Majitel tiskárny o stavu polygrafického průmyslu: Pořád věřím v papír

Jak vnímáte po roce pandemie stav polygrafického průmyslu v Česku? Časopisy vykázaly značné propady inzerce, knihkupectví byla zavřena i velké tiskárny měly značné problémy, některé silné značky zanikly…

Propady inzerce byly, ale z našeho portfolia zanikly myslím dva tituly. A v těch případech bylo evidentní, že příčinou není pandemie, ale nastavení těch titulů, jejich vedení a historické souvislosti, táhly si s sebou problémy už nějaký čas. Nutno říci, že nevidím detailně celý trh, knihy netiskneme, to je trochu jiný způsob práce, netiskneme noviny, jsme specializovaní na katalogy a časopisy. Ale třeba u knih jsem při zavřených knihkupectvích propady čekal větší, než o jakých se mluví. Takže z mého pohledu není dopad pandemie na trh, pokud jde o zakázky, v našem případě nijak devastující. Čímž nechci říct, že jsme nepocítili problémy, ale v tuto chvíli bych vlastně řekl, že je trh stabilní.

Samozřejmě, k čemu dochází, to je konsolidace trhu, silní, kteří investovali do technologií a jsou konkurenceschopní, pod sebe stahují slabé nebo alespoň jejich byznys. Ale to platí napříč segmenty, klienti chtějí stabilitu, budoucnost, rychlé a kvalitní služby a co nejnižší cenu. Co vidím jako možný problém je to, že české firmy na konsolidaci nejsou příliš připraveny. Jsme první generace firem, vnímáme to jinak než v zahraničí, kde jsou tiskárny podniky s historií dvou tří generací. I v zahraničí totiž probíhá stejná konsolidace trhu.

Platí, co platilo před dvaceti lety, že v Brně vytisknou totéž, co v Praze, jen o polovinu levněji?

Dnes to neplatí. On to byl důsledek především toho, jak se před mnoha lety trh rozdělil na ty, co na dotace dosáhnou, a na ty ostatní. Praha na dotace dosáhnout nemohla. A většina manažerů firem, kteří dostali dotace na investice, je v konečném důsledku rozdala svým zákazníkům v cenách. Jenže dnes už se s tím perou, protože dlouhodobě za tehdy nastavené ceny vyrábět nemohou.

Mě o tom přesvědčují i zákazníci, kteří od nás v průběhu času odešli za levnější cenou a v posledních letech se vracejí. Ty firmy, které šly cestou dotací a nízkých cen, totiž z mého pohledu peníze na investice rozdaly svým zákazníkům a tím ohromně zaspaly. To už se nedá dohnat. A nás to naopak přimělo k tomu, že jsme museli neustále optimalizovat, zlepšovat, zrychlovat a hledat každou rezervu. Stroje jsme inovovali v pětiletém cyklu, abychom v tom prostředí deformovaných cen obstáli, protože jsme za naši cenu museli vždycky nabídnout něco navíc.

Máte šanci si sáhnout na zahraniční zakázky?

Máme asi dvacet až třicet procent zakázek ze zahraničí. Jsme srovnatelní kvalitou i podmínkami, možná jsme o něco levnější, ale nijak výrazně. Problém je, že v naší branži je tlak na rychlost, a když započítáte čas na přepravu, můžete si sáhnout pro zakázky jen do okolních zemí. Protože dneska jedeme i v polygrafii, hlavně u časopisů, v podstatě just-in-time, běžné jsou dodávky do tří dnů. Nemluvě o tom, že se neustále zdražuje doprava. Knížkaři se ale dostanou do celé Evropy.

Just-in-time v polygrafii?

U časopisů v zásadě ano, máme opravdu maximálně tři dny na výrobu. Všichni do poslední chvíle čekají na inzerci, expedice je ale svatá. Proto máme v podstatě všechny stroje zdvojené, některé ztrojené. Nemůžeme si dovolit, že by něco vypadlo. V tom máme obrovskou výhodu, byli jsme nuceni v minulých letech, jak už jsem zmínil, masivně investovat a jsme schopni držet kvalitu i termíny dlouhodobě, i v nejsilnějších měsících.

To je schopen málokdo. A přitom máme i vysokou flexibilitu a variabilitu. Což nám dovoluje i nastavený servisní model, kdy všechny stroje jsou přes IoT online spojeny přímo s výrobci, kteří je mají pod neustálou kontrolou. A díky tomu, že takhle jedou všechny jejich stroje po světě, mají exkluzivní data z provozu, která využívají k prediktivní údržbě. Na pravidelnou údržbu jezdí v cyklech podle harmonogramu, ale když je problém, řeší ho okamžitě. Vlastně přesnější je říct, že ho obvykle řeší dřív, než nastane. Protože díky online kontrole oni vlastně vědí, že třeba některé díly jsou už namáhané za hranou. Dřív jsme se bránili vyměňovat díly dřív, než se pokazí, ale dnes si to neumím představit. Stroje jsou na to, aby jely.

Je český polygrafický průmysl srovnatelný se zahraničním?

Určitě technologicky, tiskárny, které tu jedou a investují, jsou plně srovnatelné. Investují do nejmodernějších technologií, kupuje se totéž, co v Německu nebo Rakousku. Trendem je samozřejmě plná automatizace, od prepressu až po expedici. Je to samozřejmý trend, co nejvíce omezit lidský faktor na všech stupních, kde to jen trochu jde, protože ten je obvykle problematický.

A nebylo to vždycky jednoduché, máme InSite, což je online systém kontroly plotrů, tedy tiskových dat. Vyvinul jej Kodak, ale nikdo s tím nechtěl moc dělat nejen u nás, ale ani ve světě. Máme už třetí verzi, první dvě vlastně moc nefungovaly. A konečně se dostáváme do doby, kdy si to zákazníci pochvalují, protože čas na finální schválení tiskových dat se dramaticky zkrátil, vše probíhá elektronicky, pohodlně, v prostředí webového prohlížeče.

A dnes, s technologiemi, které máme, bychom bez toho nemohli asi ani fungovat. Proto kdybych se chtěl pyšnit, řeknu, že některé tuzemské tiskárny zahraničí i předčí. My jsme v pandemickém roce zprovoznili unikátní tiskárnu japonské značky Komori a je to dnes jediná tiskárna svého druhu v Evropě i v Americe, tuším dvanáct jich je v provozu v Japonsku. Plně autonomní malá rotačka, která na výstupu rovnou falcuje archy. S dvacet let starými rotačkami v Evropě se nedá srovnat.

A tu si bez InSite systému neumím představit.

Polygrafie udělala v tomto tisíciletí ohromný skok kupředu…

Já bych řekl, že možná v posledním desetiletí. Máme tu zákazníky, co s námi jdou dvacet let. A srovnatelnou zakázku, kterou jsme tehdy vyráběli několik dní, dnes zvládneme za šest hodin. Máme archivované zakázkové knihy a z nich je to naprosto průkazné.

Dříve se hodně čekalo od digitálního tisku…

To mi přišlo už tehdy jako nafouknutá bublina a současnost mi, myslím, dává za pravdu. I my máme digitální divizi, ale je to minoritní podíl zakázek. Digitální svět je v polygrafii velmi omezený. Před lety se do toho sypaly peníze, dnes se stroje vrací, protože drobný merkantil se v posledním roce takřka nevyrábí. Digitální tiskárna je v principu velmi levná technologie, kterou si může pořídit skoro každý, ale její využití je velmi omezené.

Takže váš zbrojní arzenál dnes stojí na čem?

Jsme konzervativní. Když pominu Komori, je to výhradně Heidelberg, dva osmibarevné stroje, dva pětibarevné, jedna čtyřbarevka. První čtyři stroje jsou plně automatizované. Před dvěma lety jsme řešili další posílení, protože jsem vnímal, že trh se začíná konsolidovat. A zároveň je zřejmé, že náklady v našem segmentu jdou dolů, podle mě se ustálí někde mezi šesti a pětatřiceti tisíci výtisků.

Stopnul jsem tehdy úvahy o dalším plochém stroji, rozlétli jsme se do zahraničí a japonská rotačka s LED technologií nás doslova uhranula. Je to produkt přesně na ty náklady, o nichž mluvím. Založili jsme vývojové centrum a po roce a půl počítání, v prosinci 2019, jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, ačkoliv tady na to nejsou ani barvy. Začali jsme budovat novou halu, nechali jsme si postavit stroj a přišel březen 2020 a covid a nám spadla produkce skokem na polovinu. Tak to jsme tu seděli, hala nedostavěná, stroj objednaný, a říkali jsme si, co na něm asi budeme tisknout. Ale nevzdali jsme to, na dálku jsme testovali, protože do Japonska už jsme nemohli, i předávací testy jsme dělali na dálku, na evropských barvách a substrátech.

Na dálku jsme dělali i instalaci a zprovoznění stroje u nás, protože to zase nemohli Japonci sem. Užili jsme si, ale po třech měsících provozu je stroj v plné kondici a splňuje to, co jsme od něj očekávali. A práce je.

To jste v tom březnu neměl lehké spaní…

Já jsem věřil, že sice přišel propad, ale že to nemůže trvat věčně. Ani v roce 2008 jsme nehodili všechno přes palubu. A to jsem byl mladší, a přece jen trochu vyjukaný.

Pomohla vám ta zkušenost?

Mně osobně určitě. Dnes vím, co jsem tehdy nevěděl, že krize přicházejí, ale každá musí jednou skončit. Tentokrát jsme se hlavně snažili udržet lidi, neudělat tu chybu jako před lety, kdy jsme se s některými rozloučili, abychom udrželi cash flow. V loňském roce jsme dělali všechno proto, abychom udrželi každého. Přesto nezastírám, že v dubnu jsem měl nepříjemné pocity. Na druhou stranu, věděl jsem, že firma je zdravá, silná a že takových firem je tu jen pár. Kdo jiný by to měl přežít než zdravá a dobře vedená rodinná firma?

Zmínil jste, že základ vaší produkce jsou katalogy a časopisy. Jedna věc je vytisknout, druhá věc je ale finální úprava, řekl bych knihařina, aby ten produkt byl sexy. Jaké jsou ve vašem oboru trendy?

High end jsou luxusní časopisy, na drahých papírech, s 3D obálkami. To jsou ale malonákladové časopisy, velmi drahé. Na druhém pólu jsou vysokonákladové časopisy, na papírech s nízkou gramáží, ve vysokých nákladech. To jsou dva extrémy a přesně mezi nimi se obvykle pohybujeme my. Střední náklad, vysoká kvalita. Takže pokud jde o trendy, jsou takovým kompromisem mezi high endem a cenou – používají se ražby, slepotisky, různé druhy parciálních laků, lamino, rozjíždí se 3D UV lak, objevují se nové typy papíru. To všechno umíme. Ale žádné zvláštní výstřelky nevidím, maximálně Vogue si tu a tam něco dovolí. Vždycky je na konci důležitá jediná věc: kdo to zaplatí. A s inzercí bojují všichni.

Když se bavíme o výstřelcích, sahá i sem dnes automatizace, nebo potřebujete řemeslo, třeba kvalitní knihaře?

Ke všemu potřebujete dobré lidi. Práci odvedou stále sofistikovanější stroje, ale nemůžete k nim postavit nekvalifikovanou obsluhu.

Máte ji?

Snažíme se, ale je to těžké. Pro mě je vlastně překvapení, že ani v pandemické době lidi nejsou. I v areálu, kde sídlíme, firmy propouštěly řadu lidí, zkoušeli jsme je, bez úspěchu. Díky konci Europrintu jsme si od nich vytáhli nejšikovnější lidi, ale jinak situace není růžová.

Tiskařina netáhne?

Dnes netáhne žádná práce, zdá se mi…

Josef Středula k tomuto tématu na svém twitteru nedávno napsal, že je to tím, že chcete levnou a nevzdělanou pracovní sílu. Natvrdo, že platíte málo. A když zaplatíte více, bude lidí dost.

Já si to nemyslím. Máme jeden podnik v Praze, jeden v Milovicích, nijak to nerozlišujeme, mzdy jsou na stejné úrovni a nemyslím, že jsou malé. Pan Středula možná zapomíná, že mzdu neurčuje přání podnikatele, ale ekonomika podniku. Já nemůžu ceny šroubovat nahoru, aby měl tiskař třeba sto tisíc, protože to bych to mohl rovnou zavřít. A pak, u nás možná nejde ani tolik o mzdy, ale o charakter práce, jedeme sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodiny denně. A trojsměnný provoz už se dnes nenosí. Doufám, že se to změní, ale nevím, co by mělo nastat. V každém případě platí, že bez lidí ani s automatizovanými stroji nic nevyrobíme.

Když se zamyslím nad vaší produkcí, dlouhá léta investujete stamiliony do technologií, které produkují něco, o čem se ve vlnách takřka pravidelných tvrdí, že se to blíží svému konci…

Já papíru pořád věřím. Internet a počítač musí lidi jednou přestat bavit. Stejně jako nezanikly gramofonové desky, nezanikne papír. Když se díváte do počítače celý den v práci, nechcete do něj koukat ještě večer. Rok využíváme home office a už jsem slyšel hlasy, že zaniknou kanceláře. Podle mě je to nesmysl, lidé nechtějí být zavření doma, už chtějí pryč.

S papírem je to stejné, nechcete být zavřený ve virtuálním prostředí, chcete fyzický svět. Papír je fyzický svět. A že papír má pořád budoucnost, dokazuje fakt, že v loňském a letošním roce je boom dětských časopisů. Nefungují školky, nikam se nesmí a děti potřebujete zabavit. Internet nestačí, najednou objevujeme vystřihovánky, slepovačky a podobné hrátky skoro zapomenuté.

Vidíte podobný trend třeba u firemních časopisů nebo katalogů, což je vaše doména?

Také. Po roce 2008 katalogy nikdo nechtěl, po dvou letech se k nim vlastně všichni vrátili. Ano, přistupuje se k nim jinak než v minulosti, firmy už nechrlí desítky tisíc výtisků a nerozdávají je na každém kroku, ale tam, kde mají fungovat emoce, je prostě kvalitně vyrobený časopis nebo katalog internetem nenahraditelný. Podobné je to s knížkami. Říkalo se, že zaniknou. A dnes se tiskne mnohem více titulů než dříve. Zase, v menších nákladech, ale tiskne se. Totéž kalendáře, tiskneme nejvíc kalendářů v historii firmy. Jestli něco zanikne, mohly by to být noviny, informace s krátkým životem.

Ale jinak se o budoucnost příliš nebojím, naopak, skoro si myslím, že dnes, po roce pandemie, je budoucnost papíru zcela zřejmá, protože on je dotekem toho reálného světa, který jsme měli rádi a který se s covidem začal ztrácet. A nemyslím, že je to jen krátkodobá nostalgie, i řada průzkumů totiž prokazuje, že ve firemním komunikačním mixu papír jako médium roste. Firmy se vracejí k papíru v interní komunikaci, protože když totéž pošlou mailem nebo na intranet, většinou to nikdo nečte.

Takže ano, věřím papíru. Věřím naší firmě. Pořád si říkám, že i kdyby na tom byl papír s oblibou někdy v budoucnosti hůře, pořád tu jedna dvě tiskárny budou zapotřebí a něco se tisknout bude. A když budeme nejlepší…

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban