Ekonomické statistiky v souvislostech. Česko zaostává v dynamice růstu

Až do epidemie koronaviru zažívala Česká republika ekonomicky skvělá léta. Česko je navíc v Evropské unii vnímáno jako ekonomický premiant, s nejlepším růstem HDP, s nejlepším stavem veřejných financí. Existují ale oblasti, ve kterých máme co dohánět.

Stačí letmý pohled na data, která zveřejňuje Eurostat, abychom zkrotili případnou pýchu. Například co se růstu HDP týče, byli jsme v roce 2018 na třináctém místě v eurozóně, rok předtím jsme byli sedmí, ještě o rok dříve opět třináctí. Není to špatný výsledek, ale k premiantům, jimiž jsou Irsko a Malta, máme daleko.

Nad průměrem, ale na chvostu

Ještě zajímavější je ale fakt, že v žebříčku dynamiky růstu před námi jsou země, s nimiž jsme měli podobnou startovní čáru, tedy státy bývalého východního bloku – Polsko, Maďarsko, Lotyšsko, Slovinsko, Slovensko, Rumunsko, Estonsko, Kypr, Litva i Bulharsko. Jinými slovy, s výjimkou Chorvatska se ostatním postsocialistickým státům díváme na záda. A to už naši představitelé tak rádi nezmiňují.

Důvod našeho pomalejšího růstu vůči zmíněným zemím je přitom v zásadě stejný jako důvod našeho rychlejšího růstu vůči těm, co jsou v grafech za námi. Britská, německá, francouzská i rakouská ekonomika jsou prostě výkonnější než česká, stejně jako jsou výkonnější ekonomiky skandinávské. A z vyšší rychlosti se prostě zrychluje hůře, protože účinná schopnost akcelerace s rychlostí klesá.

HK ČR

Rozpočty pro blaho země

Veřejné rozpočty jsou obsahem mnohem širší pojem než jen rozpočet státní. Tvoří ucelenou soustavu, která vedle již zmíněného státního rozpočtu zahrnuje i rozpočty územních samospráv, tedy krajů a obcí, dále rozpočty zdravotních pojišťoven, veřejných vysokých škol, mimorozpočtových fondů, vládních příspěvkových organizací a mnoha dalších veřejných institucí. Jejich společným znakem je, že nepůsobí na konkurenčním trhu a že jejich příjmy jsou zpravidla zajištěny zákonem, což je zárukou určité nezávislosti.

V praxi jde nejčastěji o výnosy určitých daní, odvodů či poplatků, některé veřejné rozpočty jsou však přesto přímo závislé na prostředcích státního rozpočtu. Veřejný dluh je zkrátka pro blaho země důležitější veličinou než dluh státní. Jedno z maastrichtských konvergenčních kritérií proto stanoví, že podíl veřejného dluhu členského státu EU nesmí přesáhnout 60 % HDP. Z tohoto pohledu jsou na tom české veřejné finance skutečně dobře, patříme mezi pět nejlepších, saldo veřejných rozpočtů je od roku 2016 kladné.

Investice stále nedostačují

Proč tedy problém? Na ten upozorní detailní pohled na strukturu rozpočtů. Výdaje na investice jsou dlouhodobě výrazně nižší, než bychom potřebovali. Výsledkem jsou podfinancované školy a nemocnice, absence kvalitní infrastruktury, nedostatečná bytová výstavba, kumulované a neřešené problémy zdravotního a penzijního systému. Ale nejde jen o výdaje, nezdravá je i struktura vládních příjmů, která je až příliš odkázaná na odvody na sociální zabezpečení, přičemž není dostatečně využíván institut nepřímých daní.

To vše jsou faktory spolu s nepříliš pozitivní křivkou demografického vývoje, které by měly být varováním. Zatím se zdá, že je nikdo nechce brát vážně. Podnikatelé se z minulé krize poučili, české podniky v dobrých letech ve velkém investují do inovací procesů i produktů, diverzifikují portfolio, hledají nové příležitosti. Stát dělá pravý opak, jako by krizi nezažil. Rostoucí výnosy rozdá na spotřebu s vírou, že právě ona bude stimulací dalšího růstu.

Paradox prázdné skříně

Na první pohled k takové víře statistická data opravňují – na českém růstu HDP se skutečně podílí hlavně spotřeba, podíl zahraničního obchodu oslabil. Jenže spotřeba sama je pro budoucí úspěch země málo. Ostatně to konstatuje i zpráva OECD z července 2018, když uvádí, že „… pro zvýšení produktivity práce, udržení cenové konkurenceschopnosti a posun ekonomiky v hodnotových řetězcích vzhůru je nezbytné zlepšit odpovídající kvalifikační strukturu pracovní síly a zintenzivnění inovací“.

Tatáž zpráva navíc varuje, že onen zmíněný negativní trend demografického vývoje, tedy stárnutí společnosti, způsobí výrazný nárůst budoucích výdajů na penze i na zdravotní péči. Právě tady se projevuje přílišná závislost zdravotních a penzijních rozpočtů na veřejných výdajích. Například ve zdravotnictví je podíl veřejných výdajů na celkových výdajích 82,4 %, a patří tak k nejvyšším v OECD. To je kostlivec, který už není ve skříni, ale sedí s námi v obýváku. Což představuje velký problém pro tuto zemi. A pokud chce tato vláda být vládou příští, tak i pro ni.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban

Pravidelné novinky e-mailem