Mimocelní bariéry dosahují ekvivalentu 110 % cel u služeb, což Evropu stojí až 700 miliard eur ročně. O kolik přesně přicházíme, jaké to má důsledky především a co by (nejen) politici měli udělat hned teď? Na tyto otázky odpovídají Petr Zahradník, ekonom, člen NERV a poradce ministrů, Luděk Niedermayer, europoslanec a bývalý viceguvernér ČNB a William Jalloul, CEO Flowpay, Česká fintechová asociace.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:29 – Vzdálenost mezi Itálií a Německem? 35 eur/MW elektřiny
• 12:57 – Problémem nejsou unijní regulace, ale ty národní
• 21:35 – O kolik peněz Evropa kvůli překážkám přichází a jak se to projevuje
• 34:26 – Bude tzv. 28. režim znamenat průlom?
• 38:36 – Zoufale chybí jednotný kapitálový trh. Co s tím?
• 53:07 – Pomůže nový evropský rozpočet?
• 1:03:49 – Co přinese budoucnost a co by bylo dobré udělat nejdříve

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v debatě zaznělo

Byrokracie a ochrana zájmů brzdí růst

Petr Zahradník v úvodu debaty připomíná, že jednotný vnitřní trh byl spuštěn v roce 1993 a týkal se z drtivé většiny pohybu zboží. „Tady byla v podstatě jakási představa, že máme jednotný vnitřní trh, že fyzické bariéry padly, ale už se nebral v potaz technologický, finanční a další pokrok, který v průběhu té doby nastal,“ upozorňuje.

Podle některých zdrojů tak přicházejí evropské firmy a spotřebitelé ročně až o stovky miliard eur právě kvůli bariérám na vnitřním trhu. Jak varoval bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi ve své zprávě, pokud Evropská unie nedokončí a neposílí vnitřní trh, její ekonomika bude pomalu ztrácet vliv.

Luděk Niedermayer, europoslanec a bývalý viceguvernér ČNB, názorně ukazuje vliv bariér na energetickém trhu. „Často se ptám lidí, jak si myslí, že je od sebe daleko Itálie a Německo… Ale ta odpověď, kterou bych chtěl slyšet, je, že je to pětatřicet eur za megawatthodinu elektřiny.“ Naráží tak na významný cenový rozdíl, který ilustruje, že nedostatečné propojení trhů má reálné ekonomické důsledky.

Často opakovaný argument, že za problémy může přebujelá evropská regulace, je však podle Luďka Niedermayera nepřesný. „To, co opravdu vytváří fragmentaci na evropském trhu, jsou národní regulace,“ tvrdí. Ty jsou navrhovány tak, aby chránily zájmy domácích firem a lobbistů, což brání vzniku skutečné konkurence. Evropská regulace naopak často vzniká jako snaha tyto rozdíly sjednotit, aby se zabránilo vzniku 27 různých národních regulací. Ne vždy se to aůe setkává s pochopením.

Startupová scéna volá po změnách

William Jalloul, zakladatel finančně-technologického startupu Flowpay, popisuje, jak fragmentace trhu ovlivňuje jeho podnikání. „Když zakládám firmu tady v České republice, je pro mě strašně složité ten produkt nabízet celoevropsky,“ říká. Jeho firma, která poskytuje financování malým a středním podnikům, se potýká s odlišnými pravidly v každé zemi, což generuje obrovské právní a finanční náklady. Aby se situace usnadnila, museli se dokonce přesunout do Nizozemska, které má pro americké nebo britské investory mnohem atraktivnější jurisdikci.

„Startupům v Americe je jedno, jestli to dělají v Minnesotě, nebo v Kalifornii,“ konstatuje William Jalloul a poukazuje na obrovskou konkurenční výhodu, kterou má USA oproti Evropě. Poukazuje také na to, že zatímco americké startupy mají okamžitý přístup k trhu se 350 miliony zákazníků, evropské firmy mnohdy narážejí na složitou byrokracii.

Špicar: Máme drahé energie i moc regulace. Největší potíž je strach z neúspěchu a mindset „líp už bylo”

„Je tady strašně moc bariér, které v tom brání. A hlavně, ono se to pořád mění. Já nevím, s čím mám počítat, jak to bude vypadat, co se stane. Když se to změní tady, tak se to jinak změní v Nizozemsku, jinak v Německu, jinak v Itálii. A pořád musím počítat s nějakou nejistotou,“ popisuje William Jalloul.

Pro mnoho investorů ze zahraničí je podle něj střední a východní Evropa regionem, kam se zdráhají investovat kvůli nedostatku důvěry v právní systémy a neznalosti trhu. Chybí tu také odvaha riskovat, která je v USA běžnější, což je dáno i chybějícími kapitálovými trhy.

Kromě regulací vnímá jako problémem právě i přístup k finančním zdrojům. „Tady je třeba firma, startup v České republice, který získá desetkrát méně kapitálu než firma z Německa, z Velké Británie nebo z Holandska,“ popisuje William Jalloul s tím, že kapitál je v Česku sice k dispozici, ale je směrovaný ke špatným typům investic nebo do nemovitostí.“

Petr Zahradník v návaznosti na to připomíná bod z Draghiho zprávy o tom, že Evropa má sice zhruba dvakrát vyšší míru úspor než USA, ty však ale nejsou optimálně alokovány, což následně zvyšuje náklady na financování a snižuje konkurenceschopnost.

Silné národní lobby a velké korporace, které profitují ze stávajícího stavu, aktivně brání změnám. Diskutující se shodli, že zatímco startupy by rády fragmentaci odstranily, velké zavedené firmy v energetice nebo bankovnictví, naopak status quo hájí.

Naděje na obzoru: „28. režim“ a reforma financí

Jedním z možných řešení současného stavu je myšlenka tzv. 28. režimu – jednotného právního a daňového rámce pro podnikání. To by umožnilo nově vzniklým firmám fungovat napříč EU bez nutnosti přizpůsobovat se 27 různým národním legislativám. Tento režim by měl být navržen tak, aby usnadnil podnikání a přilákal rizikový kapitál, za kterým se nyní často firmy vydávájí zejména do USA.

Dále je nutná také reforma evropských financí a rozpočtu. Draghiho zpráva navrhuje zvýšit investice, ale podle Petra Zahradníka a Williama Jalloula je důležitější přealokovat stávající kapitál do produktivnějších sektorů s vyšší přidanou hodnotou, jako jsou startupy a inovace, spíše než třeba do zemědělství či nemovitostí. Luděk Niedermayer také volá po dokončení bankovní unie a zjednodušení sekuritizace, která by mohla zvýšit efektivitu financování.

Politická vůle jako klíč k úspěchu

Účastníci diskuze vyjádřili opatrný optimismus nad tím, že situace, kdy „začíná téct do bot“ nutí politiky i veřejnost o problémech otevřeně mluvit. Petr Zahradník vidí naději v tom, že současné zprávy a strategie jsou daleko méně pokrytecké a otevřeně poukazují na skutečné problémy.

„Věřím, že celkově ti podnikatelé a startupisti dokážou transformovat a je potřeba dávat jim volnost toho podnikání,“ uvádí William Jalloul. Změna mentálního přístupu k podnikání a investicím, spolu s odstraňováním byrokratických překážek, je podle něj klíčem k tomu, aby se Evropa stala domovem pro další generaci úspěšných firem.

Luděk Niedermayer dodává, že Evropa má jedinečnou příležitost využít současné globální situace, aby posílila svou pozici. Přestože se EU potýká s hluboce zakořeněnými problémy, zejména v podobě národních zájmů a lobby, nápravu má podle něj ve svých rukou. „Ten single market máme pod svojí kontrolou. To není záležitost Bílého domu ani Kremlu, to je naše věc a je to cesta ke stabilitě a prosperitě,“ uzavírá.

Zpět na začátek

Přepis debaty s Luďkem Niedermayerem, Williamem Jalloulem a Petrem Zahradníkem

Martin Zika: Až o stovky miliard eur ročně podle některých zdrojů přicházejí evropské firmy a spotřebitelé kvůli různým bariérám na vnitřním unijním trhu. Pokud Evropská unie vnitřní trh nedokončí a neposílí, bude podle bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho její ekonomika pomalu umírat a unie bude ztrácet vliv. O tom všem si dnes budeme povídat s hosty zde ve studiu. 

Já jsem našel nějaká čísla, jak se projevují bariéry, ať už jde o firmy nebo spotřebitele. Ale zajímalo by mě, jak to vidíte vy, jak vnímáte tu situaci? Kde se to podle vás nejvíc projevuje a v čem se to ukazuje? Pane Niedermayere?  

Luděk Niedermayer: To bychom pravděpodobně s Petrem mohli spustit hodinovou přednášku.  

MZ: Prosím kratší. 

LN: Zkusím. Použiji jeden bonmot, který jsem si teď tak trochu uvědomil, který to ilustruje. Protože na jednu stranu komise mluví o takových těch drobných překážkách. Chcete někam dodávat malou zakázku? Poslat někam lidi, aby tam něco zpracovali? A často se z toho stane byrokratické peklo. 

Proti tomu Letta, což je taková sestřička Draghiho zprávy, mluví o překážkách na finančním trhu, v energetice a v telekomunikacích. A já vyberu tu energetiku. 

Často se ptám lidí, jak si myslí, že je od sebe daleko Itálie a Německo. Ti, kteří cestují, zejména lyžovat do Itálie, vědí, že je to zhruba padesát kilometrů. Když to vezmete z Garmische do Brenneru, tak je to opravdu kousek. 

Ale ta odpověď, kterou bych chtěl slyšet, je, že je to pětatřicet eur za megawatthodinu elektřiny. Čili taková malá vzdálenost, která by logicky měla být překlenuta společným trhem, znamená, že v Itálii se pravděpodobně bude platit třeba o čtyřicet procent více za elektřinu. 

A to ukazuje, že to není jenom nějaký abstraktní problém, že „je to daleko“ a že některé věci jsou nákladné na realizaci, ale že tohle je ten společný trh. Představme si, jako kdybychom nebyli schopni vyvézt škodovky, které tady vyvážíme do Francie, protože by tam nevedla pořádná silnice. 

Čili to jsou věci, které se z důvodu většinou nějakých národních zájmů, zájmů různých firem, lobbismu nebo také obtížného povolování desítky a desítky let neřešily. Draghi docela správně píše, že těch posledních dvacet let už tímhle trpíme. Ale bylo něco, co nám pomáhalo růst, a do té doby jsme byli spokojení. Sice jsme rostli méně, než jsme čekali, také jsme v některých věcech začali pomalu zaostávat, ale pořád to bylo v pořádku. 

A teď se ten svět změnil. Podle mě si už v žádném případě nemůžeme dovolit, aby vzdálenost mezi Německem a Itálií – obrazně řečeno – byla pětatřicet eur. 

MZ: Pane Zahradníku? 

Petr Zahradník: Jestli mohu, já bych tu odpověď rozdělil na dvě části. Ta první, řekněme, složitost procesu a administrativy, která je spojená s tím jednotným trhem jako takovým, a druhá segmenty ekonomiky, které se do jednotného trhu vůbec nedostaly a jsou pořád jaksi uzavřeny v hranicích národních států. 

MZ: Čili energetika, finance atd. 

PZ: A potom ta nová… 

LN: Telekomunikace apod. 

PZ: A ta nová odvětví, která jsou koneckonců jak v Lettově, tak Draghiho zprávě identifikována jako ta, ve kterých Evropě Spojené státy i Čína utekly. Jednotný vnitřní trh byl spuštěn v roce 1993 a týkal se z drtivé většiny pohybu zboží. 

Jak říkal Luděk, vedlo to k určitému sebeuspokojení. Myslím si, že je to naprostá pravda. Tady byla v podstatě jakási představa, že máme jednotný vnitřní trh, že fyzické bariéry padly, ale už se nebral v potaz technologický, finanční a další pokrok, který v průběhu té doby nastal. 

Když bych dal další příklad v oblasti informačních a komunikačních technologií nebo digitalizace, tak ty nejsou jednotným způsobem téměř vůbec upraveny a každý stát si nastavuje vlastní pravidla. Snad jedinou výjimkou, nebo to trochu přeháním, ale jedinou viditelnou výjimkou je evropský roaming, což je bezpochyby velká výhoda. 

Na druhou stranu jsme se asi všichni setkali s problémem geoblockingu, kdy přejedete hranice a určitý typ informací nebo i televizního vysílání už není dostupný. Řekl bych, že to je jeden z případů, kdy to sebeuspokojení má své důvody, protože Evropa je v oblasti obchodu se zbožím stále konkurenceschopná. 

Přebytek obchodní bilance se zbožím stále činí přibližně tři procenta unijního HDP. Před pěti lety to bylo šest až sedm procent. Ale stále má co vyvážet. Za to v mezinárodním obchodu se službami je těžce ztrátová a ta bilance se prohlubuje. 

To jsou věci, které by měly být součástí jednotného trhu a měly by mít nějaký společný rámec. Možná další věc je pohyb osob. Pohyb osob nebo pracovníků je relevantní součástí jednotného trhu, ale v průměru tvoří pracovníci z jiných členských států jen zhruba šest až sedm procent pracovního trhu. 

Dokonce byly fáze, kdy bylo na průměrném pracovním trhu více lidí ze zemí mimo Evropskou unii než z jiných členských států. Zejména v době, kdy byla v Řecku nebo ve Španělsku míra nezaměstnanosti výrazně přes dvacet procent, a koneckonců ani mzdové podmínky už nebyly tak výrazně odlišné, takže nedocházelo k většímu přesunu lidí z těchto zemí do zemí střední a východní Evropy, kde byl a stále je nedostatek pracovních sil. 

A k té druhé věci: náročná nebo byrokratická správa věcí spojených s jednotným trhem, ta je podle mě velmi dobře vidět na takzvaných omnibusech, které v průběhu letošního roku spatřily světlo světa. 

Je to spojené například s uvolněním pravidel ohledně ESG reportingu, zejména pro malé a střední podniky, které se cítily zatíženy – kde náklady na tento proces byly poněkud nad jejich možnosti. Také s uvolňováním pravidel spojených s taxonomií, s takzvanou náležitou péčí a podobně. 

To všechno jsou věci, které zejména malé a střední podniky poměrně výrazně tížily. A Evropská komise si nyní uvědomuje, že řadu z těchto věcí je možné dělat dobrovolně. 

Koneckonců, když vezmeme další příklad – zelené prospekty v případě emisí cenných papírů – ty se dnes staly v podstatě automatické. Žádná direktiva je už nepředepisuje, ale bez nich je dnes prakticky nemožné nějakou emisi vůbec uskutečnit. 

Takže bych řekl, že to jsou zbytné věci tohoto typu. A možná úplně poslední věc – a tím skutečně končím – je uznávání nebo vzájemné uznávání vzdělávacích či profesních certifikací. Proti tomu na druhou stranu vystupují některé profesní cechy nebo zástupci podnikatelské sféry v jednotlivých členských státech. 

To, aby držitel licence nebo oprávnění k výkonu činnosti mohl tuto činnost vykonávat v jiném státě stejně jako doma, rozhodně stále bohužel není pravidlem ani běžnou praxí. Myslím si, že právě zde by se mohlo ještě leccos změnit. 

LN: Já bych na ty tvé omnibusy rád reagoval, ale možná až po vás, protože se tady hned na začátku dostaneme do určité neshody, což je možná užitečné. 

MZ: To je naprosto v pořádku. 

William Jalloul: Kdyžtak do toho vstoupím. Já jsem tady za scénu startupů a zároveň buduji firmu, která má evropské ambice. V dnešní době fungujeme ve třech zemích Evropy a máme ambici rozšířit se klidně na všech dvacet sedm. 

Ale problém, který osobně zažívám se svojí firmou… a dostaneme se i k tématu, jestli je vůbec reálné některé ty věci sjednotit, jestli některé záležitosti budou fungovat jenom na individuální, lokální úrovni v jednotlivých zemích, pokud jde o regulace. 

Příklad těch větších regulací – třeba finanční regulace, regulace finančních produktů: my tvoříme firmu, která poskytuje financování malým a středním podnikům. A to je obrovský problém, který v Evropě existuje. Bavíme se tady o čtyřech stech miliardách eur – o mezeře ve financování pro malé a střední podniky. A v současné době je to jedna z posledních finančních regulací, která není sjednocená v rámci Evropy. 

Česká republika tuto oblast nereguluje. Podnikatel poskytuje financování podnikateli, a je to neregulovaná záležitost. Stejně tak na Slovensku, v Nizozemsku nebo třeba ve Velké Británii. Ale pak se na to úplně jinak dívá Itálie, jinak Německo, jinak Polsko. A já sám teď řeším konkrétní problém, že budu muset udělat obrovskou investici. Buď získat nějakou licenci, pod kterou se schovat, protože tu službu nemohu jasně poskytovat, nebo v každé zemi žádat o samostatnou licenci. Anebo spojovat různé licence dohromady. A to jsou obrovské právní náklady, investice v milionech eur, které budu muset podstoupit, abych mohl ten produkt vůbec nabízet po celé Evropě. 

A to se bavíme i o sjednocení datových zdrojů. Datové zdroje, které dnes máme v České republice, jsou úplně jiné než ty na Slovensku. A tam jsou lepší než tady v Česku. V Nizozemsku se třeba ani nedostanu k rejstříku – protože tam mají teď nějaký právní spor, kvůli kterému nemohou informace zveřejnit. Není to veřejně dostupné. Já si například ke své vlastní firmě mohu stáhnout výpis z rejstříku, ale jen sám pro sebe. A zároveň mi AML regulace říká, že musím identifikovat konečného vlastníka společnosti. A to je strašně komplikovaná záležitost. 

LN: To, ta nová revize vám pomůže. To mám pocit, že jsme tohle uklidili. 

WJ: To jsem rád. 

LN: Ale bude to trvat. 

WJ: Bude to trvat. A tohle je přesně jeden z problémů podnikatelské sféry. Když si to porovnáme, tak startupy v Americe, když tam někdo buduje firmu, tak ji založí v jednom státě, ale okamžitě má přístup ke třem stům padesáti milionům klientů – nebo prostě k celému trhu. A je jedno, jestli to dělá v Minnesotě, nebo v Kalifornii. 

Ale když já zakládám firmu tady v České republice, je pro mě strašně složité ten produkt nabízet celoevropsky. Protože je tady strašně moc bariér, které v tom brání. A hlavně, ono se to pořád mění. Já nevím, s čím mám počítat, jak to bude vypadat, co se stane.  

Když se to změní tady, tak se to jinak změní v Nizozemsku, jinak v Německu, jinak v Itálii. A pořád musím počítat s nějakou nejistotou. Což, někteří by i řekli, že je to určitá příležitost. 

Pokud jsou firmy připravené a odhodlané budovat, může to být výhoda. Řekněme, že ve východní Evropě jsou firmy často pracovitější, mají větší ambice a dokážou tyto bariéry překonat. 

Takže nebudeme automaticky dominováni firmami, které přijdou z Ameriky nebo ze západní Evropy – a které už jsou na trhu zavedené nebo mají přístup k většímu kapitálu. Takže ta fragmentace vlastně přináší i nějaké jiné příležitosti. To si řekněme na rovinu. 

Ale z pohledu konkrétních věcí je důležité, aby se postupně začalo jasně definovat, co všechno musím udělat proto, abych mohl postavit celoevropskou firmu a měl přístup k celému trhu. 

MZ: Byl bych rád, abychom se o těch jednotlivých věcech bavili. Chcete reagovat? Pane Niedermayere? 

LN: Já bych se vrátil k Petrovi, protože on to samozřejmě tak nemyslel, ale často vzniká iluze, že společný trh kazí evropská regulace – a proto musíme dělat různé omnibusy, zjednodušovat a podobně. Jenže to, co opravdu vytváří fragmentaci na evropském trhu, jsou národní regulace. 

Existuje takové heslo, které zní hezky, ale špatně se naplňuje – „one in, two out“ nebo dokonce „one in, three out“, tedy že za každou novou regulaci se zruší dvě či tři staré. Nikdy to nefungovalo. Jsou na to ekonomické studie. Ale zní to samozřejmě hrozně dobře. Kdybychom se toho sloganu opravdu chtěli držet, potřebovali bychom spíš „one in, twenty-seven out“. 

To je totiž zásadní problém. Členské státy jsou velmi ochotné otevírat evropské regulace, a je správné se ptát, jestli jsme někde neudělali chybu, jestli něco není přepálené. Někdy tomu říkám, že je to jako antivirus na počítači, který vám běží na pozadí – potřebujete ho, ale zároveň si kvůli němu počítač nekupujete. 

Jenže hlavní problém je fragmentace způsobená právě národními regulacemi. Evropská regulace často vzniká ve snaze věci sjednotit. Anebo jako reakce na to, že část členských států chce určitou oblast sama regulovat. A pokud v takové situaci nechcete vytvořit ještě větší fragmentaci, je lepší mít jedno evropské pravidlo.  

To se stalo například u pravidel pro nákupní řetězce z hlediska etiky. Když už je mělo sedm nebo osm zemí a další se připravovaly, bylo lepší to udělat jednotně. I když je to nepopulární, je výhodnější mít jedno evropské pravidlo. Firma, která vyváží do patnácti států EU, nebude chtít vyplňovat patnáct různých šablon pro Sustainability Supply Chain Due Diligence. Ale bude tady jeden. 

Bohužel, tohle je velmi často chybně interpretováno, že jsou to evropské regulace, které kazí společný trh. Jenže členské státy samy velmi často hlasitě mlčí o tom, jak právě ony samy začnou tu fragmentaci omezovat. A ta fragmentace buď vznikla proto, že ji ty státy výslovně chtěly, nebo ji prosadila nějaká silná lobby v dané zemi.  

Samozřejmě, uznat automaticky kvalifikaci lékaři, který nemluví jazykem pacientů, je problém. Ale těch oblastí, kde fragmentace reálně škodí, je mnohem více. A často ani nevíme, jak to funguje. Jak to, že se do velkých stavebních nebo dopravních zakázek hlásí pořád stejné firmy?  

V jiných zemích to funguje jinak, je tam větší konkurence. Ale u nás se ukáže, že firmy přes hranici nemohou do zakázky vstoupit. A to je jen jeden z mnoha příkladů. Ten pokažený trh tedy nevznikl v Bruselu, ale protože Brusel nebyl dostatečně akční, aby té fragmentaci zabránil. 

Ve financích je to samozřejmě složité. Třeba kvůli různým definicím bankovního podnikání, na kterých to celé padá. Ale jinde je to nepochopitelné. Podle mě jedním z největších úspěchů posledních dvaceti let je bankovní unie. Díky ní jsme tady neměli žádné závažné, nebo dokonce ani méně závažné bankovní krize. A přesto je tu obrovský odpor vůči dokončení bankovní unie. V čele toho odporu jsou státy, které se jinak označují za největší zastánce společného trhu. Například Česká republika. A to jsou paradoxy. Rétoricky vám skoro každý řekne: „Chceme jednotný trh.“ Ale když dojde na konkrétní návrh, zjistíte, že to tak není. 

Nespojujme tohle všechno s omnibusy. Ty se týkají otázky, jestli míra regulace není příliš přísná. Tam dochází ke komplikované diskuzi. Zní to populárně: „Vypusťme malé a střední podniky z regulace.“ Jenže pak se musí otevřít otázka, jak bude vypadat férová soutěž, a jestli se tím náhodou neotevře okno, kterým celá regulace ztratí smysl.  

V jádru celého problému je ale neochota členských států harmonizovat. A historicky – v sedmdesátých letech, když začal vznikat společný trh, tehdejší politici věřili, že odstraněním tvrdých překážek, jako jsou cla a kvóty, trh vznikne. Jenže – jak říkal Jean-Claude Juncker, poslední žijící ministr financí, který podepsal Maastrichtskou dohodu – brzy se ukázalo, že jen odstranění těchto překážek nestačí. Bez harmonizace nemůže společný trh skutečně fungovat. A že překážky v podobě různých norem, pravidel, certifikací a protekcionismu zabíjejí ten trh mnohem spolehlivěji než cla. 

PZ: Jestli můžu jenom velmi rychle. Já samozřejmě souhlasím s Luďkem v tom, že jak samotný proces transpozice směrnic do národní legislativy, tak vymýšlení nejrůznějších forem goldplatingu je velmi silná překážka. Nicméně z mé pětileté zkušenosti v Evropském hospodářském a sociálním výboru jsem občas podstupoval takovou lehce masochistickou disciplínu.  

Když jsem měl posoudit nějaký návrh směrnice nebo nařízení, tak jsem si to otevřel, zmáčknul klávesnici Delete a z původně, řekněme, padesátistránkového textu, který jsem měl před sebou, jsem se snažil z mého pohledu vyčlenit věci, které jsou tam zbytečné. A ve výsledku jsem dospěl zhruba ke dvoustránkovému dokumentu, ve kterém byly klíčové informace, které bych jako uživatel té legislativy rád používal.  

Když jsem toto nějakým způsobem namítal, proč to nedat minimálně do nějaké stravitelnější podoby, tak mi bylo řečeno, že to tam prostě z nějakých důvodů musí být. Korektnost, právní nutnost atd. Takže stále, i v podobě té – a neříkám, že národní jsou lepší, bavíme se o evropské – mám pocit, že vůbec v pojetí těch norem je spousta vaty, která tam nemusí být a která klíčové informace zastiňuje, utlumuje atd. 

LN: Akorát ono se to neprávníkům snáz komentuje než právníkům. Ale jinak, co je důležité, a to stačilo s touto komisí razit, viditelně přecházet od direktiv k nařízením. Protože direktiva, což je vlastně návod, co mají členské země udělat, jednak není psaná dostatečně exaktně, protože je to pouze návod, a vede to k rozdílné transformaci, byť už úmyslné, nebo neúmyslné. 

MZ: Je to minimum, ale ty státy si to potom upravují podle sebe. 

LN: Jenomže zatímco nařízení, a my jsme to tady zrovna udělali u praní špinavých peněz, kdy to, co se týká soukromých subjektů, je ve formě nařízení. Čili výčet požadavků je zcela přesně platný a platí v Litvě, stejně jako v Portugalsku, stejně jako v Česku. A je velká ochota jít tímhle směrem, pokud to nenarazí na to, že členské země to chtějí udělat jinak. 

MZ: Já jsem jenom chtěl, aby tady explicitně zazněla i nějaká čísla, protože různé instituce se to pokoušely vyčíslit. Zmiňovali jsme Mezinárodní měnový fond, podle kterého ty mimocelní bariéry v Evropské unii jsou ekvivalentem 44 procent cel a ve službách potom je to skoro 110 procent, což zní opravdu děsivě. Mluvil jsem o tom, teď nevím, z jakého zdroje to je, že v důsledku těch bariér Evropa přichází ročně o zhruba 700 miliard eur. Ta čísla jsou opravdu velká. 

LN: Ono, vy řeknete: „Evropa přišla.“ No, ono je to spíš tak, že se přerozdělily peníze. Protože ony nezmizí. Znamená to, že tady konzumujeme dražší nebo horší zboží a služby. Což je fajn pro ty, kteří z toho mají, řekněme, oligopolní nebo nějaký regulační benefit. Ale je to špatně pro všechny ostatní. To je tam, kde jsme. 

A samozřejmě to, že konkurence je omezená, brzdí růst inovací. Představte si, kdybyste mohl rozvíjet svůj byznys na Moravskoslezsku a nikam jinam byste se nedostal. Vy správně říkáte, že dělat to ve 27 zemích je noční můra, čili pravděpodobně to budete nějak škálovat. A představte si, že by to bylo ještě užší. 

Mně stále připadá a překvapuje mě, že… Víte, já bych s Petrem nesouhlasil, že ta situace je definičně beznadějná kvůli nějaké historii. Já tam vidím dva velké faktory, které v poslední době velmi negativně ovlivňují politiku. 

První je reakce mainstreamu na nastupující populismus. Samozřejmě, můžeme spekulovat, že populismus je často výsledkem chyb toho mainstreamu. A někdy také extrémně těžkých okolností, ve kterých se velmi těžko uspěje, jako je migrační krize. Ale to, že mainstream si neumí poradit, jak na populismus reagovat, je problém. Ačkoliv většina politiků z mainstreamu řekne: „My nemůžeme být jako oni,“ ve skutečnosti to tak trošku zkoušejí. 

A druhý obrovský a těžko viditelný vliv lobby. Ne to vaše lobby, která chce Single Market. Ale lobby, která chce udržet status quo. A ten vliv je prostě obrovský. Vidíte to v České republice na případu energetiky. Vidím to v Německu na odporu k bankovní unii. A tak dále. To je prostě jedna věc. 

MZ: To jsou velké firmy, které mají tuhle sílu… 

LN: … které mají opravdu velkou sílu. A koneckonců, Petr zmínil ten roaming. Což bylo správné politické rozhodnutí implantované do trhu, který ale nefunguje jako společný. A tím to skončilo. Telekomunikační trh je stále fragmentovaný. 

Zkuste v nějaké zemi, kde je levný tarif, uzavřít smlouvu a zkuste ji používat v Čechách. Pravděpodobně to skončí tím, že nebudou příliš happy, aby vám tu smlouvu dali. 

Čili vliv lobby, která chce udržet status quo a přerozdělování od všech směrem k nim, je obrovský. A Evropa přichází o peníze. Samozřejmě, pokud jsou to zahraniční firmy a mizí to ve formě dividend, ne vždycky je to tak, ale v zásadě nedokončení společného trhu znamená přesun bohatství od všech k těm, kteří z toho mají benefit. 

Jasně, člověk by mohl namítnout, že jsem zaměstnaný ve firmě, která z toho má prospěch. Ale to zároveň znamená, že se stávám součástí těch, kdo bojují za neefektivitu. A ta neefektivita prostě nepřináší nic dobrého. 

WJ: Já bych na to určitě zareagoval, protože jste řekl téma, které je pro mě důvodem, proč jsem založil Flowpay, firmu a startup v tomto segmentu. Protože přesně většina startupistů je proti tomu statutu quo. Oni ho chtějí rozbít, chtějí proti němu bojovat. 

LN: Vy jste ale ta dobrá lobby, která je zatím ale méně slyšet. 

WJ: Je méně slyšet, ale to neznamená… Přesně, abychom byli víc slyšet, možná se vracíme k tomu, jak ten svět změnit, jak mít tu mentalitu. Jsou tu některé bariéry i k přísunu kapitálu. A ten je obrovský.  

Osobní zkušenost: tady je třeba firma, startup v České republice, který získá desetkrát méně kapitálu než firma z Německa, z Velké Británie nebo z Holandska. A přitom to není o tom, že by tady kapitál nebyl. Toho kapitálu je tady dost. Jen je špatně směrovaný, ke špatným typům investic nebo do nemovitostí. To je další téma. 

MZ: Co to konkrétně znamená, že je špatně směrovaný? 

WJ: Konkrétně třeba k těm nemovitostem. Když se podíváme, kolik lidí – dneska přes sto tisíc – vlastní tři a více nemovitostí, tak je vidět, že mají pocit, že zhodnocení peněz spočívá v investici do nemovitostí. Ale jaký je přínos pro ekonomiku? To je otázka. Kolik těch nemovitostí je třeba nevyužitých? A místo toho, vezmu i tu sféru finanční edukace, kam směřuje diverzifikace portfolia? Vezměme třeba burzy. 

Například česká burza nemá svůj vlastní index. Pražská burza ale dnes funguje velice dobře. Dokonce performuje lépe než S&P za posledních pět až deset let. 

Kdybych chtěl investovat třeba do jádra, do Nokie, mám vlastní akcie Nokie, musím dividendy danit nejen ve Finsku, ale i v České republice. Dvakrát. A to je jedna z věcí, které by mohly být easy wins. 

Ale je tu i obrovská mentální bariéra. Když jsem třeba VC z Ameriky nebo z Velké Británie, investovat do České republiky je pořád problém. Je to pro ně stále východ. Nerozumí tomu, nevěří českému právnímu státu. I když může být v mnoha ohledech efektivnější, lepší.  

Ale proč tam je ta mentální bariéra: já jsem z toho Západu, my jsme z toho Východu? Konkrétně my jako Flowpay, když jsme zakládali firmu, byli jsme přijati do největšího akcelerátoru na světě. Probíhal v Holandsku, byl to americký akcelerátor. Ale neuměl investovat do České republiky. 

A my jsme si prostě museli vybrat jinou jurisdikci. Museli jsme udělat jurisdiction flip a přesunout se do Holandska. 

Já bych přitom rád zůstal v Čechách. Byznys dál rozvíjím odsud, firma funguje tady. Beru ji jako českou firmu. Ale mám holding, který je holandský, protože pro ně to bylo podle parametrů jednodušší. 

A teď ty easy wins. Tady se teď mluví třeba o EU–INC, aspoň o nějaké jednotné firmě, která bude mít stejný základ. Dobře, ESOP prošlo minulý týden. Ale dlouho to tady nešlo. To je také ztráta bohatství, které by se mohlo dál rozprostřít mezi lidi. Protože lidé, kteří participují na startupech, se podílejí na jejich úspěchu. A těch věcí je hodně, ale… 

LN: Vy jste zmínil, a já jsem hrozně rád, jste první člověk, kterého takhle vidím, že zmínil ty nemovitosti. Což se dá docela dobře dešifrovat, že. 

Jednu velkou roli v tom hrají média. Média umí jen dva typy článků: jeden je, že ceny rostou a budou růst, druhý, že ceny klesaly a teď začnou růst. Sleduji to i ve velmi kvalitních médiích. Nikdy tam není žádný jiný typ článku. Čili i nekvalitní média vytvářejí dojem, jak to bude. 

A druhá věc jsou daňové incentivy. Většina lidí, upper middle class (vyšší střední třída), to kupuje jako investici. A oni si umí spočítat, jak je ta investice zdaněná a jaké přináší výnosy. 

Na začátku je tam kalkulace, že buďto to už poroste teď, anebo to začne růst zítra. Což je docela dobré. A druhá věc je velmi přátelské daňové zacházení. 

WJ: A je to nepreformující asset. 

LN: Jednak je to umrtvený majetek. A za druhé vidíme, co to vytváří sociálně v té zemi. Kde, až budete super úspěšný startupista, tak si možná budete moct dovolit garsonku v Praze. Ale budete naprostá výjimka. Protože zatímco dříve někdo říkal, že mít třeba takovou Teslu je symbol bohatství, dneska si za to v Praze koupíte spíš… no, to je všechno. A zdá se, že té společnosti to nevadí. Že to takhle prostě udržujeme. 

Já jsem jednou byl na jedné politické diskuzi, chvíli jsem poslouchal a pak jsem položil lidem otázku: Jste na straně těch lidí středního věku, kteří si něco vydělali, mají nemovitosti a chtějí z nich financovat třeba svoji penzi? Anebo jste na straně jejich dětí, které jsou zoufalé, nechtějí být závislé na rodičích a chtěly by mít možnost si nemovitost koupit, ale v tomhle stavu prostě nemůžou? A jak jsem pak dál poslouchal tu diskuzi, tak jsem pochopil, jaká je odpověď. Slyšel jsem ji implicitně. 

WJ: A jenom ještě bych doplnil, přesně jak říkáte, že tam ta incentiva je pro ty nemovitosti vysoká, tak i ten protipól toho je, pojďme tvořit více těch incentiv pro ty ostatní, pojďme motivovat ty investice.  

Mimochodem, teď jsme připravili, a musím to zmínit, studii a porovnání třeba s Velkou Británií, kde mají EIS – Enterprise Investment Scheme, který incentivizuje investice do startupů. A právě tenhle program jsme chtěli adaptovat i tady v Česku, případně na celoevropské úrovni. 

Dřív se to dalo využívat přes Velkou Británii a investovat po celé Evropě. Ale teď by to šlo udělat i v České republice. A to by byla obrovská šance, jak kapitál směřovat tam, kam chceme. 

A to nás vrací zpátky k otázce: co vlastně chceme, aby tady bylo? Jaké jsou naše cíle? A pojďme k nim dělat konkrétní kroky. 

Já jsem zastánce, a myslím, že jako většina podnikatelů, spíš incentivní ekonomiky než té dotační. A říkám to pořád: kapitálu máme dostatek, jen ho potřebujeme správně směrovat. 

LN: Mimochodem, ale zrovna u těch startupů, to je jedna z těch nadějnějších část Letty a Dragiho zprávy, a to je ten osmadvacátý režim. 

MZ: Určitě o tom chci mluvit. 

LN: Tak až se k tomu dostaneme, protože tady zrovna, myslím, nejsme daleko od toho, aby mohlo vzniknout něco, co bude průlomové řešení. 

MZ: Pane Zahradníku, chcete tady k tomu něco? 

PZ: Tato zajímavá diskuze začala vaší otázkou, jak interpretovat ekvivalent přibližně čtyřicetiprocentního cla na trhu se zbožím a přibližně stodesetiprocentního v oblasti služeb. 

Myslím si, že obojí je velmi varovné. U toho stodesetiprocentního – já jsem dokonce nečetl metodologii, na jejímž základě to bylo spočítáno – ale když si vezmu stodesetiprocentní clo jako ekvivalent stodesetiprocentní daňové sazby, tak se vůbec divím, že někdo takovou činnost ještě vykonává. A že to vůbec existuje. O to větší jsou pak rezervy, které v tom odvětví máme. 

Možná ještě poslední věc. Jeden z velmi nosných výstupů Draghiho zprávy pro celou Unii je poukaz na to, že máme zhruba dvakrát vyšší míru úspor v porovnání se Spojenými státy. Ale jak už kolegové zmiňovali, ty úspory nejsou úplně optimálně alokované. 

Zároveň ale nejde jen o systém optimální alokace, jde také o objem. Draghi navrhuje zvýšit stávající míru investic z osmnácti na nějakých třiadvacet až čtyřiadvacet procent HDP. Jenže my už dávno v České republice investujeme kolem dvaceti šesti procent. 

Jinými slovy: v České republice neinvestujeme málo. Ale investujeme tak, že návratnost investic nevede k odpovídající konvergenci. Takže bychom se neměli soustředit na zvyšování objemu, ale na přealokování investic správným směrem – a zároveň na snížení nákladů financování. 

I zde Draghi upozorňuje, že nevyužívání možností kapitálového trhu zvyšuje náklady financování o přibližně dva a půl procentního bodu. A to je, podle mě, poučka, kterou bychom si měli zapamatovat. 

Pojďme se tedy rovnou tomu věnovat. Předpokládám, že směřujete právě k tomu jednotnému kapitálovému trhu, o kterém píšou jak Enrico Letta, tak Mario Draghi. Mluví se o tom hodně. Může to vyřešit ten zvažovaný dvacátý osmý režim? 

LN: Já myslím, že ne. Protože snahy harmonizovat fungování firem, tím jsem se zabýval v obou předchozích obdobích, zejména v oblasti zdaňování, a nikoli tím, že by Evropa říkala, jak se má danit, ale šlo o to, abychom se shodli na jednotném daňovém základu a výpočtu daní. Což by drasticky zjednodušilo fungování firem a zároveň omezilo daňové úniky. 

Ukázalo se, že to je absolutně nepřijatelné. V některých případech se o tom ty země ani nezačaly bavit. Vůbec to pro ně nepřipadá v úvahu. A není to jen tím, že by to muselo být jednomyslné. Já myslím, že by se na to nenašla ani kvalifikovaná většina. 

Pro mě je šance tzv. osmadvacátého režimu v tom, že bude omezený na startupy a scale-upy. To znamená, že ministr financí, protože od startupu a scale-upu neočekává žádné velké daňové příjmy, si řekne: „Hele, tak si to tam někde šudlete, mě to netrápí.“ Ale ten režim musí být komplexní.  

MZ: Jestli vás můžu poprosit, pane Niedermayere, jestli byste mohl vysvětlit, jak by ten dvacátý osmý režim fungoval? 

LN: To by měl být kompletní právní režim, který by fungoval pro tyto firmy napříč EU. Čili byste si firmu založil podle tohoto režimu, a bylo by úplně jedno, v jakém jste domicilu. Vůbec byste neřešil, že něco děláte tady a něco jinde. 

Ten systém by měl být taky optimalizovaný právě pro tyto typy firem. Protože víme, že třeba u startupů v České republice je problém použít klasické pracovní právo. Když to zhavaruje, což většina startupů zhavaruje, ne ten váš samozřejmě, vznikají tam pracovněprávní závazky. 

Investor je ochoten do toho dát peníze, riskovat. Ale nevím, jestli je úplně happy, že má riskovat zrovna na tohle. Čili ten režim by měl být co nejjednodušší, nejlehčí. Nemusel by být tolik zaměřený na snahu vybrat nějakou korporátní daň hned na začátku, ale třeba až ve fázi, kdy se tomu začne dařit. 

Ten režim by měl být, podle mého názoru, fakt promyšlený. Já jsem se o tom nedávno bavil s komisařkou, která na to měla úplně jiný názor. Ale já si myslím, že tohle by bylo pragmatické řešení. 

Dalo by vám to totiž tu první fázi, kdy řešíte, jestli ten fintech postavit v Berlíně – kde to fungovalo dobře, nebo třeba ve Francii, kde to funguje teď, nebo v Portugalsku, kde taky něco běží, nebo v Pobaltí. 

Nemusel byste tohle všechno řešit, dokud byste se nedostal do nějaké fáze, kde byste možná narazil na složitější věci, jako je třeba přístup k hlubokému trhu, přístup k penězům a tak dál. 

Jak tady Petr říkal, s těmi penězi je to složitější. Ano, ty peníze jsou investované ve struktuře, která se nám jako ekonomům nebo vám jako podnikatelům nezdá. Ale zároveň spousta evropských peněz hledá vysoké riziko a vysoký výnos, a právě proto jdou mimo Evropu. 

Velká část našich úspor tak končí v Americe. Což je z hlediska diverzifikace v pořádku. Ale já si nemyslím, že lidé chtějí jen geografickou diverzifikaci. Chtějí i tu rizikovou. A u nás prostě není dostatečné kvantum, aby se vytvořila statistika, že to portfolio bude natolik diverzifikované, že tam bude i něco, co se prostě povede. 

To je další fáze. Ale kdyby vznikl ten tzv. osmadvacátý režim, designovaný režim pro startupy a scale-upy, pak by se muselo vymyslet, co dál, nějaký můstek, nevím, jestli to má být evropská akciová společnost nebo něco jiného. Ale to by byl podle mě krok kupředu. Vám by to dramaticky usnadnilo starosti v té první fázi. 

MZ: Když se budeme bavit o možnosti rizikových investic, o kapitálovém jednotném trhu, tak co s tím? My jsme tady nedávno měli velmi úspěšné české podnikatele, kteří působí i venku, a oni říkali, že si myslí, že ten hlavní důvod, proč ty skvělé firmy, které tady vznikají, ale odcházejí právě často do Ameriky, je to právě neexistence jednotného kapitálového trhu. Tak, co s tím se dá dělat? 

WJ: Určitě, ten další krok je strašně komplikovaný. Zase se vrátím zpátky na pražskou burzu, která tady založila program Start, jsou zde možnosti i IPO. Ale kolik reálně těch peněz vyraisuje? Když si to vezmeme, pokud sestavíte celosvětovou firmu, kde prodeje řešíte v miliardách euro, tak dobře v Londýně, možná ve Frankfurtu, ale stejně… Potom, když nejste německá firma, nebo nejste aktivní ve Velké Británii, tak to nedává takový smysl. Je to záležitost. Přesně ten rizikový kapitál, ono to jde.  

Říká se, že tady není dost fondů, které investují v tom Later stage, v tom Grow stage, které jsou v Americe, protože tady není dostatečný počet kvalitních firem a startupů, které se do této fáze vůbec dostanou. Ale ono to jde vlastně od toho začátku. Pokud ten kapitál není úplně na tom začátku, tak ono to tak je, že devět z deseti startupů neuspěje.  

Ale zase jde o tu mentalitu. To není špatně, vždyť to je dobře, aspoň se z toho ponaučíme. Stejně ty peníze zůstanou v té ekonomice, nějak se budou točit dále, něco se z toho naučíme a vytvoříme z toho ty lepší a další firmy, protože většina podnikatelů, a hlavně startupistů jsou sérioví podnikatelé. Oni netvoří jednu firmu, oni jich budou tvořit několik a o tom to je. Potom co se z toho ponaučí, tak se sami stanou investory a ty peníze se točí dále.  

A teď je to o tom začátku. Musíme tady vytvořit lepší prostředí pro zjednodušení vytváření firem, abych ten startup založil, měl vlastní jasná pravidla, mohl jít za investory v Holandsku, Německu, Čechách, kdekoliv. Oni jasně vědí, s čím mají počítat, nemusejí investovat… dobře Estonsko, Litva, Lotyšsko, tam oni už jsou na to zvyklí.

Oni už si ten due diligence v těch firmách předtím udělali, takže nemají problém, ale většina venture kapitálových firem je ze západní Evropy, protože neumí investovat do Čech. Nerozumějí tomu právnímu systému a nebudou do toho teď investovat kvůli jedné firmě. Prostě nebudou. 

LN: Oni by totiž museli investovat do toho, aby pochopili tento systém, aby si udělali právní analýzy. To vám nikdo nebude dělat, kvůli zemi s takovou velikostí krát potenciálem. Ale jinak já musím říct, že jsem skeptický k tomu, že se podaří vytvořit opravdu, jak by se řeklo, full-fledged kapitálový trh, protože začněme třeba jenom od toho, co je na úplném konci.

To by znamenalo také třeba harmonizovat insolvence, protože kdybyste chtěli opravdu neřešit, z které země je firma, tak byste také chtěli vědět, že když to zhavaruje, tak jak si budete jako věřitel stát. A nechcete se dívat, jestli tohle bude fungovat přes belgickou jurisdikci, tohle přes holandskou, tohle přes německou a českou. Čili já bych tohle hrozně rád, ale mám pocit, jsme hodně daleko. 

Myslím si, že naopak je obrovská chyba nedokončit bankovní unii, kde je to relativně jednoduché, kde totiž máme The Single Rulebook. Banky jedou podle stejných pravidel, měly by jet podle stejného dohledu a stále nám tam chybí nějaké překážky. A v těch ostatních segmentech bych šel spíše opačně a hledal bych, kde není dostatečná konkurence. Protože hodně věcí souvisí s tím, že tam není dostatečná konkurence.  

Třeba teď mi jeden můj kolega říkal o tom, jak to vypadá v Maďarsku, kde Viktor Orbán hraje velmi zajímavé hry s bankami, ale ono mu to celé docela funguje, protože tam třeba ty banky fungují tak, že i když je vysoká inflace a vysoké úroky, tak se neplatí úroky vkladatelům. A to jsou věci, kdy by stálo za to se zamyslet, kde jsou tyto defekty. To neřeší tenhle problém.

Podle mě ten problém většího financování těch startupů… Myslím si, že na začátku toho startupu ta Evropa je zase v trochu jiné situaci, kdy tam minimálně byl někdy přístup veřejných peněz. Nevím, jestli v té Americe je to tak časté, asi ne do finančních startupů, ale do jiných startupů, ale nějak se tam v jedné fázi musí dostat ten kapitál a já bych si sliboval od toho 28. režimu, pokud oni aspoň budou vědět, že to běží podle nějakého předvídatelného právního režimu, že se to trošku zlepší.  

Vy jste správně říkal, já bych byl rád, kdyby to byl jeden z deseti, který uspěje, to asi bude ještě nižší, ale pak je zajímavé, že z těch deseti, kteří uspějí, je devět, co nohama hlasuje a běží obvykle na ten americký trh. A to je věc, která by se řešit měla. 

Větší konkurence na tom klasickém finančním systému, třeba i bankovním, hraje roli, protože často investovat přes ty tradiční kamenné banky nejde. No, ale čím dál tím více lidí objevilo různé internetové platformy typu Revolut a najednou zjistíte, že se to tam dá dělat na jedno kliknutí. Čili já myslím, že i zespodu, je dostat se k plné harmonizaci z oblasti kapitálového trhu, Petr to tady říkal, to je opravdu hrozně složité, ale leccos je schopna vyřešit ta přeshraniční konkurence a zejména agresivita nových hráčů. 

PZ: Jenom bych dodal ohledně unie kapitálových trhů, která tady koncepčně funguje někdy od roku 2015, tak si myslím, že je v podstatě možná nutná, ale nikoliv postačující podmínka k tomu, aby opravdu ty kapitálové, přeshraniční toky proudily v tom žádaném slova smyslu.  

Unie kapitálových trhů je založená zaprvé na nějakém sjednocení prospektů emitenta, usnadnění emisí pro malé a střední podniky, aby mohly dokonce vydávat nějaké sdružené aktivity v oblasti získávání primárních zdrojů, v oblasti přeshraničního nabízení investičních fondů atd. Kroky, které jsou relativně velmi zajímavé, dokonce i podstatné, ale nedostatečné k tomu, aby se z toho stala ta plnokrevná záležitost.  

Řekl bych, že to je možná opravdu nutná podmínka, ale velmi záleží na tom, jak aktéři tyto podmínky využijí k tomu, aby přeshraničním způsobem reálně skutečně financovali. Jestli Draghi preferuje, aby kapitálový trh byl nějakou alespoň trošku důstojnou protiváhou bankovního způsobu financování, souhlasím samozřejmě, že bankovní unii je zapotřebí dovršit, na druhou stranu dohoda na společném systému pojištění vkladů mně přijde stejně komplikovaná jako dohoda právě třeba na sjednocení insolvenčního práva. To jsou věci, které jsou otevřeny už nějaký patnáctý rok. A zatím… 

LN: Petře, já bych trošku v tom nesouhlasil, protože ta insolvence, to znamená předělat 27 insolvencí, ale je to rok, rok a pár měsíců, co se parlament shodl na EDISu a ten parlament samozřejmě reprezentuje všechny názory, které jsou v té radě. Tam to stojí na blokaci jednoho velkého členského státu, díky čemu se o tom nechce jednat, ale to byla jenom faktická poznámka. 

PZ: Ano, souhlasím, ale vleče se to také. 

LN: Je to naprosto neuvěřitelné, protože samozřejmě ono by to spoustu věcí zjednodušilo, protože teď u těch nadnárodních bank… Ono to není úplně triviální, ten fond pojištění vkladů. Vezměme si Revolut, kde sídlí, teď se Revolut někam přesune…  

Ale ten projekt kapitálové unie mně připadá, že bude tak trochu odpískán. Teď se tomu říká The Savings aned Investment Union. Mně připadá, že to nemá o moc pozitivnější… Já jsem si od začátku nemyslel, že se to dostane… čili mě to nepřekvapuje a myslím si, že tohle se také daleko nedostane. 

Ale máme tam minimálně tři věci, které by stály za to. Pro mě je klíčem ten 28. režim, protože to by opravdu přineslo v citlivé oblasti zlepšení, kdyby se to povedlo. Druhá zajímavá věc, která teď hodně letí a jsem zvědav, jak na to bude reagovat Rada, je sekuritizace, kdy přijde velký balík, návrh sekuritizace.  

To je zpráva, o které se nemluví. Jak se, jak je Letta a Draghi, tak je také Noyer, který psal o tomhle a ta sekuritizace by mohla opravdu zvýšit tu efektivitu a ten přístup k financování, protože jak jsem se tady chlubil tím, že ty naše banky jsou stabilní, ony jsou také kapitálově hodně vybavené. Ten tlak na banky, aby ten kapitál tam byl, je dost velký, což samozřejmě zdražuje to financování.  

A je otázka, jestli kdyby se z té sekuritizace stalo něco trochu běžnějšího, zda by to nevytvořilo další window of opportunity. Mně osobně strašně irituje, že narazil velmi jednoduchý text, který měl vyrovnat daňové zacházení s kapitálem versus s dluhem. Ten návrh se jmenoval DEBRA, já jsem to vyjednával asi rok a půl v parlamentu a našli jsme tam na tom kupodivu shodu a Radu to vůbec nezajímalo.  

Přitom by to dalo finanční incentiv pro, řekněme, středně velké firmy, když chtějí růst, aby všechno nefinancovaly na úvěr, ale aby vydávaly také nové akcie, což by třeba v případě turbulencí zvýšilo finanční stabilitu těch firem. Bohužel Rada se o tom není ochotna bavit. Pár zemí to zavedlo samo a ostatní to nemají. Čili já mám pocit, že v téhle oblasti se spíše bavme o nějakých marginálních zlepšeních, která ale by mohla být dosažitelná. Teď bych řekl, že příští rok nám ukáže, protože ty návrhy musí být předloženy, začne se o tom jednat, jak daleko se dostaneme. 

WJ: Je to tak. Těch quick wins, těch věcí, které dokážeme ovlivnit v tom krátkodobém horizontu… Samozřejmě ty ambice by byly větší, ale jaká je realita té implementace a těch věcí, které se dají vyřešit. Jestli ta sekuritizace tedy ovlivňuje… Například banky, když se investuje do venture kapitálu, tak musí držet dvojnásobné kapitálový rezervy, což je absurdní. Anebo třeba v České republice třeba penzijní fondy, které vůbec neinvestují do opět rizikového segmentu diverzifikace, protože to neumožňuje. A to jsou obrovské problémy a zase vracíme se k tomu kapitálu, je ho dost, jenom je špatně směrovaný. 

LN: A i ta nabídka je špatná, protože pokud je těch titulů, do kterých můžu investovat, málo, tak já se nedostávám k té diverzifikaci. A právě ta sekuritizace by mi mohla umožnit diverzifikovat. Čili přijmout to riziko, ale mít to riziko diverzifikované. Ale toto všechno je na stole a uvidíme, jestli se o kus dál dostaneme. Z toho hlediska ten Brusel do určité míry ten svůj úkol odpracuje. Čili je to navržené, je to součástí plánu, ten plán vlastně skoro všichni schválili, bude předložena legislativa a pak uvidíme, jaké se budou dít věci. 

PZ: Já jsem v tomhle, jestli můžu, docela optimista, vůbec kvůli tomu, že se o tom baví. Když si vybavuji situaci třeba před nějakými sedmi deseti lety, tak spousta těch věcí třeba téma zaostávání EU za Čínou a Spojenými státy, neefektivní alokace zdrojů byla projevem jakési „neslušnosti nebo nekorektnosti“ a vůbec sundání těch růžových brýlí mně přijde jako dobrý start, ale nelze skončit jenom u toho dobrého startu. 

LN: Ten Draghi s Trumpem totiž tohle trochu udělali, protože Draghi to popsal před Trumpem a Trump to vizualizoval. Já se svými kolegy z některých zemí už deset let, od té doby, co jsem v parlamentu, vedu diskuzi, že ekonomický model, který je založený na tom, že budu držet relativně nízkou nákladovou úroveň a budu vyrábět zboží, které budou exportovat a z toho budu vytvářet ten růst, se nedá udržet. A mimochodem kdysi dávno přišla Evropská unie s Imbalance Procedure, kde říkali, že problém není jenom deficit a problém je systematický, velký přebytek. V Čechách to vzbudilo téměř až hysterické reakce, musím říct. A teď o tom se vedla akademická diskuze, protože kdybych to zjednodušil, tak ti Němci tenhle model jeli desítky let a jeli nesmírně úspěšně. 

Ono na tu domácí poptávku a na ten růst ekonomiky také zbylo, a proto třeba z jejich strany bude enormní tlak na tom, abychom uzavírali obchodní dohody, protože oni věděli, že udržet ten globální obchod není triviální. Čili musíme rozšiřovat spektrum lidí, kteří s námi kamarádí. A Donald Trump do toho teď jednoznačně hodil vidle.  

Čili tenhle svět už se nevrátí a my bychom měli dělat všechno pro to, abychom omezili škody. Ale pokud chce Evropa růst, tak je to ten single market. To je jediná varianta a vyžaduje to určitou změnu paradigmatu, která se zatím neděje. Třeba ještě pořád najdete spoustu lidí v Bruselu, kteří si myslí, že ten singl market bude složitý –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tak uděláme více těch omnibusů. Nezruším jenom ESG, zrušíme ještě tohle, zrušíme to a třeba to bude stačit, což je tedy obrovský ekonomický omyl.  

Já se o tom bavím s řadou svých kamarádů, opravdu výborných ekonomů a myslím si, že Petr také asi by souhlasil, že tím, že budu rušit různé výkazy, zjednodušovat nějaké řádky, se neproškrtám ke zvýšení konkurenceschopnosti. V tom potřebuji ten single market. To se nedá obejít. 

MZ: Já jsem chtěl ještě reagovat na to, o čem jsme teď mluvili, protože s tím souvisí aktuální téma, a to je evropský rozpočet, který by měl být brzo představen. Já jsem v té zprávě Enrica Letty četl, on tam píše, že cílem je přesměrovat kapitál, vy jste to také zmiňoval, který hodně investujeme do Ameriky, právě do evropských firem.  

Tak mi jde o to, jestli očekáváte nebo si myslíte, že by se mělo stát, že třeba bude zvýšený objem toho společného rozpočtu, nebo jestli tam dojde ke schválení nějakých společných významnějších půjček, nebo jestli se v tomhle směru něco stane a jestli by to bylo podle vás žádoucí? 

LN: Mám začít já? Petr totiž zvenku vždycky tohle extrémně podrobně sleduje. Já to vezmu zatím hodně jednoduše. Rozdělme dvě otázky: velikost rozpočtu a kvalitu toho rozpočtu.  

V té velikosti rozpočtu jsme v situaci, kdy je tam dlouhodobě velké napětí. Země chtějí co nejvíce peněz z rozpočtu dostat, a to nejlépe s co nejméně podmínkami a co nejméně do něj zaplatit. Čili ty dvě věci jsou v přirozeném konfliktu a vždycky se to nějak ukoulelo.  

Z hlediska plátců ten rozpočet je jedno procento HDP, rozpočet země je většinou tak 35 procent HDP, čili to je taková hodně symbolická válka, která se vždycky nějak uhrála. Teď je ta situace o dva faktory komplikovanější.  

Ten nárůst toho populismu, vzpomeňme si na brexit, kde třeba britský příspěvek do EU byl jednou z roznětek brexitu. Čili v té veřejné diskuzi je jedno, jestli se bavíte o milionech, miliardách nebo tisících, to tam z toho vypadává, ale druhý vážný problém je, že po covidu došlo k rozhodnutí vytvořit ten Next Generation EU. 

Tehdy se ukázalo, že ten ekonomický kalkul nebyl úplně správný, ale všichni ho naprosto sdíleli, nicméně došlo k navýšení evropských výdajů, které jsou financované dluhem a ten dluh se teď začíná splácet. Čili kdybychom neudělali nic a drželi bychom rozpočet tak, jak je, tak se sníží jeho výdajová stránka o 20 procent, a to asi není úplně přijatelné.  

Čili to první, co je na stole, jestli chceme snížit evropské výdaje, což by tedy bylo hodně komplikované, nebo jestli je chceme zachovat. Čili musíme navýšit rozpočet, zjednodušeně řečeno, o 20 procent nebo jestli dostaneme odvahu zvýšit ten rozpočet ještě více. Mně se zdá v duchu vrcholové evropské politiky, že to skončí uprostřed.  

A druhá věc je, jakkoliv je to jenom jedno procento HDP, jestli by ty peníze neměly mít vyšší přidanou hodnotu. A samozřejmě vy z jednoho procenta HDP, když víte, že musíte dát něco farmářům, kohezním zemím, něco stojí ta administrace, i když je to nejmenší část, tak s tím neuděláte zázrak.  

Ale to, co Draghi hodně akcentoval je, že ty naše politiky nejsou kompatibilní s tím společným trhem a nejsou kompatibilní s nějakými pravidly efektivity. My dáváme podobné veřejné výdaje na podporu vědy a výzkumu jako USA, akorát je dáváme 28 různými způsoby, protože každá země má svoje národní programy a pak máme nějaké evropské programy. 

Chceme zelenou tranzici, ale zároveň nemáme prakticky žádné evropské programy, jestli se nepletu, kromě vodíkové banky. Čili kdyby třeba teď někdo začal, Česká republika začala podporovat vodík, tak pravděpodobně bude jedna z mála, která to bude dělat, tak se sem nahrnou startupy, který to uvidí. My zjistíme za tři čtvrtě roku, že je to drahé, tak to ukončíme a oni se přesunou na té mapě tam, kde někdo tady tohle udělá. 

Takhle to přesně probíhalo se začátkem elektromobility. Ty automobilky se neustále snaží hádat, kde a jak dlouho budou trvat ty podpory, aby tam přesměrovaly prodeje. Pak najednou to bylo ukončené a nevěděly, co mají dělat.  

Čili já nemám iluze, že bude možné zásadně zvýšit ten rozpočet. Myslím si, že ne, že to skončí kompenzací toho nákladu na Next Generation EU a obávám se, že ochota soustředit se na to, aby výdaje měly vyšší přidanou hodnotu, tam prostě nebude. Že to uvázne farmářským lobby, které bude chtít co nejvíce statutu quo v případě zemědělské politiky, kohezní lobby, která řekne ti chudší předtím to dostali, já to musím dostat také.  

Bohužel je tam také interinstitucionální spor mezi radou a parlamentem, kde některé věci, které z mého osobního pohledu dávají smysl, to znamená třeba koncentrace těch programů do méně titulů, tak parlament je vnímá negativně jako omezení vlivu rozhodování parlamentu.  

A ono je to opravdu sporné. Třeba teď je na stole otázka, jestli uvolnit z koheze peníze na obranu. Na první pohled si řeknete jasně, přece ta obrana je ten největší problém, ale obrana nikdy nebyla téma Evropské unie. Koheze byla tématem Evropské unie. Čili z hlediska efektivity, když se na to díváme jenom jako na obecné peníze, tak proboha posílejme co nejvíce peněz tam, kde potřebujeme nejrychleji něco udělat. Ale pak se na to musíme podívat z hlediska té logiky, proč ta unie existuje a také si uvědomit, že rozděluje jedno procento. Čili nějaké 0,00 něco nevyřeší ten problém, že země musí zvýšit výdaje ze dvou na tři procenta HDP. Takže já tady ultraoptimistický nejsem, ale třeba Petr bude. 

PZ: Tak to rozhodně nejsem. Já si myslím, že ta potřeba změnit rozpočet je značná ve smyslu zvýšení jeho objemu, možná, ale to je samozřejmě velmi obtížné, na úkor nějaké daňové neutrality nebo rozpočtové, fiskální neutrality na úrovni členských států. Jinými slovy, oč se zvýší evropský rozpočet, o to mírnější bude fiskální přerozdělování na národní úrovni.  

Za druhé zvýšená intenzita finančních nástrojů, protože pokud se správně použijí finanční nástroje, tak i relativně nižší alokace může ve finále přinést více peněz. A velká redefinice toho tématického zaměření té tzv. tematické koncentrace. Myslím si, že bez toho, že se posílí váha obrany, to nejde, byť Irové nebo Španělé asi nad tím nebudou úplně jásat.  

Nečinil bych umělé kontroverze mezi kohezí a konkurenceschopností. Myslím si, že koheze musí mít v sobě prvky konkurenceschopnosti a opravováním návsí, náměstíček a fasádami domů a kašničkami prostě konkurenceschopnost neposílíme. Nic proti tomu, ale na to, abychom mohli lépe žít, tak si musíme předem vydělat a mělo by se to promítnout i v kohezi. 

Přiznám se, že osobně začínám trošku pochybovat o tom, zda společná zemědělská politika v takové razanci, v jaké je, pořád je to třetina rozpočtu, je řekněme, tou společnou EU edit vallue, jestli by se na ní neměla naopak na druhé straně více podílet národní financování.  

Chápu nějakou potravinovou soběstačnost, určitě ano, ale to, aby takové penzum rozpočtu bylo věnováno pro účely zhruba dvou procent HDP nebo ani ne, tak zkrátka a dobře ta škála priorit se mění. A jestli tam zařazujeme nějaké nové, tak si myslím, že musíme nějaké tradiční alespoň trošku upustit a z mého pohledu je to tedy ta společná zemědělská. 

LN: Jestli můžu jenom rychle, protože už asi se chýlíme ke konci, tak ono všechno souvisí se vším, protože pokud se řekneme, že zemědělská politika nebude financována z evropského rozpočtu a pokud se rozvážou zemím ruce na to, jak a koho budou dotovat, tak zase jdeme proti tomu společnému trhu.  

Nicméně já jsem jednou také říkal, že Česko v něčem nesehrálo pozitivní roli. Tak mně se třeba zase docela líbí, že máme takovou tu tradiční pozici, která je kvadratura kruhu. Ale mně se líbí, že zaprvé, máme v Bruselu velmi kvalitní lidi, kteří na tom pracují a myslím si, že i na ministerstvu financí se najdou, ale hlavně oni vědí, že se bude vyjednávat o něčem jiném, než co bychom si my představovali a jsou na to vyjednávání připraveni. Tak já doufám, že i třeba za tím přístupem těch takzvaně lakotných, je tahle flexibilita.  

Mě třeba na té Skandinávii hrozně mrzí, když mluvíme o Švédsku, že třeba konkrétně, když se podíváte na vývoj jejich ekonomiky, tak to je jeden z obrovských success story Evropy v posledních dvaceti letech. 

A mě trochu mrzí, že místo toho, aby oni se snažili exportovat to, co se jim povedlo a říkat: „Hele, dělejte to také, inspirujte se u nás“, mimochodem to platí také o tom skandinávském kapitálovém trhu, tak oni spíš si říkají: „Hele, tak my tam raději pošleme co nejméně, ať nás to nepoškozuje.“ A to není prostě metoda, kterou se v té Evropě dostaneme o kousek dál. 

Ale na stole je spoustu nápadů, které jsou podle mě dobré. Já proti pozici parlamentu, já jsem fanda do té koncentrace, do určité vyšší flexibility, ale ten evropský rozpočet nemůže být náhrada peněz, které chybí v národním rozpočtu. Musí to jít na ty věci, které jsou jasně definované. A můj názor je, že ta obrana se má řešit separátně, což pravděpodobně se takhle bude řešit. Je otázka na tom právním režimu, ale myslím si, že to by se nemělo prolínat do evropského rozpočtu. 

MZ: Nevím, jestli něco k tomu chcete. Opravdu to téma je nesmírně komplikované, samozřejmě zajímavé. Závěrem bych se chtěl zeptat, my jsme nakousli spoustu věcí, problémů, které na tom vnitřním trhu jsou. Jestli možná tady nezaznělo něco z vašeho pohledu, kdybychom to chtěli zakončit trošku optimisticky, tak třeba, co se připravuje, co by opravdu mohlo pomoct? Co jsme ještě nezmínili a co podle vás má do značné míry šanci, že by se mohlo podařit, mohlo prosadit? Nebo možná i jenom třeba, co vy byste sami za sebe nejvíce přivítali? Co vy podle vás bylo nejdůležitější, co by nejvíce pomohlo? 

WJ: Já bych asi k tomu řekl, zaprvé, jak jsem říkal na začátku nebo v průběhu, že jsem optimistický v tom, kam Evropa posouvá. Bavili jsme se tady přesně o tom, že teď už nějak teče do bot, lidí o tom začínají vůbec mluvit.  

Mluví se o tom na té evropský úrovni, ale i ti podnikatelé o tom mluví, startupy se snaží do té diskuze zapojit, což je strašně důležité, protože to je jediná cesta, když komunikuje ten, řekněme, veřejný sektor s tím privátním sektorem, aby našli shodu a posunuli to kupředu. 

Určitě to není o tom, že vyhrajeme všechno. Nedostaneme všechno, co si představujeme, nežijeme v ideálním světě. Spějeme k nějaké realitě, kterou musíme přijmout.  

Nikdy asi pravděpodobně nedosáhneme té úrovně jenom kvůli jazykové bariéře. To už a priori odpovídá tomu, že nikdy nebudeme Amerikou nebo takhle sjednoceným trhem. To ale neznamená, že nemůžeme mít určité takové části, ponaučit se a koukat se, kde v těch evropských zemích to funguje, a aplikovat to do toho zbytku.  

A potom hlavně dávat tu volnost. Já věřím, že celkově ti podnikatelé a startupisti dokážou transformovat a je potřeba dávat jim volnost možnosti toho podnikání. Protože když se bude vytvářet nějaká hodnota, nebude převažovat protekcionismus těch určitých velkých korporací, které mají rády to status quo, ale umožní se ta disrupce, tak tím se zlepší služby, produkty, život, zlepší se vlastně všechno. A to ovlivňuje od školství po zdravotnictví po bankovní sektor. Pokud umožníme tu disrupci, což znamená, že musíme umožnit, aby firmy dokázaly fungovat na všech evropských trzích, měly přístup k tomu kapitálu i úplně od rané fáze. 

A věřím, že i v tom Švédsku mají nějakou formu toho EIS programu, kde to není dotační, ale motivují lidi, aby investovali do těch dynamických firem, do startupů, aby se to rozvíjelo. To se týká i bank, penzijních fondů, ale i lidí. I v Pobaltí to byl Skype, který to celé rozjel. Byla jedna úspěšná firma a z toho se vytvořily stovky podnikatelů, kteří založili svoje firmy, začali investovat do startupů a točilo se to.  

My tady třeba konkrétně na českém trhu pořád nemáme jednu úspěšnou firmu. Něco podobného trochu je nejvíce asi Avast, ale pořád to není v takovém objemu, jako to je v tom Švédsku, kde je Spotify mafie, jak se tomu říká, tak Skype mafie v tom Pobaltí. Tedy nechme ty podnikatele tvořit a budovat a narušit ta tradiční odvětví. 

MZ: Pane Zahradníku. 

PZ: Pro mě je optimistická už samotná existence Evropské unie, schopnost přežít a překonat velmi zásadní překážky, které tady v těch posledních pěti letech byly. Možná to bude znít překvapivě, ale myslím si, že i akceschopnost, že ta reakce byla za prvé pružná, rychlá, účinná a jednomyslná. Takže toto zcela určitě. 

Druhá optimistická věc je to, že v průběhu letošního prvního pololetí jsme identifikovali zveřejnění spousty dokumentů, které jsou zaštítěny tzv. kompasem konkurenceschopnosti, který vychází právě z těch už mnohokrát zde zmiňovaných zpráv, které z hlediska Draghiho zprávy zcela určitě, z hlediska toho kompasu už je to trošku zasazené do konkrétních kontur evropských institucí, nicméně společný jmenovatel je, že tam je daleko méně pokrytectví, než bývalo zvykem, a že to je zaměřené na spoustu pravdivých a autentických problémů, kterým čelíme. 

Takže to je druhá optimistická zpráva, že tady je nějaká mapa toho, kudy se máme vydat, poměrně jasně daná a kdo chce, tak se tam najde. Ale samozřejmě i kritika a nepochybuji o tom, že existuje spoustu rezistentních míst, kterým se toto úplně nezamlouvá, ba zajídá a budou proti tomu velmi zásadním způsobem protestovat. Ale věci spojené třeba s dohodou o čistém průmyslu, unií dovedností, koneckonců právě tou strategií pro startupy atd., velmi čerstvá strategie pro jednotný trh.  

Myslím si, že na papíře to je dané a teď to z toho papíru proměnit v realitu, to je samozřejmě velmi zásadní problém. Konstatovali jsme, že překonání určitých v národních hranicích zakotvených animozit je obtížné, ale věřím, že se to podaří. Že to půjde, že to je generační záležitost, že tady nemluvíme o věcech, které se vyřeší za rok. Doufám, že ono tak často zmiňované probouzení nabere správný směr. Nestačí se jenom probudit, ale vědět, když vstanu z té postele, jakou cestou se můžu vydat a věřím, že Evropa se vydá tou správnou. 

LN: Já bych byl opravdu optimista v tom, že máme příležitost, která tady nikdy nebyla. Bohužel ta příležitost vznikla špatným způsobem, ale je tady. A to je, že Donald Trump teď rozdělil ten západní svobodný demokratický svět do nějakých dvou různých strategií. Jedna je ta jeho a druhá, já nechci vůbec říct, že je evropská. Ona stejně tak jako je evropská, je kanadská, britská, japonská, australská a myslím si, že tohle by nám mohl dát určitou reflexi.  

Já neříkám, jak to má kdo vnímat, ale je potřeba se zamyslet, který ten svět je nám bližší a co na tom světě oceňujeme. Čili tohle je podle mě příležitost a já to vidím globálně, jak obrovsky se zvýšil zájem o to být partnerem Evropské unie.  

Můžete se bavit o spoustě asijských zemí, které s námi finalizují smlouvy o obchodu. Nedávno jsem byl ve Spojených arabských emirátech, pro které jsme jednoznačná strategická priorita, s Británií jsme se posunuli mnohem dál atd. Kanada by takřka vstoupila, to je vtip, ale do EU. Čili toto je obrovská příležitost.  

A druhá, vy tady vždycky přinášíte něco, co by tady mělo zaznít, si také uvědomit, že jsou některé věci, které fungují. Mě třeba opravdu strašně mě irituje to, jak v posledním roce dvou ekonomická témata České republiky jsou spojena s existencí spalovacích motorů a zatím naše země je success story z hlediska IT.  

Jsme jednoznačně nad evropským průměrem. Ty firmy nejsou tolik vidět, není to Spotify, ale jejich spousta a my to tady máme. Možná bychom si měli uvědomit, že to tady máme a možná taky někteří lidé by si měli uvědomit, že vždycky když zmíní spalovací motor, tak by také něco měli říct o IT a možná také o něčem jiném, o čem já nemám ani ponětí. 

Co se týká toho, kam se dál dostaneme, souhlasím s Petrem, že možná v příštím roce se ukáže, jak to bude dál, protože ten Draghi žije. Draghi léta žije. On se transformoval do plánu Evropský komise. Dobrá zpráva, za tím všichni stojí, naše skupina za tím stojí, stojí za tím většina parlamentu. Myslím si, že málokdo v Radě řekne, že to je blbě. Ale tam začínají ty problémy, protože někteří představitelé EU si strašně libují ve sloganech. My produkujeme velké množství sloganů, u kterých člověk nemá jistotu, jestli mají pořádný obsah a druhá věc, my produkujeme příliš mnoho priorit a nakonec nevíte, co je nejdůležitější.  

Člověk je pak vždycky schopný říct: „Hele, vždyť tohle se nám povedlo“ a zapomenou na ten zbytek. Já, když jsem pro skupinu zpracovával toho Draghiho a komentoval jsem kompas, protože mě skupina o to požádala, tak jsem nakonec skončil u osmi bodů, z nichž čtyři byly nejdůležitější, a navíc jsou vzájemně propojené. 

Pro mě jako 1234 je single market. Akorát nevýhoda toho single market je, že je to strašně obecná věc. My víme, co to kazí, ale rychle to spravit je opravdu složité. To je také vidět na lince toho Letty, který tam vyjmenoval hlavně ty tři velké oblasti: energie, telekomunikace a finančnictví. Ta komise, která se soustředí na ty překážky na úrovni fragmentace těch národních regulací, musí být ten hlavní nějaký maják, který nás naviguje, protože ten single market máme pod svojí kontrolou. To není záležitost Bílého domu ani Kremlu, to je naše věc a je to cesta ke stabilitě a prosperitě. 

A pak jsou tři věci, které jsou s tím velmi blízko spojené, který jsou konkrétnější. Už jsem tady říkal ten finanční trh, kde, kdybych měl říct konkrétní téma, tak je to dokončení bankovní unie. Pak asi nejdůležitější z toho je 28. režim, což může být game changer, drobnosti typu DEBRA atd. a nějaké relativně malé věci, které to posunou mnohem dál.  

Dvojka je pro mě energetika a my bychom neměli používat takové ty politické formulace jako Effort double energy, což všude v Bruselu visí. My bychom si měli opravdu říct, že chceme vytvořit pravidla investice, které sníží cenu elektřiny udržitelně, nikoliv tím, že snížím daně, jak Evropská komise vymyslela. V situaci, kdy ty země jsou zadluženy až na půdu, tak snížení daně pouze znamená předávání z jedné kapsy do druhé. 

Ale právě, jak jsem třeba zmiňoval to Německo, Itálii atd. Jednoznačně podporovat ne takové to, že každý do něčeho nainvestuje, ale identifikovat ty investice, které mají jasný přínos na snížení ceny elektřiny. Vidíte, že v Německu klesá base load, nominálně klesá ročně o nějakých čtyři pět euro. Tohle ještě není vyčerpané, tohle je věc, kterou potřebujeme. 

A ta třetí věc z těch čtyř jsou opravdu efektivní politiky, které usnadňují a urychlují tu dekarbonizaci. Měly by to být politiky, které jsou stabilní, transparentní a které fungují na tom společném trhu. Ne, že nějaká země se utrhne a přijde s nějakými dotacemi a vznikne tam nějaká nika, která za rok zanikne, protože dojdou peníze, ale transparentní podmínky. 

Mimochodem nejdůležitější u těch podmínek je stabilita těch pravidel a bohužel mě mrzí, kolik těch politiků systematicky podrývá stabilitu těch pravidel a vytváří nejistotu, jejichž jediným výsledkem může být omezení investic. Protože jako podnikatel nebudu investovat, když nevím, zdali ta pravidla budou platit. Čili já bych byl rád, kdyby po tom roce – to už bude v letošním roce – budou věci předloženy. Řada z nich se bude dotýkat těchto mých priorit a teď je otázka, jestli budou mít tu sílu, že přinesou nějakou viditelnou změnu a jestli se na nich podaří vytvořit shoda. 

MZ: Uvidíme, budeme doufat. Každopádně pánové, moc děkuji, že jste si udělali čas, že jste dorazili a díky za vaše názory. Děkuji. 

LN: Díky za pozvání. 

WJ: Děkuji. 

PZ: Díky moc, na shledanou. 

Zpět na začátek