Jsem řemeslník, kdo je víc?



Rozpad učňovského školství, taženého státními podniky. Křivka demografického vývoje. Nedostatek kvalitních pedagogů, málo atraktivní učňovské programy, nízká míra přizpůsobení se moderním trendům. To jsou příčiny, které lze celkem snadno pojmenovat v obecné rovině. Na vině je i trend adorace vzdělání a jeho vyšší dostupnost.

Maturita a vysokoškolský diplom jsou společensky chápány nejen jako vzdělanost, ale jako cesta ke klidnému, čistému a respektovanému pracovnímu postavení, nejlépe se služebním mobilem, notebookem a autem. A kdo by si tohle pro své děti nepřál? Musíme změnit mnohé, abychom současnou situaci změnili. Lze to vůbec?

Začít už před školou

Setrvačnost myšlení je značná. Změnit musíme především vlastní vztah k řemeslu a řemeslníkům. Ti sami přiznávají, že jejich renomé často kazí nekvalifikovaní řemeslníci, kteří si spíše přivydělávají, než že by se řemeslem živili. Kvalitní řemeslo totiž zaslouží úctu obdiv. A trendem je se k němu vracet. Prvním úkolem je dostat skutečné zájemce do učilišť a škol. Jenže jak najít skutečné zájemce o sedlařinu, když sedlářství a brašnářství dnes takřka nikdo neprovozuje. Přitom za kvalitní ručně šitou koženou brašnu zaplatíte několikrát víc než za tu z výrobní linky.

Pozvednout atraktivitu oboru je úkol pro cechy, pro mistry řemesla, pro média. A pro školy a vzdělávací instituce. Je poměrně tristní, že v řemeslných oborech se dnes často prosazují ti, kteří původní profesí mířili úplně jinam, ale chtěli si koupit něco, co nemohli sehnat, zkusili si to vyrobit, pak to vyrobili přátelům a nakonec z toho vytvořili svou novou profesi. Chuť vzdělávat se v určitém oboru je prvním předpokladem pro budoucího řemeslníka.

To nevyřeší žádná směrná čísla, žádné náborové akce. Jejich výsledkem sice mohou být plnější učiliště, ale po vyučení se ti, co vytrvali, stejně rozběhnou jinam. Propagujme řemesla a řemeslné mistrovství všude, kde je to možné, začněme u malých dětí. Milan Macholán, ředitel úspěšné strojírenské firmy PBS Velká Bíteš, tvrdí, že začínat v osmých či devátých třídách dnem otevřených dveří je pozdě. Nelze než souhlasit. Začít je třeba už u předškoláků.

Osobnosti do učilišť

Přivedeme-li už do učilišť ty, u nichž se podařilo probudit zájem o obor, nesmíme ten zájem zabít špatnou nabídkou. Bohužel, kvalita pedagogů na učňovských školách není lákadlem, která by přitáhla. Lze se smířit s tím, že pozice mistra na učilišti bude společensky možná méně prestižní než pozice vysokoškolského profesora, ale každá z nich také nese jiné nároky.

Přiveďme do škol a učilišť ty nejlepší z praxe. Sdílená ekonomika nám dává radu – není nutno mít takového praktika na plný úvazek, ale nevyužít jeho schopností by bylo chybou. Částečné řešení by mohl přinést duální systém či mistrovské zkoušky. V obou oblastech ale místo kroků vláda i ministerstvo spíše přešlapují. Jde o krok, jehož výsledky přesahují rámec volebního období, proto není prioritou. Což se sice dá pochopit, ne omluvit.

Nicméně na zásadní změnu v tomto bodě spoléhat by bylo bláhové, a tak jedinou cestou je, aby se firmy a obce samy zaměřily na podporu řemesel, učilišť a středních škol připravujících absolventy pro praxi. Společně. Protože vydělají všichni. Firmy získají budoucí pracovní sílu, obce řemeslníky. Ty totiž všichni hledáme ve svém nejbližším okolí, průzkumy dokazují, že nejdále v okruhu padesáti kilometrů.

Není tu málo firem, které se tuto cestu snaží prošlapat. Mohlo by jich být více. Stále silněji si totiž uvědomujeme, že spolupráce firem a regionu je zdravá. A ostatně, je to i obsah původní myšlenky Jana Antonína Bati – dát lidem práci, vzdělání i servis. Regionální učňovská střediska, na jejichž financování i výuce se podílejí ekonomičtí lídři regionu i drobní mistři řemeslníci, takovou cestu představuje. Jen by jí konečně mohla dát zelenou a podporu i vláda.

Nesmyslné předpisy

Martin Podzimek, šéf tuzemské stavební společnosti, před časem přiznal, že někdy jde proti řemeslu i tlak na dokonalost. Některé stavební normy jsou totiž tak přísně nastavené, že není v lidských silách je dodržet. Odchylka od nich je přitom okem neviditelná a jejich splnění nepřináší žádnou významně vyšší kvalitu. Jen to zkrátka dobře vypadá. Pokud se podaří nastavit atmosféru v těch krocích, jak byly popsány, odpadl by poslední problém – totiž skutečnost, že jen malá část těch, kteří se vyučí, se skutečně oboru věnuje.

I s tím má Martin Podzimek, stejně jako řada dalších, svou osobní zkušenost. Jeho stavební firma se dříve ve vlastní podpoře učňů angažovala. Nicméně většina z absolventů do jeho firmy nikdy nenastoupila a prohlašovala to již v průběhu studia. Efektivita takto investovaných prostředků je samozřejmě nulová.

Řemeslníků je málo, počet absolventů učilišť poklesl za posledních deset let de facto o více než polovinu. Zvyšování jejich podílu na učilištích ale podle některých odbor níků není efektivní cestou. Tou je především zkvalitňování výuky, zvyšování atraktivity řemeslných oborů a budování zájmu o obor tak, aby absolventi v oboru zůstávali. Vzdělávací společnost Scio Ondřeje Šteffl a již před šesti lety publikovala studii, podle níž je zvyšování počtu žáků na odborných učilištích v přímém rozporu s evropským a celosvětovým trendem zlepšování konkurenceschopnosti, kvality vzdělávání i snahou o zvyšování vzdělanosti obyvatel, tedy dosahování vyšších stupňů ve vzdělávacím systému.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku Petr Katban, šéfredaktor časopisu Komora.