Jan Charvát opravuje Česko

Koncept společnosti Opravárna je v tuzemských poměrech poměrně unikátní. Jeho základem je propojení českých opravářů a uživatelů, kterým je líto vyhodit poškozené výrobky či spotřebiče. S ředitelem a zakladatelem firmy Janem Charvátem jsme si povídali nejen o úskalích jeho podnikání.

S nápadem založit Opravárnu jste přišel na základě toho, že jste si před několika lety sám dal do pořádku mobilní telefon, který vám autorizovaný servis vrátil jako neopravitelný. Opravárna jako taková ale vznikla nadvakrát, poprvé se to úplně nepovedlo. Jaké byly příčiny počátečních nezdarů?

Projekt vznikl na základě mé potřeby. Nechtěl jsem vyhazovat telefon jenom kvůli tomu, že se rozbilo sklíčko. Tak jsem si ho sám vyměnil, a odtud už bylo jenom kousek k nápadu. Pak jsme se sešli tři kamarádi, a měli s sebou programátora. První pokus selhal z 90 % na špatném technickém řešení. Měli jsme dobré mediální pokrytí, byli jsme na celostátních televizích, ale náš systém tomu tehdy bohužel ještě neodpovídal. Vypadalo to tak, že jsme během jedné noci po odvysílání reportáže měli 20 000 unikátních návštěvníků na webu, který ovšem na tři dny spadnul.

Video dále v článku

S jakými dalšími obtížemi jste se museli potýkat?

Prakticky všechno jsme museli dělat manuálně. Takže přišla zakázka a my obvolávali naše opraváře, jestli by o ní měli zájem. Takhle to samozřejmě dlouhodobě dělat nešlo. A měli jsme i další technické, a také trochu lidské problémy. Takže jsme nakonec web opustili a původní tým zanikl.

Zůstal jsem jenom já s manželkou. Nechali jsme si naprogramovat nové webové rozhraní, nový portál, už od renomované firmy, který postupně začal fungovat tak, jak by měl.

Co jste si z této zkušenosti odnesl pro další podnikání?

Odnesl jsem si hlavně to, že je dobré pečlivě vybírat, s kým do projektu jdete. Ani že nestačí, když se potká pár kamarádů. A hlavně: dobrý nápad není všechno. Ten musí být podložen lidmi, kteří o věc mají opravdu zájem a také určité schopnosti ji správně uskutečnit.

Sice jsme tehdy prošli mnoha inkubátory a nejrůznějšími soutěžemi, kde nás často plácali po ramenou, že to je opravdu skvělé. Zároveň nás ale také varovali před tím, že můžeme narazit na různé problémy. Takže bych doporučil dát trochu stranou ego. My totiž tenkrát některé mentory neposlechli. Řekli jsme si „ne, vymysleli jsme to dobře“, a pak se nám to vymstilo.

Jan Charvát, zakladatel Opravárny | Opravárna

Pamatujete si, co například jste si nevzali k srdci a pak se vám to nevyplatilo?

Například konkrétní rada od Silke Hory zněla, že když nepůjdou peníze přes nás, tak to nikdy nebude fungovat. Tedy abychom pro Opravárnu zajistili nějaký pravidelný příjem. My ale spoléhali na to, že opraváři budou poctiví a čestní a že budou opravené zakázky přiznávat. Pak jsme si udělali průzkum a zjistili, že zhruba třetina opravářů něco udělá, a potom to nepřizná. Čili nám neplatili faktury, což byl taky jeden z důvodů, proč původní byznys model selhal.

Když jste Opravárnu zakládali, o co jste opíral přesvědčení, že právě tenhle koncept bude fungovat?

Vycházel jsem z nizozemského zahraničního modelu, kde funguje něco podobného, ovšem na neziskovém principu. Tam se to jmenuje Repair Café, jsou to takové jednodenní akce, kde se sejdou opraváři a zákazníci a společně opravují. Projekt se postupně rozšířil do téměř všech zemí Evropy. Napadlo mě, proč tady nic podobného není. Tak jsme začali dělat právě jednodenní akce, ale více jsme věřili nějakému IT řešení. Chtěli jsme tedy lidi rovnou propojit přes web.

Věřil jsem, že by to mohlo fungovat, ale to byl asi další problém: ještě před pěti lety pro to zřejmě nebyla vhodná doba. Typický zákazník byl čistě konzumně zaměřený, teprve postupně se to začalo měnit. Dnes určitě většina lidí trendy sleduje: problém jednorázových kelímků a všechny ty eko věci. Teď konečně je snad ta pravá doba, kdy se nám začíná dařit a může dařit ještě více.

Zmínil jste, že původní byznys model nebyl úplně ideální. V současnosti to máte postavené na čem?

Původně jsme se od toho zhruba tisíce opravářů snažili získat provizi 15 %. Jenže uhlídat tisíc lidí nebylo možné. Takže jsme ten model trošku otočili a řekli jsme si, resp. doufali jsme, že pro zákazníka bude hodnotné opraváře najít. Přesunuli jsme tedy povinnost platby na zákazníka. Zavedli jsme platbu přes platební kartu, nejdříve přes esemesku. A za to, že zákazník zaplatí 49 Kč, my v jeho okolí oslovíme třeba 50 opravářů, kteří by mohli mít zájem. A ti mu postupně odpovídají a on si vybírá podle ceny. Podařilo se nám postupně přesvědčit zákazníky, že přidaná hodnota tam je. Protože jednak ty lidi na internetu sami ani nenajdou, navíc nemají reference či hodnocení. Takže může přijít někdo, kdo je okrade. Teď už cca 80 % lidí nemá problém s tím zaplatit 49 Kč. Nicméně to samo o sobě ještě nestačí.

Takže jaký byl další krok?




• Oblasti podnikání: Služby
• Teritorium: Česká republika