Cla a celní řízení v mezinárodním obchodu



Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2007.

• Funkce a význam cla
• Celní řízení
• Celní sazebník TARIC (Tarif intégré communautaire)
• Původ zboží
• Celní hodnota
• Celní režimy
• Celní dluh
• Intrakomunitární (vnitrounijní) plnění

7.1 Funkce a význam cla

Clo je jedním z nejstarších finančních nástrojů, který se objevuje již ve starověku. Bývalo původně vyměřováno a vybíráno v momentě přechodu zboží přes geograficky a komerčně významné body (průsmyky, brody), později v momentě přechodu zboží přes celní hranice.

Původní význam cla je tedy především fiskální, teprve s postupným rozvojem mezinárodního obchodu začalo clo plnit i některé další funkce.

Významnou se stala také jeho funkce ochranná, kdy s vyměřením a inkasem dovozního cla dochází k navýšení ceny dováženého výrobku na tuzemském trhu, a tím i k jeho cenovému znevýhodnění oproti domácí produkci. Celní opatření mohou tímto způsobem dočasně chránit vybraná odvětví domácí výroby před zahraniční konkurencí a vytvořit tak časový prostor pro investice do výroby, její inovaci a restrukturalizaci, a tím i ke zvýšení vlastní konkurenční schopnosti domácích výrobců. Při delší aplikaci cel však domácí výrobci obvykle poleví ve snaze o kvalitativní změny vlastní produkce a přivyknou měkčímu ekonomickému prostředí. Z tohoto pohledu pak ztrácí aplikace cel svůj ochranný smysl.

Kromě funkce ochranné plní cla i úlohu nástroje regulace komoditní a teritoriální struktury dovozu. Aplikací rozdílných celních sazeb na jednotlivé komodity nebo vůči jednotlivým státům nebo skupinám států je možné účinně působit na teritoriální a zbožovou strukturu zahraničního obchodu.

Výše a struktura dovozních celních sazeb může ve výjimečných případech pozitivně ovlivnit i vlastní vývoz. Jestliže jsou při dovozech z některých států aplikovány celní sazby, které jsou relativně výhodné, mohou být stejné (reciproční) výhody požadovány i při vývozu vlastních výrobků do těchto zemí.

V ekonomice se můžeme setkat i s ekologickou funkcí cla, kdy se uvalením vyšších celních sazeb stát může bránit dovozu takových surovin, materiálů nebo hotových výrobků, jejichž další zpracování nebo používání má negativní dopad na životní prostředí nebo životy a zdraví obyvatel.

Otázky celní politiky byly v mezinárodním obchodě průběžně a účinně řešeny zejména v rámci úmluvy GATT (General Agreement on Tariffs and Trade). Jde o první mnohostrannou obchodní a celní mezinárodní dohodu, která vstoupila v platnost v roce 1948 a jejímž signatářem bylo i Československo. Základním cílem GATTu bylo postupné omezení a odstranění existujících obchodních bariér. Liberalizace byla prosazována na základě principů reciprocity a zamezení hospodářské diskriminace. Při jednáních GATTu docházelo k permanentnímu střetu liberálního a ochranářského přístupu ke světovému obchodu. Liberalismus se obvykle prosazoval v období hospodářské konjunktury, naopak ochranářství bylo průvodním jevem hospodářského poklesu.

K praktickému odstraňování překážek obchodu bylo využito mnohostranných jednání, označovaných dnes jako tzv. kola. Těchto jednání proběhlo dosud celkem osm: v roce 1947 v Ženevě, 1949 v Annecy (Francie), 1951 v Torquay (Velká Británie), 1956 opět v Ženevě. Všechna další kola probíhala již v Ženevě: 1960-1961 (tzv. Dillonovo kolo), 1964-1967 (tzv. Kennedyho kolo), 1973-1979 (tzv. tokijské kolo), 1986-1993 (tzv. uruguayské kolo). Poslední kolo jednání bylo ukončeno podepsáním Marrakéšského protokolu, na jehož základě byly opět významně sníženy celní sazby, zmírněna antidumpingová opatření, omezeny dotace v zemědělství, zvýšena ochrana duševního vlastnictví a liberalizován mezinárodní obchod se službami. Výsledky jednání vedly také k vytvoření Světové obchodní organizace (World Trade Organisation – WTO) v roce 1994.

V důsledku celkové liberalizace obchodu se cel v současné obchodní politice používá téměř výlučně při dovozu zboží. Vývozní ani tranzitní cla se v hospodářsky vyspělých zemích vyměřují a vybírají jenom ve zcela výjimečných případech.

V Evropské unii je základní legislativní normou, platnou v současné době v oblasti celnictví, Nařízení Rady (EHS) č. 2912/1992 – Celní kodex. Ten definuje clo a další poplatky s rovnocenným účinkem, metodiku jejich vyměření a vybrání, jakož i další postupy s touto činností související. Uvádí i aplikaci dalších obchodněpolitických opatření uplatňovaných v momentě přechodu zboží přes celní hranice.

Ve smyslu ustanovení Celního kodexu je celní hranice, až na malé výjimky, totožná s geografickou hranicí Evropské unie a zahrnuje:

• území Belgického království;
• území Dánského království s výjimkou Faerských ostrovů a Grónska;
• území Spolkové republiky Německo s výjimkou ostrova Helgoland a území Büsingen;
• území Řecké republiky;
• území Španělského království s výjimkou Ceuty a Melilly;
• území Francouzské republiky s výjimkou zámořských území a Saint-Pierre et Miquelon a Mayotte;
• území Monackého knížectví;
• území Irska;
• území Italské republiky s výjimkou obcí Livigno a Campione d“Italia a vnitrozemských vod jezera Lugano mezi břehem a politickou hranicí oblasti od Ponte Tresa k Porto Ceresio;
• území Lucemburského velkovévodství;
• území Nizozemského království v Evropě;
• území Republiky Rakouska;
• území Portugalské republiky;
• území Finské republiky;
• území Švédského království;
• území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, britských Normanských ostrovů a ostrova Man.

Od 1. 5. 2004 pak také:

• území České republiky;
• území Estonské republiky;
• území Kyperské republiky;
• území Lotyšské republiky;
• území Litevské republiky;
• území Maďarské republiky;
• území Republiky Malta;
• území Polské republiky;
• území Republiky Slovinsko;
• území Slovenské republiky.

Celní politika je součástí společné obchodní politiky Evropské unie, což přináší jednotlivým členským státům povinnost:

• používat společný celní sazebník TARIC, který je závazným tarifním opatřením pro každý z nich;
• respektovat unií uzavřené dohody o obchodní a hospodářské spolupráci včetně zásad pro používání celních preferencí;
• v souladu s ustanoveními GATT/WTO uplatňovat antidumpingová opatření a respektovat jejich uplatnění.

Clo je odbornou i laickou veřejností vnímáno jako vcelku jednoduchý a srozumitelný nástroj obchodní politiky, který při své aplikaci umožňuje mimo jiné i poměrně snadnou kontrolu. Pro jeho vyčíslení se používají obvykle tři základní, ale metodicky odlišné metody. Nejpoužívanější je výpočet, při kterém se ze základu, tedy z celní hodnoty, vypočítá výše cla s použitím procentuálně stanovené sazby, uvedené v celním sazebníku. Cla vyčíslená touto metodou jsou označována jako „cla valorická" (z lat. ad valorem). Další metodou, používanou méně často, je vyměření cla fixní peněžní částkou stanovenou za množstevní jednotku zboží – „cla specifického". Poměrně výjimečně jsou cla kalkulována kombinací obou výše uvedených metod. Takto vypočtená cla bývají označována jako „cla kombinovaná či diferencovaná“. Celní sazby mohou být pevné po celé období platnosti celního sazebníku, mohou však být i proměnlivé v čase, pro účely zohlednění sezonnosti některých výrobků.

Pro naplnění cílů obchodní politiky lze za zcela výjimečných okolností, avšak vždy v souladu s pravidly přijatými v rámci dohody GATT, použít i některého ze speciálních cel:

• Antidumpingového cla pro dovážené výrobky, které jsou předmětem cizího dumpingu. Dumpingovým výrobkem je takový výrobek, jehož vývozní cena do unie je nižší než normální hodnota obdobného výrobku při běžném obchodu v zemi vývozu. O možnosti uplatnění antidumpingového cla je možné uvažovat v těch případech, působí-li dumping nebo hrozí-li způsobit ohrožení vnitrounijní výroby nebo jejího rozvoje.
• Odvetného (retorzního) cla formou přirážek k běžné celní sazbě nebo formou zavedení zvláštního cla v těch případech, kdy je třeba při dovozu zboží do tuzemska obchodněpolitickou formou odpovědět na diskriminaci vývozu unijních výrobků na některém ze zahraničních trhů.
• Vyrovnávacího cla za účelem vyrovnání prémie nebo subvence, poskytnuté přímo nebo nepřímo zahraničnímu výrobci nebo vývozci za účelem zhotovení, výroby nebo vývozu zboží do unie.

Aktuálním nástrojem obchodní politiky jsou kromě cel také „kvantitativní restrikce“. Principem jejich fungování je stanovení maximální hranice možného vývozu nebo dovozu zboží či služeb, vyjádřené v množstevních nebo hodnotových jednotkách. Překročení stanovené hranice je při vývozu nebo dovozu administrativně úplně znemožněno nebo je vývoz či dovoz nad uvedenou hranici postihován sankcemi (např. vyšší celní sazbou).
Hlavním cílem těchto restrikcí bývá zejména ochrana vnitrounijních odvětví výroby nebo služeb. Protože jsou používány selektivně, navíc bez nutnosti použití dalších ekonomických nástrojů, bývají obvykle poměrně účinné. V současné době se týkají především ekonomicky citlivých komodit, zejména zemědělských a potravinářských výrobků, výjimečně i služeb. Mívají podobu kontingentů, kvót nebo stropů, které se vyhlašují nařízením vlády a čerpají prostřednictvím licencí. V licenčním řízení se v Evropské unii obvykle používá principu „first comes – first served“ („kdo dřív přijde, ten dřív mele“). Mimo unii je možné setkat se s principem tzv. ancienity, kdy je při udělování licence zohledněna tradice působnosti v oboru.

Kvantitativní restrikce jsou často předmětem kritiky ze strany mezinárodního společenství a jejich necitlivé zavedení může vyvolat odvetná opatření. Pro účely jejich prevence bývá proto používáno zastřené formy množstevních omezení, tzv. autolimitačních závazků, ve kterých se vývozce nebo dovozce sám „dobrovolně“ zaváže omezit vývoz nebo dovoz konkrétní komodity.

Za mimořádně nepříznivého vývoje vlastní ekonomiky, zejména v případech dlouhodobě nevyrovnané platební bilance, může stát jednostranně vyhlásit povinnost platby dalších poplatků nad rámec běžných celních sazeb. Těmito poplatky mohou být například dovozní přirážky, které stát obyčejně vyměřuje a vybírá spolu se clem, avšak nad jeho rámec. Slouží k plošnému omezení dovozu jako celku nebo alespoň jeho rozhodující části, a vyhlašuje se proto obyčejně v jednotné výši bez ohledu na původ a povahu zboží. Protože se jedná o mimořádné, jednostranné a krátkodobé opatření, které navíc není v souladu s principy GATT, bývá zvykem vyhlásit společně s dovozními přirážkami i termíny a průběh jejich postupného odvolání.

Dovozní depozita jsou svými ekonomickými účinky srovnatelná s dovozními přirážkami. Představují pro dovozce povinnost deponovat stanovenou peněžní částku bezúročně na dobu určitou u státem zmocněné instituce. Slouží rovněž k plošnému omezení dovozu formou snížení koupěschopné poptávky dovozců. Svou povahou postihuje zejména finančně slabší dovozce.

Státy, které vzájemně spolupracují v rámci mezinárodního obchodního systému, se dlouhodobě snaží v mezinárodním měřítku koncentrovat svoje úsilí zejména na koordinaci celní politiky. S ohledem na tento průběžně probíhající a neustále se prohlubující proces získává původně autonomní clo čím dál tím silněji povahu smluvního nástroje obchodní politiky.

zpět na začátek

7.2 Celní řízení

Účelem celního řízení je rozhodnout o propuštění zboží do navrženého celního režimu a uplatnit příslušná tarifní či netarifní obchodněpolitická a fiskální opatření.

Při dovozu zboží jsou vyměřovány a vybírány:

• dovozní clo;
• dovozní poplatky zavedené v rámci společné zemědělské politiky;
• daň z přidané hodnoty;
• spotřební daň;
• další nepřímé daně.

Při vývozu zboží jsou vyměřovány a vybírány:

• vývozní clo;
• vývozní poplatky zavedené v rámci společné zemědělské politiky.

Současně vzniká také nárok na odpočet daně přidané hodnoty.

Celní řízení se zahajuje na základě celního prohlášení deklaranta přijatého celním úřadem. Ve styku s orgány celní správy se celní prohlášení obyčejně podává v písemné nebo elektronické formě, i když zákon nevylučuje ani formu ústní.

Pro účely podání celního prohlášení v obchodním styku bývá v zemích Evropské unie obvykle používáno celní prohlášení v listinné formě Jednotného správního dokladu (JSD). Údaje uvedené v JSD by měly být deklarantem hodnověrně doloženy, proto bývají pro průkazní účely spolu s celním prohlášením vyžadovány a předkládány i některé z následujících dokumentů:

• obchodní faktura, vystavená vývozcem a znějící na jméno dovozce, prokazující zejména měnu a částku, která je nebo bude hrazena do zahraničí;
• deklarace celní hodnoty u dodávek zboží v kupní ceně vyšší než 175 000 CZK;
• certifikát o původu zboží v předepsané formě;
• přepravní doklad, osvědčující uzavření smlouvy o přepravě věci nebo zasílatelské smlouvy, zejména z důvodu uvedení výše přepravních výloh;
• balicí list (pokud je to účelné);
• další předepsané nebo dohodnuté doklady (zdravotní, veterinární certifikáty apod.).

Osoba, která celní prohlášení podává, se nazývá celním deklarantem. Ze zákona jím může být pouze právnická osoba se sídlem nebo fyzická osoba s bydlištěm v Evropské unii. Deklarant může podat celní prohlášení vlastním jménem a ve vlastní prospěch, nebo si může pro účely celního řízení stanovit svého zástupce. Stanovení zástupce je výhodné tehdy, jestliže dovozce není dostatečně personálně, odborně a finančně vybaven tak, aby mohl sám celní řízení absolvovat.

Průběh celního řízení je založen na porovnání totožnosti údajů v dokumentech se skutečným stavem zboží. Celní orgány mohou zaměřit svoji kontrolu výhradně na správnost předložených dokladů, mohou však přistoupit i k namátkové nebo úplné fyzické kontrole zboží, která ovšem není zákonem striktně vyžadována. Pro účely vyměření cla se v celní praxi používá výhradně integrovaného unitárního celního sazebníku.

zpět na začátek

7.3 Celní sazebník TARIC (Tarif intégré communautaire)

Celní sazebník (TARIC) je základním nástrojem praktické realizace Celního kodexu, vyhlašuje se nepravidelně formou Nařízení Rady (EHS) v souladu s aktuálními zájmy a potřebami unie. Celní sazebník představuje ucelený systém, založený na kombinaci dvou základních údajů: číselného označení zboží a celního sazebního opatření. Z komoditního pohledu je sazebník členěn do uzančně vžitých skupin, tzv. tříd, které jsou označeny římskými číslicemi a nejsou součástí číselného kódu. V jednotlivých třídách je zboží dále členěno do čtyřmístným kódem označených kapitol a podkapitol a šestimístných skupin. Přidělení číselného kódu se provádí v souladu s Nařízením Rady (EHS) č. 2658/87, přijatým na základě Mezinárodní úmluvy o harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží. Upřesnění na sedmém a osmém místě kódu – tj. do podskupin – umožňuje v unii používaná tzv. kombinovaná nomenklatura zboží.V případě potřeby lze číselný kód rozšířit až na dvanáct míst. V sloupcích, resp. pod čarou, obsahuje celní sazebník konkrétní celní sazební opatření ve formě:

• všeobecné celní sazby;
• smluvní celní sazby;
• preferenční celní sazby, obsažené v mezinárodních smlouvách, které upravují poskytování celních sazebních preferencí;
• preferenční celní sazby, přijaté jednostranně vůči některým státům, skupinám států nebo území;
• jednostranné sazby, poskytující snížení dovozního cla u některého zboží.

TARIC obsahuje především smluvní celní sazby, tedy sazby používané při obchodování se signatáři Všeobecné dohody o clech a obchodu – GATT, pokud nemají s EU uzavřeny dohody, které by umožňovaly jejich celní zvýhodnění. Smluvní sazby jsou v současnosti aplikovány například na dovoz z USA, Kanady, Austrálie, Japonska či Nového Zélandu.

Všeobecné celní sazby, které jsou uvedeny v dílčích poznámkách pod čarou, obsahuje TARIC pouze výjimečně a použijí se jen tehdy, jsou-li nižší než sazby smluvní, nebo pro účely represivní, není-li znám původ zboží nebo není-li deklarant ochoten jej sdělit a doložit.

Zásadním rozdílem oproti dřívějšímu českému celnímu sazebníku je metoda sloužící k vyčíslení cla. Zatímco v České republice bylo v minulosti používáno výhradně tzv. valorické metody (z lat. ad valorem – podle hodnoty), která vychází z procentně stanovené sazby aplikované na celní hodnotu zboží, je v TARICu celkem běžně používáno i tzv. sazeb specifických, jejichž vyčíslení vychází z pevně stanovených peněžních částek za fyzickou jednotku dovezeného zboží. U některých zbožových položek uvádí TARIC i proměnlivé celní sazby, tedy sazby měnící svou výši v průběhu kalendářního roku vždy k určitému datu. Výjimkou není ani rozdílná výše cla, vázaná na množstevně nebo hodnotově stanovenou kvótu.

Zdroj: TARIC.

zpět na začátek

7.4 Původ zboží

Preferenční celní sazby jsou významnou součástí tarifního systému, jejich použití je však ve smyslu Nařízení Rady (EHS) č. 918/83 vázáno na původ zboží a existenci příslušného dvoustranného nebo mnohostranného ujednání mezi Evropskou unií a zemí původu. Preferenční sazby bývají oproti ostatním sazbám obvykle snížené, ve většině případů dokonce nulové. Jsou používány v zahraničním obchodě se státy:

• Evropského hospodářského prostoru (např. Norsko, Island, Lichtenštejnsko);
• oblasti volného obchodu (např. Bulharsko, Rumunsko, JAR, Izrael, Mexiko, Chile, nástupnické země bývalé Jugoslávie);
• ACP – Afrika + Karibik + Pacifik (např. Angola, Kamerun);
• OCT – zámořská teritoria EU (např. Falklandské ostrovy, Grónsko);
• Maghreb (Tunisko, Alžírsko, Maroko);
• Mashraq (Egypt, Jordánsko, Libanon, Sýrie) a některými dalšími.

Jednostranně jsou tyto sazby poskytovány i některým rozvojovým a ekonomicky nejméně rozvinutým zemím v tzv. systému GSP (General System of Preferences).

Celní řízení při obchodování se státy s preferenčním režimem je co do svého průběhu a používaných formalit srovnatelné s celním řízením v zahraničním obchodě mezi Českou republikou a Evropskou unií v období před vstupem.
Aby bylo možné preferenčního režimu využít, je třeba nárok na preferenci dohodnutým způsobem prokázat. Existující dohody v tomto směru rozlišují mezi tzv. výrobkem s původem…, tedy výrobkem, který byl ve státě s preferovaným původem zcela získán nebo vyroben, a tzv. původním výrobkem. V prvním případě se jedná o:

• nerostné produkty vytěžené z území určitého státu;
• rostlinné produkty sklizené v určitém státě;
• živá zvířata narozená, vylíhnutá a odchovaná v tomto státě;
• produkty honitby a rybolovu získané v tomto státě;
• odpady, zbytky a vyřazené předměty, pocházející z výrobních operací tohoto státu, a další.

Pokud se na výrobě zboží podílí dva nebo více států, má se obyčejně za to, že pochází ze státu, kde došlo k poslednímu podstatnějšímu, ekonomicky zdůvodněnému přepracování, které vyústilo v nový výrobek nebo které představuje důležitý stupeň výroby. Takový výrobek je označován za tzv. původní výrobek.

Formulace přepracování výrobku může být ovšem zneužita pro účely neoprávněného získání preferenčního původu. Proto zjistí-li se, že jediným cílem přepracování zboží je získání preferenčního původu, tento původ se neuzná.
Celní kodex také výslovně stanoví operace, jejichž provedení není pro získání preferenčního původu dostačující. Jde zejména o úkony spojené se skladováním a přepravou, jako například větrání, sušení, likvidace zkažených částí zboží, zbavování prachu, prosévání, třídění, krájení, výměna a plnění obalů, jednoduché úkony spojené s komerční prezentací, signování zásilek apod.

Dokladem nejčastěji používaným k prokazování preferenčního původu ve vzájemném obchodě mezi zeměmi EU a zeměmi přidruženými je certifikát EUR.1. Používá se pro zbožové obchodní operace v hodnotách nad 5110, resp. 6000 EUR podle konkrétní uzavřené dohody. Pro hodnoty nižší se používá certifikátu EUR.2 nebo je postačující čestné prohlášení vývozce v dohodnuté formě (tzv. preferenční věta), uvedené na obchodní faktuře nebo jiném dokladu, který zásilku nepochybně doprovází. Prohlášení má následující znění: „Vývozce výrobků uvedených v tomto dokumentu (vlastnící oprávnění číslo: …) prohlašuje, že kromě zřetelně označených mají tyto výrobky preferenční původ v … (země původu).“

Dokument A.TR slouží pro účely prokazování preferenčního původu při obchodování s Tureckem.

V obchodních operacích se zeměmi rozvojovými se pro prokazování původu nejčastěji používá certifikátu Form-A, jehož náležitosti stanovila mezinárodní organizace UNCTAD a který bývá obvykle potvrzován některou z národních nebo regionálních obchodních komor.

Pro přiznání celní preference je také třeba dodržet podmínku tzv. přímého trasování dodávky, která předpokládá, že zboží bude ze země původu do země určení dopravováno přímou cestou. Pokud by tato podmía nákladů spojených s celním odbavením.

Celní záruka bývá vystavena vždy v některé z níže uvedených forem:

• Globální záruky, jestliže dluh vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním dlužníkem.
• Paušální záruky, jestliže dluh vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných několika dlužníky.
• Individuální záruky, jestliže dluh vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné operace prováděné jedním dlužníkem.

Ve výjimečných případech mohou být osoby, které řádně a včas plní povinnosti vyplývající z celních a daňových předpisů, zejména řádně a včas platí clo a další poplatky vybírané při dovozu, rozhodnutím celní správy zproštěny povinnosti celní dluh zajišťovat. Změkčení zmíněné povinnosti se týká například dovozů za účelem eliminace účinků živelních pohrom, přírodních katastrof nebo pro jiné humanitární účely.

7.8 Intrakomunitární (vnitrounijní) plnění

Vstup České republiky do Evropské unie přinesl do zahraničního obchodu zásadní změny. Zrušení vnitřních hranic a vytvoření jednotného celního prostoru ukončilo nutnost sledování pohybu zboží uvnitř Evropské unie zavedeným způsobem, a to jak pro účely statistické, tak i pro účely daňové. Tato změna přinesla mimo jiné nutnost implementace všech postupů a norem v Evropské unii již dříve zavedených. Tradičně používané pojmy „dovoz a vývoz“ byly při vzájemném obchodování mezi státy unie nahrazeny pojmy „dodání zboží do“ nebo „pořízení zboží z“ jiného členského státu Evropské unie. Ve výkaznictví a při odvodech daně z přidané hodnoty platí v rámci vnitrounijního plnění následující principy:

• Dodání zboží do jiného členského státu EU (dříve vývoz) osvobozuje dodavatele od povinnosti uhradit DPH. Tuto daň vykáže a uhradí pořizovatel ve výši platné v místě plnění. Ke splnění zákonem stanovených daňových podmínek je také třeba, aby pořizovatelem byla osoba registrovaná k DPH ve státě plnění a zboží bylo skutečně odesláno nebo přepraveno z tuzemska do jiného členského státu dodavatelem, pořizovatelem nebo jimi zmocněnou třetí osobou.
• Podobně i pořízení zboží z jiného členského státu EU (dříve dovoz) zbavuje povinnosti uhradit DPH dodavatele. Tuto daň opět vykáže a uhradí pořizovatel ve výši platné v místě plnění.

Skutečnost odeslání, přepravy a doručení zboží z tuzemska do jiného členského státu je nutné prokázat písemným prohlášením nebo jinými vhodnými důkazními prostředky (např. dodacími listy, smlouvami, přepravními dokumenty apod.). Dodání zboží osobám neregistrovaným k DPH v jiných členských státech není až na výjimky od DPH osvobozeno. Není-li pořizovatel registrován jako plátce DPH, uhradí DPH v místě pořízení (dodání) a ve výši v tomto místě platné. Ke zdanění zboží již nedochází, jako tomu bylo dříve, při přechodu zboží přes celní hranice, ale v okamžiku podání daňového přiznání pořizovatelem. Správcem DPH není již celní úřad, ale finanční úřad místně příslušný podle sídla pořizovatele.

V rámci intrakomunitárního plnění má tedy plátce, uskutečňující dodání zboží do jiného členského státu, nárok na osvobození od DPH pouze v případě, že pořizovatel zboží je v jiném členském státě registrován k DPH. Za účelem ověření registrace musí každý členský stát osobám uskutečňujícím dodání zboží do jiného členského státu i osobám přijímajícím plnění z jiného členského státu umožnit ověření daňové identifikace.

Za účelem prevence daňových úniků byl proto v Evropské unii vytvořen elektronický systém VAT Information Exchange System – VIES, který umožňuje správcům daně kontrolovat řádné zdanění zboží. Povinnost užívání systému vyplývá z Nařízení Rady (EHS) č. 1798/03 a je závazná pro všechny členské státy.

Sběr a zpracování informací, poskytnutých plátci DPH, jsou prováděny finančními úřady. Provádí se na základě tzv. „souhrnných hlášení“, podávaných za každé kalendářní čtvrtletí plátci, kteří uskutečnili dodání zboží osobě registrované k DPH v jiném členském státě, a to bez ohledu na hodnotu dodání. Souhrnné hlášení za každé kalendářní čtvrtletí je třeba podat do pětadvaceti dnů po jeho skončení, a to současně s daňovým přiznáním a buď v písemné, nebo v elektronické podobě.

V souhrnném hlášení plátce daně uvádí souhrnné údaje o uskutečněných dodáních zboží do jiného členského státu EU včetně uvedení:

• kódu země a DIČ pořizovatele;
• kódu způsobu plnění;
• celkové hodnoty zboží dodaného konkrétnímu pořizovateli za dané kalendářní čtvrtletí;
• počtu plnění.

Kromě změn týkajících se daňové evidence vynucuje si vstup do Evropské unie i nové formy statistického sledování obchodu se zbožím mezi jednotlivými členskými státy. Tak jako je pro daňovou evidenci používán systém VIES, zavázaly se členské státy unie pro statistické účely poskytovat informace v systému Intrastat. Systém sběru je v kompetenci každého členského státu, a není tedy přesně definována formální podoba hlášení ani instituce, která se má sběrem dat pro účely Intrastatu zabývat. V Nizozemí a v Německu tento systém spravují národní statistické úřady, ve Francii jsou to národní úřady celní správy, v Belgii je to národní banka. V České republice je správa tohoto systému svěřena Českému statistickému úřadu (ČSÚ).

Povinnost výkaznictví Intrastatu vychází z Nařízení Rady (EHS) č. 3330/91, které stanoví povinnost výkaznictví všem osobám, které překročí stanovený roční hodnotový práh pro pořízení zboží z jiných členských států EU nebo pro dodání zboží do jiných členských států EU; tyto osoby se stávají tzv. zpravodajskými jednotkami.

Povinnost vykazovat údaje pro Intrastat vzniká v České republice všem osobám, které překračují hodnotu přijetí zboží ve výši 2 mil. Kč za rok nebo překračují hodnotu pro odeslání zboží ve výši 4 mil. Kč za rok. Hodnota se odvozuje z fakturované částky, zvlášť pro přijetí a zvlášť pro odeslání zboží. Při překročení pouze jedné ze sledovaných hodnot vztahuje se povinnost buď pouze na přijetí, nebo na odeslání zboží.

Výkaz Intrastatu se podává celnímu úřadu v listinné formě na vyhláškou předepsaném formuláři nebo v elektronické formě ve vyhláškou předepsaném formátu, a to za běžný kalendářní měsíc, nejpozději do dvanáctého pracovního dne měsíce následujícího po datu uskutečnění plnění.

Uvedená logika splnění daňové platební povinnosti i výkaznictví se adekvátně promítá i do nestandardních obchodních operací, jakými jsou např. reexporty, konsignační sklady, zušlechťovací styk a další.

zpět na začátek

Ukázka z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing.
Autoři: Hana Machková, Eva Černohlávková, Alexej Sato a kolektiv.