English version
Můj inovační hrdina se jmenuje Viktor Lukarevskij a je to ruský zoolog, který se specializuje na ochranu levhartů. Nebojte se, o levhartech je to okrajově, neboť jeho brilantní nápad spočívá ve velmi praktickém a chytrém propojení prvků pojištění s věcným plněním, to vše při využití složeného úročení.
Lukarevskij rozjel na přelomu tisíciletí projekt na záchranu posledních pár desítek tamních perských levhartů v údolí řeky Sumbar v západní části pohoří Kopet Dag, na hranici Turkmenistánu a Íránu. Zdejší levharti se jako vrcholoví predátoři specializují na divoké kozy a ovce, a jelikož jejich stavy vinou pytláctví klesly, přeorientovali se levharti na domácí zvířata. Pastevci levharty likvidují, jak mohou, a navzdory papírové ochraně to budou dělat, dokud nedostanou kompenzaci za každou strženou ovci i s úrokem.
Sehnat peníze ze Západu na záchranu super vzácného, charismatického zvířete se dá, ale po čase se dostaví „dárcovská únava“. Navíc žadonit o granty všude možně a platit fůru lidí, kteří se v dárcovských zemích točí kolem „fundraisingu“ a procesování papírů, je strašně úmorné a pro mnohé i ponižující. Jednou a dost, napadlo proto Lukarevského, který místo průběžného financování navrhl jednorázovou kapitálovou injekci, za niž se pořídilo základní stádo asi dvou set ovcí, jež se pásly v ochranné zóně rezervace.
Fígl je zřejmý a spočívá ve vysokém ročním zhodnocení tohoto bečícího nadačního jmění. Z výnosů proplácíte veškeré náklady – od pastevců přes veterináře, hlídače v rezervaci po výplatu naturálních pojistek vesničanům za stržená zvířata. A ještě vám nadační jmění v čase roste. Perfektně udržitelný finanční model hodný investičního bankéře, navíc „low tech-high concept“, který dokážou provozovat i analfabeti.
Vlastníkem kapitálu v podobě přírodního bohatství jsou i místní komunity, pokud jim přiznáte vlastnická práva k přírodním zdrojům, třeba ke stádům kozorožců nebo ovcí Marka Pola, která najednou nepředstavují konkurenci stádům domácích koz, ale jsou zajímavým finančním zdrojem.
Poplatkový lov trofejních samců, když výnosy z něj (desítky tisíc dolarů za kus) plynou vesničanům, nikoli zkorumpovaným úředníkům, je silnou motivací k péči o toto aktivum a zdaleka nejlepším ekonomickým využitím vysokohorských pozemků. Heslo „příroda platí, příroda zůstává“ má platnost v celém pákistánském severozápadním pohraničí, kam jinak Američané nejezdí ani ve speciálních jednotkách, ale také třeba v tádžické části Pamíru. Funguje to.
Nulová sazba na americká auta
Nejlepším způsobem, jak odvrátit riziko obchodní války mezi Evropskou unií a Spojenými státy, je dohodnout se. Pokud to nelze, pak je nejchytřejší překvapivý tah, preventivní akce, chcete-li, v duchu svrchovaně křesťanské tradice „kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem“.
Jestliže pro Donalda Trumpa jsou solí v oku dovozy aut německých prémiových značek a může poukazovat na asymetrii sazeb mezi cly na auta z EU a USA, kde USA uvalují 2,5 procenta a EU deset procent, pak nemá cenu odpovídat mu, že vysoce ziskové pick-upy zatěžují Spojené státy dovozním clem ve výši 25 procent. Jediné správné číslo je: nula procent.
Je to příklad pozitivního šoku, který má moc změnit očekávání: místo útrpného čekání na to, co tento týden Trump udělá nebo neudělá, případně sestavování seznamu zboží, na něž zavedete vlastní zvýšená cla jako odvetné opatření, představuje jednostranné snížení cla mazaný taktický manévr. Těžko na něj můžete reagovat tím, že sankci stejně zavedete nebo ponecháte. Trump zbrojí do voleb a to by nevypadalo dobře.
Celní ochranu proti dovozu aut ze Spojených států navíc Evropa nepotřebuje, protože požadavky na vozový park, vkus i kapsu spotřebitele jsou diametrálně odlišné a vzdalují se. Milovníci aut, byť s těžkým srdcem, přijali jako evropský standard nižší střední třídy litrové tříválce – což je objem motoru odpovídající americkým zahradním traktůrkům.
Pohonné hmoty zatěžujeme daněmi násobně víc než v USA, auta jsou v některých evropských zemích hodně zdaněna sama o sobě. Samostatnou kapitolou jsou emisní normy, které se zpřísňují způsobem, jenž představuje pro automobilový průmysl v EU větší ekonomickou ránu než nějaká pětadvacetiprocentní celní sazba. Nulové clo neznamená, že nemusíte plnit stejná ekologická pravidla, je to úplně jiný „spin“, kupříkladu proto, že nediskriminuje.
Nulové clo je tak trochu prázdná koncese – polovina toho, co se v USA dneska vyrábí a v EU prodává, jsou sportovně-užitková auta německých prémiových značek. Nenajdete mnoho lidí, kteří by a priori viděli jako nápad nejbystřejšího jitra prodražovat dovoz něčeho, co vlastně evropským automobilkám patří, ale to je vlastně detail.
Suspendování cel na auta, která se na vzájemném obchodě podílejí osmi procenty (včetně dílů) a jejichž vývoz z USA do EU loni dosáhl objemu 5,5 miliardy eur, se samozřejmě neupeče za jedno odpoledne. Ale nežijeme v normální době a v unijním vývozu do USA šlo o násobně vyšší peníze – o 37,3 miliardy.
Pozitivní šok, který by nakonec vyústil ve volný obchod, by naopak přinesl pěknou vzpruhu – když to naposledy, ještě za Obamy, počítali v rámci jednání o transatlantické obchodní dohodě, vyšlo jim zvýšení obratu v autech a součástkách o dvacet procent. A to už stojí za trochu kreativního myšlení.
Poslední bitva o dotace vzplála
Když nějaký Lukarevskij dovede najít cestu, jak rozmnožovat kapitál v turkmenských kopcích, pak budete těžko obhajovat dotování podniků, které působí na trzích, kde panuje soutěž.
Každý dovede pochopit nezbytnost provozních a investičních dotací ve veřejných službách, zvláště těch, které jsou poskytovány zcela nebo téměř bezplatně. Ale už třeba investiční projekty v dopravní infrastruktuře, které mají dobu návratnosti za dobou plánované životnosti, jsou ve skutečnosti mrháním kapitálu.
A proč zlevňovat náklady na kapitál někomu, kdo se v klidu přizná, že by si samozřejmě mohl vzít půjčku nebo přibrat do svého podnikání partnera, ale neudělá to? Proč by měl? Proč, když jsou tady dotace, a „nemusí se dělit“? Fakticky se nejedná o nic jiného, než že veřejný sektor, takže daňoví poplatníci (naši nebo ostatní země EU), věnují příslušnou dotaci vlastníkům kapitálu.
Změřit, jaký z toho má prospěch obdarovaný, je docela jednoduché (stačí srovnat, jak a komu by směřovaly finanční toky při alternativních způsobech financování investice). Naopak je docela složité dokázat, jaký je čistý společenský přínos dotací. Víme, že kazí lidi a motivují je k obcházení pravidel, protože jejich dopad na čistý majetek žadatele, o který se nedělí, je opravdu silný finanční motiv. Dotace samozřejmě mají podporovat hlavně malé, začínající nebo pronikavě inovující firmy, ale v reálu jde často o věc výkladu. To se to pak šetří…
Otočka o sto osmdesát
Česko, dá-li bůh a poroste rychleji než průměr EU, dostane v příštím programovém období (2021 až 2027) z kohezních fondů asi naposled přisypáno. Pak přestaneme být „přáteli koheze“ (netto příjemci transferů z Bruselu). Proto by nás mělo setsakra zajímat, jestli peníze budou použity ve vztahu k žadatelům jako dotace, anebo jako „finanční nástroje“ (půjčky, různé formy záruk či kapitálového vstupu). Ty jsou návratné, byly by ve vysokém procentu případů splaceny nebo jinak uhrazeny a mohly by se znovu otočit.
Takto jednoduché to nakonec vlastně je: buď půjde o transfer z veřejného do soukromého, anebo půjde o půjčky či jiné instrumenty, které ale zůstávají aktivy veřejného sektoru. A když se hraje poslední runda, jak a čí to tedy bude, jde do tuhého.
Převzato z týdeníku Euro, Autor: Miroslav Zámečník
