Funkčním designem proti menstruačním bolestem

O tom, jak se projekt změnil od původní vize, na čem závisí dokončení právně chráněného prototypu a uvedení body na trh, a o inovacích v oblasti design help a design medical, Kateřina Rydlová poskytla rozhovor časopisu TA.Di.

Jak dlouho trvalo, než jste body od počáteční inspirace dotáhla až do dnešní podoby?
Úplné počátky datuji v říjnu 2017. Začalo to semestrální prací v ateliéru Karel / Šafařík na FA ČVUT. Od první vize se toho spoustu změnilo a dnešní podoba také ještě není finální. 

Když se podíváte zpětně na cestu, kterou už jste s Moody ušla, co bylo nejtěžší? 
Někdy toho na mě bylo moc. Bodýčko mám každý den v hlavě, i když jsem v práci a měla bych se soustředit na jiné úkoly, je tam. Pořád. Někdy je nositelem pozitivních zpráv a někdy mi dává pěkně zabrat. Nejtěžší je pro mě situace nyní. Rozhodnout se, co dál. Za projekt cítím obrovskou zodpovědnost.

Chci udělat maximum pro to, abych projekt dotáhla, ale zároveň jednala s nadhledem a rozmyslem, protože je to projekt, který mou hlavu zaměstná ještě na pár let. Těch pozitivních momentů však bylo mnohem více. Dostávám krásné zprávy od žen, které mají zájem si body zakoupit už nyní, chtějí se stát testerkami. V tom je obrovská síla a motivace. 

Kompromisů jsem udělala hodně. Musela jsem přijmout nejen technické limity, ale i možnosti zázemí fakulty. 

Na Moody spolupracujete s elektrotechnickou fakultou ČVUT, jak velké kompromisy musíte dělat mezi estetikou a funkčností? 
Na Moody jsem spolupracovala s Elektrofakultou v rámci grantového programu do listopadu 2019. Testovaly se vlastnosti chytrých textilií, konkrétně chování stříbrno-polyesterových nití a jejich hřejivosti při připojení ke zdroji. Kompromisů jsem udělala hodně. Musela jsem přijmout nejen technické limity, ale i možnosti zázemí fakulty.

Musela jsem si v hlavě představovat dva výsledky. Jeden, který jsme schopni vyrobit na Elektrofakultě a u švadlen v domácích podmínkách, a druhý, co ukáže, jak by to mohlo vypadat a fungovat, pokud bychom jej sériově vyráběli na průmyslových strojích nebo měli vyrobené součástky přímo na míru. Byla to moje první zkušenost díky grantovému programu pracovat na vývoji vlastního nápadu ještě v rámci studia.

Bylo výzvou komunikovat s vývojáři, kterým bylo v rozmezí 27 až tuším skoro 70 let a mně v té době bylo 22. Byli jsme z úplně rozdílných prostředí, kde si každý vykládá pod slovem design něco úplně jiného. Musela jsem se naučit najít společný jazyk, abychom si porozuměli a projekt se posouval. 

Co všechno vás ještě čeká před testovací fází? 
Zejména příprava modelů pro testování, kde budeme dbát na co nejbezpečnější provedení. Pracuje se i na dalších variantách vyhřívání, která se již nezkoumala na ČVUT s materiálem, který by byl možný prát bez ztráty účinnosti či vodivosti. Konkrétně s testováním se pojí příprava scénáře – jak budu bodýčka na kom testovat a na co konkrétního chci feedback.

Zdali chci testovat střih, teploty, anatomii umístění hřejivých ploch, aplikaci, použitelnost… V této fázi bych chtěla přizvat odborníky, gynekology, urology, abych si doplnila znalosti a před testováním nic nepodcenila. Musím se naučit správně se ptát a mít stanovený jasný cíl testování. To se učím nyní na škole UXwell, abych testování mohla provádět já. 

Kdy bude body dostupné na trhu a na čem to závisí? 
To je nejtěžší otázka. Nyní to závisí na mnoha okolnostech. Před pár měsíci jsem si myslela, že je to závislé hlavně na financích, že jsou pro pokračování to nejdůležitější. Teď vidím, že je to o lidech. Mít kolem sebe spolehlivý tým lidí, kteří do toho půjdou s nadšením, kterým mohu věřit a na které se mohu obrátit. To je to nejdůležitější a zároveň toho nenechají při první ani desáté překážce. Tento tým dávám nyní dohromady a pokud půjde vše bez větších komplikací, do konce roku 2020 bych chtěla mít hotový a otestovaný prototyp, právně ochráněný. 

Jelikož projekt vznikl na půdě ČVUT v Praze, závisí to také na vizích a představách ČVUT, aby projekt mohl dále pokračovat. Po dokončení prototypu zvažuji i crowdfundingo-vou kampaň jako finanční podporu pro prodej prvních kusů, díky kterým bychom dostali další zpětnou vazbu, kterou bychom zakomponovali před další výrobou ve větších sériích. Zároveň monitoruji zájem investorů, kteří by přinesli nejen finance, ale i know-how ze zdravotnického prostředí, a pomohli nám posunout produkt dál, aby se dostal mezi co nejvíce žen za dostupných podmínek. 

Během práce na projektu Moody jste se seznámila s vlastnostmi a možnostmi stříbra jako chytré textilie. Máte stříbro spojené výhradně s projektem Moody, nebo ho plá-nujete využívat i v práci na dalších produktech? 
Po 3 letech se stříbrem mi na jednu stranu již „leze krkem”, na druhou stranu vidím další možnosti jeho využití. Práce s tímto materiálem je však pro komercializaci velice náročná a je vhodná jen pro určité aplikace. 

Je materiál, se kterým pracujete, citlivější než běžné textilie? Dokážete říct, jaká bude životnost stříbrných nití při běžném používání a praní?
Citlivější je, ale testováním cyklů praní jsme ještě neprováděli. Je však několik studií, kde se tyto testy již prováděly. U bodýčka, stejně jako u jiných konkurenčních oblečení, kde je využíváno stříbra či jiných vodivých materiálů, je navržena povrchová úprava pogumováním, aby nedocházelo k uzavření elektrických obvodů jinde, než je žádoucí a bezpečné. Zároveň se může oblečení šetrně prát bez strachu ze snížení funkčnosti a kvality výrobku. 

Máte teď plnou hlavu Moody, nebo vás už zaměstnávají i plány na nové projekty? 
V průběhu práce na Moody jsem začala pracovat pro společnost Tesla Medical. Byl to vždy můj sen, věnovat se návrhu zdravotnických pomůcek, přístrojů. Když jsem viděla inzerát, že hledají průmyslového designéra, neváhala jsem. Každý den tam čerpám nové informace a zkušenosti, které mi pomáhají při práci na Moody.

Učím se, jak se dělají hloubkové rozhovory s lékaři a pacienty, jak je důležité projekty správně vést a řídit, jak je důležitá komunikace v týmu a jak se dají řešit problémy v klidu. Jsem ráda, že mám hned po magistru možnost být součástí zkušeného týmu v oblasti zdravotnictví a nasávat informace, které mě už škola naučit nemohla. Jednou bych si přála mít vlastní firmu, kde bychom se od sebe navzájem učili. Chtěla bych se i nadále věnovat produktům s přesahem do zdravotnictví. 

Převzato z magazínu TA.Di vydávaném Technologickou agenturou ČR, autor: Eliška Poulová.