English version
„Otec, který získal sady u Tuchorazi na počátku devadesátých let v restituci, a jeho osm starších společníků manažersky situaci absolutně nezvládli. Neměli především vizi dalšího rozvoje,“ připouští Vyšata.
Teprve dvacetiletý mládenec ji měl. Přestože o pěstování jablek nic nevěděl, neváhal a před dvaceti lety odjel z rušné Prahy na středočeský venkov. Záchranu rodinného stříbra vzal jako výzvu. „Chtěl jsem se podnikatelsky posunout dál, připadalo mi, že zemědělství je zajímavější obor než hostely,“ doplňuje.
Nadšení i kopec štěstí
V čem spočívala resuscitace umírajícího byznysu? Majitel firmy měl podle vlastních slov potřebnou dávku entuziasmu, ale před sebou horu překážek, které musel zdolat.
„Byl jsem plný ideálů a chtěl něco dokázat. Se ženou jsme se přestěhovali z pražského bytu a první roky žili v podstatě jen v kanceláři v Tuchorazi. Nekoukal jsem na to, zda se sadaření vyplatí. Dnes bych již udělal některé věci jinak. Tehdy jsem do toho ale šel po hlavě a rovnou si nakreslil a představil, jak bude vypadat budoucí firma.“
Řada smolných věcí ho nicméně stále srážela na kolena a mnohokrát byl krůček od úplného konce. Sadaři a ovocnáři jsou víc než kdokoli jiní závislí na rozmarech počasí. Právě ty málem tuchorazský podnik opět odsoudily ke krachu.
„Nejhorší byly kroupy v roce 2002. Bylo to týden před sklizní, kdy mi krupobití zničilo 95 procent úrody. Za pár minut jsme přišli o desítky milionů,“ vzpomíná. Proplouvat mezi Skyllou a Charybdou znamenalo podle Roberta Vyšaty překonávat
časté jarní mrazy, které se objevily několik let za sebou i v místech, kde podle starousedlíků nikdy předtím nemrzlo.
„Rozhodli jsme se téměř všechny sady vykácet a v rámci obnovy je vysadit do lokalit výše položených, kde bylo riziko mrazů podstatně nižší. To se také po více než deseti letech podařilo a dnes jsme tam, kde jsme. Cesta k tomu ale byla velmi strastiplná,“ vzpomíná.
Inspirace ve světě
Pomohlo mu i to, že hodně cestoval a nebál se inspirovat tam, kde věci dělají nebo dělali lépe. „Cestování a sondování situace v západní a jižní Evropě mi pomohlo asi nejvíc. Stanovil jsem velikost firmy po stránce objemu pěstovaného ovoce, atraktivních odrůd, moderních technologií v oblasti pěstování a skladování,“ popisuje Vyšata.
Jeho úsilí přineslo ovoce, konkrétně miliony jablek ročně ze stovek hektarů sadů. Společnost Sady Tuchoraz se stala největším pěstitelem v Česku. Ovoce dodává do menších i větších prodejen po celé zemi. Nedávno navíc investovala do zařízení na výrobu stoprocentního jablečného moštu, který se stal hitem.
Česká republika je rájem biofarem. Ani Robert Vyšata se kdysi neubránil „bio módě“ a tři roky pěstoval část jabloní v ekologickém režimu. Nakonec se ale vrátil ke klasickému zemědělství. „Té chemie dáváme velmi malé množství. Jablko je pak opticky i chuťově daleko lepší v porovnání s tím, co se nám dařilo v režimu bio,“ prozrazuje.
Jablečné impérium
Češi jablka milují, ročně jich snědí až 200 tisíc tun. Na jednoho člověka včetně nemluvňat tedy připadá 20 kilogramů. Málokde ve světě najdete tak obrovské sady jako v Česku, jež je jablečnou velmocí.
To připouští i Robert Vyšata. „Když jsme začali cestovat, uvědomil jsem si naši velikost. Běžná velikost jednotlivých jablečných sadů v západní Evropě je dva až pět hektarů. Sadař je považován za velikého, když má patnáct a více hektarů plochy. My pěstujeme jablka na mnohonásobně větší ploše. Máme závlahové systémy a systémy proti kroupám. O sady a jablka se nám stará celý rok více než sto lidí a najímáme nárazově brigádníky na různé aktuální práce, například v období sklizně,“ říká.
I proto bylo účelné zmenšit hektarovou plochu, na které se ovoce pěstuje. V poslední době se snížila rozloha jablečných sadů u Českého Brodu z 340 na 215 hektarů.
„Přestože jsme snížili plochu sadů, produkci jsme zachovali. Jabloň vydrží plodit asi dvacet let a naše stromy byly už dlouho přes tuto hranici, takže měly nízký hektarový výnos. I proto tady máme odborníka, který se jablkům věnuje třicet let,“ usmívá se Robert Vyšata.
Sázka na vlastní půdu
Kdo prostuduje dobové anály a pozemkové knihy, zjistí, že statkáři a sadaři v Tuchorazi a okolí mají staletou tradici. Ve Vyšatově rodině se vztah k půdě dědí z generace na generaci už přes tři sta let. Robert Vyšata hospodaří na vlastním a neumí si představit, že by si pozemky pouze pronajímal.
„Z větší části jsou pozemky naše. Je tady o půdu poměrně veliký zájem a bez jejího vlastnictví dnes není možné provozovat firmu našeho rozsahu. Když jsem do Tuchorazi přišel, byla všechna půda jen v nájmu. Dal jsem si tu práci a deset let jsem obcházel sousedy a prosil je, aby mi část pozemků prodali,“ prozrazuje další peripetie.
Přestože dnes patří k tuzemské sadařské elitě, peníze na rozvoj firmy si stále půjčuje. Všechny investice do podniku jsou nadále financovány úvěry. Vzhledem k finanční náročnosti byznysu boj o finanční nezávislost zřejmě nikdy neskončí.
„Naše podnikání je hodně náročné na hotovost. Rok jablka pěstujeme, pak je skladujeme a až další rok prodáváme. Takže v nich máme peníze uložené až dva roky. Stále jsou potřeba další investice. Posledních pět let jsme třeba kupovali nové bedny na uskladnění jablek. To je nutnost. Jen letos jsme koupili přes sto kamionů nových beden a dali za ně dvacet milionů korun,“ prozrazuje majitel.
Dětem dává možnost volby
Robert Vyšata by svůj rodinný podnik nikdy neprodal, jeho budoucnost je přesto ve hvězdách. Zda dcera nebo syn půjdou v jeho šlépějích, ještě neví. Chce jim ponechat možnost volby i proto, že byznys považuje za velmi náročný, a připouští, že není pro každého.
„Jsem tady přes dvacet let, dal jsem tomu všechno. To přece nejde jen tak prodat. Navíc máme stále nové plány. Myslím, že tak velká firma je v našem oboru spíše vícegenerační projekt, že to za jeden život není možné zvládnout. Přestože ale jedenáctiletá dcera a dvouletý syn v sadech vyrůstají, sami si vyberou, čím chtějí být. Tohle je příliš náročné, než abych je k tomu cíleně vedl,“ přemítá.
„Naším velkým snem je postavit novou halu a veškeré zázemí za vesnicí, aby to nikomu nevadilo a firma se mohla rozrůstat. To je ta poslední věc, která nám z mého původního plánu chybí. Mohlo by tu vzniknout zázemí i pro další producenty jablek z republiky,“ plánuje jablečný král z Polabí.
Polská jablečná invaze
„Řetězce od nás berou velké objemy ovoce, ale na českém trhu je také velký tlak na cenu hlavně kvůli dovozům z Polska. Máme méně druhů jablek, ale prodáváme je ve velkém množství. Pro řetězce je důležité, abychom byli schopni dodávat jablka stabilně a spolehlivě. Když mohou, tak věřím, že řetězce koupí raději česká jablka od nás. Konkrétně u Kauflandu to cítím zcela stoprocentně. Problém je, že polská jablka velmi srážejí cenu dolů,“ říká majitel firmy s tím, že je čím dál těžší se na trhu udržet a produkci prodat.
„Zkoušíme jablka i zpracovávat, začali jsme například i vyrábět jablečný mošt, který je stále oblíbenější. Na mošt kupujeme jablka i od ostatních dodavatelů, protože naše pěstujeme hlavně k přímé spotřebě. Na mošt se zpracovávají jablka, která jsou moc malá nebo moc velká. Ta spotřebitel nepreferuje. Je to opravdu náročné podnikání, kde nás trh a zákazníci stále nutí vymýšlet nové a efektivní cesty,“ doplňuje Vyšata.
Prudký růst
Obrat družstva Bohemia Apple, jehož největší součástí firma Sady Tuchoraz je, byl loni 250 milionů korun. Za poslední tři roky se zdvojnásobil.
Sady Tuchoraz ročně vypěstují přibližně deset tisíc tun jablek, Bohemia Apple ročně uskladní, zabalí, přepraví a zmoštuje ještě jablka od dalších dodavatelů. Celkový objem je přibližně 15 tisíc tun.
Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jakub Procházka
