Větu „Teď po mě převezmeš farmu“ od své matky Anna Hones nikdy neslyšela. Anna Honesová starší naopak své dceři doporučila, aby šla do světa a dřině spojené s rodinným hospodářstvím se vyhnula.

Jenže děti své rodiče často neposlechnou. Anna Hones nebyla jiná. Ekologickou farmu Highland na šumavské Horské Kvildě vede už osm let. A loni za svou činnost získala ocenění Živnostník roku Plzeňského kraje.

Na Šumavě se narodila a vyrostla. Když její děda roku 1994 farmu založil a jako jeden z prvních přivezl do Česka několik kusů horským podmínkám odolného skotského náhorního skotu highland cattle, Anna Hones přišla na svět.

Mezi hospodářskými zvířaty prožila dětství a teprve v pubertě se na čas vypravila „do světa“. V Plzni vystudovala užitou malbu na Střední umělecké škole Zámeček. Pak ještě nastoupila na Vyšší odbornou školu restaurátorskou v Písku, ale tu už nedokončila. Táhlo ji to domů do Horské Kvildy k půdě a ke zvířatům, aby pokračovala v tom, čemu se zde rodina věnovala po generace – hospodaření.

„Umění mě taky baví, ale když ho člověk chce dělat, musí jím žít čtyřiadvacet hodin denně, stejně jako farmou. Takže jsem si musela vybrat,“ říká. Ale vzhledem k blízkému vztahu ke zvířatům to prý nebylo těžké rozhodnutí, i když hospodářství přirovnává ke kouli na noze, a navíc není moc výdělečné. Zvlášť 1100 metrů nad mořem, kde v zimě napadnou i dva metry sněhu.

Aby tu dřív lidé mohli žít a hospodařit, museli držet pohromadě. Anna Hones zná z vyprávění, že když se sklízelo seno, sešla se celá vesnice a sousedé si navzájem pomáhali. Sklidili pozemek jednoho a přešli ke druhém, a pak k dalšímu a dalšímu sousedovi.

To je už minulost. Horská Kvilda se proměnila. Nastálo tu bydlí sice jen kolem sta lidí a z toho je deset Honesů – jejich rod na Kvildě žije už po generace a jen dědeček Anny Hones byl z osmi sourozenců –, ale většina obyvatel sem přišla z měst v posledních desetiletích. Nejsou si blízcí, jako dřív. Naopak.

Anna Hones mluví o závisti a anonymních udáních. Zvlášť když získala titul živnostníka roku, a tím na sebe víc upozornila, ohlásilo se na farmě několik úředních kontrol – z odboru životního prostředí, z hygieny, ze živnostenského úřadu. Komusi například začalo vadit, že dvě maringotky, které Anna Hones pronajímá turistům především k víkendovému přenocování, nestojí na stavebním pozemku, ale na pastvinách, aby návštěvníci mohli být v blízkosti zvířat. A nebo že k dispozici je k maringotkám jen suchý záchod.

Přitom turistika je hlavním zdrojem příjmu obyvatel Horské Kvildy, jen minimum zdejších pracuje v lese nebo hospodaří. Nic dalšího se tu prakticky dělat nedá. „Devadesát procent místních má penzion. Jenže ti, co se sem přistěhovali z měst, nás nemají moc rádi. Nevím proč. Taky bych se jich na to potřebovala zeptat,“ odpovídá na otázku, z jakého důvodu její farmu nemají zdejší usedlíci v oblibě. „Velkou roli asi hraje závist. Jenže nevím, co nám závidí. Asi tu dřinu,“ dodává.

Také samoobslužný krámek, dřevěná budka s lednicí, jediné místo, kde Anna Hones nabízí mléko a mléčné výrobky z rodinné farmy, se uživí převážně díky turistům. Místních sem chodí nakupovat jen málo. „Znáte to, co je doma, to nikdo moc nepodpoří,“ neskrývá Anna Hones skepsi. „Přitom sem lákáme na exkurze na naší farmě nebo na vyjížďky na koních dost turistů, kteří se pak ve zdejších penzionech ubytují a jejich majitelům přinášejí peníze,“ naráží na jednu část svého podnikání – agroturistiku.

Někdo to na Kvildě nevydrží

Děda Anny Hones pracoval celý život jako lesní dělník s koňmi. Po revoluci provozoval v Horské Kvildě Polaufův hostinec, kde nabízel také ubytování. Představoval si, že farma, kterou následně založil, bude dodávat hospodě potraviny. Měl tři dcery a hospodářství vlastně budoval i kvůli nim. Aby je spravedlivě podělil. Jedné předal hostinec, druhé penzion a té třetí farmu. Zemřel, když Anně Hones bylo sedm let.

Po desetiletích je všechno jinak. Polaufův hostinec se dnes jmenuje hotel Rankl a rodině už nepatří. Anna Honesová starší ale farmu oficiálně vede dál, i když cenu pro živnostníka roku získala její dcera. Anna Hones to vysvětluje tím, že si teprve musí doplnit vzdělání na kurzu na zemědělské škole v Klatovech. „Abych mohla pobírat dotace a byla zemědělcem,“ říká. Její matka sice také zemědělské vzdělání nemá, vystudovala učitelství pro mateřské školy, ovšem podle někdejších pravidel jí stačila praxe na otcově farmě. Osmiletou praxi Anny Hones ale dnes úřady neuznají.

Restart čokoládového podnikání rozjela Lada Bartošová na kolečkových bruslích

Obstarat práce na rodinném hospodářství zvládají tři lidé. Anna Hones se svým přítelem, který je profesí umělecký kovář a „občas si ještě něco ukove“ – ten se na Kvildu přistěhoval z Brd. A starším bratrem, který jako jediný absolvoval střední zemědělskou školu a stará se o administrativu a techniku, zatímco mladší farmářčin bratr „odešel do nížin“. Občas sem přijíždí brigádnice, nynější studentka druhého ročníku veterinární medicíny, která vypomáhá, třeba když si Anna Hones s přítelem vezmou dovolenou. 

Anna Hones pečuje o zvířata, dojí mléko, vyrábí sýry a přítel jí se vším pomáhá, takže jsou prakticky stále spolu. „Většina činností se prolíná, je potřeba, aby u nich byli dva. Když nadojím mléko, přítel ho odnese, protože konve jsou těžké, vykydá hnůj, jezdíme spolu v traktoru, krmíme dobytek. A spolu vyjíždíme s turisty na koních,“ líčí.

Přítel prý má stejný vztah ke zvířatům a přírodě jako ona, takže nebylo těžké ho na Kvildu přivést. „Ale byli tady i takoví mí partneři, kteří to nevydrželi,“ vypráví. To je prý na Horské Kvildě obvyklé. „Lidé si tu postaví chalupy, že tady budou žít, ale třeba do pěti let to vzdají.“ I když je tu podle farmářky ročně o sto slunných dnů více než v nížinách.

Koza s africkým genem

Když před osmi lety Anna Hones převzala od matky hospodářství, rozhodla se podnikání rozšířit. „Farma potřebovala obnovu, víc si vydělávat sama na sebe, aniž bychom byli tolik závislí na tendrech od Národního parku Šumava a dotacích od státu za to, že jsme ekologické zemědělství, udržujeme prostředí a dodržujeme přísná pravidla při spásání plání. Takže jsme se do toho s přítelem pustili,“ vzpomíná.

Nezůstalo tedy jen u chovu náhorního skotu šetrně udržujícího pozemky v první zóně národního parku, mokřady a rašeliniště, z nichž by podle Anny Honesové běžné krávy udělaly pole.

Aby mohla farmářka v malé mlékárně, kterou založila, vyrábět sýry, tvaroh či máslo a získala tak pro rodinný podnik další příjmy, pořídila pět dojných krav drobnějšího plemene Jersey, pověstného kvalitou mléka s vysokým obsahem bílkovin, a také anglonubijské kozy pocházejících z Velké Británie. Tam byly vyšlechtěny křížením s plemenem ze severní Afriky. 

Jejich mléko je specifické. Nepáchne, nemá typickou kozí pachuť. Jenže jak Anna Hones říká, vybudovat stádo vysokoprodukčních dojných koz jí zabralo pět let. „Trvá dlouho, než si vyberete ta správná zvířata. Někdy se třeba narodili samí kozlíkové. Začali jsme s pěti kozami a různě jsme je selektovali podle povahy i dojivosti, než vzniklo nynější stádo čtrnácti kusů,“ vysvětluje. Nedávno si pořídila také kozla masného plemene, takže některá teď na jaře narozená kůzlata už na podzim „půjdou na maso“.

Na otázku, jak coby milovnice zvířat je zvládá posílat řezníkovi, odpovídá, že jim nesmí dát jméno. Zvířata, která pojmenovala, ať už krávy nebo kozy, jsou určena k dojení nebo údržbě šumavské přírody. Například stádo anglonubijských koz spásá zdejší vřesoviště. Anna Hones vysvětluje, že vřesoviště musejí být spasena alespoň jednou za pět let, aby nezahynula. 

Chceme zachovat rodinný ráz farmy. Snažíme se o soběstačnost. Hospodaříme na poměrně malých plochách, v národním parku ani moc prostoru pro rozšiřování není.

Státní dotace a zakázky od národního parku tvoří dnes už jen polovinu příjmů farmy Honesových a pokryjí pouze čistou režii. Zbytek, aby vůbec bylo na mzdy, zajistí agroturistika a prodej masa či mléčných výrobků v samoobslužném krámku. A také prodej živých, na Kvildě narozených zvířat jiným farmářům.

Anna Hones ani nemíní hospodářství rozšiřovat, zvýšit produkci, přijmout zaměstnance. „Chceme zachovat rodinný ráz farmy. Snažíme se o soběstačnost. Hospodaříme na poměrně malých plochách, v národním parku ani moc prostoru pro rozšiřování není,“ vysvětluje. A když dodá několik čísel, je jasné, že podnikání nastavila tak, aby hlavně uživilo její rodinu, aniž by tvořilo vyšší zisky.

Prach z bylin i noční vzduch. Novou budovu postavil výrobce čajů v ekologickém duchu

Třeba turistů, kteří se ubytují v maringotkách Honesových, přijede ročně kolem padesáti. A z nyní čtrnáctihlavého stáda vzrůstem menšího náhorního skotu, který není dojný, pošlou k řezníkovi každoročně asi jen šest zvířat. „Zabíjíme teprve pětileté kusy, jejich maso roste pomalu, přirozeně a bez příkrmů. Pasou se na louce. Jen přes zimu dostávají seno z naší vlastní produkce. Takže maso je velice kvalitní. Chuťově podobné spíš zvěřině, má méně tuku a cholesterolu,“ říká Anna Hones. 

Jak vyladěný vztah má se svými zvířaty, líčila před časem v Podcastu Plzeňského kraje a byl z toho i velmi vděčný titulek: „Z dovolené jsem si volala s krávou.“ Ten příběh je úsměvný i dojemný zároveň. Když Anna Hones s přítelem odjeli v létě na dovolenou, staral se o farmu bratr s kamarádkou a jedna z krav přestala dojit. Hrozil jí zánět vemene. A tak bratr dal krávu sestře k telefonu a ta s ní pohovořila. Pomohlo to.

„Opravdu to není nadsazené, fungovalo to,“ odpovídá Anna Hones na pochybovačnou otázku. „Zvířata si k blízkému člověku utvoří vztah. Takže když dojím já, nadojí mi kráva i dvacet litrů. Jenže když jde dojit bratr, který to dělá jen občas, dostane třeba jenom šestnáct litrů. Krávy jsou citlivé, asi jako pes,“ vysvětluje Anna Hones. A přiznává, že má radši zvířata než lidi. Prý je s nimi jednodušší práce i domluva.

Ivan Hartman