English version
V debatách a analýzách se o některých příčinách mluví více, o některých méně, o některých vůbec. Některé jsme ovlivnit mohli, jiné ne.
Pojďme se na strašáka inflaci podívat trochu jinak. Z různých úhlů a srozumitelně. Možná ho lépe pochopíme a možná nebudeme volat po boji, který by přinesl jen další ztráty. Je dnešní mobil stejný jako ten loňský? Výrobce bude tvrdit, že není, ten letošní má zcela nové funkce, lepší optiku, větší kapacitu baterie, o dva milimetry větší displej. Logicky je dražší. Je to inflace?
Odvážím se říct, že není. Inflací by bylo, kdyby se zvýšila cena totožného výrobku, ne výrobku novějšího. Což ovšem statistika už nesleduje. A otázkou – ovšem na jinou debatu – samozřejmě je, jestli ty stále novější výrobky potřebujeme.
Podléhá inflaci mzda?
Bohužel ano, a aniž bychom si to uvědomovali, v posledních letech se tak dělo zcela pravidelně a velmi výrazně. Zvýšení ceny výrobku se současným zlepšením jeho vlastností je zcela v pořádku. V inovaci má podnik a podnikatel totiž prostor pro zvýšení mzdy. Ten má samozřejmě i v optimalizaci procesů, ve vyšší efektivitě a produktivitě. Tam je ovšem zpravidla poměrně malý.
Ekonomové tu dlouho upozorňují, že tlak na růst mezd se nám vymstí, protože mu neodpovídá růst produktivity. Odbory to samozřejmě netrápí, populistické politiky také ne. Jen je zajímavé, že k výraznému růstu mezd docházelo bez ohledu na cokoliv od roku 2015, kdy vládu společně drželi ČSSD a ANO. Nasypali jsme si do kapes zkrátka peníze, které tam být neměly, protože neodpovídají zásobě zboží a služeb. Inflace je logickým důsledkem toho stavu.
Jistě, mantra odborů platí, platy v Německu jsou za stejnou práci nesrovnatelně vyšší. Příčiny jsou ovšem v minulém století a bude trvat opravdu dlouho, než to srovnáme. A to především proto, že se snažíme ten rozdíl smazat na konci, tedy u platů, a ne na začátku, tedy u struktury ekonomiky. S tou jsme za třicet let udělali pramálo.
Volný trh je bez viny
Dobrá, inflace je tu. A co s ní? Především nepropadat panice. A nehledat zbraně sice efektní, ale ne efektivní. Plošná opatření s rozdáváním dalších peněz všem budou sice přijímána pozitivně, ale situaci spíše zhorší, protože inflační tendence ještě posílí. Plošné snižování nejrůznějších daní pomůže možná krátkodobě, ale ve skutečnosti problém pouze odsouvá, protože většina takových opatření bude pouze dočasná.
Úplně nejhorší by bylo, kdyby si stát pod rouškou ochrany spotřebitele nárokoval roli hlídače cen, marží a zisků. A že k tomu nemá daleko. Za to bychom ovšem zaplatili takovou deformací trhu (který je bez viny), ze které se třicet let snažíme dostat. Můžeme tedy s inflací účinně bojovat? Jistě, rozumem.
Hlasy populistů, které varují, jak se propadáme do chudoby, určitě najdou živnou půdu, ale je třeba vidět, že jsou značně nadsazené. Životní úroveň klesá? Obecně spíše nikoliv, ale vnímáme to tak. Na vině je fakt, že inflace zboží a mezd nebyla souběžná. Ilustruje to redukovaný nákupní koš, který jsme si vytvořili: chléb, mouka, cukr, brambory, olej, máslo, mléko, hovězí maso, vepřové maso, benzin. A hle, v součtu od roku 2010 více vzrostly mzdy (1,64×) než cena toho koše (1,51×).
Přes všechno výše řečené jsou tu ti, pro které je současná dvouciferná inflace zničující. Těm je potřeba pomoci. Rychle. A tak, aby to nebylo ponižující. To zatím náš sociální systém příliš nezvládá. Měl by se to už naučit, protože je to mimo jiné účinná cesta pro cílený boj s inflací.
Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban
