Centrum Z pokoje do pokoje: Jak využít staré a „nepotřebné“



Jednatřicetiletá Zuzana Kuberová studovala personalistiku ve Švédsku. Tam při zařizování podnájmu objevila re-use centrum s použitými věcmi do domácnosti. Když pak po návratu sháněla nábytek po bazarech, napadlo ji, že by Pražané takový projekt určitě ocenili.

Na nějakou dobu ji pak pohltila práce personalistky ve velké IT firmě, ale zhruba před třemi lety jí došlo, že korporátní životní styl pro ni není tím pravým.

S nápadem se svěřila kamarádce Barboře Kocandové (29), která tehdy končila studia estetiky a teorie umění. Založily spolu re-use centrum Z pokoje do pokoje, kam Barbora rovnou po absolutoriu nastoupila. V pilotní fázi projektu se k nim přidala architektka Tereza Korbelová (30).

Ta umí to a ta zas to…

Zuzana do projektu (který má za cíl opětovné využití starých, stále funkčních věcí) vložila úspory a také zkušenosti. „Z naší trojice jsem nejméně ‚manuální‘, zato umím věci zorganizovat, a navíc mě baví finance i psaní grantových žádostí,“ říká. „První grant na rozjezd jsme dostaly od ministerstva životního prostředí a následovaly další. Od té doby pilujeme koncept a pracujeme na jeho finanční udržitelnosti. Granty provoz pokrývají ze 40 až 50 procent, zbytek vyděláme a věřím, že časem přestaneme být na podpoře závislé.“

„My dvě jsme excelové tabulky viděly tak možná z okna rychlíku a bez Zuzky bychom byly ztracené,“ přiznává Tereza, která stojí za vizuální identitou projektu, fotografiemi a správou sociálních sítí.

Krok za krokem
„V prvních letech jsme musely mít půlúvazky jinde, práce v re-use centru byla spíše takové brigádnické dobrovolničení, teď se už velmi skromně uživíme,“ říká Zuzana Kuberová.

Firemním „hlasem“ je pak Bára. Má neuvěřitelnou trpělivost i s těmi nejnáročnějšími zákazníky, ať už po telefonu, nebo přímo v prodejně: „Dříve jsem se dost bála a styděla, ale teď už dokážu zdvořile nastavit hranice, když to vypadá, že někomu podáme prst a chtěl by celou ruku.“

Udivení rodiče

Začátky byly krušné zejména pro rodiče a prarodiče. Těžko se smiřovali s představou, že jejich studované ratolesti nemají tradiční zaměstnání od osmi do čtyř s pravidelnou výplatou. Nářky typu „No, a co ta architektura, co s tím bude? Co proboha chcete dělat, vždyť to neumíte!“ byly na denním pořádku.

Dnes už práci svých dcer respektují a podporují. „Táta dokonce byl na několika kurzech, volá a radí se. Doma už všechno zrenovoval a expanduje na zahradu,“ směje se Tereza.

Zuzka, matka dvouleté dcery, zase chválí manžela, s nímž se potkala v IT firmě: „Sotva jsme se seznámili, začala jsem se svými re-use vizemi a jedním z důvodů, proč jsem si Ondru vzala, bylo to, že mě od začátku podporoval. Jeho naštěstí IT na rozdíl od manuální práce baví, takže rodině dělá finanční zázemí.“

Zůstat v komunitním režimu

Minulý rok poprvé nedostaly grant a musely začít přemýšlet více byznysově. „Najaly jsme si mentora a zvedly ceny. Přesto bychom projekt rády držely v komunitní rovině. Jakmile by se z něj stal jen čistý byznys, ztratilo by to naši osobitost,“ pokračuje Bára. „Chtěly bychom se dostat do bodu, kdy budeme mít plat k slušnému živobytí v Praze, zatím je to jen na sdílený podnájem. Růstem firmy totiž člověk vždycky něco ztrácí a my pořád chceme do věcí dávat kromě energie a času i cit.“

„Baví nás na tom, že si vytváříme vlastní svět, takové útočiště zakonzervované starým nábytkem před rychlým světem venku. Zatím musíme být skromné, hodně počítáme a šetříme, ale jsme stále na vzestupu,“ pokračuje Zuzana.

Součástí obchodu s vlastnoručně upravenými kousky starého nábytku je i dílna, kde se pořádají kurzy oprav nábytku. Lze si ji za poplatek pronajmout také k vlastním kutilským pokusům s využitím veškerého zdejšího vybavení. Společensky prospěšný podnik Kokoza tu nabízí kurzy výroby vermikompostérů. V dílně probíhají swapy (výměny oblečení a věcí z domácnosti) a prostory slouží také komunitnímu zemědělství, kdy se lidé stanou podílníky na farmě a za tento příspěvek mají možnost získat část úrody.

Sedmdesátky a dost

Zakladatelky projektu nejprve lovily vhodné kousky v bazarových rubrikách Vše za odvoz, v současnosti už mají na Facebooku šest tisíc sledujících a lidé se s nabídkami ozývají sami. Dvakrát až třikrát měsíčně se Bára s Terezou a další spolupracovnicí mění v závoznice a vyrážejí na svoz nábytku starou dodávkou vypůjčenou od kamaráda. „Vypadají u toho fakt sexy,“ říká uznale Zuzana.

Nejmladší kousky, které v re-use centru berou na milost, jsou ze 70. let, pokud se dají obrousit, namořit a slepit. Takové věci mohou sloužit klidně dalších pět desetiletí. Sektorový nábytek z pozdější doby je zpravidla neopravitelný.

Typickými zákaznicemi jsou ženy ve věku 35 až 40 let a mladší lidé, kteří si zařizují podnájmy. Mnozí nakupující se vracejí – nábytek, který starší generaci připomíná šedivou éru socialismu, je fascinuje a stává se módním artiklem. „Všechno dostáváme zdarma, takže věci nechceme předražovat. Nehrajeme si na designérky, přály bychom si, aby si zrenovované kousky mohl koupit každý,“ vysvětluje Bára.

Stále se učíme

Přestože při rozjezdu projektu o renovaci nábytku opravdu moc nevěděly a řídily se heslem Čím víc hřebíků, tím větší pevnost, postupem času do tajů jednotlivých řemesel pronikly. Hodně se naučily od profesionálů, kteří ve zdejší dílně vedou kurzy. I když si o proměnách pořád povídají, každá z nich zvolený kousek upravuje podle svého. A tak lze v obchodě vidět třeba kuchyňskou židli natřenou nazlato nebo zajímavý kousek s červeným opěradlem a nohami působícími, jako kdyby židle přebrodila potok tyrkysové barvy. Nechybějí ani stylové doplňky, třeba sifonová láhev, svítidla, skleničky či porcelán.

„Na webových stránkách jsme nově zřídily Inspiratórium aneb Galerii příbytků plných našich nábytků, kde ukazujeme, že byt se starým zařízením nemusí být ponurý, ale že to může být dobrodružná hra, kdy zajímavý, dobře zvolený solitér interiér rozsvítí,“ tvrdí Tereza. 

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jana Šulistová. Foto: Hynek Glos.