Falešné bankroty

Počet žádostí o osobní bankrot se podle Institutu prevence a řešení předlužení za rok 2019 vyšplhal na 28 802, což je o 9728 více než v roce 2018. Podle údajů Exekutorské komory České republiky vede každý soudní exekutor v průměru 30 600 exekucí.

Soudy jsou přetížené a nemají kapacitu zkoumat postranní úmysly jednotlivých účastníků řízení. Z toho těží nepoctiví dlužníci, kteří se do platební neschopnosti dostali naprosto cíleně s podvodnými úmysly. Ty jim však díky přílišné benevolenci české legislativy stěží někdo prokáže.

Cesta do pekel

K nepříznivému stavu přispěla novela insolvenčního zákona účinná od června 2019, která zmírňuje podmínky pro vstup do osobního bankrotu a oddlužení. Dlužníkům tak odpadla povinnost během pěti let splatit alespoň 30 procent závazků. Nyní stačí, když doloží, že vynaložili „veškeré úsilí“, které po nich bylo možné spravedlivě požadovat, aby zaplatili pohledávky věřitelů.

Jestliže po uplynutí této doby soud shledá, že se dlužník snažil splácet maximum, co mohl, zbytek dluhů je mu odpuštěn. Dlužník může navíc požádat o přerušení splátkového kalendáře až na jeden rok nebo prodloužení až o půl roku.

Ke schválení oddlužení přitom dlužníkovi stačí, když prokáže: 1) poctivý záměr; 2) schopnost splácet v plné výši odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce a zároveň minimálně stejnou částku ostatním věřitelům. Současně je dlužník povinen uhradit odměnu sepisovatele a zákonné výživné, pokud má potomky.

Problém je však v tom, že při oddlužení činí odměna insolvenčního správce 750 korun bez DPH a náhrada hotových výdajů dokonce pouhých 150 korun bez DPH. Insolvenční správce má rovněž nárok na odměnu za každou jednu přezkoumanou pohledávku, a to 250 korun bez DPH. Jestliže má tedy dlužník například pět věřitelů, měl by být schopen měsíčně hradit částku alespoň 2150 korun insolvenčnímu správci a stejnou částku všem věřitelům dohromady. Tu mezi ně rozdělí insolvenční správce poměrově dle výše jejich pohledávek. Dohromady by tak věřitelé během pětiletého splátkového období neobdrželi víc než 129 tisíc korun, což je u pohledávek dosahujících milionových částek doslova výsměch.

Je sice pravdou, že tato varianta platí při minimu z hlediska výše měsíčního příjmu dlužníka, avšak ti mnohdy cíleně vykazují co nejnižší příjmy, aby se jim strhávalo co nejméně, a zbytek jim vyplácí zaměstnavatel na ruku.

„Zatímco profesionální dlužníci relaxují na drahých dovolených, zoufalí lidé v dluhové pasti páchají sebevraždy nebo načerno pracují v šedé zóně.“

Obstrukce a zase obstrukce

Někteří neplatiči se účelově zadlužují, a když začínají být věřitelé neodbytní, požádají soud o ochranu a oddlužení. Klasickým příkladem je pak jedinec s trvalým bydlištěm na obecním úřadě žijící v luxusním domě či bytě, který má samozřejmě v nájmu, a jezdící v drahém automobilu.

Vyzbrojen expertem na insolvenční právo vytrvale obstruuje nároky jednotlivých věřitelů, nezřídka ve spolupráci s osobami blízkými, které do insolvenčního řízení přihlásí své fiktivní pohledávky. Účelem takto nastrčeného komparsu je dostat se do věřitelského výboru, rozporovat ostatní věřitele pomocí účelových žalob a jakkoli se snažit ovlivňovat průběh insolvenčního řízení.

Dokonce i dlužníci, kteří oficiálně nemají téměř žádné příjmy, si přijdou na své. Splátku za ně může hradit třetí osoba formou daru. Oddlužení tak mohou zneužívat nejen vychytralí profesionální dlužníci, ale i regulérní podvodníci, kteří si pomocí vhodně zvoleného bílého koně nakradou, co jim libo, a z takto „utržených“ peněz mu následně sponzorují oddlužení.

Oklamaní zákonodárci

Oblíbeným nástrojem je také vytvoření fiktivní pohledávky a ručení za ni luxusním domem, který si dlužník předtím zakoupil z vypůjčených peněz. Zástavním věřitelem mu pak nezřídka bývá partner nebo příbuzný, bez jehož souhlasu nesmí insolvenční správce fiktivní zástavu zpeněžit. Dlužník tímto jednoduchým nástrojem ochrání sebe i své obydlí.

Soudy navíc evidují množství případů, kdy notorický neplatič po schválení oddlužení řádně neplnil své povinnosti, a insolvenční řízení bylo proto zastaveno. Avšak neplatič si o oddlužení zažádal opakovaně a bylo mu opětovně povoleno.

Díky takzvané ochraně přiměřeného obydlí se navíc i dlužníci s dobrými, respektive průměrnými majetkovými poměry mohou v rámci oddlužení vyhnout zpeněžení svých nemovitosti, čímž jsou opět kráceni věřitelé.

Zákonodárci argumentovali tím, že když je zachováno dlužníkovo materiální zázemí, snáze se vrátí do normálního života. Nepamatovali však na případy, kdy k tomuto dochází účelově. Na celém institutu oddlužení je tak pozitivní pouze fakt, že o opakované oddlužení lze zažádat až po deseti letech od ukončení předchozího.

Pouhá čtyři procenta

Agenda spojená s neplatiči stojí stát, a tím pádem i daňové poplatníky nemalé peníze v poměru k vymahatelnosti dluhů. V rámci exekuce se totiž pohybuje mezi 20 až 30 procenty, v insolvenčním řízení jsou to dokonce pouhá čtyři procenta (!!).

Dluhová problematika zatěžuje nejen státní rozpočet (stačí si uvědomit, kolik hodin práce státních úředníků padne na jedno insolvenční řízení), ale výrazně znevýhodňuje ty dlužníky, kteří se do dluhové pasti dostali ne vlastní vinou, například v důledku dlouhodobé nemoci nebo nenadálé životní události.

Na pomoc dlužníkům je také vynakládáno nemalé úsilí, a zejména finance (zřizování a provoz krizových služeb, které mají speciální telefonní linky, noclehárny, azylové domy a tak dále). Současná situace se tak dotýká celé společnosti.

Jak z toho ven?

Základem je prevence, tedy vyučování finanční gramotnosti už na základních školách, včetně povědomí o spoření a tvorbě dostatečné finanční rezervy pro případ nenadálých událostí. Chybět by neměla ani síť bezplatných dluhových poraden ideálně při každém finančním úřadu. A namísto odpouštění dluhů by měli dlužníci povinnost si je v plné výši odpracovat.

Koneckonců nezaměstnanost je na historickém minimu a poptávka po pracovní síle velká. Výdaje na sociální podporu by se tím snížily, příjmy státu ze sociálního pojištění zvýšily, ubylo by kriminality a místo práce načerno by všichni řádně danili své příjmy.

Převzato z časopisu Profit.