Klíčovým kanálem přenosu šoku přitom není jen zhoršená bezpečnostní situace, ale i bezprostřední reakce trhů, rejdařů a investorů na vývoj konfliktu.

Eskalace se nejsilněji odráží ve zvýšené volatilitě energetických trhů a růstu nákladů na dopravu. Hormuzský průliv představuje kritické úzké hrdlo, kterým za běžných podmínek prochází přibližně čtvrtina světového námořního obchodu s ropou a zhruba pětina globálního obchodu s LNG, přičemž většina těchto toků směřuje do Asie.

Očekávání budoucího vývoje cen ropy však neurčuje pouze délka trvání konfliktu, ale také míra fyzického poškození a provozních výpadků energetické infrastruktury v zemích Perského zálivu (GCC) a možnosti případných alternativních tras. Ty jsou ovšem kapacitně značně omezené a nedokážou plně nahradit standardní objemy přepravy.

Dražší logistika a inflační tlak

Inflační tlaky se do globální ekonomiky přelévají několika kanály současně. Nejde pouze o vyšší ceny ropy a energií, které zdražují pohonné hmoty a dopravu napříč odvětvími, ale také o narušení širších obchodních toků.

Ceny ropy dál rostou. Jaké hrozby přináší konflikt na Blízkém východě Česku?

Ještě před eskalací konfliktu procházelo Hormuzským průlivem podle odhadů zhruba 4 % až 10 % globální kontejnerové dopravy, což znamená, že omezení tranzitu může vést i k výpadkům a nedostatku jiného zboží. Situaci dále zhoršují skokové nárůsty nákladů na námořní přepravu nad rámec samotného paliva, zejména v důsledku vyšších pojistných přirážek, přesměrování tras a omezené dostupnosti alternativ.

Část přepravy se navíc prodlužuje kvůli zhoršené bezpečnosti na náhradních trasách, především v oblasti Rudého moře, kde útoky na lodní dopravu vedly již dříve k objížďkám kolem mysu Dobré naděje a k výraznému prodloužení doby i nákladů přepravy.

Paralelně se dostávají pod tlak i letecké logistické sítě. IATA v souvislosti s konfliktem v oblasti Perského zálivu poukazuje na pokles globální poptávky po letecké nákladní dopravě a na narušení provozu v klíčových uzlech. Analýzy zároveň naznačují, že přibližně pětina světových leteckých nákladních toků prochází přes region Blízkého východu, takže omezení vzdušného prostoru působí jako rychlý multiplikátor narušení v globálních dodavatelských řetězcích.

Růst globální averze k riziku

Na makroekonomické úrovni pak kombinace dražších energií, vyšších přepravních nákladů a zvýšené nejistoty obvykle vede k růstu globální averze k riziku. Ta se projevuje tlakem na posilování amerického dolaru, oslabováním měn rozvíjejících se trhů a růstem nákladů financování, zejména u vysoce zadlužených ekonomik.

Tento vývoj může brzdit nebo oddalovat uvolňování měnové politiky v části světa. Vedle krátkodobých šoků zároveň konflikt posiluje i dlouhodobější tendence, především snahu o urychlení energetické transformace a diverzifikaci zdrojů. Aktuální vývoj totiž znovu připomíná strategická rizika spojená s nadměrnou závislostí na jednom regionu.

Západní Afrika: jeden šok, odlišné dopady

Intenzita dopadů konfliktu zůstává výrazně regionálně nerovnoměrná. Zatímco dovozně orientované ekonomiky čelí zhoršení obchodní bilance a růstu nákladů na energie, země vyvážející komodity mohou krátkodobě těžit z vyšších cen.

V západní Africe se tak rýsuje smíšený obraz, zatímco ropní exportéři mohou profitovat z růstu globálních cen ropy, většina ekonomik regionu však bude vystavena tlaku dražších dovozů, oslabených veřejných financí, vyšší inflace a pravděpodobného poklesu zahraničních investic v důsledku rostoucí globální averze k riziku.

Klíčovou roli přitom hraje struktura energetického sektoru. Některé země sice ropu těží, ale nedisponují dostatečnou rafinační kapacitou, a jsou proto nadále závislé na dovozu benzínu a nafty. Naopak státy s rozvinutější zpracovatelskou infrastrukturou nebo ty, které stojí na prahu rozvoje nové těžby, mohou vysokých cen využít k posílení devizových rezerv a fiskální pozice.

Celkově však tento šok zůstává pro západoafrické ekonomiky obzvlášť citlivý. Paliva představují klíčový vstup do dopravy i výroby, a jejich zdražení se proto rychle promítá do inflace, sociální stability i fiskální politiky. V souhrnu lze očekávat, že čistý dopad případného delšího uzavření Hormuzského průlivu bude pro většinu afrických ekonomik spíše negativní, zejména pro dovozce ropy, paliv a dalších energetických zdrojů s omezenými fiskálními a externími rezervami.

Ghanu trápí rostoucí inflace

Ghana je v paradoxní situaci, ačkoliv je totiž producentem ropy, nedokáže z ní v dostatečné míře vyrábět finální paliva pro domácí trh, a proto musí většinu benzínu a nafty dovážet (asi 90 % domácí spotřeby pokrývá importem).

V praxi to znamená, že konflikt sice může zvýšit nominální příjmy z exportu surové ropy, ale tento pozitivní efekt je znehodnocen prudkým nárůstem dovozních nákladů na hotová paliva v prostředí dražší energie, dražší dopravy a vyššího pojištění přepravy.

Dopad se tak u Ghany rychle přelévá do inflace. Růst cen paliv se obvykle okamžitě promítá do nákladů na dopravu, a tím i do cen potravin a služeb. Současně platí, že logistické a pojistné přirážky, které konflikty v klíčových námořních uzlech vyvolávají, zvyšují dovozní fakturu i u zboží mimo energetiku, takže tlak na ceny může být širší než jen u paliv.

Vyšší dovozní účet navíc vytváří tlak na devizové rezervy a kurz cedi, přičemž oslabení měny pak zdražuje další dovoz a posiluje „druhé kolo“ inflace. Zasažen je i kakaový sektor. Konflikt přes energii a dopravu zdražuje i hnojiva a logistiku, což snižuje marže a čisté příjmy v zemědělství. Současně roste riziko oslabení globální poptávky po produktech, které mají povahu zbytnější spotřeby, jakými jsou finální produkty kakaového průmyslu.

Trh s kakaem navíc v posledních letech ukázal citlivost na nákladové i poptávkové šoky. Zprávy o napětí v dodávkách a zároveň o slabších objemech zpracování ilustrují, že vysoké ceny a nejistota mohou poptávku tlumit. Naopak pozitivní kompenzační kanál pro Ghanu představuje především zlato. V období geopolitického napětí často roste zájem o bezpečná aktiva a zlato může posilovat, což zlepšuje exportní příjmy.

Tento dočasný „polštář“ však neřeší strukturální problémy Ghany, jakými jsou extrémní dovozní závislost na palivech a zranitelnost měny. V neposlední řadě je negativem i dražší obsluha dluhu, neboť konfliktem vyvolaná volatilita a vyšší rizikové prémie ztěžují financování a mohou zvyšovat očekávané úrokové sazby, což je pro Ghanu v prostředí napjaté fiskální situace obzvlášť nepříjemné.

Pobřeží slonoviny těží ze svého měnového režimu

Pobřeží slonoviny je na tom ve srovnání s Ghanou strukturálně lépe, protože má funkční rafinační základnu a část palivového řetězce je schopno pokrývat domácí produkcí. Asi 60 % domácí spotřeby paliv je pokryto domácími zdroji, země tedy není čistě importérem hotových paliv v takové míře jako Ghana. Přesto i zde konflikt zdražuje dovozní složku a přes vyšší náklady dopravy a pojištění se může promítnout do domácích cen.

Důležitým rozdílem je také očekávaný růst produkce ropy a plynu. Pobřeží slonoviny v posledních letech akceleruje díky offshorovým projektům, především na poli Baleine. Ropné pole Baleine je označováno za největší uhlovodíkový objev v zemi, přičemž rozvoj dalších fází těžby výrazně navyšuje produkční kapacitu. V prostředí vyšších cen energií to vytváří dodatečný fiskální a devizový prostor, který může vláda využít ke zmírnění dopadů na domácnosti či citlivé sektory. Zranitelnost vůči konfliktu se ale u Pobřeží slonoviny podobně jako v případě Ghany projeví zejména přes kakaový sektor.

Vyšší ceny hnojiv a logistické náklady zhoršují ekonomiku produkce, přičemž v době globální nejistoty může kolísat i poptávka po zpracovaných kakaových produktech. Lze proto očekávat, že část vyšších ropných příjmů bude politicky obtížné nevyužít na podpůrná opatření pro zemědělství a sociální tlumení zdražování, což může omezit čistý fiskální přínos.

Oproti Ghaně však Pobřeží slonoviny těží také ze svého měnového režimu. Jako člen WAEMU používá CFA frank a společnou centrální banku měnové unie BCEAO, což obvykle zvyšuje kurzovou stabilitu a snižuje riziko náhlé devalvační spirály, kterou může zažívat Ghana. Vyšší globální úrokové sazby jsou i zde nepříjemné, ale při stabilnějším měnovém rámci a obecně lepším přístupu na finanční trhy by mělo být riziko eskalace dluhové služby nižší než u Ghany.

Senegal očekává zvýšení příjmů z ropy a zemního plynu

Senegal se ve srovnání s předchozími dvěma zeměmi nachází v odlišné fázi energetického cyklu. Stojí teprve na počátku těžby ropy a zejména zemního plynu, a proto mohou vysoké ceny energií vyvolané geopolitickým šokem vytvořit výrazný finanční polštář. Klíčový ropný projekt Sangomar dosáhl první produkce v červnu 2024, čímž Senegal vstoupil do období, kdy se exportní příjmy začínají postupně materializovat.

Zároveň se objevují zprávy o navyšování produkčních výhledů a o tom, že ropné příjmy by mohly přesáhnout miliardu amerických dolarů ročně, což dobře ilustruje potenciální fiskální význam tohoto sektoru. Pozitivní fiskální dopady projektu Sangomar se sice projeví spíše postupně a nevyřeší krátkodobá fiskální rizika, v delším horizontu však mohou výrazně posílit rozpočtové příjmy státu prostřednictvím daní, dividend a licenčních poplatků.

Oproti Ghaně a Pobřeží slonoviny je zde navíc patrná relativně větší role zemního plynu a silnější napojení na globální plynárenské trhy, které jsou v obdobích napětí v Perském zálivu mimořádně citlivé.

Omezení LNG přepravy a zvýšená bezpečnostní rizika se totiž rychle promítají do cen i dostupnosti plynu. Energetický šok způsobený konfliktem tak může krátkodobě zvyšovat exportní výnosy Senegalu, zlepšovat běžný účet a posilovat schopnost vlády stabilizovat domácí ceny paliv a potravin bez okamžité potřeby výrazných rozpočtových zásahů.

Důležitá je také snaha zejména evropských zemí diverzifikovat zdroje zemního plynu a snižovat závislost na tradičních dodavatelích. V tomto kontextu se nové projekty v Senegalu a širším regionu západní Afriky dostávají více do popředí zájmu, což může zvyšovat poptávku po senegalském LNG a posilovat jeho exportní potenciál. Pro Senegal tak energetický šok může představovat i příležitost k hlubší integraci do globálních energetických trhů.

Zásadní roli hraje i samotná velikost ekonomiky, protože u relativně menšího HDP mají nové příjmy z ropy a plynu relativně výraznější dopad, takže mohou působit jako strukturální posun ve fiskálním prostoru.

Pozitivní je také skutečnost, že Senegal sdílí s Pobřežím slonoviny stabilizační efekt CFA franku a institucionální rámec centrální banky BCEAO, což přispívá ke kurzové stabilitě a omezuje přenos dovozních šoků do domácí ekonomiky. Tento faktor zvyšuje důvěru, že cenové tlaky nebudou zesilovány prudkými výkyvy měnového kurzu.

Negativní stránkou zůstávají vyšší globální úrokové sazby a s nimi spojené náklady na obsluhu dluhu. Rostoucí devizové příjmy z ropy a plynu však Senegalu dávají možnost vytvářet rezervy a alespoň částečně tyto tlaky kompenzovat, což celkově zlepšuje jeho odolnost vůči externím šokům.

Výsledek testu odolnosti ekonomik

Konflikt v Íránu funguje pro Ghanu, Pobřeží slonoviny a Senegal jako test strukturální odolnosti, neboť shodný šok v podobě dražší energie a logistiky má velmi rozdílné dopady podle energetického mixu a fáze rozvoje energetického sektoru.

Ghana zůstává nejzranitelnější, protože vyšší exportní příjmy z ropy nedokážou vykompenzovat vysokou dovozní závislost na hotových palivech ani související inflační a kurzové tlaky. Pobřeží slonoviny je díky rafinační kapacitě a rostoucí produkci ropy odolnější a celkový dopad je spíše mírně negativní, i když kakaový sektor zůstává citlivý na dražší vstupy a logistiku. Naopak Senegal může krátkodobě z nastalé situace těžit, protože jako nový producent ropy a zejména plynu profituje z vyšších cen i relativně významného přílivu příjmů vzhledem k velikosti ekonomiky.

Převzato z Magazínu ze světa exportu Pojištěno EGAPem (červenec 2026). Autorka: Kateřina Šotková, specialistka teritoriálních analýz EGAP.