Postřehy z manažerské praxe: ruka v sádře a loď bez kapitána

Pokud trpíte na časté zlomeniny, můžete to řešit tím, že si ruku nebo nohu vždycky necháte dát do sádry. Řídké kosti vám to ale nenapraví. Sádra vám dá ruku do pořádku, chvíli budete v pohodě, pak si ale něco zlomíte znova.

A stejné je to i u firem: pouze dlouhodobé řešení dokáže zařídit, aby vaše firma přestala klopýtat a v ideálním případě se rovnou rozběhla. A kde myslíte, že tu příčinu potíží v drtivé většině případů najdeme? Pokud hádáte, že u kapitána dané organizace, tak máte samozřejmě pravdu. U majitele nebo výkonného ředitele to totiž vždycky začíná.

Jaký kapitán, takové mužstvo

Podnikatelé teď čelí na jedné straně zvýšeným nákladům ze strany dodavatelů, na straně druhé na ně tlačí jejich lidé ohledně navýšení mzdových nákladů. Jenže firma by je v ideálním případě potřebovala naopak maličko snížit, nebo alespoň zachovat na stávající úrovni.

Majitelé se mě často ptají: „Pane Jemelko, my jsme úplně v háji, potřebujeme teď dělat škrty, mohli byste nám poradit, jak to máme interně komunikovat?“ Představa, že sáhneme do šuplíku a vyndáme z něj návod, jak sdělovat těžké pravdy svým zaměstnancům, nebo že jim rovnou sepíšeme srdceryvný manipulativní projev, který jejich lidi přesvědčí, že chvíli musí být hůř, aby zase mohlo být lépe, je ale naprosto lichá.

Pokud s vámi lidi táhnou za jeden provaz a máte firemní kulturu založenou na maximální otevřenosti, tak oni na vás v recesi nebudou koukat jako na opice, které právě spadly ze stromu a netuší, co se vlastně kolem děje. Nebudete jim muset složitě objasňovat, proč teď musíte udělat to či ono, naopak, možná jim to nebudete muset vysvětlovat vůbec.

Pokud jste ale v dobách dobrých vystupovali jako autoritativní vládci, kteří berou zaměstnance jako výrobní prostředek, který má držet hubu a krok, žádná sametová rétorika vás nespasí.

O lidi je potřeba se starat

A to není žádný moderní směr typu servant leader, který je teď v kurzu. Podívejme se na našeho Baťu. Ten už ve své době jasně pochopil, že pokud chce vybudovat velkou firmu, musí nejprve vybudovat svoje lidi, aby ti pak následně firmu vybudovali pro něj. A to není nic jednoduchého. Na začátku kontraktu zaměstnavatele se zaměstnancem nejsou jejich zájmy zpravidla v souladu.

Pokud ale svým lidem ukážete, že vám opravdu záleží na jejich spokojenosti, dáte jim veškerou podporu, kterou ke své práci potřebují, dokážete je ocenit za úspěchy a odpustit jim nějakou tu chybu, které se nikdo z nás nevyhne, stane se malý zázrak. Ono jim postupně na vaší firmě začne opravdu záležet. A někteří ji dokonce budou brát za svou vlastní.

Lídr má inspirovat, ne kontrolovat

Spousta lidí dnes chodí do práce počkat, až bude večer, a pracuje jen do výše svého platu. Často to ale není jejich chyba, v některých případech se jim dokonce ani moc nedivím. Úkolem každého lídra je nikoliv své lidi kontrolovat a postrkovat k lepšímu výkonu. Úkolem pravého lídra je lidi inspirovat. Nebojím se dokonce říct pozvednout jejich ducha. Ukázat jim, že jejich práce může dávat smysl. Nadchnout je pro firemní vizi a doslova pro ni zapálit jejich srdce. Zajistit, aby pokud možno každý den vstávali s radostným pocitem, že se mají na co těšit.

Prokažte svoji lidskost, svůj zájem a investujte do toho vlastní čas. Neposílejte žádný dotazník spokojenosti, ale komunikujte napřímo. A vaše manažery naučte to samé. Jděte v tomto příkladem a rozšiřte kulturu otevřenosti po celé vaší organizaci. Pokud má někdo z vašich lidí nápad na zlepšení nebo zefektivnění nějakého principu, musí být vyslyšen.

A v neposlední řadě, nechte svoje lidi vyniknout. Čínský filozof Lao‑c’ říkal: „Dobrý vůdce je nejlepší v případě, že si lidé sotva uvědomují jeho existenci. Když takový vůdce, který málo mluví, dokončí svou práci a dosáhne svého cíle, řeknou: ‚Tohle jsme udělali sami‘.“

Mysleme na to, že vše jde vždycky od hlavy. Jakou firmu si vytvoříme, takovou ji budeme mít. Je to na nás.

Odkaz Bati žije, exportéři zavádějí jeho systém vedení firmy

Podnikání není sprint

Ale pozor: Často přeceňujeme, co všechno dokážeme udělat za měsíc nebo rok, a naprosto fatálně podceňujeme, co jsme schopni vytvořit za pět, nebo dokonce deset let. Podnikání není sprint, ve kterém ze sebe krátkodobě vydáme vše a potom padneme na ústa s medailí. Takhle to bohužel nefunguje.

Byznys je maraton. A pokud v něm chceme uspět, je potřeba mít vizi a cíle do budoucna. Je třeba začít od konce. Říct si, kam se chci dostat a proč, a až pak vymýšlet, jak to provést. Spousta lidí nad nějakou vizí a dlouhodobým plánováním ohrne nos. Když ale chcete hrát NHL, stane se to tak, že se do ní jednoho dne propadnete, nebo cesta k ní začíná ve 4 letech, kdy se poprvé postavíte na led?

Občas slýchávám: „No jo, ale on měl štěstí, proto je v byznysu tam, kde je.“ Štěstí je potřeba. A každodenní neutuchající aktivita v průběhu let také. Pokud chcete mít štěstí, nestačí tak nějak průměrně pracovat a doufat, že jednou vám zaklepe na rameno a katapultuje vás o několik levelů výše. Naopak, je potřeba zkombinovat tvrdou práci s ochotou riskovat a jít za vhodnou příležitostí, pokud se naskytne. Když se podíváme na slavné úspěchy přes noc, většinou zjistíme, že trvaly deset let nebo i déle.

Vize a priority

Jasná vize má zásadní význam i v krátkém období, vytváří totiž jasnou představu o prioritách. Pokud chcete dostat člověka na Mars, rozhodně se vám to nepovede s průměrnou firmou a s průměrným nasazením. Elon Musk některé týdny pracoval 120 hodin a v továrně i spal, protože neměl čas jezdit domů. On je sice trochu extrémní příklad a sám říkal, že nic takového by nikomu nedoporučoval, protože je to nebezpečné ze zdravotního hlediska, ale ten princip je obecně platný.

Pokud chcete něčeho dosáhnout, musíte mít jasnou vizi. A pro tu vizi musíte být zapálení. Každý den. Ať už se daří, nebo nedaří. Jako leader musíte jít příkladem a svým elánem, aktivitou a nadšením strhávat a zapalovat vaše spolupracovníky. Jen je dobré dávat pozor na to, aby taková vize nebyla megalomanská nebo příliš romantická.

Jako příklad megalomanské vize může sloužit Adam Neumann, zakladatel nechvalně proslulého startupu WeWork. Ten se nespokojil s tím, že zrevolucionizuje prostředí kanceláří a coworkingu. Naopak, měl vizi, že se svou firmou pozvedne vědomí celého světa a stane se jeho prezidentem. Ačkoliv vám to může přijít naprosto šílené a za vlasy přitažené, podařilo se mu během pár let od privátních investorů získat 14 miliard dolarů. WeWork se s valuací 47 miliard amerických dolarů na chvilku stal nejhodnotnějším startupem světa, aby se za krátký čas mohl propadnout na nižší jednotky miliard. Což je pořád slušné, řeknete si. Ztráty investorů jsou však kvůli tomu taky slušné.

Úskalí romantických vizí

Romantickou vizí označuji moment, kdy se úspěšný podnikatel, který vybudoval skvěle šlapající byznys v oboru, jejž dobře zná, rozhodne, že si začne plnit dětské sny. Otevře si hospůdku, založí vinařství, nebo postaví ski areál. Přece nebude za jídlo, víno nebo lyžování platit!

Čest výjimkám, ale většinou to nedopadne dobře. Nový projekt se stává dírou na peníze, která je sanována z úspěšného byznysu a vedle toho ještě bere většinu podnikatelova soustředění a času, protože ten se ho samozřejmě snaží za každou cenu udržet nad hladinou. To pak může velice snadno přivést do potíží i byznys původní.

Pokud dovolíte, dám vám jednu radu do podnikání. Najděte si chvíli času, ztište se a popřemýšlejte nad vlastní vizí. Ujasněte si, co chcete a proč, a vytvořte si realistický plán, jak toho dosáhnout. Bez jasné vize je firma jako loď bez kapitána. Smýká se ve vlnách a pluje odnikud nikam.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Jiří Jemelka, J.I.P. pro firmy