Dráty musejí pod zem. Náklady na nové elektrické sítě jdou do stovek miliard

Evropa včetně Česka plánuje investovat stovky miliard do nových elektrických sítí. Odpor obyvatel jejich budování mnohonásobně prodražuje.

Gerald Kaendler propukne při prezentaci spolkového ministerstva hospodářství v hlasitý a upřímný smích. Co šéfa správy aktiv německého provozovatele elektrického vedení Amprion tolik pobavilo? Když se zástupce resortu Martin Schope rozhovoří o tom, že cílem státu je držet náklady na výstavbu nové energetické infrastruktury na co nejnižší úrovni, neudrží Kaendler bránici pod kontrolou.

Čtveřice německých provozovatelů přenosových soustav, mezi které Amprion patří, totiž nedávno vyčíslila náklady na nutné dovybudování německé „přenosovky“ na astronomických 52 miliard eur. Není divu, že se inženýr při zmínce o snaze udržet na uzdě finance na úrovni ročního rozpočtu Česka rozesmál.

Podobně jako u jiných infrastrukturních staveb se totiž budování nových drátů nejen v Německu značně prodražuje. Alternativ přitom mnoho není a i Česko počítá s tím, že na výstavbu nových vedení padne v následujících letech několik desítek miliard korun. Ty samozřejmě zaplatí všichni odběratelé v regulované části ceny elektřiny.

Brána do pekel

Pole v okolí města Eschweiler poblíž německo-belgické hranice křižují četné stožáry přenosové soustavy sbíhající se směrem k elektrárně Weisweiler, jedné z nejšpinavějších v Evropě. Halda hnědouhelného dolu Inden zásobujícího elektrárenské kotle palivem tvoří rovněž nepřehlédnutelnou součást krajinné siluety, stejně jako četné větrníky. Na kraji lesíka Wurselener Wald, který symbolicky odděluje hnědouhelný region od středověkých Cách, vede brána do Dantova pekla.

Nebo ji aspoň připomíná obří díra v zemi vedoucí kolmo kamsi do temné hlubiny. Vachrlaté lešení s žebříky představuje jedinou přístupovou cestu. Na jejím konci nepřetržitě pracuje razicí stroj, který se příliš neliší od strojů budujících jinde ve světě tunely metra. Zde však mašina nestaví novou linku podzemní dráhy. Pod lesem se prokusuje směrem k Belgii kvůli prvnímu německo-belgickému mezistátnímu elektrickému vedení.

Navzdory plánům na vypnutí jaderných i uhelných elektráren je totiž Německo stále největším exportérem elektřiny v Evropě. Sousední Belgie jí má oproti tomu nedostatek. Dvě tamní už dost nespolehlivé jaderné elektrárny mají skončit nejpozději v roce 2025. A jak ukázala kritická situace před dvěma lety, spolehnutí není ani na jadernou zálohu z Francie.

Projekt zvaný Alegro má tedy zajistit energetickou bezpečnost Belgie. Stavba si však získala pozornost díky něčemu jinému. Ještě nedávno by totiž stavitelé jednoduše vysekali napříč lesem koridor a osázeli ho stožáry, jako to udělali všude v okolí. Nové elektrické vedení však na německé straně povede kompletně pod zemí.

Není sice zapotřebí po celé trase budovat nejnákladnější podzemní tunely jako při křižování lesů či sídel, na většině trasy stačí prostý výkop. Ani to však není jednoduchá záležitost. Staveniště dva metry hlubokého a pět metrů širokého příkopu zabere v krajině pás o šířce 26,5 metru. Zeminu je nutné vybagrovat ve třech přesných vrstvách a po položení potrubí, do kterého se později nasouká kabel, zase vrátit do země ve stejném pořadí. „Křižujeme několik vodovodních a kanalizačních potrubí, dvě řeky a četné telefonní kabely, které jsou spíše méně než více zdokumentovány“ popisuje šéf projektu Ingo Sander problémy, se kterými se stavitelé nadzemních drátů obvykle nesetkávají.

A tyto komplikace samozřejmě něco stojí. „Podzemní vedení je pětkrát až šestkrát dražší než klasické,“ vyčísluje Kaendler. Napojení na belgickou síť tak německé spotřebitele elektřiny přijde celkem na 540 milionů eur.

Všechno zakopat, žádají lidé

Lze přitom říct, že do jisté míry si za prodražení mohou obyvatelé sami. Masivní výstavba nových elektrických dálnic má Evropu připravit na novou energetickou budoucnost, a pro Evropskou unii jde tak o jednu z priorit. Velké jaderné a uhelné zdroje mají hrát v nové éře buď žádnou, nebo výrazně osekanější roli než dnes.

Oproti tomu se nově zapojí nejen četné solární a větrné parky, ale i obří velkokapacitní baterie, elektromobily a desetitisíce domácností. Ty budou elektřinou zásobovat jak samy sebe, tak ji i prodávat ostatním. Zrodí se tak úplně nový trh, na kterém bude obchodovat každý s každým a který zasáhne i země, jež zdaleka nejsou tak ambiciózní jako Německo.

Časté přirovnání zní, že stejně jako dnes ládují miliony domácích počítačů roztroušených po celém světě data na internet, bude brzy fungovat i elektřina. „Dnes mluvím o internetu energie a je neuvěřitelné, kolik společností i jednotlivců se na něm chce podílet,“ přirovnává Filip Carton z belgického provozovatele soustavy Elia. A pro nový energetický internet je samozřejmě nutné vybudovat síť.

Ukazuje se však, že zatímco čistou elektřinu mají lidé vesměs rádi, obří stožáry poblíž svých domovů nechtějí. „Lidé chtějí chránit klima, chtějí obnovitelné zdroje a nízké emise CO2, ale nechtějí sítě,“ shrnuje Jane Amilhatová z generálního ředitelství Evropské komise pro energetiku (DG Energy) rozpor v postojích mnoha protestujících. Ne vždy je ve výsledku nutné zakopat dráty kompletně pod zem jako v případě Alegra. Obvykle si však stavba vyžádá minimálně léta handrkování, na jehož konci je kompromis v podobě trasy aspoň částečně vedené draze pod povrchem.

Tak tomu bylo i v městečku Borgholzhausen na okraji Teutoburského lesa. Nejspíš kdesi zde před dvěma tisíci lety zmasakroval Arminius tři římské legie, a lokalita se tak stala nesmazatelnou součástí německé historie. Asi o 1930 let později protnulo území obce vedení o napětí 220 kilovoltů, které mají nyní nahradit nové dráty o vyšší kapacitě.

Nejde tedy o to zatížit město úplně novými stožáry, ale jen nahradit existující. Přesto narazili inženýři s plánem u obyvatel na tuhý odpor ne nepodobný Arminiovým Germánům. Místní požadovali, aby prakticky veškeré vedení na katastru obce šlo nově pod zemí bez ohledu na to, že tam už 70 let vede a jestli „hyzdí“ samotné město nebo třeba okolní les či pastviny.

Po letech tvrdého vyjednávání došlo k dohodě. Dráty povedou pod zemí pouze pod zastavěným územím. I tak zůstala zhruba čtvrtina obyvatel s výsledkem nespokojená a celý projekt se prodraží. Vyšlo přitom třeba najevo, že nezřídka nešlo ani tak o novou infrastrukturu. Místní ji jen využili jako záminku k řešení osobních sporů. „Problém nebyl ani tak provozovatel přenosové soustavy, ale že proti sobě bojují protichůdné zájmy zemědělců a lesníků“ popisuje zkušenosti z Borgholzhausenu urbanistka Stephanie Bocková, kterou společnost Amprion angažovala, aby mu pomohla kompromisu dosáhnout.

Jako 526 kilometrů dálnic

Přesto dnes Amprion prezentuje městečko jako vzorový příklad, jak by mělo jednání s občany vypadat a jak by si představoval ideální řešení konfliktů s místními v budoucnu. Podobných Borgholzhausenů jsou přitom stovky, a to nejen v Německu.

V Česku není problém s nedostatečnou kapacitou vedení tak akutní jako v Německu a zatím si nevyžádal nutnost stavět tunely pod lesem. Na odpor obyvatel ale naráží český provozovatele soustavy ČEPS neméně často. „Stejně jako většina obcí na trase s vedením nesouhlasíme. Zastupitelstvo města Vizovice odsouhlasilo negativní stanovisko, stejně jako třeba zastupitelstvo v Bratřejově, v Ublu a řadě dalších obcí,“ řekl před časem týdeníku Euro vizovický zastupitel Pavel Pečeňa ohledně plánovaného česko-slovenského koridoru. Mezistátní propojení se má přitom začít stavět až kolem roku 2035.

Spojení mezi Otrokovicemi a slovenskou obcí Ladce za 86 milionů eur je jedním ze tří tuzemských projektů, které uvádí aktualizovaný desetiletý plán rozvoje sítí (TYDNP) od Evropské sítě provozovatelů přenosových soustav elektřiny (ENTSO-E). Dokument mapuje projekty, které jsou důležité z celoevropského hlediska. Vedle zmíněného česko-slovenského vedení jde ještě o koridor jihozápad-východ mezi rozvodnami Přeštice, Kočín a Mírovka za 462 milionů eur. Na ten má navazovat koridor severozápad-jih mezi Přešticemi a zcela novými rozvodnami Vernéřov a Vítkov za 260 milionů eur.

Ještě s větším rozvojem elektrické infrastruktury pak počítá Národní investiční plán premiéra Andreje Babiše. Ten je v řadě ohledů poněkud zmatečný, pokud však jde o nové dráty, hovoří jasně. Za ČEPS uvádí sedm projektů v celkové hodnotě 80 miliard korun. Připomeňme, že Nejvyšší kontrolní úřad vyčíslil cenu jednoho kilometru dálnice na 152 milionů korun. Plánované investice do vedení velmi vysokého napětí se tedy rovnají 526 kilometrům dálnic.

Nejlevnější řešení

A přesto panuje obecná shoda, že masivní investice do elektroenergetické infrastruktury jsou nevyhnutelné a zdlouhavá jednání s obyvateli zasažených sídel a případně i drahé zakopávání drátů má smysl. Podle Schopeho z německého ministerstva hospodářství jde dokonce o nejlevnější variantu, jak se na energetickou budoucnost připravit.

Zjednodušeně řečeno spočívá celá výzva v udržení frekvence v soustavě na úrovni 50 hertzů. Ta se odvíjí od množství elektřiny, která se do vedení pouští a zase odebírá. V končící éře velkých megazdrojů se v případě výpadku jedné z elektráren prostě nahodil záložní zdroj, v případě nadbytku zase vypnul. U tisícovky malých výroben závisejících na dnes už sice předvídatelném, ale stále neovlivnitelném počasí je to o dost složitější.

V zásadě existují čtyři možná řešení. První, o kterém se také v poslední době nejvíce mluví, je ukládání přebytečné elektřiny do velkokapacitních baterek a její opětovné odčerpání v případě nedostatku. Velkých baterií sice už existuje i v Česku několik, naposledy jednu slavnostně otvíral v Tušimicích polo státní ČEZ. Jenže ani do té největší baterie se nevejde tolik elektřiny, aby uregulovala celou soustavu. Jde tedy sice o poměrně dobře fungující, ovšem spíše jen o doplňkové opatření.

Dále se nabízí regulace spotřeby a výroby. V takovém případě například nasmlouvaný velký odběratel, typově průmyslový podnik, v případě kritického nedostatku vypne linku. Nebo ji naopak v době přebytku nahodí. Ta samé platí pro výrobce elektřiny, ať už obnovitelné, nebo konveční. Problém je, že stejně jako v případě akumulace je potřeba všem zúčastněným stranám za poskytované služby platit, a to zdaleka ne málo. A stejně jako výstavba nových vedení se i tyto náklady projeví v koncové ceně elektřiny.

A pak je zde poslední možnost v podobě nových drátů vedoucích hustě napříč kontinentem. Pokud by bylo možné poslat elektřinu naskladněnou v norských přečerpávacích elektrárnách neprodleně třeba na sever Itálie, nestálo by vyrovnávání soustavy nic a ještě by šlo dobře vydělat na výhodném obchodu s elektřinou.

Podle Susanne Niesové z ENTSO-E tak existence optimální sítě zlevní výrobu elektřiny v konečném důsledku o tři až čtrnáct eur za každou megawatthodinu. Do roku 2030 si tak sice projekty obsažené v TYDNP vyžádají investice ve výši 114 miliard eur, ročně však přinesou úsporu dvě až pět miliard. Naopak bez dalšího rozvoje by se celkové evropské útraty za elektřinu zvýšily až o 43 miliard eur ročně. Účet za přenos elektřiny tedy naroste tak jako tak. Jde jen o to o kolik a za co.

Převzato z týdeníku Euro, Autor: Jan Brož

Pravidelné novinky e-mailem