Nepotřebujeme ani tak podporu, jako jasné prostředí, říká předsedkyně Sekce kulturního a kreativního průmyslu HK ČR

Ministerstvo kultury představilo Strategií kulturních a kreativních průmyslů. Realizace této strategie může v blízké budoucnosti pozitivně změnit postavení kreativních odvětví v Česku. Doufá v to i Marie Fianová, předsedkyně Sekce kulturního a kreativního průmyslu HK ČR.

V čem vidíte přínos zmíněné strategie?

Ministerstvo v posledních několika letech konečně začalo brát vážně i komerčnější část kultury. Dnes dokonce v rámci ministerstva existuje oddělení, které se vysloveně věnuje kulturním a kreativním odvětvím. A úplně nejnovější informací je, že strategii vzala na konci srpna vláda na vědomí, a tedy začíná realizace, kterou popisují dvouleté akční plány. Celá strategie je na šest let, rozkročená poměrně velkoryse, my jako Hospodářská komora sledujeme určité užší výseče.

Je nějak tato linie zapojena do inovačních strategií?

Svým způsobem ano, ale jasnější to bude, až se znovu rozběhnou aktivity Národní inovační platformy, kde jsem také členem, tam jsme čekali, než proběhnou určitá schvalování. Zatím žádné konkrétní výstupy ale v rámci platformy nejsou. Co je dobré, že na kulturní a kreativní průmysly pamatuje i Národní plán obnovy.

Bavíme se ale o té části kultury, která je komerční a uživí se. Proč tedy potřebuje podporu?

Nepotřebujeme ani tak podporu, jako jasné prostředí. V drtivé většině případů si o žádné peníze neříkáme. My potřebujeme systémovou podporu. Vezměme jen oblast autorských práv, tady jsme evropským standardům skutečně vzdáleni, naše prostředí je tristní. Potřebujeme, aby společnost a jednotlivé instituce byly lépe srozuměny s tím, co bych označila jako životní cyklus kulturních a kreativních děl. Když někdo ukradne auto, nikdo nezpochybňuje, že je to krádež. Kolegové z hudebního průmyslu mají ale třeba rozjednaný spor z roku 2013, aktuálně se čeká na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Slyším hlasy, které říkají, že jsou v Česku desítky a možná stovky soudních sporů mnohem delších…

Určitě ano, problém je, že v oblasti porušování autorských práv nabíhají další ztráty neustále, dokud spor není jasně vyřešen a nejsou přijata adekvátní opatření. To se v případě většiny jiných soudních sporů asi neděje.

Můžete naznačit alespoň rámcové obrysy zmíněné strategie?

Zásadní je už to, že ministerstvo vzalo na vědomí, že existuje část kultury, která je zisková, a přitom ji nemáme vůbec zmapovanou. My poměrně dobře umíme popsat příspěvkovou část kultury, tam známe počty lidí, obraty, náklady… Ale odvětví, která těží z kreativity a kulturního dědictví, ta nijak popsána nejsou, čímž jsme trochu trpěli. Ta odvětví totiž jako by byla mimo systém – pro kulturu jsme příliš komerční, pro průmysl a obchod zase příliš kulturní. Ani pro jeden rezort nejsme příliš uchopitelní a nejsme jejich srdcová záležitost. Takže když potřebujeme něco řešit, je to složité. Ostatně, i to byl důvod, proč jsme před lety vstoupili do Hospodářské komory.

Jeden z prvních cílů jsme proto zaměřili na zmapování segmentu, abychom byli schopni říct, jak jsme velcí, jakým dílem se podílíme na HDP. A zmíněná strategie si právě toto klade za cíl, aby i stát věděl, co celý náš segment obnáší, aby měl data a uměl s nimi pracovat. Že to jde, ukazují paradoxně příklady z některých regionů, kde jsou v tomto směru o mnoho dál. Takovým regionem je třeba Zlínsko a jeho kulturní klastr, velmi daleko je Brno, rozjíždí se Ostrava, Plzeň, Olomouc… Typicky města, kde se kreativní obory vyučují na vysokých školách a propojení této sféry se sférou byznysovou tam vznikalo vlastně přirozeně.

A došli jste už k nějakým číslům?

To je právě to, zatím ne. Nejsou. Zkoušeli jsme nastavit ve spolupráci se společností Bisnode metodologii reportingu, ale vlastně neexistují nástroje. Teď začínáme spolupráci s Českým statistickým úřadem. Přes CZ-NACE, tedy kódy oborů a činností, je to zavádějící, protože firmy nejsou nijak motivovány k tomu, aby kódy byly aktuální. Stejně tak přes NACE kódy vlastně nezjistíte, jaké procento své činnosti například dopravní firma vykonává v souvislosti s kreativním či kulturním projektem. Polovinu může dělat pro průmysl, polovinu ale třeba pro filmaře v souvislosti s natáčením. A takových příkladů jsou desítky – řemesla, catering…

A ještě jeden faktor to komplikuje, my nejsme linka, u které jednoduše spočítáte vstupy a výstupy. V tradičním průmyslu celkem snadno určíte přidanou hodnotu, u nás je to složitější. Běžné logice se vzpíráme. V zahraničí to řeší různými koeficienty, my nic takového zatím nemáme. Jsme v mlze a jsme z toho důvodu poměrně přehlíženi, neumíme říct: „Dejte nám korunu, my vám vrátíme dvě.“

Čísla prostě nejsou…

Plus mínus znají čísla jednotlivé asociace, ale ty reprezentují především větší hráče, neumíme podchytit živnostníky, nedosáhneme do regionů. Proto je cílem mít taková data, abychom dokázali za celý segment vygenerovat tři čísla, kterými bychom se mohli srovnat s ostatními. Kolik zaměstnáváme lidí, jaký vyprodukujeme obrat a jaký je náš podíl na HDP. To je první z projektů, který si vezme svůj čas i náklady. Druhým jsou kreativní vouchery…

Které ale v mnoha městech už fungují…

Ano, je to skvělý příklad toho, co na regionální úrovni už úspěšně funguje. Pobídka, která menší a střední firmy vede k tomu, aby si objednávaly kreativní služby, protože část nákladů uhradí kraj či město. Tenhle regionální model chce využívat nyní i stát a k tomu bude patrně již příští rok na internetu existovat kreativní galerie, kde si firmy budou moci vybírat.

Přestože jsme si řekli, že nejde v první řadě o peníze, i komerční kultura podporu státu prostřednictvím grantů a dotací a fondů využívá. Jak hodnotíte tyto nástroje?

Mohu mluvit za Státní fond kinematografie, který funguje ve dvou rovinách, první jsou pobídky zahraničním produkcím, druhá podpora české tvorby. Ta první rovina asi nic zásadního řešit nepotřebuje, ale druhá rovina už neodpovídá realitě a transformace Státního fondu kinematografie je samostatnou komponentou Národního plánu obnovy. Fond by totiž již neměl podporovat pouze české filmové tvůrce, ale také ostatní české audiovizuální umělce, televizní projekty, hry i gamingový průmysl.

Když filmy, televize a hry, proč ne i literatura a hudba, proč ne celá šíře kulturního spektra? Nedával by smysl funkční Státní kulturní fond?

On existuje, ale asi není úplně funkční a Ministerstvo kultury by s ním asi chtělo hnout. Nejsem si ale jistá, že jeden široce rozkročený fond by byl efektivní. A vím, že kolegové z hudebního průmyslu se velmi snaží o vlastní fond.

Investice do kultury mají obvykle vedle přímého finančního zisku i jistou reputační hodnotu. Existuje nějaká studie, která by to dokázala nějak definovat? Kolik užitku přinese koruna investovaná do mezinárodně úspěšné kulturní aktivity?

Neexistuje, jde to samozřejmě ruku v ruce s těmi chybějícími čísly. Když se mě zeptáte za pět let, v nejhorším za deset, tak vám snad odpovím. V zahraničí jsou to poměrně konzistentní hodnoty. Multiplikační efekt se například v Rakousku pohybuje někde kolem hodnoty 1,7 až 1,8. Ale ani ten není schopen postihnout všechno, jen v zásadě říká, jakým násobkem se průměrně vrátí koruna investovaná do kultury. Jinými slovy, jsme jen u těch přímých a viditelných efektů. Ale už nikdo na světě nedokáže říct, kolik byznysových kontraktů by se bez kultury vůbec neuskutečnilo. Vždyť kultura je běžnou součástí byznysové diplomacie. Prezentuje určité hodnoty, ducha národa.

Ano, prezentace značky Czech Republic…

A beranidlo pro průmysl. To jsou ale věci, které nenapočítáte.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban




• Témata: Oborové statistiky
• Oblasti podnikání: Kreativní průmysly
• Teritorium: Česká republika