Hangár pro boeing nepostaví každý. Letiště je mi prostě blízké, říká stavař Jan Jurík

Hangáry, skladové, výrobní a kancelářské haly, showroomy, ale třeba i škola. To jsou realizace mladé a dynamicky rostoucí stavební firmy z Hradce Králové. Jan Jurík ji založil teprve před pěti lety. A získal si respekt i velkých investorů.

Letiště je mi prostě blízké, říká stavař Jan Jurík
STEEL & HALL

Není to ale vaše první podnikatelská zkušenost…

Není, první firmu jsem zakládal ve dvaadvaceti. Můj tehdejší společník už vedl firmu tři roky a měl poměrně zavedené jméno, já jsem se vracel z Holandska s dobrou zkušeností a nápady. Snažil jsem se to, co jsem pochytil, přenést do českého prostředí. Ale i vinou rozdílných názorů to moc nešlo a rozešli jsme se.

Říkáte i vinou… Co ještě bylo ve hře?

Kromě jiného i české podmínky. Holandsko miluje design, ale skloubit design a ekonomiku v českých podmínkách jde trochu hůř. Snažili jsme se to optimalizovat, částečně se nám to podařilo, ale znáte to, s jídlem roste chuť. Byli jsme příliš mladí a dychtiví a nebylo to udržitelné, zaměstnanci začali odcházet a mně přišla velká škoda mrhat jejich zkušenostmi a talentem. Nevím, jak se nám to tehdy podařilo, ale náš tým byl semknutý tak, že to byla rodina, ne zaměstnání. Když jsem si tohle uvědomil, musel jsem jít svou cestou. A podpořil mě nejen náš tým, ale i naši investoři. Takže dnes tvrdím, že Steell & Hall existuje a vyrostla díky svým zaměstnancům a díky svým investorům.

Stavíte kde co, ale o hangárech mluvíte nejvíc. Co je na nich tak složitého?

Stavěli jsme hangár pro prezidentské letadlo ve Kbelích, stavěli jsme hangár S na pražském letišti. Každý je jiný. Především, hangár slouží pro lehkou údržbu. Když chcete lehkou údržbu dělat na autě, musíte ho zvednout. S letadlem je to totéž. Rozdíl je v tom, že letadlo zvedáte na třech bodech a váží kolem třiceti pěti až čtyřiceti tisíci kilogramů. Není moc statiků, co vám tohle spočítají. Známe parametry všech letadel, co v tom hangáru parkují. Komunikovali jsme s experty Airbusu, chtěli jsme znát všechny hevery, kterými to zvedají. Takže jsme hltali manuály a hledali optimální řešení.

Já vím, že každý druhý statik by řekl, že stačí udělat dvoumetrovou betonovou desku a je to. Ale s tím se nechci spokojit. Každý projekt musí dávat smysl jak ekonomicky, tak funkčně. Pak nikdo neuměl vyrobit vrata, tak jsme je s jednou českou firmou navrhli, patentovali a nechali vyrobit v Itálii. Osm metrů vysoká, čtyřicet šest metrů široká vrata. Zdánlivě to není problém. Jenže jeden jediný metr široký segment má na kolečku zátěž čtyři tuny. To je x problémů, které na vás obvykle vykouknou po podpisu smlouvy, protože tohle vám dopředu nikdo neřekne. Takže ve dne jsme stavěli, v noci studovali a projektovali.

Je ve vašem portfoliu něco podobně specifického, nebo už jsou to běžnější projekty?

Postavíme cokoliv, ale hangáry jsou moje srdeční záležitost a naše specialita. Hangár pro boeing nebo airbus nepostaví každý. Letiště je mi prostě blízké. A upřímně, nevím o žádné české firmě, která by uměla stavět hangáry. Když jsme tu byli ve výběrových řízeních, konkurencí byly jen ty zahraniční.

Za pět let jste vyrostli docela hezky, když se podívám na vaše realizace…

To je takový samospád. Původně jsem měl v úmyslu věnovat se spíše menším věcem, ostatně, nejsme velká firma. Ale získali jsme zajímavé realizace, také jsme vyhráli nějaké státní zakázky pro armádu, a i díky tomu jsme se dostali na letiště ke stavbě hangárů. A to už jsou opravdu velké a taky krásné realizace. A protože vždycky plníme slovo, peníze i termíny, investoři se vracejí. Bohužel, asi největší naše realizace vůbec je vzhledem k situaci pozastavena a mrzí mě to, měla to být opravdu rarita, jakou jsem v Evropě neviděl. A mohla nám otevřít dveře k dalším evropským realizacím.

Naštěstí zakázek je pořád dost, až do roku 2023. Některé menší a jednodušší, některé větší a náročnější, ale moje filozofie je neodmítat. Podnikám jedenáct let a moje zkušenost je, že když začnete odmítat, začnete se profilovat. Příležitost přináší další příležitost, to není klišé. Díky malým věcem jsme se opravdu dostali k velkým. Naše obraty jdou uspokojivě nahoru. Příští rok třeba máme stavět apartmány, projekt který přinese nejen peníze, ale i spoustu nových zkušeností.

Letiště je mi prostě blízké, říká stavař Jan Jurík
STEEL & HALL

To už ale nejsou haly, stejně jako chodovská škola…

Chtěl jsem dělat ty klasické, jednotvárné ocelové haly. Spokojení investoři vás ovšem často dotlačí i k dalším projektům. Stavebnictví je hrozná džungle. A co mám říct, když přijde investor s tím, že vyhodil stavební firmu a s nikým jiným to dělat nechce, protože s námi má tu nejlepší zkušenost a věří nám? To se přece nedá odmítnout. Několikrát jsme i přebírali rozestavěný projekt. Děje se to i na státních zakázkách. Možná si dodavatel řekne, že stát má peněz dost, ale ono to je jinak.

Peníze by stát a veřejné instituce našly, ale za všechno někdo ručí, a když se něco nepovede, padají často hlavy. Takže spolehlivost a garance jsou nesmírně důležité. A mám opravdu skvělý tým, třeba vynikajícího statika, což je pro hangáry nesmírně důležité. Nemáme problém s těžkou stavařinou, vyrovnáme se i s extrémně složitými podmínkami, spodní vodou, pažením, poddolováním. Proto děláme i založení staveb…

Jak vidíte českou ekonomiku?

Přes propad vinou pandemie by se dalo říct, že se jí daří. Rostou e-shopy a skladové haly, případně showroomy. A pozoruju jeden trend – firmy spíše než pronájem hledají vlastní prostory. Investiční peníze jsou levné, nájmy naopak poměrně drahé, a tak se vlastní hala při dlouhodobém uvažování vyplatí. Osobně počítám, že velké nájemní haly budou do pěti let poloprázdné.

Není to pro vás špatně?

Staré haly zítra nebudou vyhovovat. V Americe už se bouřili developeři, protože stávající mrakodrapy musejí projít náročnými rekonstrukcemi, aby splnily nové parametry. Čeká to i Evropu. A bude se stavět dráž, protože se řeší úspora energií, nedostatek vody, skleníkové plyny…

Co je vaše výhoda? Technologie, nebo design?

Osmdesát procent Čechů je konzervativních, nechtějí design, chtějí poctivou halu za co nejmenší peníze. Přesto se pořád snažím design prosazovat, a taky proto chci expandovat do zahraničí. Jsem přesvědčený, že mám co nabídnout a týká se to samozřejmě i technologií. Je důležité mít kvalitu pod kontrolou, proto bych do budoucna rád započítal do svých plánů i výrobu vlastních konstrukcí ve firmě s vlastními zaměstnanci.

STEEL & HALL

Mladá královéhradecká firma vznikla oficiálně v říjnu roku 2015, nicméně základy společnosti byly položeny o více než desetiletí dříve a zhodnocují jak zahraniční praxi majitele Jana Juríka, tak kredit nadnárodní nizozemské společnosti.

I díky nim se společnost za krátkou dobu své existence může pochlubit takovými realizacemi, jako je předváděcí centrum Eurazio, sídlo společnosti 4ISP či hangáry na ruzyňském letišti nebo škola na pražském Chodově, kterou firma překračuje své původní zaměření na ocelové haly.

Mimochodem, ti pro vás nejsou limitem rozvoje?

Trvale. Ti, co něco umějí, jsou v automobilkách a rok od roku je to horší. Sehnat špičkového montéra ocelových konstrukcí nebo zedníka není snadné. S českými zaměstnanci bychom nevystačili. Jako všechny stavební firmy. A není to o penězích, Bělorus nebo Ukrajinec si dnes řekne o stejné peníze jako Čech. Jsou investoři, kteří se cizincům brání, že nejsou kvalitní. Já říkám, že to není pravda, že kdyby nebylo cizinců, nevypadá Česko dnes tak, jak vypadá. Ale když se ptáte na limity, mohl bych jmenovat i jiné…

Například?

První nouzový stav na jaře znamenal, že všichni investoři všechno stopli. Ze dne na den. Hned druhý den po vyhlášení opatření mi volali bankéři, jestli jsem v pohodě. Všichni se báli, nikdo nevěděl, co bude. Nechápu ale úplně některá opatření vlády, například že když vám někdo nezaplatí, je chráněn státem a nemůžete na něj ani podat žalobu. Dnes je vidět, že vláda je zmatená, a taky proto ji nikdo nebere vážně. Což je dost strašné. Už proto, že investice do infrastruktury jsou pro byznys podstatné, všude kolem nás se staví, jen my nic. Jen mluvíme.

Říká se, že kilometr dálnice stojí miliardu. Zkusil jsem si to sám pro sebe propočítat. Je možné, že kdybych se do toho pustil, bude to stát čtyři sta padesát milionů, je možné, že by to opravdu vyšlo na miliardu. Nejsem naivní, ale na druhou stranu jsem netušil, že existují tak přísná kritéria, která musíte splnit, pokud na takové zakázce chcete pracovat. Kdybych chtěl stavět dálnici nebo terminál, musím mít miliardu nebo dvě v bance, musím mít reference z miliardových projektů, pojištění proti úpadku, určitý počet zaměstnanců i určitou strukturu. Proč? Co stát riskuje? Odpověď neexistuje.

Respektive existuje, ale není příliš veselá – je to šité na míru jen určitým firmám. A dokud to tak bude, dálnici levněji nepostavíme. Peníze žere ten pavouk.

A šel byste do toho, kdyby ta možnost byla?

Ano. Nechtěl bych stavět všechny dálnice, mně by stačilo deset kilometrů. Jen abych ukázal, že to jde ani ne za půlku. Vím, všechny provokuju, ale mě to docela baví. Nejdu do toho, s čím nesouhlasím. I proto jsem odešel z projektu, kde už jsem měl práce za milion a půl. Pro mě nejsou peníze na prvním místě. Ani stavebnictví není to, co mě naplňuje. Možná je to špatně, ale já to mám jinak.

Počkejte, stavebnictví vás nenaplňuje?

Ne, mě naplňují lidé kolem. Příběhy investorů, seznamování s nimi. A takové malé soukromé bitvy o pravdu.

Myslíte na budoucnost?

V březnu jsem nevěděl, co bude, a vypadalo to na krach, tři měsíce všichni stáli. V červnu jsme se rozjeli a máme nejvíc zakázek v historii. To úplně nechápu. Ale na budoucnost se těším.

Nějaký konkrétní projekt?

Stavíme největší showroom na americká auta v Klecanech. A čeká nás jedno konkrétní výběrové řízení tady v regionu, do kterého jsme se přihlásili. Je to hezký a velký projekt a mně by se konečně líbilo udělat v Hradci něco, co by bylo vidět. Jsme silní v Praze a na Karlovarsku, trochu mi je líto, že nemáme nic tady doma.

Čemu vás naučilo Holandsko, kde jste žil a pracoval několik let po studiích?

Tamní prostředí a to naše, to jsou dvě zcela nesrovnatelné věci. Holandsko přirovnávám trochu k Americe, protože jako v Americe nenajdete pravého Američana, v Holandsku nenajdete pravého Holanďana. Holandská mentalita je úplně jinde. Na začátku mě dost překvapilo, jak Holanďani berou Čechy – říká se o nás, že jsme pracovití, ale nad vším ohrnujeme nos a pravdu říkáme jen v hospodě po pár pivech. Trvalo mi minimálně pět měsíců, než mě začali brát jako sobě rovného. V Holandsku jsem nikdy neslyšel, že by někdo řešil plat nebo že by si na něco stěžoval. Jsou tam lidé, kteří pracují šestnáct hodin denně a jdou na pláž a nikdy neuslyšíte, že by byli unavení.

Vždycky si najdou na každé situaci něco pozitivního. Tím se snažím řídit. U nás je to jiné, přijedete do Čech a ze všech stran hned slyšíte, jak je všechno na houby. V Česku je prostě negativní atmosféra. Když jsem sem před časem z Holandska létal jednou za čas na víkend, už na letišti jsem se chtěl vracet.

V Holandsku je těžké se vypracovat, je to tvrdě konkurenční prostředí a poznal jsem to na vlastní kůži, začínal jsem jako montér. Ale platí tam bez vytáček to, co se dohodne. To jsou zkušenosti, které dnes zúročuju. Kdybyste objel všechny naše stavby, všichni investoři vám potvrdí, že třikrát týdně jsem na stavbě. Já potřebuju mít jistotu, že je všechno v pořádku. A lidé, když vidí, že nesedíte někde v kanceláři, ale zajímáte se o stavbu a jejich problémy, vám to vrátí.

Umějí si toho vážit…

Ano. A to je asi to, čím se lišíme od ostatních firem. Splníme, co slíbíme. S námi se nikdo nesoudí. Proto pak dostaneme důvěru od ředitele školy, přestože ví, že zděnou stavařinu vlastně neděláme. Také totiž ví, že když na to kývnu, dostane stoprocentní výsledek a bude platit vše, na čem se dohodneme. U mě je to velký frajer, školu financuje ze soukromých prostředků, staví bez koruny dotace a jako osmdesátník dal šanci nám, i když na začátku si prý vůbec nebyl jistý, jestli to zvládneme. Jestli to tak mohu říct, stali se z nás přátelé, rád za ním jezdím, povídáme si a rád z něj čerpám. Jeho zase baví dávat mi rady do života. Velmi podobně to mám s většinou investorů, vlastně se z nás v průběhu stavby stávají kamarádi.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban




• Témata: Uspěli v podnikání
• Oblasti podnikání: Stavebnictví a stavební materiály
• Teritorium: Česká republika