Souběh funkcí ve firmě: Proč ne?

3. 9. 2015 | Zdroj: BusinessInfo.cz

motiv článku - Souběh funkcí ve firmě: Proč ne? Manažeři a společnosti se po nátlaku právníků více či méně přizpůsobili novému soukromému právu a po prvotních obavách zjistili, že se vlastně v chodu společnosti zase tak moc nezměnilo. Existuje ale jeden pojem, který už nějakou dobu dokáže management spolehlivě rozparádit a právníky dělit na dva tábory. Souběh funkcí. Háček spočívá v tom, že jej nezakazuje zákon, ale judikatura.

Po přílišné medializaci a nejasnostech pro aplikaci v praxi se slovní spojení „souběh funkcí“ stalo v právním i manažerském prostředí už skoro vulgarismem. Pozoruhodně konstantní judikatura Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu se už mnoho let snaží přesvědčit všechny souběhové příznivce o tom, že není možné, aby tatáž osoba vykonávala v jedné společnosti funkci statutárního orgánu a zároveň byla zaměstnaná s podobnou náplní práce.

Hlavními důvody, proč judikatura souběh odmítá, je fakt, že (i) statutární orgán vykonává obchodní vedení společnosti, a pokud tatáž osoba vykonává činnost, která zahrnuje obchodní vedení ještě na základě pracovní smlouvy, je v podstatě za stejnou činnost odměňována dvakrát. A dále pak, že (ii) odpovědnost zaměstnance vůči společnosti za škodu je principiálně jiná, než odpovědnost statutárního orgánu za výkon své funkce.  

Zvrat v rozhodování aneb obchodní vedení versus obchodní ředitelování

Vzácně jasné právní prostředí panovalo ovšem jen do konce února 2015. Tehdy totiž Nejvyšší soud rozhodl, že pracovní smlouva obchodního ředitele akciové společnosti, který zároveň vykonává funkci místopředsedy představenstva, je platná (Rozsudek NS 21 Cdo 496/2014). 

Pro toto rozhodnutí, které vybočilo z konstantnosti odmítání souběhu kvůli shodě náplně práce s obchodním vedením společnosti, byla podstatná konkrétní náplň práce v pracovní smlouvě obchodního ředitele a zároveň místopředsedy představenstva.

Náplň práce zahrnovala obchodní a marketingovou činnost a činnost smluvní dopravy, plánování prodeje výrobků a projednávání obchodní politiky společnosti. Obchodním vedením přitom dle dřívějších rozsudků Nejvyššího soudu je ale právě taková náplň práce, tedy řízení společnosti včetně organizování a řízení její podnikatelské činnosti a rozhodování o podnikatelských záměrech.

V tomto překvapivém rozsudku však Nejvyšší soud rozhodl, že náplň práce, kterou dříve za obchodní vedení považoval, nyní obchodním vedením není. Nejvyššímu soudu v jeho rozhodnutí nebránilo ani to, že již v minulosti kupříkladu rozhodl, že obchodním vedením je práce technického manažera anebo jízdy do obchodního centra či vyhledávání dokumentů v archívu. Nezodpovězenou otázku tedy zůstává, co Nejvyšší soud k takovým závěrům vedlo?

Znamená to i zvrat v praxi?

Vzhledem k tomu, jak dlouho Nejvyšší soud konstantně tvrdil, že není možné vykonávat funkci statutárního orgánu v pracovním poměru, nedoporučujeme závěry Rozsudku NS 21 Cdo 496/2014 ihned aplikovat v praxi. Jednak moudré české přísloví praví, že „jedna vlaštovka jaro nedělá,“ ale také argumentace v rozsudku Nejvyššího soudu je poněkud nelogická a složitě opakovatelná. Navíc se společnost i konkrétní manažer souběhem vystavují nepřiměřeným rizikům. Jaká rizika to jsou?

a) Neplatnost pracovní smlouvy

Jde o největší interní riziko, souběh funkcí u vysokých manažerských pozic způsobuje neplatnost souběžně sjednané pracovní smlouvy. To z toho důvodu, že náplní práce manažera je většinou řízení (části) obchodních záležitostí společnosti, a tedy v podstatě obchodní vedení společnosti.

To v kombinaci s pracovním poměrem téhož manažera, a tedy výkonem závislé práce, způsobuje neplatnost souběžně sjednané pracovní smlouvy. Manažer i společnost se tak kupříkladu dostávají do rizika, že i přes odvedené plnění na nemocenské, úrazové anebo důchodové pojištění nevznikne manažerovi jako nezaměstnanci příslušný nárok na plnění.

Manažeři ve funkci statutárních orgánů často argumentují, že pokud nebudou v pracovním poměru, nemají žádnou právní jistotu, jelikož je společník či valná hromada může odvolat, kdykoliv se jim zlíbí. Zákaz odvolání z funkce ve smlouvě o výkonu funkce sjednat nelze.

Lze zde nicméně nastavit mechanismus, který nahrazuje funkci tzv. odstupného, a skončení výkonu funkce tedy finančně funguje podobně jako ukončení pracovního poměru. Ukončením případně již vzniklého pracovního poměru a uzavřením smlouvy o výkonu funkce se tak manažeři nedostávají do právního rizika, jak se domnívají, ale paradoxně z něj vystupují.

b) Neplatnost podepsaných obchodních smluv může způsobit velkou škodu

Rizika vznikají i v právních vztazích s obchodními partnery. Obchodní smlouvy, které například s dodavatelem uzavřel zaměstnanec společnosti, typicky generální ředitel, zastupující společnost jako jeden ze dvou či více společně jednajících členů statutárního orgánu, jsou neplatné. Společnosti tak může vzniknout poměrně nečekaná škoda.

c) Nejasná odpovědnost manažera a možné ručení společnosti nepřispěje k transparentnosti

Souběh funkcí může mít neblahý vliv i na majetek společnosti, a to z důvodu principiální odlišnosti odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem a statutárním orgánem. Statutární orgán je vždy povinen jednat s péčí řádného hospodáře a odpovídá za řízení společnosti i negativní důsledky svých rozhodnutí až do výše případné škody. Takovou odpovědnost u statutárních orgánů nelze vyloučit ani smluvně. Věřitelé, kteří plnění od společnosti nedostanou, mohou vymáhat své pohledávky i na členech statutárního orgánu.

Na druhou stranu zaměstnaný generální ředitel ručí za své neúmyslné pochybení pouze do výše čtyř a půl násobku své měsíční mzdy. V neposlední řadě je vždy otázkou, jestli manažer zaměstnanec a zároveň statutární orgán učinil konkrétní rozhodnutí, které přineslo škodu společnosti, při plnění jeho pracovních povinností nebo v souvislosti s výkonem jeho funkce. Na takovou otázku odmítly hledat odpověď soudy, které problematiku zásadně řeší neplatností pracovní smlouvy.

Platí rizika souběhu funkcí i pro prokuristu?

Nejvyšší soud již před lety stanovil (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1269/2003), že vztah mezi prokuristou a podnikatelem není vztahem pracovněprávním. Prokurista tak může s danou společností uzavřít pracovní poměr jen v případě, že jeho náplní práce bude odlišná činnost od výkonu činnosti prokuristy společnosti.

Soud zde tedy připodobnil výkon prokury funkci jednatele společnosti. Soud ale v témže rozhodnutí rovněž stanovil, že prokura není druhem práce a jejím obsahem není výkon činnosti, která odpovídá výkonu práce zaměstnance. V praxi se často děje, že zaměstnaný finanční nebo personální manažer, který běžně zastupuje podnikatele dle § 430 NOZ, je rovněž prokuristou téže společnosti.

Zákon ani judikatura souběh funkcí prokuristy běžně nezakazuje, nicméně nový občanský zákoník konečně stanovil, že i na prokuristu dopadá povinnost vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře. V podstatě se tak dostáváme do stejného problému souběhu funkcí jako u statutárního orgánu. Ze stejných důvodů, jako u statutárních orgánů, nelze tedy než doporučit se souběhu funkce prokuristy obloukem vyhnout a stanovit povinnosti i práva prokuristy společnosti ve smlouvě o výkonu funkce.  

Souběh funkcí? Proč vlastně ano...

Závěrem docházíme k tomu, že správnou otázkou ohledně souběhu funkcí není „proč ne“, ale „proč vlastně ano“? Uzavření pracovní smlouvy na jakýkoliv druh práce v téže společnosti jejím statutárním orgánem i prokuristou je riskantní jak pro společnost, tak pro její statutární orgán či prokuristu.

Pokud tedy společnosti chtějí poskytnout svému zástupci odměnu za výkon jeho funkce, je nutné si přiznat, že se tak musí dít na základě smlouvy o výkonu funkce. V takové smlouvě lze bezrizikově sjednat, v jaké výši a za co statutární orgán či prokurista bude společností placen. K dokonalosti pak už zbývá jen schválení takovéto smlouvy nejvyšším orgánem společnosti.

Petra Trojanová, Advokátní kancelář Rentsch Legal

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek