Jednotné potraviny na evropském trhu? Mýtus! říká zakladatelka firmy Alika



Cítíte něco ve svém oboru jako zásadní brzdu?
Asi mě nic skutečně zásadního nenapadá. Vadí mi spousta věcí. Třeba častá změna podmínek. My pracujeme s haléři. A když si natiskneme obaly, které kvůli ceně vyrobíme ve velkém množství, a za dva měsíce se dozvíme, že musíte mít něco podtrženo nebo vytučněno nebo větším písmem, je to k vzteku i k pláči. Protože tiskařské válce stojí čtyřicet až šedesát tisíc. Jen v tomto ohledu nás změna legislativy stála přes milion korun. Chápu, že se to mění, chápu i proč, ale je to příliš často, zvláště v potravinářství.

Co nedostatek pracovních sil?
Nevím, jestli je to vysloveně brzda, ale když tady v okolí otevře podnik zahraniční firma a dává lidem o tři čtyři tisíce vyšší nástupní plat, je to problém. Třeba v Prostějově je jich několik, automobilovému průmyslu se daří a platově je možnostmi jinde než my. Nástupní plat skladníka je u nich třeba sedmadvacet tisíc. Snažíme se zvyšovat platy, ale co když se růst zastaví? To přece nepůjde donekonečna. Tady v okolí všichni mají práci, a kdo ji nemá, obvykle o ni nestojí.

Existuje řešení?
My bereme lidi z Evropské unie, nejčastěji jsou to moldavsky hovořící Rumuni, umějí slovansky a dá se s nimi domluvit. A teď si přes Hospodářskou komoru vyřizujeme projekt Ukrajina, na podzim dostaneme šest dělníků.

Co od toho čekáte? Stálou zásobu nebo dočasné překlenutí nedostatku?
Především doplnění na těžkou práci. Se sháněním pracovních sil do kanceláře nemáme sebemenší problém.

Všichni chtějí být manažeři…
Taky. A navíc zlínská vysoká škola produkuje poměrně velký počet potravinářských inženýrů a ti hledají práci. A potravinářství není zas tak velké…

A počet zaměstnanců v něm klesá.
Spousta malých firem zmizela. Uzenářství, masný průmysl, my to vidíme všude kolem, opravdu hodně jich skončilo, trvá to tak osm let.

Krize?
Spíš myslím, že se nechali dotlačit do takových cen, že to neustáli. My jsme ani v krizi necítili žádné zásadní problémy, možná jsme nerostli tak rychle, jak jsme mohli, ale neklesali jsme. Práce bylo dost, likvidační byla spíš kurzová ztráta, protože jsme závislí na kurzu dolaru. Dnes už nám banky umožňují kurz fixovat, což tenkrát nešlo, a jsme zkušenější v rozložení kurzových rizik. Vývoj koruny je pro nás spíš pozitivní.

Takže žádné obavy z finančních trhů? Po mnoha letech skončily intervence a vzrostly úroky centrální banky. Koruna zpevňuje, mluví se o tom, jestli euro ano nebo ne a kdy…
Mně je to asi jedno. Jako člověk mám ráda českou korunu, byznysově je mi to jedno. A úroky vzrostly, ale obecně jsou tak malé, že nás to opravdu neničí, úvěry splácíme stejně jako dosud.

Zahraniční firma dostane úlevy, třeba i desítky milionů na investice, česká nic.
Tu všichni berou jako samozřejmost. Kdybychom byli Japonci, to by s námi i sázeli sakury.

Nakupujete na burzách, nebo máte své stálé dodavatele, třeba i fair trade? To je teď moderní. 
Fair trade na běžném trhu neprodáte. To je cenově někde úplně jinde, to byste musel mít fair trade odběratele, jinak takové produkty na trh nedostanete. Tady je obrovský tlak na cenu, rozhoduje v každém výběrovém řízení. Ale máme samozřejmě své prověřené dodavatele, protože už jenom kvůli certifikátům kvality je prostě mít musíme, musíme deklarovat kvalitu od prvopočátku. A je to i náš zájem, my chceme kvalitu, byli jsme v Číně, v Indii, v Kalifornii, známe jejich plantáže, čistírny, sušičky… Víme, co a od koho nakupujeme.

Nejste jen podnikatelka, jste i zákazník. Jak hodnotíte české potravinářství z tohoto pohledu?
Já velmi dobře. Mě zlobí řeči o tom, že v Německu je paštika vepřová a u nás drůbeží. Tak si ji asi obchodník takhle objednal… Nebo ceny. Politici rádi srovnávají ceny, ale když vezmete Německo, Slovensko, Česko a třeba Španělsko, tak řekněte při tom srovnání také, že je v těch zemích rozdílné DPH. Cena prostě nemůže být stejná.

Skloňované slovo jsou chuťové preference. Jedni tvrdí, že jsou, jiní tvrdí, že jsme si tak blízcí, že žádné rozdíly vlastně nejsou…
To byste se divil. Jen taková věc jako oříšky. Do Holandska je pražíte jinak než do Švédska a jinak než u nás. Kdybychom je pražili jednotně, neprodáme je. Musíte se přizpůsobit. Před časem jsme byli v nabídkovém řízení na švédský trh. Poslali jsme nabídku a přišla nám odpověď, že ve všem jsme super, ale s mandlemi že jsme cenou úplně mimo. A byli jsme. O dvacet procent. Později se vyjasnilo, že my jsme nabízeli standardní pražené solené mandle. Jenže ve Švédsku se praží a prodávají neloupané. To je těch dvacet procent. Tvrdím, že jednotné potraviny pro celou Evropu jsou nesmysl.

Hodně řešíme kvalitu a nezávadnost…
Když to přeženu, tak každý měsíc přiskakuje na seznam látka, která dosud nikomu nevadila, nevadí v Americe ani v Austrálii, ale u nás vadí. My si zakládáme na tom, že jsme exportér nejlepšího máku, který existuje. Věnujeme tomu největší možnou péči. Přesto se nám stalo, že nám našla inspekce v máku látku, která tam byla ve větším než povoleném množství. Existuje dva a půl tisíce rozborů na pesticidy, nemáte šanci testovat každou dodávku na všechny, jsme závislí na údajích pěstitele. Ale ani on nemá totální kontrolu. Když jsme tenhle případ analyzovali, zjistili jsme, že makové pole bylo zasaženo pravděpodobně postřikem z vedlejšího obilného pole. A víte, co je paradox? Že normy pro tu inkriminovanou látku povolují pro obilí asi pětkrát větší množství než pro mák. Přitom mouky sníte určitě násobně více než máku.

Kde vidíte budoucnost svého podniku?
Určitě nás zajímá zvyšování podílu exportu a zvyšování kvality. Teď se soustředíme na to, abychom garantovali ve svých produktech nekřížení alergenů. Zvyšuje se podíl zákazníků, kteří na to berou ohled. A osobně si myslím, že to je hodně důležité. Investujeme do toho spoustu peněz, protože to pro nás znamená mít zdvojené technologie, ale věříme, že se nám to vyplatí.

Když zmiňujete export, má česká firma šanci na světovém trhu? Nebo jinak, jak těžké je uspět?
Moje zkušenost je taková, že ve světě nikdo moc neřeší, jestli jsme firma česká nebo jiná. Rozhoduje cena, kvalita a spolehlivost.

Vnímáte jako majitelka firmy, že spoluutváříte život v regionu? Cítíte v tomto smyslu třeba podporu?
Že by se o nás někdo někdy zajímal? Kromě kontroly ne. Dlouhodobě nás podporuje ředitelka prostějovské Hospodářské komory, to ano, ale jinak nikdo, byť se třeba snažíme uspořádat i nějaké akce pro lidi z okolí. Někdy si říkám, jestli je to fér. Zahraniční firma dostane úlevy, třeba i desítky milionů na investice, česká nic. Tu všichni berou jako samozřejmost. Kdybychom byli Japonci, to by s námi i sázeli sakury. 

Převzato z časopisu Komora. Autor: Petr Karban. Foto: Jakub Hněvkovský.