Máme práci i pro čtvrté tisíciletí, říká majitelka rodinné firmy Trustav

Ohlédnutí za rokem s pandemií i výhled do nejbližší budoucnosti s malou rodinnou českou firmou Trustav. V rozhovoru s majitelkou Janou Novákovou a s obchodním ředitelem Janem Syrovým.

Ilustrační foto

Máme za sebou rok, který jsme nečekali, na mnoha tvářích je vidět únava. Jak vy vnímáte současnou náladu, v týmu, u partnerů, investorů?

Jana Nováková (JN): Jsem bytostný optimista, přesto začínám být smutná. A to je stav, který moc neznám a je divný. Dokážu být naštvaná, umím se vztekat, ale to obvykle rychle přejde a jde se dál. Teď mě přepadají myšlenky typu Panebože, ať to takhle nejde dál… Nejcitelnější je, že lidé přestávají věřit, že mají opatření smysl. Nerozumí jim a rezignovali. Já si myslím, že jsme v jádru velmi ukázněný národ.

Před rokem jsme byli všichni zalezlí a měli strach. Strach opadl a dnes je základní pocit nedůvěra. Protože vidíme, že ať děláme, co děláme, stejně to k ničemu není. A ještě jeden pocit vnímám -opatření rozdělují segmenty. Mojí sestře nikdo nevysvětlí, proč její obchod s luxusními oděvy, kam za den přijdou maximálně čtyři lidé, musí být zavřený, když obchody, kde se točí stovky a tisíce lidí, jsou otevřené.

Mně nikdo nevysvětlí, proč nemůžu ke kadeřnici, která bude dodržovat ochranné prostředky a dezinfekci, a budeme tam samy dvě. Roste nevraživost mezi segmenty, takový ten pocit: proč já toto a oni jen toto? To je pro budoucnost zničující.

Jan Syrový (JS): U dodavatelů si začínáme zvykat na to, že pandemie ničí termíny. Takže si děláme zásoby třeba i na půl roku, což dříve bylo nemyslitelné.

Sklady nebyly potřeba, jelo se just in time…

JS: Právě. Teď zrovna nám dodavatel mosazných klik psal, že jsou v karanténě do konce března a že doufá v rozjezd výroby od dubna. Na to se nemůžete připravit jinak, než naplnit sklady.

JN: Naštěstí už od loňského jara jsme v tomhle obezřetní. Barvy jsme nakoupili do zásoby už v loňském roce a neustále stavy doplňujeme, včera nám přišlo za milion dřevo…

To účetnictví asi nevidí rádo…

JS: Hlavně to nevidí rád ten, kdo to platí. Cash flow se pohybuje úplně jinde, než jsme byli zvyklí.

JN: Na druhé straně, já jsem ekonom a při dnešních úrokových sazbách a inflaci se vlastně vyplatí nakupovat. Jako každá druhá firma pracujeme s provozním úvěrem, takže využíváme levných peněz. Vyplatí se to.

JS: Smlouvy jsou dost dlouhodobé a ceny jsou pevně dány. Když nakoupíme dráž, snižujeme si marži, převést vyšší ceny na vstupech na investora už nejde. Nebo možná jde, ale nepovažujeme to za slušné, nikdy jsme to nedělali a dělat to nebudeme.

Vnímáte možnost dočasného uzavření průmyslu jako cestu z krize? Export není vaše doména…

JN: Ale uzavření průmyslu by se týkalo všech. Osobně si to neumím představit, už jednu malou zkušenost máme, vloni na podzim nám na jedné stavbě řekli, že s ohledem na pandemii zastavují všechny externí dodavatele, že jim to doporučila hygiena a že máme přijít v březnu.

JS: A my měli vyrobená okna, nasmlouvané lešenáře, klempíře… Ti měli na březen už další nasmlouvané zakázky, protože to mají třeba na půl roku, rok dopředu. To jsou věci, které možná z ministerských kanceláří nejsou vidět, ale i postavit obyčejné lešení může být problém.

Není lešení?

JS: Lešení je, ale máte ho složené na zemi a není, kdo by ho postavil.

JN: Nebo není polystyren…

JS: To jsou detaily, které řešíme denně. Teď zrovna jsme řešili rébus návaznosti prací na stavbě. Datumově bychom měli být hotovi za tři měsíce, práce navazují. Projektant si usmyslel, že na podlahy chce zátěžový polystyren stopadesátku, ačkoliv standardně se dává stovka. A my jsme najednou zjistili, že stopadesátka není. Dostali bychom se do skluzu minimálně měsíc. A když nemáte podlahu, nemůžete nic.

Je to odraz pandemie, nebo to jsou jiné problémy?

JN: Před rokem se to nestávalo. Jenže dnes lítají prostorem karantény, firmy nestíhají vyrábět.

Do toho chybí zahraniční dělníci. Nás zrovna tenhle problém netrápí, protože zahraniční dělníky nevyužíváme, ale vidím kolem sebe firmy, které končí jen proto, že nemají lidi. Je to rozhodně citelný dopad pandemie.

JS: My chápeme, že je potřeba mít opatření, která omezí šíření viru, ale mnohdy to vypadá tak, že vláda si vůbec neuvědomuje, co dělá, nedomýšlí důsledky svých rozhodnutí. Naši řemeslníci na stavbách nemají žádné kantýny, stravují se normálně v restauracích.

Trustav

Trustav je malá pražská rodinná firma se zaměřuje na výrobu oken i dveří pro bytové domy, veřejné budovy i kulturní památky. Specializací firmy jsou právě rekonstrukce historických, památkově chráněných objektů včetně jednání s památkáři. Okna i dveře, včetně replik těch historických, vyrábí firma ve vlastní továrně v Děčíně.

Paní Jana Nováková získal řadu ocenění, mj. v roce 2019 získal cenu Výjimečná podnikatelka v rámci soutěže Ocenění českých podnikatelek.

Ty jsou teď zavřené, na stavbu si dovážkovou službu jen tak snadno nezavoláte, není tam ani prostor, kde se najíst. Když to přeženu, ti kluci už rok jedí z papíru. A mlčí, snaží se to zvládnout. Když továrnám zrušili závodní stravování, jak hlasitě se všichni ozvali.

JN: A vy se ptáte, jaká je nálada… A raději nemluvím o tom, jak rostou náklady.

To je ale téma posledních let a s pandemií asi příliš nesouvisí…

JN: Pokud bychom se bavili o běžných nákladech, tak máte pravdu. Ale my máme řadu nákladů, které s pandemií přímo souvisí. Respirátory FFP2 i FFP3, rukavice, testy… My jsme vlastně malá firma a jsme v tom minimálně za půl milionu. Kolik to musí stát velké firmy?

Stát nabízí kompenzace…

JN: Myslíte šedesát korun za test? My to po státu ani nechceme. To není gesto, nevyplatí se to, já už další papíry dělat nechci. Upřímně, za tu administrativu to ani nestojí, protože test nás stojí mnohem víc.

Nejen proto, že by byl dražší, což je. Ale spočítejte si doprovodné náklady. My testujeme poctivě, máme ověřovatele, všechno evidujeme, archivujeme. Otestování třinácti zaměstnanců a nutná administrativa zabere při jednom testování minimálně dvě hodiny práce jednoho člověka a minimálně půlhodinu každého testovaného. Jen na platech jsou to tisíce, přičtěte ztrátu za neproduktivní čas, protože v tom čase oni mohli něco vyrobit.

JS: Nemluvě o tom, že my už od loňského roku nakupujeme a rozdáváme vitaminy i doplňky stravy na posílení imunity.

JN: Snažím se být obezřetná, myslím, že je to jedna z mála věcí, která opravdu funguje. Zatím se ve firmě nákaze vyhýbáme. A přitom nejsme za plexisklem.

Jak se díváte do budoucnosti? Stavebnictví vykazuje mírný propad, experti se shodují, že dopravní stavby se možná krizi vyhnou, ale pozemnímu stavitelství žádnou extra růžovou budoucnost nevěští.

JN: V našem případě jsem stále optimista. Naší doménou jsou rekonstrukce. Navíc takové, které přinášejí kvalitu a přidanou hodnotu. Investoři si to uvědomují, a zvlášť v téhle době chtějí investovat do toho, co přinese úspory. Což je přesně výměna starých nefunkčních oken.

Jedna skupina vašich zákazníků jsou hotely. Nabízelo by se, že jejich majitelé využijí bezčasí právě k rekonstrukcím, ale nejsou spíše zdrženliví?

JS: Jak kteří. Máme klienta, který má dva hotely, jeden ještě před pandemií rekonstruoval, ale nestihl ho zkolaudovat. Druhý má měsíce vlastně zavřený, dochází tam denně jen ředitelka, která ho udržuje při životě, větrá, splachuje toalety, jen aby se hotel nevybydlel. S tím ještě dosáhne na nějaké kompenzace, s tím nezkolaudovaným ale ne.

Vydal se ze všech rezerv nákupem nemovitosti a rekonstrukcí, přitom musí platit úvěry. Ten patří do skupiny, která je opravdu na hraně přežití a do žádných investičních akcí se pouštět nebude. A pak máme jiného, který situace skutečně využil a pustil se do kompletní rekonstrukce.

JN: Průmysl není zavřený, díkybohu, a řada lidí žije s pocitem, že se ho pandemie teď už vlastně nijak nedotýká, ale to není pravda, dotýká se všech. Při jednání s investory je to zřejmé, skutečně je viditelná zdrženlivost, obavy z budoucnosti, nejistota. Nám paradoxně v některých případech i ta nejistota pomáhá. Možná nerozumím…

JN: Jedna věc v nejistotě je jistá, ceny jdou nahoru. A pokud chcete do budoucnosti hledět s optimismem a uchovat si nějaké vyhlídky na ni, budete jako majitel či investor uvažovat o tom, jak dnes snížit své zítřejší náklady. U staveb se mnohem více než kdy jindy začíná uvažovat o nákladech na životní cyklus.

Ilustrační foto

JS: Takže tlak na úspory není dán jen stále přísnější legislativou, ale také snahou ušetřit budoucí výdaje všude, kde to jde. A pokud dává majitelům smysl investovat a mají zdroje, pak investují.

JN: A funkční okna oproti nefunkčním třeba v případě hotelu, kde je na dvě stě oken, to už jsou peníze, které každý měsíc pocítíte. Stará okna mají UV třeba 5,8, my dáváme 1. To je dramatický rozdíl. S trochou nadsázky se dá říct, že v mnoha starých objektech jsou okna proto, aby dovnitř nepršelo, ale pokud jde o teplo, plní funkci asi stejně jako okna otevřená. Úspora na vytápění může přesáhnout i třicet procent.

JS: Dělali jsme školu a chodil za námi školník, že je to šílené, že tam, kde jsou okna hotová, pořád chodí a utahuje topení, nejprve z pětky na trojku, pak dokonce na dvojku. Úspory díky oknům jsou opravdu značné, v zimních měsících.

JN: Nemluvě o tom, že pokud se budeme bavit o stavbách v centru města, tak kvalitní funkční okna zvyšují výrazně i vnitřní komfort. Hluk je všudypřítomný. Dřív se mu nikdo nevěnoval, dnes je to jiné, hotel, škola i obyčejný bytový dům se mu chtějí bránit.

Když odmyslíme hotely, jak si stojí trh?

JN: Nejsme partneři developerů, protože tam jsou zpravidla eurookna. Tuhle část trhu tedy neznám detailně, ale z toho, co vidíme, se odvážím říct, že velké pozemní stavitelství problémy mít může. Ceny ve městech jsou vysoko, lidé hledají bydlení mimo města, spíše v rodinných domech. Já dojíždím denně šedesát kilometrů, Honza sto.

Pokud jde o náš trh, čekám oslabení na straně veřejných vlastníků, měst a obcí. U privátních investorů bude situace podobná jako v hotelovém segmentu. Investice musí dávat smysl a musí na ni být zdroje. Soukromí investoři ale podle údajů bank úspory mají. Nejistá budoucnost může být impulzem, který investice do úspor podpoří.

Mohou být takovým impulzem i dotace? Evropa razí cestu podpory energetických úspor…

JS: V našem případě na dotace příliš nespoléháme, respektive naši klienti je možná čerpají, ale obvykle ne na naše projekty. Zpravidla pracujeme na historických objektech v centrech měst a tam zateplování budovy, se kterým dotace počítají jako s nosným prvkem, nepřichází v úvahu.

JN: Co využíváme a vyjednáváme i našim zákazníkům, jsou památkové granty, které nejen Praha, ale i jiná města nabízejí.

JS: Náš trh je velmi úzký a velmi specifický. I díky tomu jsme, pokud jde o budoucnost, poměrně optimističtí. Dnes nahrazujeme nejčastěji okna z počátku dvacátého století, těch sto let je zpravidla hranice životnosti.

JN: Já říkám, máme práci i pro čtvrté tisíciletí.

No, to bych byl skeptický, to už v tom současném se okna budou normálně tisknout na 3D tiskárnách…

JN: Tomu moc nevěřím. Vím, schopnosti strojů a technologií jdou neuvěřitelně nahoru. Já jsem dokonce fanoušek technologií, po stavbách jsem běhala zaměřovat už v devadesátých letech s laserovým metrem, který tehdy stál asi dvacet tisíc. Ale tvrdím, že my firma pro Průmysl 4.0 asi nejsme.

Naší doménou jsou rekonstrukce. Navíc takové, které přinášejí kvalitu a přidanou hodnotu. Investoři si to uvědomují, a zvlášť v téhle době chtějí investovat do toho, co přinese úspory.

Malosériová výroba?

JS: Specifická výroba. Eurookna, to jsou plochy a čisté hrany. U nás je složitý reliéf, pokaždé jiný, protože děláme často repliky původních oken a každý truhlář v minulosti měl jiné nástroje.

JN: Navíc děláme pořád z borovice, to znamená větší nároky na nástroje, na jejich čištění, na ruční práci.

Má borovice oproti obvyklému smrku takové přednosti?

JN: Smrk se začal používat na okna po druhé světové válce, on sem vlastně nepatří, začal se vysazovat do výseků, protože rychle roste. Ale opravdu to není vhodné stavební dřevo na venkovní výplně. Pokud se bavíme o oknech, všechna předválečná jsou z borovice, modřínu nebo dubu. Jsem až urputná, ale ze smrku neděláme a dodržujeme technologie.

Jsou investoři ochotni si za to připlatit?

JS: Ti prozíraví ano.

JN: Já dělám okna teprve pár let, od pětadevadesátého roku. Ale když mám na jedné stavbě okna z roku 1928 a 1970, stejná technologie, v podstatě stejný design, jen jiné dřevo, a ta novější jsou v mnohem horším stavu, je to pro mě argument. Nevím, kdo by mě přesvědčil o opaku.

JS: Naše okna vydrží zase těch sto let jako okna zpočátku století.

JN: Ale pozor, česká mentalita je pod tlakem lenosti ochotná uvěřit, že existují bezúdržbová okna. Neexistují. Neznám nic bezúdržbového. Takže ano, vydrží sto let, když jim dáte tu minimální péči, kterou potřebují. Do kování přece musíte čas od času kápnout olej. Žádná doživotní záruka vám nepomůže. Ten termín mám obzvlášť ráda, jen se nikde nepíše, který život je tím měřítkem.

Borovicí jsme zamluvili ten Průmysl 4.0…

JS: Byli jsme v Německu u našeho dodavatele vyzkoušet robotický nástřik. Vyrobili jsme na to speciální okna, dali jsme do nich sto tisíc a obdivovali robota. Vše si naskenoval, nastříkal… Bylo to sice nesmírně poučné a zajímavé, ale trvalo to dlouho a výsledek byl nepřesvědčivý.

Člověk lepší robota?

JN: Zatím ano. Naše okna jsou tvarově složitá, mají nejrůznější žlábky a reliéfy a s tím si robot neporadil. Nehledě na tu produktivitu. To, co u nás kluci udělají za dvě hodiny, on dělal celý den. Pečlivě a pomalu, ale přesto výsledek byl takový, že by stejně na úplné finále musel přijít člověk. Takže zůstáváme závislí na lidské práci.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban




• Témata: Uspěli v podnikání
• Oblasti podnikání: Sklo
• Teritorium: Česká republika