Sklářská huť z Lindavy poblíž Nového Boru má trochu nebezpečný název – Ajeto. Generace Čechů formovaných Patem a Matem, těmi nemehly z proslulého televizního večerníčku A je to!, by mohly nad fortelem lindavské manufaktury zaváhat. Jenže zhruba čtyřicítka sklářů, kteří v Ajetu pracují, je naprostým protipólem dvojice animovaných nešiků.

Lindavská huť patří ke světové špičce v oboru ručního foukaného skla. Do Ajeta jezdí sedm desítek umělců či designérských studií z tuzemska i zahraničí, aby za pomoci místních sklářů tvořili malé série produktů nebo solitérní artefakty, z nichž některé pak mají na trhu cenu luxusní dovolené či nového automobilu. Kdo si koupí například vázu designéra Lukáše Jabůrka, nejspíš ji nikdy nepostaví na samý okraj stolu. Pád na podlahu by znamenal nenahraditelnou ztrátu.

Ředitel lindavské sklárny David Ševčík ilustruje postavení Ajeta na trhu slovem heritage – tedy cosi jako kulturní dědictví, protože na Novoborsku má sklářství osmisetletou tradici. A pro bližší charakteristiku použije odkaz na státní úřady: „Strojní výroba skla spadá pod ministerstvo průmyslu, kdežto ruční výroba je na rozhraní ministerstev průmyslu a kultury.“

Na počátku byla váza

Název Ajeto ostatně s uměleckou tvorbou souvisí. Zkraje devadesátých let minulého století tím slovem designér Bořek Šípek pojmenoval svou skleněnou vázu – jeden z jejích exemplářů byl například v předloňské umělecké aukci prodán včetně aukční přirážky za 55 tisíc korun. Šípek, který se po pádu komunismu vrátil z emigrace, kde si jako výtvarník získal světové renomé, lindavskou manufakturu založil roku 1994 spolu se dvěma tamními skláři: Petrem Novotným a technologem Liborem Fafalou. Spolupracoval s nimi ale už od přelomu 80 a 90. let. V Ajetu však neměl majetkový podíl, působil zde jako umělecký šéf a realizoval tu své návrhy.

Sklárna za dvaatřicetiletiletou existenci prošla tučnými i hubenými časy. Do zlomového bodu se dostala v roce 2009, kdy ji Šípek opustil a později v Novém Boru založil pro své realizace sklárnu Anežka. Jeho rozchod s Ajetem měl dokonce soudní dohru, v níž ovšem designér neuspěl. Sporná situace souvisela s tím, že Ajeto tehdy přijalo první zakázku od novoborské firmy Lasvit, která vytváří a do celého světa dodává výtvarně pozoruhodné rozměrné solitérní skleněné světelné systémy, jaké si mohou dovolit jen velmi bohaté firmy nebo jednotlivci. Pro autorskou práci Bořka Šípka se tím v Ajetu zúžil prostor. Velká zakázka od Lasvitu ale sklárnu, která se ocitla v ekonomických problémech, postavila na čas na nohy.

Ředitelem Ajeta se stal David Ševčík až později – teprve po té, když Lasvit roku 2017 lindavskou sklárnu, která tehdy byla ve ztrátě, koupil a pomohl jí podruhé. Do té doby Ševčík pracoval v Lasvitu tři roky na manažerské pozici, ale s firmou, kterou roku 2007 založil liberecký rodák Leon Jakimič, externě spolupracoval už krátce po jejím vzniku. Tenkrát Ševčík žil v Austrálii a kromě obchodního zastupování Lasvitu foukal sklo ve studiu Diffuse v Sydney a také se živil mytím oken výškových budov – takže vlastně i tady měl sklo na dotek. „Byla to dobře placená a velice svobodná práce,“ říká a vzpomíná na nezapomenutelné východy slunce nad Sydney a Tichým oceánem, které po ránu užasle sledoval zavěšený na stěnách mrakodrapů.

Vysoká přidaná hodnota

David Ševčík si více činnostmi diverzifikoval své příjmy. To je rovněž princip, na kterém stojí Ajeto – díky zakázkám pro Lasvit, jichž je z celkové výroby lindavské sklárny až 40 procent, se huť může věnovat práci na individuálních zakázkách sklářských návrhářů a umělců. Obojí má vysokou přidanou hodnotu a na té chce Ševčík stavět.

V Ajetu by podle něho nemělo smysl dělat velké série skla třeba pro obchody IKEA. „Na tak nízkou cenu bychom se nedostali. Měli jsme sice zákazníky orientované na cenu, vyráběli jsme skleničky nebo lampičky, tím vším jsme procházeli, ale dnes už to neděláme. Přesto je dobré mít zákazníka, který si pravidelně odebírá zboží,“ říká Ševčík.

S luxusní kůží na trh. Belleder našel způsob, jak využít materiál, který se nesveze v Rolls-Roycu

Je to výhodné nejen z ekonomických, ale také výrobních důvodů. „Ráno má utavené sklo viskozitu skoro jako voda a vy potřebujete mít zakázky na výrobu menších kusů, protože na výrobu těch větších se sklo nedá na píšťalu nabrat. Je to práce třeba jen na první dvě hodiny. Pak se postupně výroba produktů mění podle toho, jak se mění teplota skloviny, jak houstne do medoviny,“ vysvětluje. Zakázky na menší výrobky navíc mohou sklářům ulevit. „Aby pořád netahali sklo na těžké a složité produkty,“ říká.

Ideální diverzifikaci výroby tak Ajetu zajišťuje především Lasvit. Jeho velké světelné objekty obsahují sady totožných komponentů, které mají jasně dané parametry – rozměry či sílu skloviny. Je to tedy něco jiného než práce s výtvarníky, kdy žádný kus třeba z malé série váz není identický a lze ho považovat za originál.

Podstata výrobků pro Lasvit zase spočívá v jejich instalaci do originálních skleněných skulptur, které někdy mají kinetický program a dynamické nasvícení – jsou tedy v pohybu a světelně proměnlivé. „A v tom je současnost českého sklářství: potřebujeme dělat věci s přidanou hodnotou. Takže buď pracujeme s výtvarníky, kteří dokáží dobře zhodnotit svoje věci, nebo děláme sklo do architektury, které se zhmotní v instalacích,“ líčí Ševčík. Běžné užitkové sklo do domácností se už dnes v Česku téměř nevyplatí ručně vyrábět.

Pro Lasvit pracují i jiné české sklárny, které na rozdíl od Ajeta firma nevlastní. „Z technologických důvodů nedává smysl, abychom některé komponenty dělali v Ajetu. Třeba sklárna Novosad a syn v Harrachově nebo Květná pracují s píšťalami, které mají průměr centimetr, kdežto my děláme na píšťalách o průměru čtyř centimetrů velké těžké věci. A když děláte velké těžké věci, nemáte cit pro ty drobné a naopak, když děláte drobné věci tak neutáhnete ty velké těžké objekty,“ vysvětluje.

Věda může být krásná a srozumitelná, říká liberecká průkopnice nanonáplastí

Tenkrát v devadesátkách

Ačkoliv Lasvit lindavskou sklárnu vlastní, má Ajeto autonomii. „Věřím, že Ajeto už není vnímáno jen jako Lasvit, ale jako samostatná jednotka,“ zní až paradoxně Ševčíkova věta. Ale právě s úkolem, aby Ajeto navázalo na svou pověst světoznámé sklárny z 90. let a počátku milénia, kterou zajistilo především renomé Bořka Šípka, Ševčík do čela sklárny před lety nastoupil.

Převzetí sklárny Lasvitem ale nepřineslo jednoznačně pozitivní ohlas. „Když se Ajeto stalo Lasvitem, někteří naši zákaznící řekli, že tady dělat nebudou, protože nechtějí podporovat konkurenci. Museli jsme je přesvědčovat že Ajeto poběží samostatně. Vlastně nám to ze začátku trochu uškodilo,“ vzpomíná Ševčík.

Na druhou stranu má Lasvit tak výraznou pověst, že to podle Ševčíka Ajetu v jiném směru pomohlo. Lasvit je v mezinárodním povědomí spojen s výrobou náročných produktů – kromě jiného stále častěji třeba vyrábí pro luxusní výletní zaoceánská plavidla skleněné osvětlovací systémy, které musejí ustát vibrace lodních motorů i pohyby vyvolané mořskými vlnami různé intenzity. „A fakt, že jsme jeho dvorním dodavatelem znamená, že jsme schopni zaručit řemeslnou kvalitu. Když dokážeme zvládnout práci pro takového klienta, měli bychom zvládnout práci pro všechny ostatní. Reference je to tedy dobrá, protože Lasvit udává trend ve výrobě skla do architektury,“ míní ředitel Ajeta, který se místo sklářství měl původně věnovat jinému oboru: v roce 1997 absolvoval střední lesnickou školu. Ovšem sklo má zřejmě v genech.

Jeho otec byl brusičem skla a v roce 1990 si založil vlastní malou dílnu, kde mu školou povinný syn občas pomáhal. Až ve čtyřiadvaceti letech studoval David Ševčík rok na sklářské průmyslovce a pracoval také v několika severočeských sklárnách včetně Ajeta, než odešel na tři roky na zkušenou do sklárny v Dánsku. Na Novoborsku tak zažil poněkud bouřlivé dění v branži při přechodu od socialismu ke kapitalismu a se zaujetím o něm dokáže vyprávět.

Skláři rychle zbohatli a Nový Bor se stal v 90. letech městem milionářů.

V odkazu na zlatou horečku dokonce Nový Bor 90. let nazývá Klondikem. Jen ta horečka byla skleněná. „Skláři rychle zbohatli a Nový Bor se stal v 90. letech městem milionářů,“ líčil předloni pro portál Paměť národa. „Byli dokonce i tací sklářští frajeři, kteří si připalovali doutníky bankovkami. Mysleli si, že tento zbohatlický život bude trvat věčně. Nicméně nepochopili, že musí své sklárničky dál rozvíjet a dobře pracovat se značkou. A brzy zkrachovali. Někdo se upil, jiný se zastřelil, řada z nich někam zmizela.“

Pro BusinessInfo Ševčík vysvětluje, že zahraniční zakázky se borským sklářům jen hrnuly, protože energie na topení pecí a mzdy neměly téměř žádnou hodnotu. České sklo bylo tedy pro obchodníky ze Západu velmi levné. „Po revoluci se schopnější skláři trhli ze zprivatizovaných skláren. V kdejaké garáži si splácali pícky, kde dělali skleněná jablka, kytky, hroznové víno. A vedle toho vznikaly ty vznešené autorské produkty v Ajetu, kam začali jezdit výtvarníci z celého světa, protože tady našli ostrov nadšení, kreativitu, kvalitní řemeslníky a technologie. Za pár korun si odtud odváželi objekty, které dobře ,stříleli‘ ve světových galeriích,“ líčí Ševčík.

Stará škola s novým obsahem

Boom postupně opadal přímo úměrně tomu, jak země bohatla a práce sklářů zdražovala. Zahraniční zákazníci, kteří šli po ceně, se vypravili z Česka na východ za levnější výrobou. Kdo z českých sklářů na to nebyl připraven, zkrachoval. Neuměl nabídnout onu přidanou hodnotu, kterou David Ševčík tak často zmiňuje v souvislosti s Ajetem, jež právě díky ní přežilo. A tak může dnes designérům účtovat 550 eur za hodinu, tedy zhruba 14 tisíc korun.

„Už k nám nejezdí za nízkou cenou, ale kvůli našemu přístupu a technologii jako ze staré školy. Máme větší pec, v níž se v keramických pánvích taví sklo více barev – to ve světě už není. Tam se utaví čirá sklovina a dobarvuje se různými technologiemi, třeba pudrem nebo skleněnými tyčemi,“ vysvětluje Ševčík přednosti Ajeta.

Konkurencí lindavské hutě může být podle Ševčíka v Česku kdokoliv, kdo vyrábí sklo, ale zároveň prý platí, že jí konkurovat nemůže nikdo. „Je tu spousta malých studií, které umí sklo dělat skvěle a nabídnou i nižší cenu než my, protože jsou to firmy typu sklář, dva asistenti a manželka dělá účetnictví. Pak je režie úplně jiná. Ovšem Ajeto je uzpůsobeno k tomu, aby dokázalo realizovat větší náročnější věci,“ říká.

Podle Ševčíka pouze šest českých skláren s ruční výrobou včetně Ajeta zaměstnává víc než 30 lidí, některé z nich navíc vlastní movití majitelé, kteří jejich provoz dotují. „A pak jsou tu už jen malé pícky, u nichž dělají tři čtyři lidi. Každý máme segment, kterému se věnujeme a neměli bychom si lézt do zelí,“ dodává s tím, že fandí každému, kdo je ochoten zapálit novou sklářskou pec, protože před třiceti či čtyřiceti roky pracovaly v ruční výrobě skla tisíce Čechů, zatímco dnes jsou to jen skupinky.

Jak se podniká v regionech: Liberecký kraj

„Pokud by ale chtěl někdo zbohatnout, musel by si vybrat jiný obor,“ říká Ševčík. Ačkoliv má Ajeto roční obrat 55 milionů korun, vrací veškerý zisk do firmy. Jenom energie stojí měsíčně tři miliony. V nákladech tvoří spolu se surovinami 55 procent, 45 procent pak představují mzdy, které jsou spíš průměrné. Každoročně sklárna musí dělat technologický audit, protože třeba tavicí i chladící pece a vany na sklovinu mají omezenou životnost.

A huť také počítá s tím, že zase mohou přijít hubená léta, takže na ně musí v dobách tučných šetřit. „Musíme být připraveni, mít cash flow, abychom to utáhli, než zase bude líp,“ konstatuje ředitel, který dodnes chodí s píšťalou k peci. „Třeba když potřebujeme udělat vzorek s klienty. Zatáhnu je do dění, vyrobím s nimi nějaký objekt, dáme si pivo a jsem blíž tomu, aby se byznys podařil,“ říká.

Tady se nic neokecá

Na tom, že je ředitelem, si nezakládá. „Ve sklárně se všichni známe, fluktuace tu není velká. Věci se řeší napřímo, nic se neokecá. Máme přátelský přístup, rozhodně to není vztah nadřízený – podřízený. Ale samozřejmě, když máte s některými skláři třicetiletý vztah, nepříjemné věci se řeší hůř,“ dodává osmačtyřicetiletý Ševčík. Právě jeho generace je ze sklářů v Ajetu nejpočetnější. „Jsou to Husákovy děti, kluci mezi 45 a 50 lety, a proto potřebujeme vytvářet generační schody a postupně získat mladší lidi,“ říká.

Stačí jeden mladý šikovný sklář ročně. Někdy nastoupí k nám, jindy do Kamenického Šenova, pak zase do Preciosy…

V Novém Boru je sklářská škola a David Ševčík pamatuje doby, kdy ji ročně absolvovalo až 25 „kluků“. Dnes je jich asi pět. A z těch pěti ne všichni chtějí foukat sklo. „Takže stačí jeden mladý šikovný sklář ročně. Někdy nastoupí k nám, jindy do Kamenického Šenova, pak zase do Preciosy – vlastně je to dostačující počet. Je to tvrdé chlapské prostředí, fyzicky náročná práce u pece, kde je horko, prach, materiál pálí a ne každý to skousne. A v tomhle prostředí, které zatěžuje organismus, se člověku nejspíš i život trochu zkrátí,“ líčí Ševčík, který klidně dá šanci nevyučenému člověku z ulice. „Jen musí mít o tu práci opravdový zájem. To je jediné, co chci.“

Ivan Hartman