Michal Štefl Z HK ČR: Stavební právo je zprávou o stavu společnosti

Co vám proběhne hlavou, když se řekne české stavebnictví, březen 2021?

Stavebnictví má řadu podoborů, každý z nich má šanci se vyvíjet nějak jinak. Cyklický vývoj ani pandemická krize se dnes stavebnictví, možná trochu paradoxně, zatím příliš netýká.

Finanční bariéry tu zatím nejsou, nešetří se jako v letech 2009 až 2011. Problémem jsou kapacity, především v dělnických profesích. Zvykli jsme si zaměstnávat spoustu pracovníků ze Slovenska, z Ukrajiny, z Balkánu… a to dnes skoro není možné, respektive je to velmi obtížné. Řada firem se tedy potýká s tím, že nejsou schopny plnit závazky v termínu. Vývoj na trhu pracovní síly zkrátka dnes příliš neodpovídá tomu, že jsme v Schengenu, ani dohodám, které máme se státy na jihovýchod od nás.

Takže žádná krize?

Na některé obory dopadá covid katastrofálně i přes veškerou státní podporu, jiné obory naopak rostou. Stavebnictví, myslím, zásadní problémy nezaznamenává. Především v oblasti dopravního stavitelství slibuje letošní rok být velmi zajímavý, Státní fond dopravní infrastruktury je připraven investovat rekordní částku sto třicet miliard korun.

Na druhé straně pozemní stavitelství je už v jiné situaci. Bytová výstavba – byť sazby hypoték jsou vstřícně nízké – je poznamenaná tím, že územní plány velkých měst jsou ve stadiu tvorby a developeři nejsou schopni připravovat nové projekty.

Pokud jde o firemní, respektive průmyslové firmy, řada z nich své investice omezuje či na čas odkládá. Opatrní budou i představitelé obcí, měst a krajů, takže průmyslové a pozemní stavitelství bude mít situaci určitě těžší. A pak je tu problém rekodifikace stavebního práva, která nejenže není v platnosti, ale není ani schválená, což je problém všech.

Jinými slovy, stavebnictví horší časy teprve čekají…

Tak jako v celé ekonomice budou obory, které na situaci vydělají. Dopravní stavby mohou plnit funkci hladových zdí Karla IV. či Rooseveltových dálnic, vypadá to, že to bude takový náš New Deal. Pozemní stavitelství se ale nejspíš s nějakými problémy setká.

Mohla by ty problémy umenšit konečně dotažená rekodifikace stavebního práva, která se ve sporech táhne už od roku 2017?

Určitě to může eliminovat negativní trendy v letech 2023 a dále. Tedy pokud se podaří novelu schválit v tomto volebním období. Přesto se nedomnívám, že by nějak výrazně ovlivnila letošní či příští rok. Rekodifikace stavebního práva je strategická záležitost a průtahy kolem ní také. Když se podíváme do Polska, do Německa, na Slovensko, do Rakouska, tak vidíme, že ve všech okolních zemích se staví rychleji, což platí dvakrát pro liniové stavby.

Důsledky vidíme v praxi. Vezměte si dálnici D1. Každý normální ministr v normální zemi by před pěti deseti lety nejprve vybudoval D35 z Hradce Králové do Olomouce, aby D1 odlehčil a třetinu dopravy odvedl jinam. Teprve potom by ji začal rekonstruovat. U nás to nešlo, protože kdybychom čekali, až bude D35 hotová, neměli bychom mezi Prahou a Brnem už po čem jezdit. To bylo jasné. Podívejte se na okruh kolem Prahy. To je možná nejvýznamnější dopravní stavba v zemi, a to říkám jako Brňák. Staví se desítky let a stále není. Přitom všichni víme, že okruh se stává okruhem, až když vede kolem dokola, jinak žádný efekt nepřináší.

Z mého pohledu je rekodifikace stavebního práva nikoliv zprávou o stavu českého stavebnictví a přípravného řízení, je to zpráva o stavu české společnosti. O co se jedná? U liniových staveb jsou tři skupiny, které brání rychlejší výstavbě. První jsou majitelé pozemků, kteří chtějí na rozvoji vydělat. Druhou jsou ekologičtí aktivisté, kteří mají představu, že ekonomický rozvoj je možný bez dopravních investic, a třetí jsou starostové obcí, kteří nechtějí sjezd z dálnice.

Tyto tři aktivistické skupiny dokáží být velmi čilé, podívejte se na D1 v Přerově, na spojení Brna s Vídní. To jsou problémy, které se léta nedaří vyřešit. Rekodifikace je odpovědí na otázku, zda Česká republika směřuje do Evropy, nebo bude dál přešlapovat na místě. Ta odpověď nepomůže této krizi, ale pomůže nám odpovědět na to, kudy chceme jít a kam chceme dojít.

V Česku zdomácnělo anglické Not in my Back Yard. A zdaleka nejde jen o stavebnictví…

Věřím, že rekodifikace může přinést jasnější pravidla. A také respekt k principu, že zájmy státu jsou nadřazeny zájmům kraje, ty zas zájmům města a ty zájmům osobním. Nechci tím říct, že zájmy jednotlivce bychom neměli hájit, ale má to své meze, jsou tu faktory, které je třeba hájit celostátně.

Totéž mi před časem řekl ředitel pražského magistrátního odboru památkové péče Jiří Skalický, který to vnímá jako reziduum nově nabyté svobody, kdy jsme před třiceti lety na piedestal jako nejvyšší hodnotu postavili soukromý zájem a až příliš odsunuli do pozadí zájem veřejný…

Změna je nutná, komplikovanost schvalovacích procesů je dnes taková, že v podstatě je zázrak, že se vůbec něco staví. Ta otázka, zda rozhodovací pravomoc má zůstat obci, nebo má být vyčleněna, je spíše sekundární. Podstata je v tom zkrátit procesy na rozumnou délku a snížit byrokracii natolik, aby si člověk, který si chce postavit rodinný domek, nemusel najímat čtyři experty na povolovací řízení.

Možná jsme to opravdu v devadesátých letech s prioritizací svobody individua přehnali a zájmy komunity se dnes musíme učit znovu respektovat. Proto chci i touto formou apelovat na poslance, aby rekodifikaci schválili. Protože kdy už, když ne teď?

Nepomohla by třeba bližší spolupráce Hospodářské komory se Svazem měst a obcí? Obecně přece platí, že spolupráce byznysové sféry a samosprávy je nutnou podmínkou rozvoje.

Vztahy mezi Komorou a Svazem určitě nejsou nijak napjaté nebo špatné. Do jisté míry i chápu, že hájí existenci obecních stavebních úřadů. Na druhou stranu, i dnes je to přenesená působnost státní správy. Vliv na to, co investoři budou v jejich obci činit, mít mají a budou. Takže ta nesmiřitelnost jejich postojů je pro mne osobně zvláštní. A ať se na mě nikdo nezlobí, vzbuzuje řadu otázek.

Proč zní developer v Česku trochu jako nadávka? Když příklad třeba Rakouska ukazuje, jak může být symbióza obcí a developerů pro municipality přínosná?

Začnu u sociálních bytů. V Rakousku se již od padesátých let systematicky této otázce věnují. My jsme se vydali cestou určitých příspěvků a dávek na bydlení, bytů se obce zbavily. Tady je začátek: přitáhnout obce k tématu sociálního nebo dostupného bydlení, ať již s pomocí developerů, nebo bez nich. Developer není nadávka, je to svým způsobem kouzelník, který dokáže projekt provést všemi plánovacími, administrativními, finančními i provozními úskalími a realizovat jej.

Dokáže spojit zájem svůj se zájmem obce. Samozřejmě se soustřeďují hlavně na velká města, kde je ovšem stavět složité už s ohledem na nehotové územní plány. A negativní emoce možná budí i vývoj cen. Když se v Praze narodíte a máte kde bydlet, je to fajn. Když si byt musíte koupit, je to při současných cenách sto tisíc korun za metr čtvereční a více pro většinu lidí nereálné. Přitom ceny stavebních prací nejsou v Praze oproti zbytku země dvojnásobné.

Jenže bytů je nedostatek…

… a ceny rostou, což máme developerům za zlé. Jenže oni jsou odpovědní svým akcionářům, jejich cílem je maximalizovat zisk. Nicméně debata mezi obcemi a developery o spolupráci má velký smysl právě pro obce a právě dnes, kdy je bytů nedostatek. Obce nejsou při nejlepší snaze – až na výjimky – schopny uspokojit poptávku ze svých investičních prostředků.

Trochu problém představuje skutečnost, že potřeba sociálních bytů je nejsilnější v relativně chudých krajích, víceméně to kopíruje oblast bývalých Sudet, kde ani po dvou třech generacích nezmizela negativa spojená s poválečným osidlováním. Komunita tu není tak stabilní, přilákat zájem investorů a developerů je složitější.

Ale stojí to určitě za pokus, protože stavět byty by mělo být z hlediska státní sociální politiky efektivnější než přispívat formou dávek obchodníkům s chudobou. Nehledě na to, že by to byl významný stimul právě pro pozemní stavitelství, které se opravdu bude potýkat nějaký čas s problémy.

Plusovým aspektem takových projektů je jejich dostupnost i pro menší, regionální firmy… Mimochodem, o zákonu o sociálním bydlení, respektive o celém programu, který by se věnoval nejen bydlení, ale i vzdělání, rekvalifikacím a pracovním příležitostem, jsem s paní ministryní Dostálovou mluvil již někdy v průběhu roku 2018. Od té doby spí?

Než připravíte projekty a než byty postavíte, uběhne tři až pět let. Není to rychlý efekt a volby jsou na čtyři roky. Problém není na Ministerstvu pro místní rozvoj. Myslím, že musíme zacílit na Ministerstvo práce a sociálních věcí a na Ministerstvo financí.

V našem světě neplatí jen zákon o zachování energie a zákon o zachování hmoty, ale zřejmě také zákon o zachování peněz. Když je chcete někde vydat, musíte je někde vzít. Možná by mohl dobře posloužit i Národní fond obnovy.

Pod vaši gesci spadá i oblast vědy a výzkumu. V současnosti se čeká na nové programy, které by přinesly investiční prostředky z evropských fondů. Jak vidíte budoucnost v této oblasti?

Šéfem naší sekce pro výzkum, vývoj a inovace je Libor Kraus, prezident Asociace výzkumných organizací. Už to je myslím jasný vzkaz, jaký význam této oblasti přikládáme. Není to jednoduché téma. Univerzity se věnují základnímu výzkumu a výsledky nemají určitě špatné. V devadesátých letech ovšem byly povětšinou zrušeny rezortní výzkumné ústavy, respektive část byla zrušena, část přešla na tržní systém, a to aplikovanému výzkumu úplně nepřálo. Ale situace se mění. Mám to štěstí, že žiju v Brně, které je v tomto ohledu přímo ukázkovým příkladem.

Skončila tu řada velkých podniků, které měly vlastní výzkum, ale začaly tu růst malé a střední podniky, v poslední době i start-upy, které žijí z toho, že je tu blízko mnoho špičkových univerzit. Aktivní tu byla i regionální hospodářská komora, která iniciovala vznik vědeckotechnického parku, jehož právě menší firmy využívají. Vzniklo tu tak podhoubí, které spojuje schopnosti akademické sféry se schopností privátního sektoru financovat výzkum.

A Brno není osamoceno, je tu samozřejmě Praha, ale také Plzeň, Liberec, Zlín, Ostrava, České Budějovice… Máme úspěchy v alternativní energetice, v nanotechnologiích, biotechnologiích, robotice a v dalších oborech. A Komoru to velmi zajímá, protože jsme přesvědčeni, že bez urychlení a zkrácení inovačních cyklů se česká ekonomika neobejde. Proto veškeré inovační snahy podporujeme. Pandemie do ekonomiky navíc vnesla nový pohled, ukazuje strategický význam některých oborů a upozorňuje na to, že původní myšlenka Evropy a Ameriky, že budeme jen bádat a zkoumat a špinavou výrobu necháme v Číně, nebyl úplně nejlepší nápad.

Dělba práce mezi světovými regiony je velké téma současnosti. Německo je bezesporu rádo, že má Česko za zády. Ale Česko nechce být jen fabrikou německých inženýrů. Takže celé to prostředí je v pohybu, věci se mění a vyvíjejí. Věda potřebuje komunikaci s praxí, jedno bez druhého nemá příliš smysl. Jako jeden z úkolů Komory vidím právě dialog mezi privátní a akademickou sférou, podporu aplikačního výzkumu a příspěvek ke zrychlení inovačních cyklů.

Z toho všeho, o čem jsme mluvili, co jste si vytkl před závorku jako své priority pro současné funkční období?

Každá sekce, která má moji záštitu, má svůj úkol, těch priorit jsme se v zásadě dotkli, proto jen stručné shrnutí. Ve stavebnictví je to rekodifikace stavebního práva, u dopravního stavitelství podpora vysokorychlostních tratí, u pozemního pak akcelerace tématu sociálního a dostupného bydlení, podpora bytové výstavby.

To se týká ostatně i sekce územního rozvoje, kde chci přispět k většímu zapojení developerů, které by bylo přidanou hodnotou i pro obce a města. V oblasti vědy a výzkumu chci určitě klást důraz na zkrácení inovačního cyklu u malých a středních firem.

A ještě je tu sekce životního prostředí, kde je bezesporu naším úkolem přispět k akceptaci ambiciózních cílů Evropské unie. Čeká nás konverze, která musí být tak rychlá, aby naplnila očekávání, ale zároveň tak citlivá, aby nepoškodila českou ekonomiku.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban