Nařízení ovšem vyvolává silné reakce po celé Evropě – firmy, odborné svazy i státy upozorňují na jeho vysokou byrokratickou i finanční zátěž. Z řady států byly proti nařízení dokonce podány žaloby na Evropský soudní dvůr.

Česká republika dlouhodobě patří mezi lídry EU v oblasti recyklace a využití obalů. O tom, proč je podle odborníků nutné nové evropské nařízení revidovat, jaké dopady by mělo na české firmy a spotřebitele a proč by se měl princip subsidiarity evropského práva znovu respektovat, hovořil časopis Komora s Petrem Havelkou, výkonným ředitelem České asociace odpadového hospodářství.

Milan Hulínský: Pane řediteli, Hospodářská komora se dlouhodobě snaží snižovat byrokratickou zátěž podnikatelů. Máte s ní problémy i ve vašem odvětví? A jak hodnotíte aktivitu Hospodářské komory?

Petr Havelka: Její aktivita je racionální, objektivně potřebná a vítaná. Plně ji podporujeme, aktivně se do ní zapojujeme a jsme za ni vděční. V posledních letech skutečně dramaticky narostlo množství legislativy a povinností, a to i v našem oboru – tedy v nakládání s odpady, obaly a v oběhovém hospodářství. Nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech, známé jako PPWR, dopadá na obrovské množství firem, v podstatě na všechny, které své výrobky balí, ať už do spotřebitelských, nebo přepravních obalů, nebo je prodávají.

Konec skládkování a maximum recyklace. Vláda schválila Plán odpadového hospodářství

MH: Jaké konkrétní dopady toto nařízení pro firmy přinese?

PH: Odborníci z různých oblastí se shodují, že PPWR povede k výraznému nárůstu nákladů na obaly. To se samozřejmě promítne i do koncových cen zboží pro spotřebitele, včetně cen potravin. A přitom Česká republika dlouhodobě plní všechny cíle evropské legislativy v oblasti obalů. Dokonce se dlouhodobě umisťuje na předních příčkách ve srovnání s dalšími státy v EU. Platné cíle byly dosud stanovené směrnicí o obalech, nikoliv nařízením. Státy jejich zajištění tedy stanovily do národní legislativy a vynucovaly na své úrovni.

MH: To znamená, že český systém funguje dobře?

PH: Ano. Data Eurostatu ukazují, že Česká republika se dlouhodobě řadí mezi premianty EU. Pokud si vezmeme konkrétní oficiální čísla Ministerstva životního prostředí či autorizované obalové společnosti EKO‑KOM, tak recyklujeme 99 % odpadního papíru, 84 % skla, 91,9 % ocelových obalů a 71,4 % všech kovových obalů. U plastů jsme už v roce 2023 překročili cíle EU pro rok 2025 – dosahujeme více než 52% recyklace, což je jedno z nejvyšších čísel v celé Evropě. Tyto výsledky jsou objektivně výborné, ale samozřejmě stojí značné úsilí i peníze firem i občanů.

MH: Pokud máme takové výsledky, proč je potřeba nové nařízení? Z racionálního pohledu je asi obtížné hledat důvody pro další citelné zdražení obalů a povinností s nimi souvisejících a pro přechod z evropské směrnice na přímo platné nařízení…

PH: Ano, souhlasím, ale Evropská komise dospěla k názoru, že stávající systém ani s takovými výsledky není dostatečný. Proto prosadila, aby se evropské povinnosti nově ukládaly přímo podnikům, nikoli státům jako doposud. Státy nově nemají mít právo stanovovat povinnosti národní legislativou, ale musí přímo aplikovat tu evropskou. To v řadě případů velmi snižuje efektivitu funkčních a zavedených řešení a citelně to navyšuje náklady a ceny. Ve výsledku však zbytečně, a to je problém.

Nové nařízení zároveň přináší zákaz celé řady obalových materiálů, malých obalů na určité druhy zboží, včetně potravin, zavádí povinné procentuální kvóty na snižování množství obalů a povinné zavádění zálohování jednorázových nápojových obalů. Tyto zákazy a příkazy však často jdou proti jiným cílům evropské legislativy.

Například zákaz malých balení potravin jde evidentně proti cíli na snížení potravinového odpadu, povinné procentuální cíle na snížení obalů nejsou logické, protože například Němci nebo Dánové produkují na hlavu výrazně více obalů a naopak Češi mají celkovou produkci poměrně nízkou. Procentuálním snížením však Němci budou stále produkovat hodně obalů a Češi z té nízké budou výrazně dráž dosahovat ještě nižší produkce, protože už nyní produkujeme výrazně méně.

Pokud chtěli něčeho skutečně dosáhnout, mohli stanovit cíle v absolutní hodnotě, pak by to bylo férové a mohlo to mít i environmentální smysl. Takto nás to postihne výrazně více než některé jiné státy a životní prostředí se v reálu nijak nezlepší.

MH: To zní logicky. A zřejmě to bude znamenat nemalé náklady. Jaké budou finanční dopady?

PH: Podle odborníků z mnoha oborů, s nimiž jsme se bavili v České republice, od potravinářů přes obchodníky po recyklátory, půjde o dodatečné náklady v řádu miliard korun. A zaplatí je firmy a samozřejmě v největší míře lidé. Pojďme si uvést nějaký konkrétní příklad. Společnost Deloitte například spočítala, že zavedení povinného zálohování nápojových obalů vynucené v Polsku na řízením PPWR vyjde během 10 let na 44 miliard zlotých, tedy asi 250 miliard korun. A to jsou jen nápojové obaly, které lze samozřejmě sbírat i mnohonásobně levněji.

Pro srovnání cena za zálohování v Polsku odpovídá ceně jednoho jaderného bloku v Dukovanech, který by vyráběl elektřinu pro firmy a lidi dalších 40 let. Je tedy otázka, zda jsou řešení vynucená evropskou legislativou obhajitelná a zda jsou dobrou službou pro firmy a pro lidi. Vždy bychom měli vědět, co si za tak obrovské peníze kupujeme a zda je to skutečně nezbytné a pro lidi a firmy výhodné, nebo alespoň obhajitelné.

MH: Jsou nějaké konkrétní reakce i z jiných států v EU?

PH: Řada států měla a má k nařízení vážné výhrady. Rakousko nebo Malta nařízení PPWR vůbec nepodpořily, hlasitě to odmítly na jednání Rady Evropy. Z Německa, Itálie, Francie, České republiky i Rumunska už byly firmami podány žaloby k Evropskému soudnímu dvoru kvůli nezákonnosti některých ustanovení nařízení. To se dostává pod stále silnější tlak na výraznou revizi.

Sílí hlasy, že revize musí být skutečně zásadní. Problémů i vyvolaných nákladů je příliš mnoho a řada již pojmenovaných problémů z nařízení zatím ani nemá technické, či odborné řešení. U řady cílů šlo zřejmě spíše o prosazení ideologie než o dokladované a analyticky podložené legislativní požadavky. A to je skutečně jen velmi obtížně akceptovatelné.

MH: Jedním ze základních principů v EU je princip subsidiarity. Myslíte, že byl v případě tohoto nařízení dodržen?

PH: Víte, každá legislativa by měla respektovat tři základní aspekty, rovnováhu ekonomickou, environmentální a sociální. Když se podíváte na vynucené náklady zavádění povinného zálohování nápojových obalů v Polsku, odpovězte si sami, zda se toto podařilo.

A ke zmíněné subsidiaritě. Princip subsidiarity znamená, že Evropská unie má jednat pouze tehdy a jen v takové míře, pokud cíl zamýšlené akce nemohou uspokojivě dosáhnout samotné členské státy a lze jej lépe dosáhnout na úrovni EU. Tedy zjednodušeně: EU má řešit jen to, co je opravdu a prokazatelně efektivnější řešit společně, nikoli to, co zvládnou jednotlivé státy samy.

Už jsme si uvedli, jak Česká republika přes 20 let plní sama všechny platné cíle definované k obalům. Věřím, že v tomto směru prokazatelně nepotřebujeme nařízením vynucená, velmi nákladná evropská řešení, tzv. „jediná správná“. Stále silněji se ozývají hlasy, že by se celá agenda PPWR měla vrátit pod směrnici, aby si členské státy mohly samy zvolit cestu, jak zajistit na svém území sběr a recyklaci svých obalů.

Pro lepší představu sílících hlasů uveďme jeden konkrétní příklad. Polský Ústavní soud v tomto roce rozhodl, že Polsko by mělo mít poslední slovo v otázkách environmentální legislativy, pokud tato dopadá plošně a v citelné míře na jeho občany. Tedy evropská environmentální legislativa by měla v Polsku platit jen, pokud ji odsouhlasí polští zákonodárci.

MH: To, o čem hovoříme, je vážné, sdělují to stále častěji další a další firmy, svazy i asociace. Co s tím dál?

PH: Věřím, že nastane čas potřebné racionalizace míry povinností, byrokracie, administrativy a nákladů, které legislativa vyvolává. Jsem velice rád za aktivitu Hospodářské komory a prezidenta Zdeňka Zajíčka ve věci Antibyrokratického zákona a Blanické výzvy, které mají přispět k zásadním změnám v postoji k přípravě legislativy. Je to velmi důležité. U stávajících předpisů je třeba udělat analýzu povinností, to požaduje Hospodářská komora. Je třeba vyhodnotit faktický přínos jednotlivých povinností a na druhé straně náklady na jejich zavedení a udržování, a to na měřitelných parametrech. Povinnosti nepřínosné či neefektivní je třeba zrušit.

U každých nově zaváděných povinností bychom si měli jasně sdělit, co a kdy mají přinést, mělo by to být měřitelné, a pokud to nepřinesou, měly by být zrušeny. Není rozumné vláčet jako společnost za sebou aktuálně cca 14 000 platných předpisů, jak to v roce 2018 spočítala Akademie věd. S jistotou vám mohu sdělit, že je stejně nikdo nezná, a tedy nedodržuje, riskuje však za ně postihy. A to není fér. Měli bychom se systémově naučit ty nepotřebné povinnosti co nejdříve rušit. To vše samozřejmě platí i pro evropskou úroveň. Kde navíc musíme bedlivěji hlídat a vynucovat respekt pro zastřešující principy, jako například již komentovaný princip subsidiarity.

Ing. Petr Havelka

Studoval v Praze a v Dánsku. Po řadu let je výkonným ředitelem České asociace odpadového hospodářství (ČAOH) a nově také viceprezidentem Unie zaměstnavatelských svazů ČR (UZS ČR). V minulosti působil na České inspekci životního prostředí (ČIŽP) jako ředitel odboru odpadového hospodářství a náměstek ústředního ředitele Inspekce.

Je autorem mnoha odborných článků a členem řady odborných rad a komisí. Pod jeho vedením se ČAOH jako největší profesní svaz stala významným a velmi aktivním hlasem v oblasti recyklace a využití odpadů v ČR. Ve volném čase se věnuje rodině, četbě, cestování, moderní technice a včelaření.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Milan Hulínský