English version
Poslechněte si druhý díl rozhovoru s Radimem Koštialem, exportním ředitelem společnosti a také jejím ředitelem pro Velkou Británii o tom, co všechno obnáší být jednou z nejlepších firem na nesmírně konkurenčním a otevřeném britském trhu. V prvním dílu rozhovoru se dozvíte, jak její byznys ovlivnil odchod Velké Británie z Evropské unie.
Obsah videa
Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.
- 01:03 Byznys s lehkými obvodovými plášti
- 02:00 Představení rodinné firmy Sipral: Přes 200 zaměstnanců, většinu produkce vyváží do UK
- 04:06 Jak uspět na náročném britském trhu a co s sebou přináší konkurenční boj s nejlepšími
- 11:30 Unikátní zakázka: ikonická obří spalovna v centru Kodaně, na které se dá mj. lyžovat
- 15:40 Faktory úspěchu: technická kreativita a snaha stále vymýšlet nové postupy
- 18:07 Jak si zajistit dostatek technicky kvalifikovaných pracovních sil
- 19:30 Aktuální problém rostoucích nákladů a současně klesajících cen na trhu
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
Rodinná firma Sipral v roce 2021 oslavila 30 let. Zabývá se výrobou lehkých obvodových plášťů na bázi především skla a lehkých kovů. Dělá prosklené fasády, kterým se říká modulové. To znamená, že se skládají z panelů, které se vyrábějí v továrně, a na stavbě se potom jenom zavěšují na skelet budovy.
Majitelem firmy je Leopold Bareš, který spolu s týmem tuto firmu vybudoval. V současné době má společnost zhruba 240 zaměstnanců a to jak v Čechách, tak v Anglii. Obratově se pohybuje okolo 1,2 až 1,5 miliardy korun. Export tvoří 80 až 90 procent.
V posledních letech drtivou většinu obratu realizuje firma Sipral ve Velké Británii. „Máme samozřejmě svou historii velmi zajímavých a úspěšných projektů třeba ve Francii, v Dánsku i v jiných zemích, ale v současné době je to pouze Velká Británie,“ vysvětluje Radim Koštial.
A dodává: „Ono je to částečně dáno i tím, že ve Velké Británii v podstatě neexistuje středně velká nebo velká fasádní firma. To znamená, že všechny ty práce na středních a velkých projektech jsou takřka výhradně dělány firmami, které jsou z Evropy, Turecka nebo Číny. Otevřenost toho trhu a obchodních vztahů je v tomhle ohledu naprosto báječná,“ říká Radim Koštial.
Na druhou stranu dělat byznys v Británii jednoduché není: „Díky tomu, že se Sipral dostal do tzv. Tier 1, tedy do špičky fasádních firem na britském trhu, tak to s sebou nese to, že děláte projekty i s velkými klienty, velkými developery, a s velkými stavebními firmami z kategorie Tier 1, maximálně Tier 2. Ty mají neskutečné, tzv. komerční nároky. To prostředí je velice smluvně náročné a často je to tuhý boj.“
Mezi architekty máme stále dobré jméno
Stavby, které Sipral ve Francii realizoval, byly takřka výhradně stavby atypické, stavby s vysokou přidanou hodnotou a velkou mírou technické kreativity. Dvěma posledními realizovanými projkety v Paříži byl atypický obvodový plášť U Areny v Nanterre, v La Défense v Paříži, což je primárně ragbyový stadion, ale je to multifunkční aréna, a hlavně projekt Nadace Louise Vuittona s architektem Frankem Gehrym.
„Díky té historii realizací stále máme dobré jméno mezi architekty. Čas od času se k nám dostávají pozvánky do tendrů do Paříže. Teď zrovna jsme tendrovali další projekt pro Louise Vuittona. Nebyla to fasáda, byly to interiérové dekorativní stěny. V současné době začínáme tendr na jeden velmi prestižní a velký projekt v Paříži,“ říká Radim Koštial.
Firma Sipral se podílela také na spalovně Amager Bakke v dánské Kodani. Je to obrovská spalovna uprostřed města, která ročně spálí okolo 400 000 tun odpadu. Její unikátnost spočívá v tom, že na její střeše vznikla sjezdovka, lezecká stěna atd.
Koncept fasády od dánských architektů a od konzultantů, byl původně navržen úplně jinak. „Opticky měla vypadat plus mínus stejně, ale způsob tvorby té fasády měl být tvořen až na stavbě. Nám se podařilo přesvědčit architekty k tomu, abychom i zde maximálně prefabrikovali, aby ta fasáda byla namontovaná ve dvou krocích. Prvním krokem bylo zavěšení obrovských modulů. Větší panely, které byly široké deset metrů, byly nejdříve zavěšeny na stavbu a ty takzvané bricky, což jsou plastické, obrovské 3D hliníkové kastlíky se zavěšovaly až ve druhém kroku,“ říká Radim Koštial.
„O Amager Bakke se hodně mluví, protože se z toho projektu stala dost ikonická stavba. Myslím si, že je to jeden z velice důležitých projektů architektů ze studia BIG (Bjarke Ingels Group). A my jsme se dostali do tendru přes kontakty,“ uzavírá Radim Koštial.
Přepis rozhovoru Martina Ziky s Radimem Koštialem
Jednoduché je to v tom, že jak jsem zmínil, Británie je nesmírně otevřená. Na druhou stranu dělat byznys v Británii jednoduché není. Díky tomu, že se Sipral dostal na britském fasádním trhu v takové neoficiální klasifikaci do takzvaného Tier 1, tak to s sebou nese to, že děláte projekty s velkými klienty, kteří mají neskutečné, tzv. komerční nároky.
Martin Zika: Ve studiu Exportního zrcadla dnes vítám Radima Koštiala, exportního ředitele společnosti Sipral a zároveň ředitele britské pobočky téhle firmy. Pane Koštiale, dobrý den.
Radim Koštial: Dobrý den.
MZ: Společnost Sipral se zabývá výrobou obvodových plášťů na bázi především skla a lehkých kovů. Mohl byste nám úvodem vysvětlit, co se přesně pod spojením obvodové pláště skrývá? Co přesně děláte?
RK: Ono úplně správně se tomu říká lehké obvodové pláště a v podstatě, když bych to měl nazvat jednoduše, aby tomu rozuměl opravdu každý, tak bych to nazval prosklenými fasádami. To znamená, že neděláme stavařinu. Pokud děláme fasády, tak rozhodně beton, cihla, omítky a podobně nejsou naše doména. To neděláme. Děláme prosklené fasády, kterým se říká modulové. To znamená, že se skládají z panelů, které se vyrábějí v továrně, a na stavbě se potom jenom zavěšují na skelet budovy. Velice zkráceně řečeno.
MZ: Ještě vás poprosím o nějaké podrobnější informace o firmě, ať víme, o jakou firmu se vlastně jedná z hlediska třeba počtu zaměstnanců, výše obratu. Určitě nás zajímá i podíl exportu na celkové vaší produkci, a i v jakých zahraničních zemích působíte.
RK: Sipral letos slaví 30 let. Jsme rodinná firma, máme jednoho majitele, Leopolda Bareše, který spolu s týmem tuto firmu vybudoval. V současné době máme zhruba 240 zaměstnanců. Zaměstnance máme jak v Čechách, tak v Anglii, v Londýně. A pokud se týče podílu exportu, na který jste se ptal, to je zajímavá otázka. Obratově se pohybuje okolo 1,2 až 1,5 miliardy korun v přepočtu. A pokud se týče rozložení našeho byznysu geograficky, tak export se nám ročně, v závislosti na konkrétním roku, pohybuje někde mezi 80 až 90 plus procenty.
V současné době v posledních letech, drtivou většinu našeho obratu realizujeme ve Velké Británii. Máme samozřejmě svou historii velmi zajímavých a úspěšných projektů třeba ve Francii, v Dánsku a v jiných zemích, ale v současné době je to pouze Velká Británie. Chceme se znovu vrátit do zemí, kde máme nějakou úspěšnou historii za sebou a znovu se na tom trhu etablovat, trošku více rozložit geograficky.
MZ: Čím to je, že drtivá část vaší produkce směřuje právě do Británie?
RK: Británie vlastně stále i po brexitu a s mírným poklesem i během covidu, je pořád stavební trh, který velice roste. V posledních letech v Británii trošku dochází k postupnému útlumu typu staveb, kterým se říká commercial, což jsou převážně třeba stavby kancelářských budov a podobně. Trh s kancelářskými budovami je kontinuálně v poklesu, nicméně residential market, to znamená stavby bytových komplexů a bytových věží apod., tak stále roste. Británie je velký a otevřený trh, což samozřejmě s sebou nese kontinuální příliv našich konkurentů z dalších zemí Evropy i mimo Evropu. Takže zatím stále ještě je v Británii boom toho stavebního trhu.
MZ: A obecně, jaké to je podnikat v Británii? Protože sám, jak jste zmínil, ta konkurence tam je opravdu tvrdá, tak to asi není úplně jednoduché. Co vám tam pomáhá uspět?
RK: To je těžká otázka. Podnikání v Británii na jednu stranu je jednoduché a na druhou stranu není. Jednoduché je to v tom, že jak jsem zmínil, Británie je nesmírně otevřená. Dovedete si představit evropské země, kde uspět nebo získat zakázku, je těžší. Například ve Francii je ten trh poměrně, nechci říct ochranářský, ale ta preference domácích firem je tam znatelná.
Tak tenhle přístup v Británii neexistuje. Ono je to částečně dáno i tím, že ve Velké Británii v podstatě neexistuje středně velká nebo velká fasádní firma. To znamená, že všechny ty práce na středních a velkých projektech jsou takřka výhradně dělány firmami, které jsou z Evropy, Turecka nebo Číny. Otevřenost toho trhu a obchodních vztahů je v tomhle ohledu naprosto báječná.
Na druhou stranu dělat byznys v Británii jednoduché není. Díky tomu, že se Sipral, v takové neoficiální klasifikaci, dostal do tzv. Tier 1, tedy do špičky fasádních firem na britském trhu, tak to s sebou nese to, že děláte projekty i s velkými klienty, velkými developery, a s velkými stavebními firmami z kategorie Tier 1, maximálně Tier 2. Ty mají neskutečné, tzv. komerční nároky, což jsou zkráceně řečeno smluvní nároky. To prostředí tam je velice smluvně náročné a často je to tuhý boj.
MZ: Mohl byste třeba uvést nějaký příklad toho, o čem jste teď mluvil, ve srovnání s jinými trhy, kde to takhle náročné není?
RK: Pro nás ideální, a to se týká i Británie, byly časy, kdy o projektech, o každodenní realitě na stavbě vůbec jako v progresu toho projektu, naší dodávky a prací na stavbě rozhodovali především odborníci, to znamená technici, side manažeři a podobně. Dneska čím dál víc o dennodenních věcech a aktivitách rozhodují lidé, kteří jsou z takzvaných commercial oddělení. To jsou především smluvní záležitosti, aby vše bylo v souladu s kontraktem atd. Stává se z toho taková hodně nepříjemná úředničina a práce, kdy nemůžete ani na vteřinu ztratit pozornost s ohledem ke smlouvě, k možným rizikům a dopadům. Každý tam v podstatě hledá chybu, kterou vy uděláte, aby ji využil ve svůj prospěch. To moc povzbuzující není.
MZ: Čím si vysvětlujete, že v Británii nejsou britské firmy tohoto typu?
RK: To nevím. To je otázka, kterou si sami klademe. Opravdu na to neumím odpovědět.
MZ: A jak vypadá ten trh celosvětově, když půjdeme do těch dalších zemí? Vy jste říkal, že máte ambici se vracet do některých států, ve kterých dříve působili. Jak ten trh celosvětově vlastně vypadá, jaká je konkurence?
RK: Upřímně řečeno, že bychom měli detailní rozbory světových trhů a podobně, to nemáme. Chceme se soustředit v prvním kroku na země, kde máme nějakou historii. Největší v historii, po samozřejmě České republice, Slovensku a Velké Británii, máme ve Francii, kde máme stále velice dobré jméno mezi architekty, fasádními konzultanty a podobně.
Stavby, které jsme ve Francii realizovali, byly takřka výhradně stavby netypické, atypické, stavby s vysokou přidanou hodnotou, stavby s velkou mírou technické kreativity. Já můžu zmínit dva naše poslední realizované projekty v Paříži, což úplně poslední byl atypický obvodový plášť, atypická fasáda, nádherná fasáda U Areny v Nanterre, v La Défense v Paříži, což je primárně ragbyový stadion, ale je to multifunkční aréna, a hlavně projekt, který jsme dokončili v Paříži před Arenou, a to je Nadace Louise Vuittona s architektem Frankem Gehrym.
Díky realizacím, které máme, díky té historii, tak stále tam máme dobré jméno mezi architekty. Čas od času se k nám dostávají pozvánky do tendrů do Paříže. Často jsme skončili na nedostatku kapacit nebo nějak to neklaplo. Teď zrovna jsme tendrovali další projekt pro Louise Vuittona. Nebyla to fasáda, byly to interiérové dekorativní stěny. V současné době začínáme tendr na jeden velmi prestižní a velký projekt v Paříži.
MZ: Vy už jste zmiňoval některé zakázky, které jsou poměrně unikátní, na kterých se podíleli. Patří mezi ně i spalovna Amager Bakke v dánské Kodani. Je to obrovská spalovna, která ročně spálí okolo 400 000 tun odpadu, pokud mám správné informace. Ona je v podstatě v centru města a je unikátní i tím, že na její střeše vznikla sjezdovka, je tam lezecká stěna a tak dále. Jak se vám podařilo k takhle zajímavé zakázce dostat? Jak těžké to bylo?
RK: O Amager Bakke se hodně mluví, protože se z tohohle projektu stala dost ikonická stavba. Myslím si, že je to jeden z velice důležitých projektů architektů ze studia BIG (Bjarke Ingels Group). A my jsme se dostali do tendru přes kontakty. Tendr si dovolím říct, že jsme vyhráli díky kreativitě a technickému nápadu, které jsme do toho dali. To byla alfa omega vůbec vývoje té fasády, protože koncept fasády od dánských architektů a od konzultantů, byl původně navržen úplně jinak.
Ona opticky měla vypadat plus mínus stejně, ale způsob tvorby té fasády, který měl být vlastně tvořen až na stavbě, tak nám se podařilo přesvědčit architekty k tomu, abychom i zde maximálně prefabrikovali, aby ta fasáda byla provedená na stavbě, namontovaná ve dvou krocích. První krok bylo zavěšení obrovských modulů, větší panely měly deset metrů šířku, byly nejdříve zavěšeny na stavbu a ty takzvané bricky, což jsou ty plastické, 3D obrovské hliníkové kastlíky, které tam jsou zavěšené, tak ty se zavěšovaly až ve druhém kroku.
A tím, že koncept tvorby té fasády byl trošku otočený, trošku postavený na hlavu, a že se nám podařilo získat architekty téměř okamžitě na naši stranu, tak to bylo jedno z obrovských pozitiv tohoto projektu, i důvod, proč Sipral tato stavba tak nesmírně bavila. Fantastické vztahy s klientem na stavbě. Všechno bylo velice seriózní, velice důvěryhodné, velice příjemné. Ten projekt byl opravdu pro nás velmi příjemný od začátku až do konce. Bylo to o technické kreativitě, o přístupu, o naprosto otevřeném dialogu s architekty, absolutní akceptaci našich návrhů z jejich strany, až po vlastně konečné řešení.
Bjarke Ingels sám jako architekt je opravdu cool a myslím si, že pro propagaci architektury a lásku k architektuře, hlavně mezi mladými lidmi, udělal hrozně moc. Spalovny obvykle bývají obehnány téměř ostnatými dráty tak, aby se k tomu nikdo nedostal. Tento projekt, který je téměř v centru Kodaně, má seshora dolů sjezdovku, lezeckou stěnu apod. A BIGové naopak ty lidi zvou do spalovny, aby si i oni užili ten veřejný prostor. To je, myslím si, fenomenální. A dneska image té stavby a toho projektu je už ve fázi, že pokud s někým o tom projektu mluvíte, tak on si ho třeba nedokáže vybavit. Ve chvíli, kdy řeknete: „To je ta stavba s tou sjezdovkou,“ tak to už ví každý.
MZ: Od téhle zakázky se dostaneme k tomu, co jsme už trochu nakousli, nějaké faktory úspěchu. Vy jste o tom trošku mluvil. Já jsem i na vašich materiálech viděl, že hodně kladete důraz na kreativitu. Dočetl jsem se u vás na webu, že u zhruba 80 % zakázek vyvíjíte nová technologická řešení či postupy. Můžete tohle rozebrat trošku podrobněji?
RK: Můžu. Technická kreativita a přístup k tomu zadání, k projektu tak, abychom se od začátku snažili vymyslet nejen technické řešení, design a návrh toho hliníkového systému, který bude použit, ale i třeba v kombinaci s novými metodami ve výrobě, s alternativní možností montáže na stavbě, zkrátka ta celá infrastruktura nebo ten celý organismus toho projektu od začátku do konce je něco, co bylo v DNA Sipralu od začátku.
Rádi bychom dělali projekty, kde tuto možnost máme. Třeba teď, když jsme si povídali o Amager Bakke, to je přesně ten případ. Takové projekty bychom chtěli dělat, s takovým přístupem, kde máme možnost to výrazně ovlivnit od začátku do konce. To je A. B bohužel je, že takovéto projekty nepřicházejí každý den. Čekat jenom na tyto projekty, to bychom brzo zavřeli, takže my tendrujeme.
Nechci říct, že všechno, co k nám přijde, to určitě ne. Jsou tendry, které odmítáme. Ale pokud bychom si mohli vybrat a určitě chceme tímto směrem dál jít, tak by to byly tendry na projekty, kde máme možnost do toho nějakou kreativitu přinést. A to se týká například i návrhu vlastního hliníkového systému, kdy na drtivou většinu projektů ve spolupráci s klíčovým dodavatelem toho hliníku společně navrhujeme design toho systému, který dle nás je ideální pro tu danou zakázku.
MZ: Předpokládám, že v téhle věci asi nejpodstatnějším faktorem jsou lidé, kteří jsou schopni těch kreativních řešení atd. Co děláte pro to, abyste měli dostatek takových lidí, takových pracovníků?
RK: To je dobrá otázka. Vychováváme vlastní. To si myslím, že je to nejdůležitější a vlastně taková nejspolehlivější cesta. To, co děláme my, je někde na pomezí stavařiny a strojařiny. A dostat se do fáze takové, kdy jako projektant nejenže jste schopný zvládat, že kreslíte, v uvozovkách, v softwaru, ale že jste schopen ten systém i vyvíjet, tak potřebujete roky. Potřebujete roky zkušeností. Potřebujete se učit, projít si mnoha projekty, a i tak vlastně procento těch lidí, které ten systém je schopno navrhovat, tak se samozřejmě zmenšuje. Je to jako síto, potřebujete na konci mít ty nejlepší, ale k tomu potřebujete roky a roky zkušeností.
MZ: Dopadlo na vás nějak určité narušení dodavatelských řetězců pod vlivem pandemie, nebo tohle se vás nedotklo?
RK: Nedotklo se nás to nějak ve velkém, že by nám to skutečně způsobilo problémy, to ne. Spíš je horší, co se děje teď. Já nechci říct, že jsme v postcovidové době, to ještě zdaleka nejsme. Ale svět už se trošku začíná vracet k normálu, a to, co sledujeme v posledních týdnech a měsících, je naprosto zásadní nárůst cen materiálů. To znamená ty vstupy se nám výrazně zdražují. Často je to ještě v kombinaci s nedostatkem základní suroviny, jako třeba sklovina pro sklo.
A to jde v kontradikci s pohybem cen na trhu, protože náklady nám jdou nahoru a ceny na trhu třeba ve Velké Británii, kde děláme většinu, jdou naopak dolů. To znamená klienti, developeři a podobně nás stlačují k čím dál nižším cenám. Jak už jsem zmiňoval předtím, fasádní trh v Británii je tvořen převážně cizími firmami. Poklesy v projektech v těch jejich zemích znamenají, že o to agresivnější cenově jsou v té Velké Británii. Takže tohle vybalancovat je samozřejmě oříšek, ale musíme si s tím poradit.
MZ: Pane Koštiale, děkuji vám za rozhovor.
RK: Také děkuji za pozvání.
