English version
Dokonce tak hlasitě, že se v úterý 5. listopadu sešla v Praze neformální skupina Přátelé koheze, tvořená zástupci sedmnácti zemí zejména z východní a střední Evropy, ale také zemí z jihu kontinentu. Výsledkem byla deklarace, kterou podpořili až na zástupce Itálie všichni zúčastnění – požadavkem je zachování výše prostředků na úrovni současného rámce a pružnější pravidla pro jejich využití na národní úrovni.
Proč nerovnosti zůstávají
Celkový evropský finanční rámec pro období 2013–2020 byl 1 087 197 000 000 eur. Uskupení zemí, které do Evropské unie vstoupily až po roce 2004 – ty totiž spolu se Španělskem, Portugalskem, Itálií a Řeckem tvoří skupinu Přátelé koheze –, pochopitelně evropské zdroje vítá. Argumentují tím, že prostředky z kohezní politiky jsou základním investičním instrumentem a pomáhají vyrovnávat nerovnosti mezi jednotlivými členskými státy.
Bezesporu. Když se řekne deset procent, není to zrovna málo. Zároveň to ale není fatální snížení prostředků na kohezi a už vůbec ne ohrožení investic a zvyšování nerovností. V případě Česka vyrovnáváme nerovnosti už patnáct let. A patnáct let je evidentní, že mnoho jsme jich nevyrovnali, byť evropské prostředky byly až na nedočerpané jednotky procent utraceny. Ukazuje se zřetelně, že důležitější než jejich výše je jejich využití. Podívejme se však na budoucnost nejprve skrze čísla.
Problém tří procent
Současný rámec, který bude příští rok v prosinci uzavřen, nám přiznává alokaci ve výši něco málo nad pět set miliard korun. Desetiprocentní pokles evropského budgetu pro rámec příští, vezmeme-li v úvahu jeho průměrné rozložení na jednotlivé země, se tedy v našem případě rovná padesáti miliardám, což jsou zhruba tři procenta tuzemského rozpočtu. Když byla v uplynulých týdnech právě o českém rozpočtu a jeho podobně vysokém schodku řeč, ministryně financí a mnozí další argumentovali tím, že jde pouze o nízké jednotky procent rozpočtu, tudíž o záležitost víceméně marginální.
Andrej Babiš se však k tématu plánovaného evropského schodku vyjádřil v duchu své tradiční rétoriky. „Není důvod, aby nám EU brala peníze, ročně od nás odchází 250 miliard v dividendách,“ řekl na závěr pražského setkání České televizi. Přes zcela naivní a demagogický argument, kterým klade premiér dividendy privátní sféry a rozpočty sféry politické do jedné roviny a rýsuje mezi nimi souvislost, která tam není, je zřejmé, že propad tří procent umí český rozpočet bez problémů zvládnout.
Plaťte poslepu
Za tři programová období, od roku 2004 do roku 2019, nabídla Evropa Česku finance, které převyšují současný roční rozpočet země. I po očištění od povinných plateb jsme výrazně v plusu, více než 760 miliard korun. Že nebyly vždy využity tak, aby vyrovnávaly nerovnosti, vnitřní či vnější, je zřejmé. Strukturálními změnami postižené regiony jsou dlouhodobě na nejnižších příčkách všech socioekonomických ukazatelů, rychlostní železniční koridor chybí, dálnic jsme za uplynulých šestnáct let postavili v průměru dvacet kilometrů ročně, v celé zemi chybějí desetitisíce bytů. A to přes pravidla, kterými Evropská unie čerpání dotací usměrňuje. Žádá-li tedy pražská deklarace také větší autonomii rozhodování, k čemu finance z kohezních fondů použijí s odkazem na to, že priority jednotlivých zemí se různí, je to požadavek oprávněný jen částečně. Platit poslepu Evropa nebude. Že by ovšem měla, jak zní nejeden hlas, určovat pouze rámcová pravidla, respektive požadovaný efekt, a výši národní alokace s tím, že konkrétní rozdělení – a případný následný přesun – prostředků do programů podle národních priorit už bude na jednotlivých vládách, je požadavek naprosto oprávněný.
Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban
