Odpovědnost statutárního orgánu

20. 3. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Kdo je statutárním orgánem v jednotlivých formách obchodních společností v České republice? Článek popisuje, jaká má tato osoba práva a povinnosti, za co je odpovědná z výkonu své funkce z pohledu občanského zákoníku, a zákona o obchodních korporacích (dále „ZOK“). Informuje, jak se může statutární orgán chránit v souvislosti s riziky výkonu své činnosti ve společnosti.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále také jen „občanský zákoník“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Podrobný obsah:


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Kdo je statutárním orgánem

Nejprve si vysvětlíme pojem statutární orgán. Občanský zákoník jej nedefinuje, ale stanovuje, že člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Od 1. 1. 2014 přitom došlo ke změně koncepce jednání za právnickou osobu. Nově není právnická osoba schopna jednání přímého, ale pouze nepřímého. Podle použitého konceptu teorie fikce totiž nemá právnická osoba vlastní vůli a práv a povinností může nabývat pouze prostřednictvím svého zástupce.

Praktickým dopadem této změny je například nutnost upravit záhlaví smluv (resp. definice účastníků) tak, aby text nebyl formulován „společnost X jednající panem Y, jednatelem“, ale např. „společnost X zastoupená panem Y, jednatelem“.

Zákonným zástupcem právnické osoby je statutární orgán (resp. člen statutárního orgánu u statutárních orgánů kolektivních). Omezit jednatelské oprávnění statutárního orgánu obchodní korporace lze, ale jen v rámci jejího vnitřního uspořádání, vůči třetím osobám je takovéto omezení neúčinné. Jestliže zákon vyžaduje, aby k určitému právnímu jednání dal souhlas nejvyšší orgán obchodní korporace, je bez tohoto souhlasu jednání statutárního orgánu neplatné.

Ustanovení zákona o obchodních korporacích pak pro jednotlivé obchodní společnosti a družstvo upravují a určují konkrétní statutární orgán (viz níže), od těchto ustanovení se nelze nijak odchýlit, pokud to konkrétní ustanovení výslovně neumožňuje.

Právnická osoba si může stanovit, zda budou členové jejího statutárního orgánu jednat samostatně nebo společně (s tím je také spojená odpovědnost – kolektivní či individuální).

Vztah mezi společností a statutárním orgánem se řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu, pokud není v zákoně o obchodních korporacích stanoveno jinak nebo pokud určitá záležitost není upravena přímo ve zvláštní smlouvě – smlouvě o výkonu funkce, která musí mít písemnou formu a musí být schválena nejvyšším orgánem společnosti, kterým je její valná hromada. Nejvyšší orgán společnosti schvaluje též všechny změny smlouvy o výkonu funkce.

Jestliže smlouva o výkonu funkce neobsahuje ustanovení o odměňování za výkon funkce, platí, že výkon funkce je bezplatný, proto je nutné údaj o odměně do smlouvy o výkonu funkce zapracovat, má-li být poskytována odměna. Stejně tak by ve smlouvě o výkonu funkce měly být uvedeny veškeré benefity, které společnost členu statutárního orgánu z titulu výkonu funkce poskytuje (např. užívání služebního automobilu k soukromým účelům). Zákon stanovuje, že smlouva o výkonu funkce v kapitálové společnosti (tedy v s. r. o. a v a. s.) obsahuje minimálně tyto údaje o odměňování:

  • vymezení všech složek odměn (včetně případného věcného plnění, úhrad do systému penzijního připojištění atd.),
  • určení výše odměny nebo způsobu jejího výpočtu a její podoby,
  • určení pravidel pro výplatu zvláštních odměn a podílu na zisku pro člena orgánu, pokud mohou být přiznány, a
  • údaje o výhodách nebo odměnách člena orgánu spočívajících v převodu účastnických cenných papírů nebo v umožnění jejich nabytí členem orgánu a osobou jemu blízkou, má-li být odměna poskytnuta v této podobě.

Vztah mezi statutárním orgánem a společností není ze zákona pracovněprávní. Zákon o obchodních korporacích souběh funkce statutárního orgánu a zaměstnaneckého poměru výslovně neupravuje, část právní veřejnosti se tedy kloní k názoru, že vzhledem k zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“ je souběh funkce statutárního orgánu a zaměstnaneckého poměru v zásadě přípustný.

Od účinnosti rekodifikace soukromého práva však zesílily názory té části právní veřejnosti, která má souběh funkcí za zakázaný. Argumentem je právě absence ustanovení, které by souběh výslovně povolovalo, a s tím údajně související návrat ke stavu před výslovným povolením souběhu funkcí v dnes již neúčinném obchodním zákoníku. Tento názor aktuálně převažuje, a proto lze doporučit, aby se členové statutárních orgánů souběhu funkcí vyhýbali.  

Závazek z výkonu funkce statutárního orgánu je osobní povahy, v této souvislosti tedy není možné nechat se někým zastoupit. Výjimkou je výslovná možnost člena statutárního orgánu zmocnit pro určitý jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby za něho při jeho neúčasti hlasoval.

Osoba, která se má stát členem statutárního orgánu obchodní korporace, má povinnost předem zakladatele nebo obchodní korporaci informovat, jestli ohledně jeho majetku nebo ohledně majetku obchodní korporace, v níž působí nebo v posledních 3 letech působil jako člen orgánu, bylo vedeno insolvenční řízení nebo řízení o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce, nebo o případné jiné překážce funkce.

Jak již bylo řečeno výše, práva a povinnosti mezi obchodní společností a statutárním orgánem se řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu (resp. příkazní smlouvě), nevyplývá-li ze smlouvy o výkonu funkce nebo ze zákona něco jiného. Ustanovení o příkazu se tedy použijí subsidiárně (podpůrně). Příkazní smlouvou se přitom příkazník zavazuje obstarat záležitosti příkazce.

Povinnosti příkazníka:

  • plnit příkaz poctivě a pečlivě podle jeho schopností, postupovat podle pokynů příkazce, od nichž se může odchýlit, pokud je to nezbytné v zájmu příkazce a pokud nemůže včas obdržet jeho souhlas,
  • přenechat příkazci veškerý užitek z obstarané záležitosti,
  • upozornit příkazce, jestliže od něj obdrží zjevně nesprávný pokyn; tento pokyn má příkazník povinnost splnit, jestliže na něm příkazce trvá,
  • provést příkaz osobně, na žádost příkazce podat zprávy o postupu plnění příkazu a převést na příkazce užitek z prováděného příkazu,
  • předložit příkazci po provedení příkazu vyúčtování.

Povinnosti příkazce:

  • nahradit příkazníkovi škodu, která mu vznikla v souvislosti s plněním příkazu,
  • poskytnout příkazníkovi odměnu, byla-li ujednána,
  • vyžaduje-li zařízení záležitosti uskutečnění právních úkonů jménem příkazce, je příkazce povinen vystavit včas příkazníkovi písemně potřebnou plnou moc.

Zánik funkce statutárního orgánu

Funkce statutárního orgánu zaniká jeho smrtí, odstoupením či odvoláním. Odstoupení z funkce musí člen statutárního orgánu oznámit orgánu, který ho zvolil. V takovém případě funkce končí uplynutím jednoho měsíce od doručení tohoto oznámení, neschválí-li příslušný orgán na žádost odstupujícího jiný okamžik zániku funkce. Stanovy či smlouva o výkonu funkce však můžou podmínky odstoupení z funkce upravit odlišně. Speciálním institutem je pak vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce, o kterém může rozhodnout soud i bez návrhu, jestliže člen statutárního orgánu vedl společnost k úpadku nebo porušoval péči řádného hospodáře.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Právní úprava statutárního orgánu jednotlivých obchodních korporací, jeho povinností vůči společnosti

Veřejná obchodní společnost (dále jen v. o. s.)

Statutárním orgánem v.o.s. jsou všichni společníci. Společníci ručí za dluhy společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. Společenská smlouva může stanovit, že statutárním orgánem v. o. s. jsou jen někteří z nich nebo jeden společník.

Aby však mohl být společník v. o. s. statutárním orgánem, musí splňovat podmínku bezúhonnosti ve smyslu živnostenského zákona a nesmí u něj nastat skutečnost, která je překážkou provozování živnosti. Jestliže je podle společenské smlouvy určení některého společníka jako statutárního orgánu neodvolatelné, je možné, aby některý ze společníků navrhl, aby toto určení zrušil soud, ale jen v případě, kdy společník – statutární orgán zvlášť závažným způsobem porušuje své povinnosti.

Společník je povinen plnit své povinnosti s péčí řádného hospodáře. Bez svolení ostatních společníků nesmí společník podnikat v předmětu podnikání společnosti, a to ani ve prospěch jiných osob, ani zprostředkovávat obchody společnosti pro jiného. Nemůže být ani statutárním nebo jiným orgánem nebo členem orgánu společnosti s obdobným předmětem podnikání, ledaže by se jednalo o koncern. Společenská smlouva však může upravit tento zákaz konkurence jinak.

Komanditní společnost (dále jen k. s.)

Statutárním orgánem k.s. jsou všichni komplementáři, kteří splňují podmínku bezúhonnosti ve smyslu živnostenského zákona a u kterých nenastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti. Společenskou smlouvou může být stanoveno, že statutárním orgánem k.s. jsou pouze někteří z komplementářů, kteří splňují uvedené podmínky, nebo i jen jeden z nich. Komplementáři ručí za dluhy společnosti neomezeně.

Společnost s ručením omezeným (dále jen s. r. o.)

Statutárním orgánem s.r.o. je jeden nebo více jednatelů, každý z nich má právo jednat za společnost samostatně, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného. Společenská smlouva nebo valná hromada mohou jednatelovo oprávnění omezit, ve vztahu k třetím osobám to však nemá žádný vliv, a to ani v případě, když je toto omezení zveřejněno.

Jednatelem může být fyzická i právnická osoba. Má-li však být jednatelem právnická osoba, musí určit fyzickou osobu, která bude funkci jednatele za právnickou osobu vykonávat.

Jednatel vedle toho, že jedná za společnost (ve vztahu k třetím osobám), také rozhoduje o obchodním vedení společnosti. Pod obchodním vedením rozumíme řízení společnosti, organizování a řízení její podnikatelské činnosti, podnikatelských záměrů. Je to společenská smlouva, která by měla vymezit konkrétní práva a povinnosti při obchodním vedení společnosti. Jestliže je jednatelů více, ale netvoří kolektivní orgán, je k rozhodnutí o obchodním vedení zapotřebí souhlasu většiny z nich, společenská smlouva však může určit i jinak.

Jednatel má dále povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví (je za něj společnosti odpovědný), vést seznam společníků (přezkoumávat, zda nenastaly podmínky pro provedení změny v seznamu společníků, pokud ano, uložit provedení změny) a informovat společníky o záležitostech společnosti, jestliže o to požádají. Jednatel má povinnost bez zbytečného odkladu poté, co se dozví o změně společenské smlouvy na základě jakékoliv právní skutečnosti, vyhotovit úplné znění společenské smlouvy a uložit je do sbírky listin obchodního rejstříku.

V této souvislosti je nutné upozornit na skutečnost, že i určení společníků (a uvedení jejich jména a bydliště) je povinnou součástí společenské smlouvy. Dojde-li tedy v tomto směru k jakékoli změně, je nutné nejen podat návrh na zápis takové změny do obchodního rejstříku, ale rovněž změnu promítnout do textu společenské smlouvy a ten uložit do sbírky listin.

Další závažnou povinnost jednatelů (obecně statutárního orgánu společnosti) stanoví § 98 odst. 2 insolvenčního zákona, dle kterého je statutární orgán společnosti povinen podat tzv. insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem podniku nebo exekuce podle občanského soudního řádu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.

Podle § 210 insolvenčního zákona je statutární orgán povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce.

Nesplnění výše uvedené povinnosti pro jednatele může znamenat, že se dopustil trestného činu „porušení povinnosti v insolvenčním řízení“ a hrozí mu trest odnětí svobody na šest měsíců až tři roky, v lepším případě zákaz činnosti.

Jednatel musí jednat s péčí řádného hospodáře, tedy s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Jestliže se posuzuje, zda jednatel povinnost péči řádného hospodáře porušil, poměřuje se jeho jednání s péčí, kterou by vynaložila v obdobné situaci jiná rozumně pečlivá osoba.

Jednatelé, kteří společnosti způsobili škodu porušením svých právních povinností, za ni odpovídají společně a nerozdílně. Smlouva mezi jednatelem a společností nebo stanovy, které by odpovědnost jednatele vylučovaly nebo snižovaly, by byly neplatné.

Zákaz konkurence

Pro jednatele (a stejně tak pro statutární orgány jiných forem společností) platí zákaz konkurence. Znamená to, že pokud společenská smlouva se souhlasem všech společníků neurčuje nějaká další omezení, jednatelé nesmí podnikat v předmětu činnosti nebo podnikání společnosti, a to ani ve prospěch jiných osob.

Jednatelé nesmí ani zprostředkovávat pro jiné osoby obchody společnosti (nemožnost uzavření smlouvy příkazní, komisionářské a ostatních smluv příkazního typu). Nesmí být společníkem v. o. s nebo komplementářem k. s. a nesmí také konkurovat společnosti, ve které je jednatelem prostřednictvím ovládané osoby (společnost, na jejímž řízení nebo provozování má rozhodující vliv jiná osoba-mateřská společnost). Nesmí být také členem statutárního orgánu jiné právnické osoby s obdobným předmětem činnosti nebo podnikáním nebo osobou v obdobném postavení (ledaže by se jednalo o koncern).

Rozsah zákazu konkurence stanovený zákonem nelze společenskou smlouvou zúžit. Zákon však umožňuje určitou výjimku, a to v případě, kdy na některou z okolností porušujících zákaz konkurence osoba výslovně upozorní a není jí vysloven některým ze společníků nesouhlas (v případě s. r. o.). Obdobnou výjimku zákon umožňuje i u statutárního orgánu akciové společnosti.

Poruší-li obecně osoba – statutární orgán společnosti zákaz konkurence, má od ní společnost právo požadovat, aby jí vydala prospěch z obchodu, při kterém porušila zákaz konkurence anebo aby na společnost převedla tomu odpovídající práva. Totéž společnost může vyžadovat i po jakékoli jiné osobě, která nabyla z takového jednání nějaký prospěch či právo, pokud nejednala v dobré víře. Společnost tak musí učinit do tří měsíců ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděla, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy byl osobou zákaz konkurence porušen.

Porušení zákazu konkurence může být taktéž skutkovou podstatou trestného činu – zneužití informace a postavení v obchodním styku. Dopustí se ho ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informaci dosud nikoli veřejně přístupnou, kterou získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím. Od výše takto získané částky se pak odvíjí výše trestu. Nejvyšší možný trest je až 10 let odnětí svobody (za získaný prospěch 5 milionů a více).

Akciová společnost (dále jen a. s.)

Určení statutárního orgánu a. s. je dvojí, přičemž záleží na vnitřní struktuře společnosti, tedy zda se jedná o společnost tzv. monistickou nebo tzv. dualistickou. V akciové společnosti dualistické je to představenstvo, které rozhoduje zejména o obchodním vedení společnosti. Stanovy společnosti, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat za společnost, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám.

Každý člen představenstva jedná za společnost samostatně, stanovy však mohou například určit, že jsou k jednání za společnost oprávněni nejméně dva členové představenstva a že jedním z těchto členů musí být předseda nebo místopředseda. Společnost by také měla pověřit jednoho z členů představenstva právním jednáním vůči zaměstnancům; neučiní-li tak, vykonává tuto působnost předseda představenstva.

V akciových společnostech je obvyklé, že představenstvo přenese část výkonu své působnosti na ředitele nebo jiného zaměstnance společnosti. Takový zaměstnanec se nestává statutárním orgánem. V rozsahu obvyklém vzhledem ke svému zařazení nebo funkci je ze zákona oprávněn společnost zastupovat také její zaměstnanec.

Představenstvo a. s. zabezpečuje obchodní vedení společnosti a řádné vedení účetnictví – předkládá valné hromadě ke schválení účetní závěrku. Představenstvo se řídí zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, jejich porušení nemá vliv na jednání se třetími osobami. Členové představenstva jsou povinni vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení by mohlo společnosti způsobit škodu (člen nese o tom důkazní břemeno v případě sporu, zdali tak opravdu jednal).

Při rozhodování v představenstvu by měl každý člen protežovat zájmy společnosti nad zájmy akcionáře. Člen představenstva může požádat valnou hromadu o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení. Respektování uděleného pokynu však nemá vliv na jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.

Při způsobení škody členy představenstva platí, že za ni odpovídají společně a nerozdílně. Soud také může rozhodnout o ručení členů představenstva při úpadku společnosti, jak je uvedeno dále.

V akciové společnosti s monistickým vnitřním uspořádáním je statutárním orgánem statutární ředitel, pro kterého platí totéž, co bylo uvedeno pro členy představenstva.

Družstvo

Statutárním orgánem družstva je stejně jako u dualistické a. s. představenstvo, které zastupuje družstvo v jeho záležitostech navenek, přísluší mu obchodní vedení družstva, zajišťuje řádné vedení účetnictví, předkládá členské schůzi ke schválení účetní závěrku a v souladu se stanovami družstva také návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty. Plní usnesení členské schůze družstva a odpovídá jí za svou činnost.

Ručení členů statutárního orgánu při úpadku obchodní korporace

Pozor by si měly dávat osoby, které jsou členy statutárního orgánu obchodní korporace, pokud se obchodní korporace nachází v úpadku nebo jí úpadek hrozí. V takovém případě totiž může soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitele rozhodnout o tom, že člen statutárního orgánu, a to i bývalý, bude ručit za splnění povinností korporace. To však soud může učinit pouze v případě, kdy člen statutárního orgánu o hrozícím úpadku věděl nebo měl a mohl vědět a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil vše potřebné a rozumně předpokladatelné k odvrácení úpadku.

Nejdůležitější povinnosti statutárního orgánu obecně

  • Dodržovat právní povinnosti stanovené občanským zákoníkem (zákonem č. 89/2012 Sb., v platném znění) a zákonem o obchodních korporacích (zákonem č. 90/2012 Sb., v platném znění) – vykonávat svojí funkci s péčí řádného hospodáře = s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a s pečlivostí, dodržovat zákaz konkurence, mlčenlivost apod., viz výše.
  • Dodržovat právní povinnosti stanovené zákonem o účetnictví, zákon č. 563/1991 Sb., v platném znění.
  • Dodržovat právní povinnosti stanovené insolvenčním zákonem, zákon č.182/2006 Sb., v platném znění.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Otázka, zda může být statutární orgán nebo jeho člen zároveň zaměstnancem téže společnosti

Jak bylo již výše uvedeno, vztah mezi statutárním orgánem a společností není ze zákona vztahem pracovněprávním.

Běžně se však v praxi vyskytuje jev, kdy jednatel společnosti nebo člen představenstva jsou zároveň např. finančními, generálními či obchodními řediteli společnosti. Dříve byla tato skutečnost problematická a takový souběh funkcí byl spíše trpěn, tedy nezakazován, ale ani výslovně nepovolen. Naopak se judikatura spíše přikláněla k názoru, že výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce ve smyslu zákoníku práce a pracovní smlouva je v takovém případě neplatná.

Problém byl následně vyřešen za pomoci úpravy tzv. pověření obchodním vedením v obchodním zákoníku, čímž se souběh funkcí legalizoval.

Zákon o obchodních korporacích však obdobné ustanovení neobsahuje, mohlo by se tedy zdát, že souběh funkcí je opět nelegální. Bohužel není zřejmé, zda se ze strany zákonodárce jedná o záměr, či opomenutí. Na jedné straně platí základní právní zásada, která říká, že co není zakázáno, je dovoleno, na straně druhé však můžeme namítat, že bez explicitního povolení se stav vrací do doby, kdy byl souběh funkcí považován za striktně zakázaný.  Otázka tedy zní, zda zákonodárce jen nepovažoval za nezbytné souběh funkcí zvlášť upravovat a jeho dovolenost zdůrazňovat, či zda cílem má být jeho zákaz. Jak již bylo řečeno, v právní teorii převažuje spíše druhý názor; z toho důvodu považujeme za vhodné se souběhu funkcí vyvarovat.

Odpovědnost statutárního orgánu

Nejprve k pojmu odpovědnosti – jde o soukromoprávní vztah mezi dvěma subjekty, ve kterém na straně jednoho je povinnost plnit v důsledku porušení právní povinnosti a na straně druhého subjektu právo dostat odškodnění od prvního subjektu. Odpovědnost tedy vzniká v důsledku porušení právních povinností daných smlouvou, právními předpisy, vyplývajících z výkonu určité funkce.

Odpovědnost za škodu způsobenou statutárním orgánem obchodní korporace se řídí občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích.

Odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích

Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu obecně:

  • porušení právní povinnosti (ze smlouvy, ze zákona) osobou odpovědnou za škodu
  • vznik škody na straně poškozeného
  • příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody
  • neexistence okolnosti vylučující odpovědnost

Kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Škodou rozumíme újmu na jmění.

Nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze předpokládat, že by povinná strana tuto překážku, její následky odvrátila nebo překonala, a že by v době vzniku závazku tuto překážku předpovídala. V případě, že škodu způsobila třetí osoba, musí být okolnosti vylučující odpovědnost prokázány u povinné strany a u třetí osoby.

Případy, kdy nevzniká odpovědnost:

  • nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany
  • nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna
  • část škody byla způsobena nesplněním povinnosti poškozené strany stanovené v zákoně za účelem předcházení vzniku škody
  • škoda byla způsobena tím, že poškozená strana nesplnila povinnost odvracet hrozící škodu.

Jestliže je v řízení před soudem posuzováno, zda statutární orgán nebo jeho člen jednal s péčí řádného hospodáře, či nikoli, nese tato osoba důkazní břemeno. Soud však může rozhodnout, že to po ní nelze spravedlivě požadovat. Poruší-li statutární orgán péči řádného hospodáře, je povinen vydat obchodní korporaci prospěch, který z něj získal, a také musí samozřejmě nahradit způsobenou újmu. K náhradě této újmy může být mezi obchodní korporací a statutárním orgánem uzavřena zvláštní smlouva.

Jestliže osoba přijme funkci člena statutárního orgánu, zavazuje se tím, že bude funkci vykonávat s péčí řádného hospodáře, tedy s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Jestliže si je osoba vědoma, že této péče není schopna (např. nemá příslušnou odbornost), má se za to, že jedná nedbale, jestliže funkci přijme.

Zákon zároveň zakotvuje tzv. domněnku nedbalosti, podle které se v případě, kdy osoba způsobí škodu porušením zákonné povinnosti, má za to, že škoda byla zaviněna z nedbalosti.

Jestliže člen statutárního orgánu způsobil společnosti škodu, kterou nenahradil, ačkoli byl povinen ji nahradit, ručí věřitelům společnosti za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel na společnosti nemůže domoci plnění.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Trestní odpovědnost

České trestní právo upravuje trestní odpovědnost fyzických a v některých případech i právnických osob za trestné činy. Pokud je skutková podstata trestného činu naplněna jednáním kolektivního orgánu společnosti, jsou za tento trestný čin odpovědni jednotlivé fyzické osoby, které se svým jednání podílely na rozhodnutí společnosti, které skutkovou podstatu trestného činu naplnilo, a stejně tak může být odpovědná i sama právnická osoba. V první řadě je nutné odpovědět na otázku, jaké konkrétní povinnosti má statutární orgán obchodní společnosti.

Pokud odkážeme na základní ústavní princip, podle kterého lze dělat vše, co není zákonem zakázáno a naopak, povinnosti lze ukládat pouze na základě zákona, základním právním předpisem určujícím práva a povinnosti členů statutárních orgánů je zákon, konkrétně občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích. Pokud se tedy hodnotí trestněprávní odpovědnost statutárního orgánu společnosti, měla by být nejprve zodpovězena otázka, jaké zákonem dané povinnosti člen statutárního orgánu má.

V praxi bývá obvyklé, že statutární orgán nevykonává svou působnost sám, ale prostřednictvím svých podřízených, kteří členům statutárního orgánu připravují podklady a konají podle jejich pokynů. Na základě toho vzniká poměrně nepřehledná situace, protože za obchodní společnost jedná sice navenek její statutární orgán, ale míra jeho skutečné účasti na takovém jednání může být různá.

Jako příklad můžeme uvést smlouvu, kterou připravil od počátku až do konce podřízený a statutární orgán ji pouze podepíše. Pokud dojde ke spáchání některého trestného činu, je nutné podrobně zkoumat subjektivní stránku tohoto trestného činu, tedy dostatečně prokázat alespoň eventuální úmysl spáchat trestný čin, přičemž tento úmysl musí zahrnovat všechny složky zmíněného trestného činu.

U obchodních společností půjde především o hospodářské trestné činy.

Trestní odpovědnost právnických osob za jednání statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu

V souvislosti s problematikou trestní odpovědnosti statutárního orgánu obchodní společnosti je třeba rovněž zmínit zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob účinný ode dne 1. 1. 2012, který vnesl do českého právního řádu, pro kontinentální právní systém nový a poměrně kontroverzní, institut trestní odpovědnosti právnických osob.

Právnická osoba podle právní nauky nedisponuje vůlí a tudíž ani schopností přímo právně jednat, a nelze ji z tohoto důvodu přiznat zavinění a z něho plynoucí subjektivní trestní odpovědnost. Z tohoto důvodu zákon o trestní odpovědnosti právnických osob zavádí tzv. přičitatelnost, na jejímž základě lze jednání fyzické osoby při splnění zákonných předpokladů přičítat určité právnické osobě, a tím dovodit existenci trestní odpovědnosti této právnické osoby. O přičitatelné jednání půjde mimo jiné tehdy, jednal-li statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat. Taková fyzická osoba musí jednat jménem právnické osoby, v zájmu právnického osoby nebo v rámci činnosti právnického osoby

Nutno dodat, že přičítáním právního jednání fyzické osoby právnické osobě, trestní odpovědnost dané fyzické osoby nezaniká, ba je tomu právě naopak. Důsledkem zásady souběžné nezávislé trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob vyjádřené v § 9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je skutečnost, že za konkrétní trestné jednání tedy může být odsouzena jak fyzická osoba, tak současně i právnická osoba, které se toto jednání přičítá.

Více o problematice trestní odpovědnosti právnických osob v článku „Trestní odpovědnost právnických osob“.

Pojištění odpovědnosti statutárního orgánu

Jak jsme o tom pojednali už výše, zákonem stanovená osobní odpovědnost je jedním z nejzávažnějších rizik, jimž jsou vystaveni vrcholoví manažeři vykonávající funkce v orgánech společností. Členové představenstva a dozorčí rady akciové společnosti, stejně jako jednatelé společnosti s ručením omezeným, odpovídají celým svým majetkem za škodu, kterou společnosti způsobí porušením svých zákonných nebo smluvně převzatých povinností. Smlouva mezi společností a členem jejího orgánu, která by tuto odpovědnost omezovala nebo vylučovala, je ze zákona neplatná.

Jediným skutečně účinným prostředkem, jímž lze zmíněná rizika minimalizovat, a chránit tak společnost a její management, je pojištění odpovědnosti členů orgánů společností, ve světě běžně známé jako D & O pojištění. V zahraničí (zejména ve Spojených státech amerických a zemích západní Evropy) má tento produkt více než padesátiletou tradici a je využíván naprostou většinou významnějších společností.

Toto dobrovolné pojištění odpovědnosti statutárního orgánu za vzniklou škodu je možné si v ČR sjednat u řady pojišťoven. Pojištěný má tak na základě pojistné smlouvy právo na to, aby za něho pojišťovna podle sjednaných pojistných podmínek nahradila škodu, která musí být vyčíslitelná v penězích.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále také jen „občanský zákoník“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek