Obranný průmysl je rozhodujícím faktorem bezpečnosti naší země

To říká armádní generál ve výslužbě a bývalý náčelník generálního štábu Josef Bečvář, dnes předseda představenstva společnosti Zetor Defence, která potvrzuje, že české firmy mají armádě co nabídnout.

Překvapilo vás něco, když jste přešel po dlouhé kariéře v armádě do komerčního sektoru?

Překvapí vás spousta věcí, protože já jsem v armádě strávil celý svůj profesní život, celkem pětačtyřicet let. Začínal jsem na vojenském gymnáziu a končil jsem v šedesáti letech na pozici náčelníka generálního štábu. Na druhou stranu všechna překvapení civilního života byla spíš příjemná, takže mohu říci, že moje adaptace na nový profesní život proběhla velmi hladce a rychle.

V armádě jste se pohyboval dlouhá léta na vysokých postech, tři roky dokonce na tom úplně nejvyšším, v byznysu se opět pohybujete na vysokých manažerských pozicích. Je těžší řídit armádu, nebo byznys?

Určitě je těžší řídit armádu. Nechci komerční sféru nijak zlehčovat, ale míra odpovědnosti v armádě je nesrovnatelná. Máte nejen zodpovědnost za tisíce vojáků a občanských zaměstnanců, ale zároveň se musíte vyrovnávat s nároky prostředí, v němž se střetávají zájmy armádního rezortu, domácí i mezinárodní politiky, ale také se v něm odráží celkové nálady ve společnosti.

To jste mě překvapil, čekal jsem, že to budete vnímat obráceně, protože v armádě jsou tak nastavené procesy, že její řízení jde vlastně samospádem. Prostě o rozkazech se nediskutuje, musejí být splněny…

Souhlasím, že armádní procesy jsou nastaveny poměrně přesně, ale o nějakém samospádu řízení nemůže být ani řeč. Pořád musíte řešit nové situace a nečekané výzvy. Nejen že jako náčelník generální štábu podepíšete pár cvičení na území České republiky, musíte být také schopen vystupovat na nejrůznějších domácích i zahraničních fórech, aktivně působit ve vojenských výborech EU a NATO, kde máte vliv na řešení vojenských krizových situací v různých částech světa. Konkrétně v čase mého působení ve funkci náčelníka generálního štábu šlo například o Afghánistán, Mali a Irák. Jinými slovy, ty souvislosti jsou mnohem spletitější a složitější, vlivů je víc a tlak a odpovědnost jsou mnohem větší.

Před několika lety jsem měl možnost hovořit s izraelským velvyslancem, který zdůrazňoval roli armády v ekonomickém růstu své země, v mobilizaci a využití inovačního potenciálu. Právě díky armádě se ze země kibuců stal technologický lídr. Může mít podobnou roli také česká armáda?

Potěšující je, že konečně v Armádě České republiky dochází postupně k přezbrojení na nové zbraňové systémy, s nimiž souvisí i rozvoj nových operačních postupů. Kolegové, kteří přišli po mně, určitě po příkladu Izraele pošilhávají a udělají maximum pro to, aby naše armáda mohla být tím inovačním lídrem. Nicméně si musíme přiznat, že je rozdíl, když máte ve výzbroji armády poslední generaci nadzvukových letadel, než když používáte stále ještě leteckou a pozemní techniku z éry a produkce Sovětského svazu.

ExportMag.cz: Digitrony slaví comeback. Český startup uspěl s technickou stavebnicí

V současnosti zastupujete firmy, které o spolupráci s armádou stojí a mají co nabídnout, kromě toho jste do letošního května byl také jedním z představitelů Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. Kde má spolupráce české armády s českými firmami své limity?

Vzpomínám si na rok 2015, kdy jsem nastoupil na pozici náčelníka generálního štábu. Už rok předtím jsme poctivě pracovali na koncepci výstavby české armády do roku 2025. Na jedné z porad u tehdejšího ministra obrany, kde seděli všichni náčelníci a náměstci MO, jsem prosadil, aby se do této koncepce zapracoval i požadavek na nová bojová vozidla pěchoty. Pro mě bylo v té době nejdůležitější, že konečný materiál včetně mého požadavku vláda v prosinci 2015 schválila.

Schválená koncepce pak dávala legitimní důvod, aby došlo k postupnému navyšování finančních prostředků v rezortu MO. Je pochopitelné, legitimní a správné, že mí následovníci, generál Opata i generál Řehka, dělají v koncepci a realizačním harmonogramu korekce, ale hlavní vyzbrojovací projekty, ať už jde o vrtulníkové letectvo, tankové vojsko, nebo o bojová vozidla pěchoty, stále zůstávají hlavními pilíři budování Armády ČR na moderní technologické úrovni.

A že se některé projekty nedaří realizovat v původně předpokládaných termínech? Nechci se vymlouvat, ale najděte mi vyspělou demokratickou zemi, kde tyto obtíže neznají! Každá akvizice je totiž velmi složitým administrativním, legislativním a finančním procesem, navíc prakticky vždy probíhá na pozadí proměnlivého vnitropolitického prostředí, což všechno zpomaluje její realizaci. Vzpomínám například, s jakými peripetiemi se potýkala francouzská armáda při pořizování nových transportních letounů A400. A podobných případů bych mohl vyjmenovat mnohem víc…

Pokud se ptáte na podíl českých firem při modernizaci AČR, tak když vezmu do úvahy jednotlivé armádní projekty, jsem přesvědčen, že musí být bezpodmínečně větší. Schopnost zajistit obranu České republiky musíme nacházet především v kapacitách tuzemských továren. Vzpomeňte na nedávný příklad s ochrannými rouškami! V případě krize dá totiž kterýkoliv náš partner přednost vývoji, výrobě, servisu a opravám vlastní techniky před technikou cizího státu. Tak to prostě chodí.

I tady platí, že bližší košile než kabát. Přiznám se, že z jednostranné orientace na nákupy obranných systémů a technologií v zahraničí mám docela obavu. Ale to není jen otázka pro současné vedení rezortu, ale pro celou vládu. Ta rozhoduje o tom, kde se utratí peníze určené pro armádu. Já bych doporučoval, aby se utratily doma.

Kdo určuje technologický směr vývoje zbrojního průmyslu? Asi to nefunguje tak, že přijde náčelník generálního štábu za komerční firmou s tím, že potřebuje vyvinout konkrétní produkt a na vývoj je rok a tři sta milionů…

Tak to opravdu nefunguje. Potřeba musí vždy vzejít z vojenské, tedy zelené části, a je jedno, jestli jde o požadavek na polní lůžko nebo nadzvukový letoun. Pak následuje proces, v jehož rámci si nejprve armáda musí vyjasnit, jaký přesně produkt chce, aby obstál v příštích patnácti dvaceti letech, pak se musí dostat do plánovací dokumentace, a nakonec to nejdůležitější – musí se alokovat finanční prostředky. Nikdo nikdy nikde na světě nekoupil jen tak zčistajasna sto padesát bojových vozidel pěchoty. Nejdřív se musí připravit struktury jednotek, do nichž se nová technika implementuje, pak se sestavuje plán výcviku vojáků k její obsluze a zjišťují se požadavky na infrastrukturu ve vojenských posádkách. V neposlední řadě musíte mít zajištěný servis a pochopitelně také trvalé finanční krytí po dobu celého životního cyklu nové technologie. Takže taková akvizice se musí plánovat na několik let. Teprve když se tohle všechno připraví, projde to ještě mezirezortním řízením, a pokud je projekt schválen, je zaregistrován na Ministerstvu financí. A teprve když dospějeme do okamžiku, kdy jsou finanční prostředky projektu k dispozici, může Ministerstvo obrany vyhlásit výběrové řízení.

Jak jste to popsal, nějaký čas to trvá a touto formou může být připravován pouze projekt založený na známých, respektive dostupných technologiích… Neztrácí se v tom procesu právě akcent na inovace?

To si nemyslím. Armádní experti velmi bedlivě sledují vývoj zbraňových systémů v celém světě. Takže technologie, které jsou aktuálně k dispozici, dokonale známe a máme i velmi dobrou představu o budoucím vývoji v horizontu minimálně deseti let.

Mění nějak optiku technologického pohledu současná ruská agrese na Ukrajině?

Ještě není správný čas hodnotit ruskou agresi v celém kontextu, ale už nyní se objevují první fundované analýzy a věřím, že po ukončení té šílené války se všechna data důkladně vyhodnotí a armády na obou stranách dostanou velmi detailní informace o tom, co bylo dobře a co ne, které zbraně chyběly, které postupy nevedly k cíli, kde se objevily chyby v plánování atd. Zcela určitě na základě takových analýz dojde k nějakému posunu v teorii i praxi válečného umění.

Jedna věc je zcela zřejmá již nyní – ozbrojený konflikt na Ukrajině přesahuje úkoly, které alianční vojska a vojska zemí Evropské unie plnily v minulosti. To byly sice specifické, ale lokálně ohraničené činnosti. Toto je naprosto něco jiného, už jen z hlediska intenzity bojů, prostoru a délky linie dotyku, ale taky v dopadu na civilní obyvatelstvo.

Už několikrát jste zmínil bojová vozidla pěchoty. Možná není obecně známé, že na základech technologií Zetor vzniklo jedno takové vozidlo – Zetor Gerlach. A sklízí úspěchy, nedávno i na brněnském veletrhu IDET. Když to trochu nadsadím, jak došlo k tomu, že je z traktoru vojenská technika?

Zní to možná úsměvně, traktor to samozřejmě není, ale rolling chasis neboli pojízdný podvozek stojí skutečně na zkušenostech Zetoru. Ono je ve výsledku jedno, jestli jde o traktor, těžkou tahací techniku nebo bojové vozidlo, princip těchto vozidel je obdobný, všechna se pohybují v náročném terénu. Rolling chasis včetně nástavby vyvinula v roce 2018 společnost Zetor Engineering a musím říct, že je to unikátní a velmi povedený koncept, který dnes má již všechny potřebné certifikáty a v nástavbě také veškeré potřebné zbraňové, komunikační i navigační systémy.

Je to modulární vozidlo připravené k úpravám přesně podle požadavků koncového zákazníka. Tím by měla být některá z armád Severoatlantické aliance, protože Zetor Gerlach je postaven přesně podle norem a standardů NATO.

Je tedy konkurenceschopný v rámci armád NATO či evropských armád a budete s ním mířit i na zahraniční trhy?

Je plně konkurenceschopný, dnes jej prezentujeme u nás a v Polsku. Ale je potřeba si přiznat, že trh, pro který je určen, je velice konkurenční a také je silně zaplněn. Nicméně je potřeba to zkoušet. Když to nezkusíte, neuspějete.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban