English version
Jejich význam pro naše životy bude čím dál větší, a to prakticky všude. U lékaře, v obchodech apod. S představiteli firmy, která se vývojem těchto digitálních person zabývá, jsme si povídali o tom, jak se jim to daří, také kde bude možné najít pro jejich digitální osoby uplatnění, k čemu všemu by mohly sloužit nebo proč by bylo dobré, abychom dokázali propojit péči o duševní zdraví se zábavou.
Obsah videa
Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.
- 02:19 – Digitální persony. Jak fungují, k čemu mohou být a kde je uplatnit
- 11:08 – Proč propojit péči o duševní zdraví se zábavou
- 15:20 – Vytvoříme si k digitálním lidem vztah?
- 18:27 – Jak sofistikované sociální dovednosti už digi persony PromethistAI mají
- 21:43 – Jak se trénuje umělá inteligence
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
Klára Lorencová vysvětluje, že se její firma snaží propojit dva cíle. „Na jedné straně jsme byli a stále jsme přesvědčeni, že používání umělé inteligence, resp. konverzační umělé inteligence, k tomu, abychom vytvářeli určité digitální nebo virtuální bytosti a umístili je do nejrůznějších rolí ve společnosti, má velký komerční potenciál. To byla jedna linka. A současně jsme si říkali, že bychom chtěli vetknout do jejich kompetencí něco, co bude víc než jenom přinášet peníze. Něco, co může mít i pozitivní sociální a společenský dopad,“ říká ředitelka PromethistAI. Oblast, na kterou se pak společnost zaměřila, se označuje anglickým pojmem wellbeing. Což se do češtiny překládá jako zdravý psychický životní styl, životní pohoda.
Digitální a virtuální lidé mohou mít podle Kláry Lorencové v budoucnu velké uplatnění v souvislosti pokračující digitální transformací, digitalizací a virtualizací světa. „Už dneska vidíme, že řada velkých firem si například vytváří svoje digitální a virtuální dvojčata ve virtuální realitě. Například fiktivní provozy, v nichž může testovat řadu technologií. Částečně se tak testují autonomní auta, doba reakce řidičů ve virtuální prostoru atd.,“ upozorňuje Klára Lorencová. To nám podle ní dává nové možnosti, ovšem to, co doposud chybí, jsou právě virtuální lidé.
Do budoucna se prý tento svět obohatí i o avatary, kteří už nebudou jenom fyzickými schránkami, ale budou mít za sebou mozek a duši, resp. budou schopni předstírat, že za sebou mozek a duši mají. „Můžeme si je představit jako digitální nebo virtuální obchodníky, také jako virtuální kouče, kteří budou učit obchodníky být lepšími obchodníky, nebo třeba jako digitální nebo virtuální asistenty terapeutů a jiných profesí,“ konstatuje podnikatelka.
A vysvětluje, že se společně se svými kolegy rozhodli vytvářet takové digitální persony, které budou mít vyšší úroveň sociálních dovedností. Přesněji řečeno, budou schopné předstírat, že mají vyšší úroveň sociálních dovedností. A budou postavené na know-how, které obnáší i určité psychologické, behaviorální a sociologické znalosti na jejich pozadí. „V takovém případě logicky mají být uplatněni zejména v situacích a v oblastech, ve kterých je určitá vyšší expozice z pohledu psychologického, behaviorálního a sociálního nezbytná.”
Klára Lorencová doplňuje, že PromethistAI vychází z toho, co nás jako společnost trápí a tam také vidí největší potenciál pro použití digitálních person. A to je v podstatě nulová efektivní prevence duševního zdraví. „Ta totiž v praxi znamená dělat a prožívat věci s větším uspokojením a pohodou. A pro nás je strašně těžké si představit, co to vlastně znamená. Naše digitální persony, nebo obecně digitální persony, by toto v budoucnu podle našeho názoru mohly velmi efektivně přinést do lidských životů, do lidské každodennosti.“
Firma PromethistAI vytvořila aplikaci Talk to Poppy, kterou v současnosti přejmenovává na Elysai. Ohlas na ni byl podle Kláry Lorencové pozitivní a z hlediska jejího využívání se potvrdilo to, že člověk je ochoten a připraven sdílet věci, které se týkají jeho duševní pohody a duševního stavu s umělou inteligencí. To byl hlavní účel aplikace. „Teď jsme v situaci, kdy máme dobrý pocit z toho, že jsme vytvořili nástroj, který je dobrým základem a dává nám prostor pro další rozvoj. Začínáme se proto zaměřovat na spolupráci se třetími stranami, což jsou především firmy v oblasti zábavního a herního průmyslu,” říká Klára Lorencová.
Důvodem je fakt, že předpokladem úspěchu při využití digitálních person v prevenci duševního zdraví je zajištění péče způsobem, který bude lidi bavit. „Proto je dobrý důvod použít persony k tomu, abychom hledali způsob, jak můžeme zábavu a péči provázat. My už se dnes máme o co opřít a umožňuje nám to začít integrovat prvky hernosti, tzv. gamifikaci, vizuální zábavnosti, přičemž nositeli tohoto know-how jsou bezesporu především firmy z oblasti herního a zábavního průmyslu, takže k těm určitě saháme,“ upřesňuje Klára Lorencová.
Firma také rozjíždí první pilotní projekty s partnery ze světa velkých korporací, jejichž představitelé si začínají uvědomovat, že duševní pohoda pracovníků je nepochybně jednou z důležitých hodnot, které se do budoucna budou rozvíjet. „A také se samozřejmě zaměřujeme na posílení vztahů s psychologickým odborným světem, protože z jejich strany vidíme větší a větší zájem. Tito lidé si totiž dnes uvědomují, že by bylo možné na tzv. velké škále dodávat do lidských životů něco, co jeden terapeut sám nedokáže,“ uzavírá ředitelka PromethistAI.
Martin Zika
Přepis rozhovoru Martina Ziky s Klárou Lorencovou a Jakubem Konrádem
K dalšímu rozhovoru jsme si pozvali Kláru Lorencovou a Jakuba Konráda ze společnosti PromethistAI. Ti si vsadili na to, že současná společnost nevyhnutelně směřuje k další virtualizaci či chcete-li digitalizaci. A součástí našeho přecházení do tohoto prostředí už jsou, a podle nich v mnohem větší míře budou, tzv. digitální osoby na bázi konverzační umělé inteligence, a to prakticky všude: v obchodech, u lékaře, ve škole i jinde.
Společnost PromethistAI se rozhodla tyto digitální persony vyvíjet, a to s velmi sofistikovanými sociálními dovednostmi a také třeba i sociálními bariérami. Svým uživatelům by podle nich měly pomáhat žít spokojeněji a smysluplněji. V rozhovoru si povídáme o tom, co mají digitální persony PromethistAI umět, jak mají fungovat a k čemu sloužit. Zda po nich existuje poptávka nebo jaké může být jejich působení a potenciální dopady. Bavíme se samozřejmě i o tom, v čem spočívá podstata fungování umělé inteligence, jak je možné zmíněné digitální osoby vytrénovat k tomu, aby fungovaly tak, jak potřebujeme.
Martin Zika: Klára Lorencová a Jakub Konrád ze společnosti PromethistAI, vítejte u nás.
Klára Lorencová: Dobrý den. Díky za pozvání.
Jakub Konrád: Dobrý den, díky.
MZ: Dobrý den. Vaše společnost se zabývá vývojem tzv. digitálních person na principu konverzační umělé inteligence. Na svém webu mimo jiné píšete, že chcete pomáhat lidem žít spokojeněji a smysluplněji. A to díky tomu, že vaše digitální persony s umělou inteligencí uživatelům pomůžou vyrovnávat se s každodenními obtížemi, jako jsou problémy ve vztazích, problémy na pracovišti nebo osamělost. A píšete, že nabídnou podporu pro budování a udržování zdravých vztahů, dosahování cílů, naplňování potenciálu atd. Zní to pořád tak trošku jako sci-fi asi pro spoustu lidí. Než vás poprosím o vysvětlení, jak tohle všechno může umělá inteligence zvládnout, tak se nejdřív zeptám, proč jste se vůbec vydali touto cestou? Proč se zabýváte vývojem digitálních person?
KL: Já myslím, že jsme se snažili spojit dva cíle nebo dva atributy. Na jedné straně jsme byli přesvědčeni a jsme přesvědčeni, že používání umělé inteligence, konverzační umělé inteligence, k tomu, abychom vytvářeli určité digitální nebo virtuální bytosti a umístili jsme je do nejrůznějších rolí ve společnosti, má velký komerční potenciál. To byla jedna linka. Ta druhá linka byla, že jsme si říkali, že bychom chtěli vetknout do jejich kompetencí něco, co bude víc než jenom přinášet peníze. Co může mít i pozitivní sociální a společenský dopad.
Přemýšleli jsme, analyzovali jsme a došli jsme k závěru, že ta oblast, ve které by mohli bezesporu něco takového přinést, je oblast, pro kterou se v angličtině používá pojem „wellbeing“. Asi je většině znám. Nemá asi úplně přesný překlad v češtině, ale bezesporu je to nějaká oblast zdravého psychického životního stylu, životní pohody. A to je něco, kde si myslíme, že můžou sehrát velkou roli. Takže propojování komerčního potenciálu a nějakého společenského dopadu. To je ten důvod, proč jsme se takto rozhodli.
MZ: Můžeme se teď zaměřit víc na ty digitální persony? Jak vlastně fungují? Když si představím, že vstoupím do nějakého virtuálního prostředí, kde navážu kontakt s tou personou, ta se mě ujme a teď začíná interakce v nějakém žádoucím směru? Je to tak?
JK: Dá se to tak říct, ale možná není potřeba to ani popisovat tak vznešeně. Tím virtuálním prostředím si můžeme představit například i telefon a nějakou aplikaci v telefonu. Ale samozřejmě může to být i virtuální ve smyslu virtuální reality, kde samozřejmě tato interakce se potom velice hodí i do celého paradigmatu virtuálního prostoru. A ve chvíli, kdy máte svůj telefon nebo ve chvíli, kdy už se nějakým způsobem navázal základní kontakt s tou personou, tak my o sobě tvrdíme, že jsme Voice First neboli, že nám v první řadě jde o tu komunikaci hlasovou. Protože si myslíme, že to je pro člověka přirozený způsob komunikace.
My jsme se hodně přizpůsobili tomu, co po nás chtějí ostatní technologie, a různým bariérám, které technologie mají. V dnešní době se už potenciál konverzační hlasové inteligence rozvinul natolik, že hlasová interakce s technologií dává smysl a je možné ji nějakým způsobem rozvíjet. A proto právě už ta persona, zosobnění člověka, je velice přirozená.
MZ: Co tedy v současné chvíli digitální osoby, digitální persony, umí? Čeho všeho jsou schopny?
KL: Já začnu pár slovy o tom, kde můžou digitální a virtuální lidé, nejenom ti naši, mít v budoucnu uplatnění. Většina z nás si dobře všímá pokračující digitální transformace, digitalizace a virtualizace světa. Není důvod si myslet, že skončí. Pravděpodobně bude pokračovat a rozvíjet se. Už dneska vidíme, že řada velkých firem si například vytváří svoje digitální a virtuální dvojčata ve virtuální realitě. Například fiktivní provozy, ve kterých může testovat řadu technologií. Autonomní auta se tak určitě částečně testují. Doba reakce řidičů všeho možného se může testovat ve virtuální prostoru. Dává nám to nové možnosti.
To, co tam doposud chybí, jsou virtuální lidé, digitální lidé a asi k tomu není důvod. Takže určitě můžeme počítat s tím, že do budoucna se tento svět obohatí i o avatary, kteří už nebudou jenom fyzickými schránkami, ale budou mít za sebou nějaký mozek a nějakou duši, tedy budou schopni předstírat, že za sebou mají nějaký mozek a nějakou duši. Určitě budou zastávat celou řadu rolí. Můžeme si je představit jako digitální nebo virtuální obchodníky nebo jako virtuální kouče, kteří budou učit obchodníky být lepšími obchodníky. Umíme si samozřejmě v nějakou chvíli vývoje představit, že půjde i o digitální nebo virtuální asistenty terapeutů a jiných profesí. To jsou všechno možnosti.
My jsme se museli rozhodnout, jakou cestou půjdeme, protože určitě není realistické si představit, že jednou technologií, jednou firmou uspokojíte celý trh. My jsme se rozhodli vytvářet takové digitální lidi, říkáme jim digitální persony, kteří mají a budou mít, řekněme, vyšší úroveň sociálních dovedností. Přesněji řečeno, budou schopni předstírat, že mají vyšší úroveň sociálních dovedností. A budou postaveni na know how, které v sobě obnáší i určité psychologické, behaviorální a sociologické know how na jejich pozadí. A potom samozřejmě logicky mají být uplatněni zejména v situacích a v oblastech, ve kterých je určitá vyšší expozice z pohledu psychologického, behaviorálního a sociálního nezbytná. To si asi umíme všichni představit, kde to tak může být.
My jsme se možná ještě nedostali k pohledu na to, co nás jako společnost opravdu trápí. A z toho se odvíjí to, kde vidíme největší potenciál jejich použití. My si myslíme, že to, co nás velice trápí, je, že neexistuje v podstatě žádná efektivní prevence duševního zdraví. Když si představíte, že vám někdo řekne třeba v rámci zdravého životního stylu „Měl bys jít běhat,“ nebo „Měl bys zdravě jíst,“ tak si oba umíme představit, co se tím asi myslí. Když vám někdo řekne „Měl by ses míň stresovat a měl by ses stát odolnějším,“ tak si možná ani jeden z nás úplně neumí představit, co tím myslí. A myslím si, že to je jeden z důvodů, proč vlastně neexistuje úplně efektivní prevence duševního zdraví, protože ona v praxi znamená dělat a prožívat věci s nějakým větším uspokojením a s větší pohodou. A to je pro nás někdy strašně těžké umět si představit, co to v praxi znamená.
Naše digitální persony, nebo obecně digitální persony, by toto v budoucnu podle našeho názoru mohly velmi efektivně přinést do lidských životů, do té lidské každodennosti. Předpokladem toho ovšem je, že dokážeme překonat dnešní pojetí rolí typu na jedné straně terapeut nebo psycholog, kouč nebo nějaká jiná autorita, o které se domnívám, že ví, jak na to. A na druhé straně někdo jako náš kamarád, u koho předpokládáme, že to neví a chová se nějakým způsobem intuitivně. Někdy možná dobře, někdy správně. A já mířím k tomu, že pokud chceme překonat tuhle bariéru a chceme umělé inteligenci nabídnout nějaká data, která by ukazovala, jak by mohl interagovat někdo, nějaká digitální persona, která je někde napůl cesty. To znamená, že umí být jako kamarád neformální, v některých momentech zábavná a přístupná 24 hodin denně. A na druhé straně někdo, kdo v sobě přece jenom má určité behaviorální, psychologické know how a umí zasáhnout a intervenovat. My musíme taková data vytvořit. Ona taková data neexistují, protože neexistují takové interakce.
MZ: Když se teď zaměříme na tu praktickou nebo každodenní stránku vaší firmy, zaměříme se na to, jak na tom PromethistAI je. Vy jste vytvořili aplikaci Talk to Poppy, kterou dneska přejmenováváte. Jaký na ni byl ohlas? Jaký z toho máte dojem?
KL: Ohlas byl pozitivní. Ano, máte pravdu, dneska ji přejmenováváme na „Elysai“. Z našeho pohledu se naplnilo to, co se mělo validovat, že člověk je ochoten a připraven sdílet věci, které se týkají jeho duševní pohody a duševního stavu s umělou inteligencí, se strojem, a to byl hlavní účel.
Vedle toho další účel bezesporu byl umožnit týmu, který se sestává v normálním světě ze zdánlivě nekompatibilních odborníků a disciplín. Na jedné straně z technických lidí a lidí, kteří jsou odborníci na umělou inteligenci, na druhé straně z lingvistů psychologů, aby dokázali spolupracovat, vytěžit tu spolupráci a věděli, k čemu míří a jak můžou pomoct té druhé straně překonávat problémy. To se z našeho pohledu také materializovalo.
Teď jsme v situaci, kdy máme docela dobrý pocit z toho, že máme nástroje, máme prototyp, který je dobrým základem a dává nám prostor pro další rozvoj. Odpichujeme se v tuto chvíli ke spolupráci s třetími stranami. Tu směřujeme ke spolupráci s firmami v oblasti zábavního a herního průmyslu. Ono to možná může znít zase jako…
MZ: To znamená, že vy jim budete třeba nabízet k využití vaše digitální osoby v jejich prostředí?
KL: To je jeden z elementů. Ten druhý je o tom, co oni můžou dát nám. Protože když hovoříme o doručování digitálních person a jejich roli v prevenci duševního zdraví, tak nedílnou součástí a předpokladem toho úspěchu je, že vy tomu člověku dodáte péči způsobem, který ho baví. A myslím si, že to je další aspekt překonávání. Když jsem hovořila o tom, že trošku překonáváme extrapolaci na jedné straně terapeutů a někoho, o koho pečují, a na druhé straně toho, jak vnímáme zábavu a herní průmysl jako něco do jisté míry negativního. Ale to není asi potřeba. Komenský taky spojoval školu s hrou a už ve starém Řecku měli chléb a hry. Takže si myslím, že je dobrý důvod použít persony k tomu, abychom se vraceli tímto směrem, abychom hledali způsob, jak můžeme zábavu a péči provázat.
V tuto chvíli jsme ve stavu, kdy už dobře zvládáme náš technologický základ. Už se máme o co opřít a umožňuje nám to začít integrovat prvky hernosti, tzv. gamifikaci, vizuální zábavnosti, na kterou jsme se dodneška nesoustředili, protože to je prostě jakási nadstavba a nositeli tohoto know how jsou především herní a zábavní průmysl. Takže k těm určitě saháme. Vedle toho začínáme první pilotní projekty s partnery ze světa velkých korporací, které si začínají uvědomovat, že duševní pohoda jejich lidí je určitě něčím dalším, nechci říct imperativem, ale je to jedna z hodnot, která se do budoucna bude rozvíjet. Takže i tam vidíme nějaké pilotní projekty. A pak je to samozřejmě určitě intenzifikace vztahů s psychologickým odborným světem, protože vidíme větší a větší zájem díky tomu, že si tito lidé dneska dokáží uvědomit, že by bylo možné na tzv. velké škále dodávat do lidských životů něco, co jeden terapeut sám nedokáže. Takže ve všech směrech vidíme cesty ke třetím stranám.
MZ: Lidé si budou muset vytvořit určitý vztah k digitálním lidem, aby k nim měli důvěru atd. Je to možné?
KL: Určitě budoucnost ukáže a digitální persony v praxi a digitální lidé v praxi ukáží, jaké to má hranice, co z toho psychologického, sociálního, interpersonálního, na co jsme zvyklí ve vztahu člověka ke člověku, je přenositelné úplně a co částečně. My máme dobré důvody věřit, jak na základě toho, co je dneska v teorii a v praxi popsáno, tak i na základě prvních vlastních výsledků, že to možné je a že to v řadě ohledů bude skutečně znamenat nový pohled na lidské potřeby.
Když se dnes podíváte zpátky třeba na Mickey Mouse a na filmové hrdiny a například na hrdiny ve hrách, tak i tam vidíme, že člověk je schopen vytvářet si určitý vztah k fiktivním hrdinům. Používá se pojem antropomorfní, to znamená, že máme tendenci přisuzovat lidské vlastnosti něčemu, co není lidské. A to jsme nemuseli čekat na digitální persony, abychom si to ověřili. Určitě se bude část toho přenášet do digitálních person a v některých ohledech půjdeme ještě dál.
Z těch prvních dat, která vidíme v rámci naší aplikace, která běží dnes celosvětově, a kdy vidíme první interakce našich digitálních person nebo první interakce našich prvních digitálních person s lidmi po celém světě, tak vidíme, že oni dávají najevo, že přicházejí právě proto, že přestože jsou obklopeni lidmi a mají spoustu kamarádů a kolegů atd., tak v některých ohledech je pro ně svět únavný. Klade na ně veliká očekávání, necítí se svobodně, cítí se být pod tlakem a dávají najevo, že ten důvod, proč jim koncept takové persony vyhovuje a proč je příjemně překvapuje, je, že je to prostor, kde očekávání nefungují tak jako v lidské společnosti a oni se nebojí negativní reakce.
Takže to jsou věci, ve kterých můžeme říct, že se na jednu stranu kombinuje tendence člověka vytvářet si určité vztahy, fungovat sociálně atd. Na druhé straně najít si v tom něco, co normální lidský vztah nabídnout nemůže, respektive toho možná nabízí moc. Protože my té lidské pozornosti v některých ohledech spojené s očekáváními prostě máme moc.
MZ: Vy jste tady několikrát zmínili, že digitální osoby by měly mít velmi sofistikované sociální dovednosti, protože jejich smyslem nebo cílem by mělo být pomáhat uživatelům. Jak to dnes vypadá? Jak daleko z hlediska tohoto cíle jste?
JK: Samozřejmě nejsme na konci. To je pořád proces a my se musíme snažit nějakým způsobem postupovat dál, ale myslím si, že jsme udělali poměrně velký kus práce. V dnešní době, kdy máme aplikaci, která běží všude po světě, kdy získáváme velké množství dat, a i z toho, jaká data získáváme z různých uživatelských průzkumů, tak vidíme, že základní sociální funkci ta persona plní. Ona má základní sociální dovednosti. Třeba když lidé chtějí a hledají v aplikaci kamaráda, tak se persona k tomu člověku opravdu chová jako kamarád. Ten člověk je s tím nějakým způsobem spokojený. Ale samozřejmě aby ta persona byla, dejme tomu, doopravdy digitální člověk, tak tam se ještě musíme na té cestě posunout dál.
KL: Jestli to můžu doplnit o jakési přirovnání k přibližně dvouletému dítěti a výchově dvouletého dítěte… My jsme si nejdřív museli vytvořit jakousi porodnici, ve které naše digitální persony budou vznikat. A nejenom digitální persony, ale i jakékoliv aplikace, které využívají konverzační umělé inteligence a tzv. Voice First, neboli využívají dovednosti strojů komunikovat s lidmi na bázi hlasu. A tato platforma je využitelná i třetími stranami. My ji dnes aktivně nenabízíme, ale jsou třetí strany, které ji využívají a tvoří na ní i některé aplikace a už i digitální persony, které dodávají svým klientům.
To je první krok a ten druhý ve vlastní aplikaci, která tedy směřuje na nějaký Consumer Market, vyvíjíme první persony, představujeme si, že jich bude mnohem víc, bude jich celá řada. Budou mít různé úlohy a budou se odlišovat i v těch dovednostech, které budou vykonávat. Budou zvládat, řekněme, větší hloubku a větší šířku konverzací a situací, které můžou nastat. To je pro nás asi nejdůležitější místo, kde skutečně živě můžeme vidět interakce z celého světa.
Můžeme se učit, můžeme posouvat jak kvalitu konverzační umělé inteligence samotné, tak řadu dalších aspektů. A je to bezesporu i prostor pro nějakou zpětnou vazbu, kterou dostávají naši psychologové, psychiatři atd. Z toho vyplývá řada zajímavého know how o tom, co lidé prožívají, jak by to mohli prožívat lépe a jak to doručit do jejich každodennosti.
MZ: Aby toto digitální lidé zvládali, tak vy je to musíte naučit. Vy jste o tom už před chvílí mluvila. Můžete se pokusit vysvětlit nějak zjednodušeně, pokud to lze, jak to učení probíhá?
JK: Já bych řekl, že obecně existují dva základní přístupy, když se bavíme o současné úrovni konverzační umělé inteligence. Za prvé co vy můžete udělat. Vy můžete vzít odborníky, kteří mají opravdu hlubokou znalost v oblasti, pro kterou se snažíte vytvářet jim nějakého chat bota nebo konverzačního agenta. Můžete s tím odborníkem spolupracovat a s ním můžete vytvořit scénář, který potom člověk na druhé straně bude s agentem procházet. Ten druhý je přístup, kde vezmete obrovské množství dat. Buď z dané oblasti, anebo takoví technologičtí giganti jako Google to dělají tak, že prostě jenom vezmou obrovské množství dat všude a natrénují něco, čemu se říká jazykový model. A ten jazykový model potom umí generovat v podstatě ekvivalent přirozené řeči. Vy mu něco řeknete a on nějakým způsobem odpoví.
Každý z těchto dvou přístupů má určité výhody a nevýhody. Ten první má problém s tím, že ve chvíli, kdy si vytvoříte velice kvalitní scénář, tak váš agent umí jenom ten scénář a nic jiného. V tom druhém váš agent umí všechno, ale všechno umí tak trochu a tím, jak umí všechno, tak strašně přeskakuje od jednoho k druhému. Často si třeba vymýšlí, není konzistentní sám se sebou. A ve chvíli, kdy se bavíme o tom, že chceme vytvořit digitální persony, které se opravdu budou chovat jako reální lidé, tak potřebujeme, aby měli obě dvě tyto dovednosti.
MZ: Takže se to musí kombinovat.
JK: Přesně tak. Musí se to kombinovat. Musí se vytvořit hybridní systém, který bude založený na jednak machine-learningových principech a zpracování velkého množství dat, ale zároveň bude založený na práci s odborníky a doménovými experty, kteří do toho mohou vnést i nějakou tu, dejme tomu, psychologickou složku, když se bavíme o duševním zdraví a wellbeingu.
MZ: Pokud se nepletu, tak součástí vašeho týmu tito odborníci jsou. Je to tak?
KL: Máte pravdu. Odborníci z oblasti psychologie a psychiatrie jsou jak součástí toho našeho „core“ týmu, to znamená toho základního týmu firmy, a také máme spolupracovníky externí. Můžu jmenovat třeba pana prof. Höschla, který je součástí skupiny našich poradců. V tuto chvíli začínáme velmi aktivně spolupracovat s panem prof. Jiřím Horáčkem, který vypadá, že pro nás bude velikým přínosem. Ale máme například i první spolupracovníky v Americe v oblasti psychologie a nějaké, řekněme, komunitní práce. Takže tento typ odborníků je pro nás úplně zásadní.
Nutno dodat, že i na základě toho, co říkal Kuba, jsme pořád umělá inteligence. Respektive máme firmu a technologii, která staví primárně na umělé inteligenci. A je důležité, abychom to know how, které nám tito odborníci zprostředkovávají, nebrali jako dogma. Protože samozřejmě výhoda a největší potenciál umělé inteligence v každém oboru spočívá v tom, že nikdo na světě nemá schopnost zpracovat takové množství zkušeností a nevidí takovou zkušenost jako umělá inteligence. Takže samozřejmě každý špičkový odborník je pro nás na jednu stranu nenahraditelný, na druhou stranu potřebujeme spolupracovat s lidmi, kteří dokážou připustit, že teoreticky mohou být překonána určitá expertní dogmata můžou být zkušeností, kterou vám zprostředkuje umělá inteligence na velkém vzorku. To jsou podmínky spolupráce. Potřebujeme lidi otevřené vizi umělé inteligence. Lidi, kteří chápou, jak to funguje, a jsou připraveni se nechat v některých ohledech překonat.
MZ: Když bych se to pokusil zjednodušeně shrnout. Jestli to správně chápu, tak podstatou učení digitálních osob je to, že je vybavíte dostatečným množstvím dat, respektive jakýchsi opakujících se schémat, tak, aby měly zásobu a při řešení konkrétních situací z čeho vybírat, a aby uměly vybrat tu správnou variantu. Dá se to takto zjednodušeně říct?
JK: Je velice obecný princip strojového učení. Vy tomu systému, té neuronové síti dat, dáte určité množství dat, ona ta data nějakým způsobem zpracovává podle parametrů a cílů, které jí zadáte, a výsledkem je už hotová naučená neuronová síť. Podle toho, co jste chtěl naučit, by se měla chovat. To je jeden ze základních principů, který používáme. Ale my, jak jsem říkal, kombinujeme tento přístup s hybridním způsobem. To znamená, že jednak máme scénáře, které jsou připravené přímo těmi klíčovými odborníky, jednak máme scénáře, které jsou více založené právě na neuronových sítích a na generativním přístupu a snažíme se to nějakým způsobem spojit dohromady.
MZ: Díky za rozhovor.
KL: Děkujeme za pozvání.
JK: Děkujeme.
