Dvě ponaučení od Tomáše Bati

Problém je v tom, že firma není vodní skútr, se kterým se kdykoliv můžete otočit na pětníku, ale spíše zaoceánská loď, která pluje jasně zvoleným směrem. A jak všichni víme, když u tak velké lodi chceme nastavit nový kurz, chvilku to trvá.

Řada firem bohužel postrádá dobrého kapitána, který bezpečně ví, kam jeho loď pluje, a již dopředu sleduje veškerá možná úskalí, která by plavbu mohla ohrozit. Pokud totiž nebezpečí předjímáte dopředu a máte jasný plán, který provedete ve správný moment, dá vám to více času reagovat a zvyšuje to pravděpodobnost, že manévr bude úspěšný. Zvláště v případě, že vedle takového plánu máte k dispozici ještě nějaké zdroje a nejedete takzvaně na krev.

Připraveni na recesi

Ta příprava začíná už tím, že se zamyslím, co tedy moje firma musí mít, aby v moři plném konkurence uspěla a nenabrala vodu při prvních větších vlnách. Dle mého názoru je nutné mít jednu ze tří konkurenčních výhod. Tou první je vysoce unikátní produkt nebo služba. To se samozřejmě může podařit, ale v dnešním globalizovaném světě je ta šance poměrně minimální.

Druhou možností je stlačit ceny natolik, že budete jako predátor doslova požírat konkurenci. Už Baťa říkával, že cena je diktátor, se kterým se velice špatně smlouvá. Ani tato výhoda není ale snadno realizovatelná.

Zmíním příklad z minulosti, kdy se Polákům podařilo ovládnout trh nákladní kamionové přepravy, protože perfektně využili možnosti čerpání dotací. Když totiž koupíte kamion za 3,5 milionu a vaše konkurence za něj musí zaplatit 7 milionů, můžete snížit ceny natolik, že je z trhu prostě vytlačíte. Ve většině odvětví cenou bojovat nemůžete, zvlášť když jste střední firma, a ne nadnárodní gigant.

Každý z nás může ale využít třetí konkurenční výhodu. A tou je perfektní služba zákazníkovi. Dodneška mě fascinuje, když zákazník hlásí nespokojenost nebo problém a lidé ve firmě před tím strčí hlavu do písku. Svoje pochybení nechtějí přiznat, a dokonce se skrývají před komunikací. Myslíte, že si takového zákazníka dlouhodobě udrží? Přitom stačí tak málo: omluvit se, vyřešit zákazníkovu bolest a nebrat jeho stížnost jako kritiku, ale spíše jako cennou zpětnou vazbu, kterou mohu využít k dalšímu vylepšení služby, již poskytuji.

O úspěchu rozhoduje zákazník

Prozákaznický přístup a naprostá orientace na zákazníka je dle mého názoru alfou a omegou úspěchu každé firmy. Můžete mít průměrný produkt, který nabízíte za průměrně dobrou cenu, a přesto zvítězíte, pokud dokážete vybudovat nadstandardní vztahy se svými zákazníky. Unikátní službu ani nejlepší cenu na trhu nemůže mít každý.

Avšak na této třetí konkurenční výhodě může začít pracovat každý z nás již dnes. Je to sice pracné, není to hned, ale bezpečně to přinese dlouhodobé výsledky, které posunou firmu nahoru a dostanou ji do stabilní pozice na trhu. Když pak přijdou vlny, dokážete jimi bez větších potíží proplout a pokračovat o to rychleji v době, kdy bude byznysové moře zase klidné.

Nepotřebujete nejlepší produkt na světě. Nepotřebujete být ani nejlevnější na světě. Co potřebujete, je být plně orientováni na svého zákazníka a sloužit mu, jak nejlépe umíte.

Boj s vlastní ješitností

Krize obnažuje limity. I ten, který v období růstu není vidět. Motivy rozhodnutí. Přemýšleli jste o nich někdy? Představte si svět, ve kterém se rozhodujeme podle toho, co je nejpřínosnější pro nás, pro naši firmu, pro naše blízké, pro naše okolí, a nikoliv podle toho, zda dané rozhodnutí náhodou neurazí naši ješitnost.

Takový svět by byl jistě vlídnější. Problém je, že takový svět nemáme. V tom našem vládne ego. Vidím to dnes a denně ve firmách, jak škodí a brání jejich dalšímu rozvoji. Ten scénář se opakuje znovu a znovu. Nadšený majitel plný zápalu a energie žene firmu nahoru, dává do toho vše a říká si, že to prostě urve. A ono to z počátku funguje.

Tímto způsobem je možné vybudovat firmu s obratem 10, 20, 50 milionů i víc. Někde u 150 až 200 milionů ale přichází jasná stopka, podnikatelský vesmír dává zřetelný signál a říká: „Karle, sám už to dál neposuneš, tohle je hrozný chaos, musíš dát šanci svým lidem.“

A před Karlem je teď rozhodnutí, zda to volání vyslyšet, nebo zadupat do země. Delegovat už přece zkusil, a jak to dopadlo? Na nikoho se nedá spolehnout, nejlépe si vždycky všechno zařídil sám. Jenže teď už to nejde. Den nemá 10 tisíc hodin a Karel se neumí naklonovat. Pokud chce dál růst a nezačít stagnovat, potřebuje pomoct.

Meze mikromanagementu

Zní to docela jednoduše, že? Odhodlat se k tomu je ale pro řadu majitelů jedna z nejtěžších věcí v jejich podnikatelském životě. Byli zvyklí být v první linii, být u všeho, plahočit se od úmoru do úmoru a rozhodovat o každé jednotlivosti. Tento mikromanagement, ideálně doplněný o armádu yesmanů a přikyvovačů, ale k dalšímu růstu firmy nepovede.

Na Karlovi je teď dojít k poznání, že jeho úloha turbovýkonného operativce právě skončila. Teď se musí stát vrchním stratégem a organizátorem. Musí začít systematicky delegovat a dát šanci svým spolupracovníkům. Šanci zazářit, ale také šanci nasekat nějaké ty chyby a na nich se učit. A taky jim nechat trochu té slávy.

Podlehnout dojmu, že o všechny úspěchy ve firmě jsem se přičinil já sám, je sice lákavé a velice časté, teď je však čas jít do zákulisí. Teď je čas stát se režisérem a vše sledovat z většího odstupu. A taky je potřeba naučit se říkat si o pomoc. Je to až k neuvěření, jak často podnikatelé raději nechají svoji firmu padnout, než aby zavčasu požádali o pomoc. „Cože, já, který jsem to všechno vydupal z nuly, teď půjdu za někým žebrat o rady? Co by tomu řekli moji lidé? Co by tomu řekla manželka? A sousedi?“

Firmu dělají lidé

Takových případů jsem sám zažil několik a o dalších mi vyprávěli moji kolegové. Podnikání není o nějakých specifických technických dovednostech nebo znalostech z byznysových škol. Podnikání je umění dosadit správné lidi na správné místo a ty potom vést. Nejprve vybudujte lidi a oni pak vybudují firmu! Tato Baťova rada je nesmrtelná, platí dnes více než kdykoliv dřív.

A řídím se jí i já sám. Nedávno jsem došel k poznání, že naše firma dospěla a už mě tolik nepotřebuje. Předal jsem řízení firmy kolegům a stáhl se do ústraní. Budu se teď věnovat strategii a dalšímu rozvoji firmy.

Za ty dlouhé roky se mi podařilo vybudovat loajální tým, na který se mohu spolehnout a kterému můžu věřit. Mají mou plnou důvěru a je teď primárně na nich posunout naši firmu zase o pěkný kousek dál. V podnikání zkrátka není prostor pro přebujelé ego. Ta show může být buď o vás, nebo o stabilně rostoucí firmě, která bude prosperovat. Je potřeba si vybrat. Rozhodnutí je na každém z vás.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Jiří Jemelka, J.I.P. pro firmy