Koupil ruinu pivovaru, dnes v něm bydlí a vaří pivo



Prouzovi před deseti lety přemýšleli, jak strávit prvomájový víkend, a hledali na mapě místo, kde ještě nebyli. Kokořínsko nabízelo romantiku srovnatelnou s Pavlovým rodištěm v Polici nad Metují a zámeček v Lobči poskytl kromě příjemného ubytování i výhled na starý pivovar na pokraji zkázy.

Architekti si ruinu s odborným zájmem prohlédli a doma zjistili, že je za přijatelnou cenu v realitní nabídce. A protože už předtím pátrali po místě vhodném k budoucímu rodinnému bydlení, počátkem léta 2007 se vydali na dobrodružnou cestu.

Od ruiny k cenám

„Nějakou dobu jsem se stresoval, že nikdy nebudu mít hotovo,“ říká Pavel Prouza uprostřed areálu s rozlohou zhruba dvou tisíc metrů čtverečních, „ale teď už jdu krok za krokem a raduju se z každého posunu k lepšímu.“ Ten byl nejméně vidět zpočátku, kdy se nejprve opravovaly střechy, aby budova s pozůstatky gotické tvrze v základech a renesančním jádrem z přelomu 16. a 17. století dále nechátrala.

Ministerstvo kultury prohlásilo v roce 2009 pivovar památkou, což s sebou kromě možnosti dosáhnout na evropské i další dotace přineslo také mravenčí práci při vyjednávání s památkáři. Architekt přiznává, že původně měli s manželkou trochu jiné představy, ale nakonec je striktní respektování původního vzhledu pivovaru baví mnohem víc.

Podle starých dokumentů dodrželi původní barevnost fasády, dveří i oken a pivovar je přehlídkou dokonalé řemeslné práce současných truhlářů, kovářů i pasířů. Práce na domě na podzim roku 2015 vynesly i prestižní památkářskou cenu Patrimonium pro futuro a Česká komora architektů pivovar spolu s dalšími devíti stavbami nominovala na udělení přední evropské ceny za architekturu Mies van der Rohe Award 2017.

Přesídlení z Prahy

Počáteční práce řídili Prouzovi z dejvického bytu, provozovali v Praze architektonickou kancelář a do Lobče jezdili jen na víkend.

Nápad na obnovení výroby piva byl obrovskou výzvou a asi nejtěžším rozhodováním. „To se nedalo řešit z Prahy, navíc jsme na rozjezd potřebovali peníze. A také jsme už měli děti a bylo nám jasné, že jakmile začnou chodit do školy, budou se vazby s Prahou přetrhávat mnohem obtížněji,“ vzpomíná Pavel Prouza na moment zlomu.

Propustili zaměstnance, zavřeli kancelář, prodali byt a s tehdy šestiletou Natálkou a čtyřletým Kryštofem se přesunuli do podkroví v zadní části pivovaru.

„S lidmi na sobotních prohlídkách vždycky dobiju baterky, i když nám to hodně narušilo
rodinný víkendový program. Už jsem provedl kolem čtyř tisíc návštěvníků,“ vypočítává Pavel Prouza.

„To byla asi největší krize za těch deset let,“ usmívá se Jana Prouzová se sedmiměsíčním Mikulášem na klíně, „odřízli jsme se od Prahy, ztratili původní domov a zázemí a úplně změnili prostředí i život. Navíc jsme přišli o zdroj příjmů, žili v jedné obtížně vytopitelné místnosti, kde v zimě bylo v předsíni kolem nuly, a dost jsme se hádali. Ne že bychom jeden druhému vyčítali riskantní rozhodnutí, ale bylo toho na nás opravdu dost. Neplánovaný příchod třetího dítěte paradoxně všechno urovnal i urychlil a vloni v říjnu jsme se mohli přestěhovat do bytu ve sládkově domě, kde už konečně máme komfort pro rodinný život.“

Vaří dvanáct druhů piv

Název parostrojní pivovar zůstal původní, i když pivo se tu v současnosti vaří jinou technologií. O jeho výrobu se stará sládek Tomáš Fencl. Ač původní profesí architekt, propadl kouzlu domácího vaření piva, posléze si doplnil potřebné vzdělání a od května 2015 dohlíží na výrobu zlatého moku. V sortimentu nejmladšího českého minipivovaru je dvanáct druhů piv. Lobeč Imperial Stout a Lobeč světlé výčepní získaly mezinárodní bronzové medaile na loňské prestižní soutěži Zlatá pivní pečeť v Českých Budějovicích. Piva se dovážejí do řady restaurací v Praze i do dalších měst a lze si je v lahvích zakoupit v areálu pivovaru.

Ke komentovaným prohlídkám historického areálu – v případě zájmu doprovázených degustací – přibylo i sezonní setkávání návštěvníků, zejména cyklistů a výletníků, u výčepu.

„S lidmi na sobotních prohlídkách vždycky dobiju baterky, i když nám to hodně narušilo rodinný víkendový program. Už jsem provedl kolem čtyř tisíc návštěvníků,“ vypočítává Pavel Prouza. „Když o pivovaru vyprávím, vidím, co vše se už zvládlo, a těší mě zájem a ocenění návštěvníků. Každodenní práce kolem pivovaru i jednání s úřady jsou totiž hodně vyčerpávající, technické věci bývají často na hraně neřešitelnosti. Jenom vyřídit přípojku elektřiny nebo povolení na čističku vody, bez níž bychom nemohli začít vařit, byl velký oříšek. Občas se něco nepovede, jeden rok dokončíte omítky a na jaře zjistíte, že musíte začít nanovo, nebo položíte prkna na podlahu v podkrovní místnosti s historickou expozicí a ze zdi vám na ně přeskočí ukrytá dřevomorka.“

A co dál?

Přestože předchozí majitel zboural zadní část pivovaru, kde se původně nacházela spilka, v historické budově stále zbývá spousta prostoru volajícího po využití. Třeba okouzlující trojlodní prostor, jehož prostřední část se v zimě zasypala až po strop ledem z nedalekého rybníka. Led v ní vydržel celé léto a cirkulující vzduch chladil sudy s ležákem. V létě se v prostoru ozářeném stovkami svíček konají kulturní akce.

V podkroví zadní budovy nad současným pivovarem je místo na tři apartmány. „Do jejich budování se chceme pustit letos, sice to nepůjde bez úvěru, ale není nač čekat. Máme totiž plno zájemců nejen o ubytování, ale i o stravování, protože k pivu dobré jídlo prostě patří,“ prozrazuje majitel další plány.

Na zajištění restaurace však potřebuje přibrat do party dalšího člena, který by s erudicí a nadšením vybudoval skvělou kuchyni s lákavým menu. Historická budova na poslední chvíli zachráněná před zkázou má zkrátka ambice stát se kulturním centrem obce a okolí.

 
Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jana Šulistová. Foto: Hynek Glos.