Martin Pospíšil: Bráníme se plánu Ruska zpřísnit podmínky lokalizace

Jak se vyvíjí situace na složitém ruském trhu, zda se nám daří ochránit české investice a jak to vypadá s diverzifikací našeho vývozu, vysvětlil Exportu a podnikání ředitel odboru zahraničně-ekonomických politik I, Ministerstva průmyslu a obchodu.



Co je kromě sankcí podle vás aktuálně největší brzdou vzájemného obchodu mezi Českou republikou a Ruskem?
Především nelze zapomínat na skutečnost, že sankční opatření vyvolala na ruské straně reakci ve formě omezujících protiopatření. Mezi nejvýznamnější patří restrikce na dovoz potravin, podstatné omezení a ztížení přístupu k tendrům na dodávky státní až municipální úrovně.

Důležitou roli hraje i stav ruské ekonomiky. I když bylo v letech 2017 a 2018 překonáno období hospodářské recese, růst HDP není nadále nijak závratný – v roce 2018 představoval 1,6 procenta. A podle predikcí poroste ruská ekonomika ve střednědobém horizontu zřejmě pomaleji než průměr světového HDP.

I přes dlouhodobě deklarovanou podporu nesurovinového vývozu se tento cíl Rusku nedaří naplnit. K neřešeným strukturálním problémům je rovněž potřeba připočíst značnou volatilitu rublu a složitou legislativu v obchodní sféře a zejména nejasnosti při její aplikaci.

Jak se vzájemné vztahy na politické úrovni projevily v pozici tradičních českých firem, které do Ruska dlouhodobě vyvážely a slavily úspěchy?
Obchodně-ekonomické vztahy jsou nedílnou součástí celkových česko-ruských vztahů. O tom svědčí vaše formulace první otázky tohoto rozhovoru. Snahou Ministerstva průmyslu a obchodu je udržovat s našimi resortními kolegy pragmatický dialog, což se nám vcelku daří. Pravidelně zasedá česko-ruská mezivládní komise, naposledy letos na počátku března. Zároveň máme možnost působit ve vybraných regio­nech prostřednictvím regionálních pracovních skupin.

A pokud jde o konkrétní dopady na české firmy?
U tradičních českých exportérů je tomu obdobně jako u podniků, které se nově na trhu Ruska etablují. Některým se daří vyrovnávat se s novou situací lépe, některým hůře, jiné musely ruský trh opustit. Kromě subjektivní stránky kvality jejich podnikání jsou zde i objektivní příčiny. Pokud produkce firem spadá do sankcionované oblasti, a to z obou stran, musejí se producenti soustředit na jiný trh než ruský. Příkladem takového exportu jsou obráběcí a tvářecí stroje. Ty mají charakter tzv. zboží dvojího použití. Jejich vývoz je nyní velice složitý, ale na druhé straně jsou v důsledku toho přirozenými kandidáty na lokalizaci výroby. Tedy „krize jako příležitost“.

České firmy se snaží na ruský trh pronikat v segmentech produkce, které stojí mimo sankce, a navíc se jedná o inovativní produkty s vysokým podílem přidané hodnoty. Jako příklad lze uvést aktivity v oblasti civilního leteckého průmyslu, oblast nakládání s odpadem nebo technologie chytré infrastruktury.

V Rusku se malé a střední firmy ve srovnání se zeměmi EU podílejí na tvorbě domácího produktu asi jen čtvrtinou. Co je podle vás hlavní příčinou a co to pro tamní ekonomiku znamená?
Rusku se příliš nedaří restrukturalizace ekonomiky, což je podpořeno jeho komoditní závislostí. Navíc je zde tradiční snaha tvořit velké podniky holdingového typu. Při silném sklonu k etatismu je koncentrace do velkých výrobních celků objektivně podporována – nad ekonomikou je snadnější kontrola všeho druhu. Velké výrobní celky bez konkurence mají silný setrvačný efekt a malou motivaci pro inovativní chování. A to je pro rozvoj každé ekonomiky v konečném důsledku kontraproduktivní. Malé a střední podniky jsou přirozenými nositeli vývoje a pozitivních změn.

Rusista Jan Machonin před časem uvedl, že obchody s Ruskem jsou pro český stát i podnikatele riskantní, protože každá velká investice se může časem stát důvodem vydírání v krizové situaci nebo výhodou pro ruskou stranu. Měli bychom tedy podle něj ruské partnery pečlivě vybírat. Daří se nám to?
Již z mých předchozích odpovědí vyplynulo, že Rusko není trhem jednoduchým a přehledným. Podnikání na něm má svá ekonomická rizika, ale bylo by naivní nevidět též rizika jiného než ekonomického charakteru. Nicméně za účelem ochrany investic máme sjednanou příslušnou dohodu.

Například jsme zaznamenali určité tendence změn rámcových podmínek fungování v oblasti automobilového průmyslu – záměr ruské strany zpřísnit podmínky lokalizace pro další období od počátku roku 2020. Na ochranu producenta vyvíjíme úsilí při jednáních s naším resortním partnerem, tedy Ministerstvem průmyslu a obchodu Ruské federace. Výsledek snah nejen našich, ale i ostatních zemí EU na bilaterální, ale především společné multilaterální bázi, považuji za test přístupu ruské strany právě ve směru úvah pana Machonina.

Dlouhodobě se mluví o nutnosti diverzifikace exportního portfolia českých firem. Co se musí stát, aby se něco významnějšího změnilo? A je současný stav vlastně problém vzhledem k tomu, že země EU jsou prostě naši přirození partneři?
Závislost na obchodu s členskými státy EU je naprosto přirozená. Jde spíš o to, jaký má tento export charakter, jinými slovy, zda jsme subdodavatelé levných součástek pro Německo, nebo zda vyvážíme hotové výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Připomínám, že posun v dodavatelských řetězcích směrem na společný trh EU je jedním z cílů exportní strategie, který právě reaguje na problém nedostatečné diverzifikace. Domnívám se, že se tento cíl daří plnit.

Podíl vývozu do EU v posledních letech ve skutečnosti roste a v současnosti se pohybuje okolo 84 procent, což ponechává pro mimounijní diverzifikaci přibližně 16 procent. Rusko se na tomto ukazateli nyní podílí přibližně jednou osminou. V době před hospodářskou krizí to však byla takřka jedna čtvrtina. Z toho důvodu lze říci, že Rusko i nadále představuje jeden z klíčových trhů pro diverzifikaci exportu mimo EU.

Máte na starost obchodně-ekonomické vztahy a podporu exportu se zeměmi EU, Evropského sdružení volného obchodu, západního Balkánu a také se zeměmi východní Evropy a Střední Asie. Vidíte v některé z těchto oblastí větší potenciál pro vzájemný obchod, než jakého české firmy aktuálně dosahují?
Nemyslím si, že lze na vaši otázku odpovědět čistě z teritoriálního hlediska. Navíc pokud hovoříme o zkvalitnění českého exportu, je potenciál pro růst prakticky globální. Někdy se obchod zužuje na zboží, ale to neodpovídá dnešním možnostem. Obrovský potenciál růstu je v oblasti služeb a investic.

V obecné rovině nám jde o podporu konkrétních českých firem na konkrétních zahraničních trzích a je jedno, jestli chce exportér vyvážet do Francie nebo Gruzie, nebo jestli se jedná o malou firmu či o polostátní gigant. Naším úkolem je podpořit všechny, kdo o to mají zájem.

Martin Pospíšil

  • Ředitel odboru zahraničně-ekonomických politik I, Ministerstva průmyslu a obchodu, kde působí od roku 1994.
  • Během své kariéry pracoval jako diplomat zastupitelského úřadu Ministerstva zahraničních věcí ČR.
  • Vystudoval Právnickou fakultu UK.


Převzato z časopisu Export a podnikání, přílohy týdeníku Euro a měsíčníku Profit, vycházející ve spolupráci s agenturou CzechTrade a Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Autor článku: Martin Zika.
Rubrika časopisu na euro.cz

• Teritorium: Asie | Rusko | Zahraničí
• Témata: Zahraniční obchod
• Oblasti podnikání: Služby

Doporučujeme