Schopnost kreativně automatizovat může být výhodou českých firem

O tom všem s Kamilem Vanišem, manažerem oddělení transformace a restrukturalizace firem v poradenské společnosti BDO.

Je strojírenství stále českou chloubou?

Určitě je tu řada firem, které mají své finální výrobky, které dokáže dostat na globální trh. A také je tu velká řada firem, které jsou v subdodavatelském vztahu s nějakým globálním řetězcem. To samo o sobě není nic špatného, i tyto firmy musejí být špičkové, musejí nabídnout v mezinárodní konkurenci co nejlepší nabídku.

Na druhou stranu v těchto firmách často chybějí sofistikované procesy, vývoj, konstrukce, marketing. A to se odráží v profilaci pracovního trhu. Nemáme tu zkrátka zástupy kvalifikovaných konstruktérů, vývojářů a business developerů, kteří dokážou na mezinárodním trhu dělat byznys s finálním produktem.

Před třiceti lety byla česká ekonomika dobrou volbou pro zahraniční firmy – relativně vysoká technická zdatnost, nízká cena práce. To se ovšem mění…

Když se srovnáme s Německem, stále máme obrovskou výhodu. V Německu totiž i přes vysokou automatizaci už v některých oborech nejsou schopni nabídnout konkurenční cenu.

Čím to je? Když automatizace zlevňuje výrobu…

To platí, ale obslužný aparát vysoce kvalifikovaných odborníků je nákladově hodně vysoko. Určitě ve srovnání s Českou republikou, kde jsme schopni také vybudovat automatické provozy, ale jejich obslužný aparát nestojí tolik. Dalším klíčem k úspěchu některých výrobních firem je, že dokážou do automatizačního projektu vložit vlastní know-how a vytvořit řešení výroby, které je efektivnější než to „katalogové“.

Je pravda, že situace po covidu se mění. I velké německé firmy, které si mohou dovolit postavit za stovky milionů eur fabriku v Číně na zelené louce, chtějí mít své dodavatele v Evropě. Význam dostává stabilita, spolehlivost a bezpečnost. Klíčové komponenty tyto firmy začínají nakupovat v rámci Evropy.

Co to znamená pro české firmy? V rámci ekonomické transformace se skloňují pojmy jako automatizace, robotizace, tedy investičně náročné kroky. Ale subdodavatelské firmy obvykle nevykazují nijak vysokou přidanou hodnotu. Zvládají investovat? Jak si stojíme ve srovnání s Evropou?

Jsme v konkurenčním boji s Polskem, Slovenskem, ale také Bulharskem, Rumunskem a jinými státy střední a východní Evropy. Obchod se začíná více odehrávat v širším evropském regionu. A tady platí, že jsme nákladově de facto nejvýše.

Schopnost kreativně automatizovat může být naší velkou výhodou. Protože investovat a instalovat hotové technologie, to umějí všude v Evropě, potřebné kvalifikace mají i v okolních státech. Ale některé naše firmy dokážou skutečně víc než jen přebrat katalogové technologie, umějí vymyslet a nastavit všechny procesy, optimalizovat. A důkazem je, že některé tyto firmy dosahují EBITDA podobně jako firmy s vlastním finálním produktem.

Mění se význam a role subdodavatele? Přidaná hodnota nemusí být v samotném produktu, ale v organizaci výroby?

Přesně tak. Velmi dobře je to vidět v oblasti automotive, kde mateřská firma často přijde za svým subdodavatelem s požadavkem, aby příští generace výrobku měla lepší užitné vlastnosti a vykázala přitom třeba i materiálové, a tedy finanční úspory. A tady vítězí firmy, které mají technické know-how a spolupracují na vývoji. Problém ale vidím v tom, že technicky zdatných lidí není rozhodně dostatek. A budeme je potřebovat, pokud chceme v tomto prostředí uspět.

Zmínil jste zvyšující se tlak na vazby v rámci širší Evropy, to se dá asi chápat jako projev deglobalizace. Je to velká příležitost?

V současné době čelí průmysl extrémnímu nárůstu cen energií a dalších vstupů i nedostatku některých segmentů nebo jejich dlouhým dodacím lhůtám. Požadavky na navýšení cen dodavatelů vyústí ve významné změny v rámci subdodavatelských řetězců. Odběratelé budou nuceni změnit své subdodavatele. Paralelně v závislosti na sektoru dojde k ochlazení poptávky, což ještě zvýší cenový tlak na konečné výrobce i další články v rámci subdodavatelského řetězce.

Jedna z příležitostí je spojena s inovacemi produktů tak, aby skrze změny na produktech byla ochráněna profitabilita firmy a užitná hodnota produktu pro zákazníka. Identifikace a realizace takovýchto inovací jsou silnou stránkou mezinárodních lídrů trhu.

Příležitost je také pro firmy s nízkou energetickou náročností vyvíjející produkty v tomto směru nebo firmy, které se systematicky věnují snižování dopadů na životní prostředí. Mezinárodní odběratelské řetězce i toto nyní standardně hodnotí jako kritérium pro zahájení spolupráce. Tento trend nepokládám za dočasný, ale dlouhodobý, nyní umocněný energetickou krizí.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban