Český výzkum a vývoj: hledejte a naleznete

I o tom s Liborem Krausem, předsedou Sekce pro výzkum, vývoj a inovace HK ČR.

Jak vnímáte potenciál českého výzkumu a vývoje?

Hodně složitá otázka na hodně dlouhou debatu. V první řadě musíme vyjít ze zdrojů a pak se podívat na to, kam se chceme dostat a jak ty zdroje využívat. Naše republika měla a dodnes má poměrně značné znalosti jak v oblasti techniky, tak v oblasti výzkumu, vývoje a inovací, hlavně v technických směrech. A je tu poměrně dost pracovišť na slušné evropské, nebo dokonce skoro slušné světové úrovni.

Na druhou stranu, celý systém by potřeboval konsolidovat, dát jasná pravidla a jasný směr. Toho, čekám, se zhostí vládnoucí garnitura. Jenže už jsem téměř v předdůchodovém věku a čekám pořád. Jeden můj kolega před časem spočítal, že těsně po revoluci tu bylo asi sto osmnáct výzkumných pracovišť, která pracovala pro průmysl. Dnes jich Ministerstvo průmyslu a obchodu má čtrnáct, z toho dvě vznikla na zelené louce, jeden je Metrologický ústav, který sice také dělá výzkum, ale není to úplně nejvýzkumnější organizace. Takže z toho, co jsme měli, zůstalo asi deset procent.

To nezní zrovna povzbudivě…

Jak se to vezme. Ty, co zůstaly, prošly většinou tvrdou privatizací, jiné se zásadně přeorientovaly, ale všechny obstály v tvrdé konkurenci a jejich výstupy a výsledky mají váhu a české firmy je potřebují. Sám jsem spolumajitelem jedné z nich, a když to mohu srovnat se světem, protože se setkáváme na mezinárodním poli s řadou těch renomovaných zahraničních pracovišť, pak nemáme zase tak špatné výsledky.

Zastavme se u těch dvou faktorů, které jste zmínil na začátku, zdroje a směr. Jsou zdroje dostatečné?

Jak říkal už kdysi pan Špidla, zdroje jsou…

A můžeme se v tomto ohledu srovnávat s evropskými a světovými lídry?

S těmi se můžeme srovnávat těžko, protože zdroje, které dávají do výzkumu a vývoje lídři jako Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Izrael, Spojené státy americké, ale také Velká Británie či Německo, abychom nebyli pouze v daleké cizině, tak ty zdroje jsou nesrovnatelné.

Státy, které jsem jmenoval, dávají do oblasti výzkumu a vývoje běžně tři až čtyři procenta hrubého domácího produktu, Česká republika necelá dvě procenta. Ve srovnání s bývalými východními státy jsme spolu se Slovinskem na špičce, jsme přibližně na úrovni Španělska nebo Itálie, ale za těmi nejlepšími stále zaostáváme.

Neustále proklamujeme touhu zbavit se přívlastku montovna Evropy, být inovačním lídrem a znalostní ekonomikou, ale mnoho jsme pro to za třicet let asi neudělali. S těmi nejlepšími se zkrátka srovnávat nemůžeme…

To jsem neřekl, naopak se s nimi srovnáváme, jsou tu pracoviště, která se sebevědomě mohou srovnávat s předními světovými instituty, také s nimi spolupracují, mají kontakty na nejlepších příčkách. To, o čem mluvíte, je důsledek toho, že tu v 90.  letech byla silně podfinancovaná ekonomika, fabriky měly dlouhodobý dluh ve vybavení, řada jich dělala na strojích ještě z první republiky. Sám jsem tehdy dělal ve výzkumáku v plzeňské Škodovce, obcházeli jsme firmy, říkali jsme, co by měly a mohly dělat, ale výsledek byl vždy stejný, nebyly peníze.

Čili investice, které sem proudily, nakupovaly skutečně levnější práci, než byla tehdy v západní Evropě, ale práci na vysoké technické úrovni. Dodnes máme pověst kvalitního zázemí v lidech a technických dovednostech. Ale pravda je, že se prodáváme v řadě případů za hodně nízké peníze. To je největší problém české ekonomiky – my totiž nejsme obchodníci, neumíme se dost dobře ocenit. Když potom jezdíme po světě a víme, co umí naši lidé udělat, je to zcela srovnatelné se světovou kvalitou, jen tu přidanou hodnotu neumíme prodat.

Čím to je?

Podle mě je to i otázkou výchovy a doufám, že v dalších generacích a častějším kontaktem se světem se to bude jen lepšit, což je velký příslib. Mám k tomu takovou osobní historku, když jsem krátce po revoluci vyjel se skupinou Čechů na mezinárodní kurz angličtiny na Maltu.

Tam bylo nádherně vidět, kdo je ze Západu a kdo z Východu. Poláci, Slováci a Češi, když nevěděli, tak mlčeli. Když se lektorka na totéž zeptala Švýcara nebo Francouze, Itala, tak řekli třeba naprostou hloupost, s mizernou výslovností, špatným slovosledem, ale snažili se mluvit. My ne, jsme vychováni mlčet, když nevíme.

Zdroje jsme probrali. A co směr?

Vznikla celá řada koncepcí rozvoje, stanoveny byly zdroje, možnosti, zmapovány kapacity. Ale pořád tak trochu nevíme. Chceme podporovat excelenci někde, nebo širokou základnu všude? Myslím, že jsme zůstali ještě poměrně rovnostářskou společností a chceme tu širokou základnu, protože doufáme a věříme, že z ní excelence sama vyroste.

Jinými slovy, říkáme, co bychom chtěli, ale už neříkáme, co konkrétně pro to uděláme. Natož abychom to dělali. Nemáme definovány jasné úkoly, zadané termínově, vybavené indikátory. Než bychom někomu zadali úkol, který by třeba nemohl splnit, raději popíšeme několik stran vzletnými cíli.

Uvedu příklad. V roce 2009 proběhla ve výzkumu a vývoji menší reforma, se konečně rozhodlo, že se budeme orientovat na aplikovaný výzkum. Byla založena Technologická agentura ČR a bylo slíbeno, že z rozpočtu, který se bude průběžně navyšovat, bude několika miliardami korun ročně podporovat spolupráci mezi firmami a výzkumnými organizacemi, privátními i akademickými. Zhruba po čtyřech pěti letech se ale rozpočet navyšovat přestal, od té doby je stav Technologické agentury víceméně zakonzervován a žádný velký pokrok nenastal. Naopak, za poslední tři roky aplikovaný výzkum přišel zhruba o 40 % zdrojů ze státního rozpočtu.

Jak se to stalo?

Zúžil se počet programů, některé se zastavily úplně. Ministerstvo školství třeba teď zastavilo program mezinárodní spolupráce pro malé a střední podniky, podobných příkladů bych našel víc.

Má Hospodářská komora vystupovat aktivněji a tlačit vládu k naplnění cílů konkrétním obsahem?

My se snažíme na vládu tlačit, nejen jako Komora, ale i z pozice Asociace výzkumných organizací, tlačí i Svaz průmyslu a dopravy… Ještě na začátku roku nám pan ministr Havlíček sliboval, že to, o co jsme přišli, nám vrátí v Národním plánu obnovy. Jenže z toho nakonec celá kapitola podpory aplikovaného výzkumu vypadla. Takže jsme na tom citelně hůře.

Vedli jste na toto téma debatu s nastupující vládní garniturou?

Dokonce několik debat a ve stejném duchu adresovaly své výzvy k vládnímu programu jak Hospodářská komora, tak Svaz průmyslu a dopravy. Teď čekáme, jak se k tomu nová vláda postaví, dosud nebylo s kým jednat. S panem ministrem Havlíčkem jsme jednali několikrát, ale výsledek to nepřineslo.

Aplikovaný výzkum, to je téma spolupráce byznysu a výzkumu. Jak si stojíme v evropských souvislostech v tomto ohledu?

To má dva aspekty – postoj firmy a ochotu výzkumné organizace. A přiznejme si, že my podporujeme především základní výzkum, tedy velká skupina výzkumných organizací není nijak tlačena k tomu prodávat výsledky své práce a získávat prostředky na trhu.

Na druhou stranu aplikační výzkumné ústavy to mají jako jednu ze svých stěžejních rolí, aplikační výzkum končí aplikacemi. Jejich systémy jsou na spolupráci nastaveny a nevidím ani ve srovnání s Evropou žádný větší problém. Takže je tady spíše ve hře první otázka, nakolik je naše byznysové, průmyslové prostředí připraveno na absorpci výsledků vývoje a na trvalou spolupráci s výzkumem.

My fungujeme jako standardní obchodní společnost, musíme své produkty na trhu aktivně nabízet. Objíždět firmy je jeden z mých úkolů, jednám často s technickými řediteli. A musím říct, že zhruba 40 % naší práce míří do zahraničí. I z toho důvodu, že vedení zdejších firem, vlastněných cizím kapitálem, nemá takové pravomoci, aby o zásadnějších inovacích mohlo rozhodovat. O tom rozhoduje nejvyšší německé, rakouské či švýcarské vedení.

Čekal bych, že se firmy budou o výsledky výzkumu rvát, že za nimi budou chodit s problémy a úkoly a že váš aktivní byznys bude pouze zlomkem…

Bylo by to hezké, ale tak to není.

A je to tak v zahraničí?

Ano a ne. Víte, to záleží na osvícenosti majitelů firem. Pokud je vedení firmy spokojeno s tím, že budou mít velkovýrobu, pro kterou si koupí dvě linky a z dodané zákaznické dokumentace budou vyrábět za čtyři procenta pro konkrétního zákazníka, tak výzkum nepotřebují a jsou schopni se při velkém objemu výroby i solidně uživit.

Pokud jsou tu ale firmy, které chtějí kusovou, individualizovanou či malosériovou výrobu, specifické produkty, vysokou přidanou hodnotu, pak potřebují mít znalosti, jak výrobu povýšit, zlevnit, zefektivnit. A potřebují se odlišit od konkurence.

Říkáte velkosériová výroba s malou přidanou hodnotou nebo malosériová s velkou. A nemůže česká firma dělat velkosériovou výrobu s velkou přidanou hodnotou?

Může. Když bude konečným výrobcem, bude mít vlastní jedinečné know-how, patentovou ochranu, znalostní základnu a bude lepší a jiná než konkurence. To se špatně vyvíjí od nuly. Buďto musíte mít geniální nápad, a těch není mnoho, nebo se k tomu musíte dopracovat. A znám české firmy, které to dokázaly a jsou dnes dodavatelem finálních řešení a ve své oblasti jednou z klíčových světových firem.

Šance tedy je…

Je, ale ani s podporou výzkumu to není snadné. Nápady a výsledky nepadají z nebe. Byli jsme se s firmou inspirovat v transferu znalostí ve Velké Británii, na Oxfordu. Tam se výzkumu věnuje asi devatenáct tisíc výzkumníků a postdoktorandů, což je počet srovnatelný s Českou akademií věd a všemi českými vysokými školami dohromady. Tipněte si, kolik z toho v Oxfordu ročně vyjde projektů…

Nemám nejmenší tušení…

Tři až sedm, které dotáhnou do nějaké byznysové formy, startupu nebo spin-off.

Není chybou, že většina inovací u nás směřuje nikoliv k inovativním produktům, ale k optimalizaci výroby?

Nenazval bych to chybou, je to vcelku logické, tlak na firmy je obrovský a problémy efektivity a optimalizace řeší všichni. Proto většina inovací probíhá na této základní úrovni, to je nedílná součást rozvoje podnikání, upravují se zavedené postupy, které už nevyhovují. Na produktové úrovni, to se vracíme k osvíceným majitelům, kteří už mají dlouhodobější cíle rozvoje, mají také budgety a směřují i k produktovým inovacím.

Dají se pojmenovat hlavní směry inovací? Energie a materiály?

Každý obor má své směry, energie a materiály k nim bezpochyby patří. Green Deal je skloňovaný termín, ale já ho vnímám trochu jako imperativ. Budete se mít dobře, ať chcete, nebo ne. Nejsem zastáncem revoluce, protože každá revoluce popírá, co bylo před ní. Evropa má výrobu vysoce sofistikovanou a platí tu velmi přísné limity. Na kvalitě prostředí je to vidět, udělala se spousta dobrých věcí, tak neříkejme, že jsme všechno dělali špatně.

Jaké úkoly před sebou vidíte, pokud se budeme bavit o Sekci pro výzkum, vývoj a inovace?

To je poměrně složitá otázka, protože i v rámci Komory vnímám, že nejprve musíme k nějakému závěru dovést debatu o tom, co vlastně chceme podporovat. Zatím řešíme podněty ad hoc. Osobně jsem spíše příznivcem dlouhodobé koncepční práce, která jednotlivými kroky směřuje ke konkrétním výsledkům. Takže vznik takové koncepce bych považoval za velmi dobrý výsledek naší práce.

Jste schopni jako Komora nabídnout firmám, které mají chuť, ale nemají aparát, nějaké poradenství?

Jsme, možností je celá řada. Existuje portál mapavin.cz, který mapuje veškeré příležitosti, každoročně vydáváme jako Asociace průvodce aktuálními programy podpory. A v každém nebo takřka každém krajském městě jsou inovační centra, inovační centra jsou i na vysokých školách a univerzitách. A největší inovační portál se jmenuje Google. Zadáte záměr a vypadnou vám stovky odkazů, komentářů, možností.

Jsou inovační centra funkční? Jsou cestou, jak mohou firmy a výzkum najít snadněji společnou řeč?

Už v bibli se píše: „Hledejte a naleznete.“ Snadno společnou řeč nenajdete skoro v ničem, musíte nejprve najít vhodný protějšek a něco pro to udělat. Ano, ne všechna centra fungují na stejné úrovni. Znám dobře situaci z Plzeňska a dovolím si říct, že se tam snažíme vytvářet takové prostředí, které bude pro regionální firmy konkurenční výhodou a nabídne jim něco, co jiné regiony třeba nemají. Za velký bonus považuji už to, že jsme se spolu na toto téma začali všichni bavit a poslouchat. To je první, ale nezbytný krok k funkčnímu prostředí.

Snad jen škoda, že takové prostředí tu ještě není…

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban