlouva o vzájemném právním styku ve věcech občanskoprávních, o listinách a právních informacích se Závěrečným protokolem (vyhláška č. 9/1963 Sb.)
  • Dohoda o konzulárních stycích (vyhláška č. 22/1981 Sb.)
  • Smlouva mezi ČSFR a Rakouskou republikou o vzájemném výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních (vyhláška č. 113/1992 Sb.)
  • Smlouva mezi ČR a Rakouskou republikou o dodatku k Evropské úmluvě o vydávání z 13. 12. 1957 a o usnadnění jejího plnění (vyhláška č. 2/1996 Sb.)

14. Rumunsko

  • Smlouva mezi ČSSR a Rumunskou lidovou republikou o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 31/1959 Sb.)
  • Dohoda o úpravě některých otevřených finančních a majetkových otázek (vyhláška č. 51/1961 Sb.)
  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 64/1974 Sb.)
  • Smlouva o právní pomoci ve věcech občanských (vyhláška č. 1/1996 Sb.)

15. Ruská federace

  • Úmluva o úpravě státního občanství osob s dvojím státním občanstvím (vyhláška č. 47/1958 Sb.), ve znění Smlouvy o zamezení vzniku dvojího státního občanství (vyhláška č. 71/1981 Sb.)
  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 143/1973 Sb.)
  • Smlouva mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 95/1983 Sb.)

16. Slovenská republika

  • Smlouva mezi ČR a SR o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (vyhláška č. 209/1993 Sb.)
  • Smlouva mezi ČR a SR o dočasném oprávnění k podnikání fyzických a právnických osob, které podnikají na území druhé republiky po 31. 12. 1992 (vyhláška č. 330/1993 Sb.)
  • Smlouva mezi ČR a SR o zamezení dvojímu zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku (sdělení č. 100/2003 Sb.)

17. Spojené státy americké

  • Vzájemné prohlášení o ochraně původcovského práva (vyhláška č. 50/1927 Sb.)
  • Smírčí smlouva (vyhláška č. 72/1929 Sb.)
  • Rozhodčí smlouva (vyhláška č. 73/1929 Sb.)
  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 28/1988 Sb.)
  • Prohlášení o vzájemnosti ve věcech vymáhání výživného, včetně vzájemného uznávání rozsudků o výživném, ve vztahu k USA, 3. 5. 2000
  • Prohlášení Ministerstva spravedlnosti České republiky o vzájemnosti ve věcech vymáhání výživného, včetně vzájemného uznávání rozsudků o výživném, ve vztahu ke Spojeným státům americkým

18. Spolková republika Německo

  • Smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dalším usnadnění styku při poskytování právní pomoci na základě Haagských úmluv ze dne 1. března 1954 o civilním řízení, ze dne 15. listopadu 1965 o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských nebo obchodních a ze dne 18. března 1970 o provádění důkazů v cizině ve věcech občanských nebo obchodních (sdělení MZV č. 40/2002 Sb.m.s)

19. Španělské království

  • Smírčí a rozhodčí smlouva (vyhláška č. 18/1930 Sb.)
  • Protokol ke smlouvám o právní pomoci uzavřeným 26. 11. 1927 v Madridu (vyhláška č. 21/1931 Sb.)
  • Ujednání o vzájemném zřízení konzulárních a obchodních zastupitelství (vyhláška č. 28/1971 Sb.)
  • Smlouva o právní pomoci, uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských (vyhláška č. 6/1989 Sb.)

20. Ukrajina

  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 143/1973 Sb.)
  • Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou v občanských věcech (sdělení č. 123/2002 Sb.m.s.)

21. Spojené království Velké Británie a Severního Irska

  • Smlouva o právní pomoci ve věcech občanských (vyhláška č. 70/1926 Sb., o stavu vázanosti vyhláška č. 152/1938 Sb. a vyhláška č. 18/1980 Sb.)
  • Dodatková úmluva o civilním řízení soudním (vyhláška č. 178/1935 Sb., o stavu vázanosti viz vyhláška č. 152/1938 Sb., vyhláška č. 156/1938 Sb. a vyhláška č. 18/1980 Sb.)
  • Konzulární úmluva (vyhláška č. 135/1976 Sb.)

Dále dvoustranné mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění, které Česká republika uzavřela s řadou zemí. Viz:

Mnohostranné mezinárodní smlouvy

V případě multilaterálních úmluv se jedná zejména o následující úmluvy:

  • Vídeňská úmluva o smluvním právu (vyhláška č. 15/1988 Sb.)
  • Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (sdělení č. 160/1991 Sb.)
  • Statut Haagské konference mezinárodního práva soukromého (sdělení č. 18/2008 Sb.m.s)
  • Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků (č. 192/1931 Sb.)
  • Úmluva o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dětem (vyhláška č. 14/1974 Sb.)
  • Smlouva o patentové spolupráci přijatá ve Washingtonu dne 19. června 1970, změněná v roce 1979 a 1984 (sdělení 296/1991 Sb.)

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva, tedy zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek