Sdílená ekonomika jako součást cirkulární ekonomiky

Sdílenou ekonomikou (jinak spoluspotřebitelství) se rozumí volba pronajmout si nějakou „věc“ místo jejího zakoupení. V rámci fungování ekonomické funkcionality nepotřebujeme produkt jako takový, ale službu, kterou nám poskytuje. Koncept sdílené ekonomiky je navíc velmi úsporný.

Nač vlastnit auto, pokud ho potřebujeme pouze párkrát do roka? Vrtačku jistě taky v ruce držel snad každý z nás, ale kolikrát k tomu došlo, pokud nejsme kutilové nebo zrovna nerekonstruujeme domov? Jezdíte na lyže jen jednou ročně? Tak proč je mít doma? Daleko ekonomičtější je zkrátka tyto věci si půjčit – pronájem je často levnější než jejich nákup.

Příklady sharingových služeb v ČR:

• Airbnb – krátkodobý pronájem ubytování a sdílení domácnosti s hosty
• Uber, Taxify – původně služba sdílení aut
• BlaBlacar – sdílení nákladů na cestování
• Zonky – investování a možnost získání půjčky s nižším úrokem
• Rekola – sdílení růžových kol pomocí aplikace
• Seduo – zpřístupnění kvalitního online vzdělávání
• Super Soused – unikátní služba vzájemné sousedské pomoci
• Hlídačky.cz – služba na hlídání dětí

Jak se k tomu staví Češi?

Sdílená ekonomika je čím dál oblíbenější i v Česku. Z průzkumu Nielsen Admosphere (2019) vyšlo najevo, že pětina obyvatel s ní má zkušenosti. Konkrétní pojem znalo sice jen 13 % dotázaných, zhruba 45 % lidí o něm slyšelo, ale není si jisto, co znamená, a 42 % ho nezná vůbec. Jakmile však byli respondenti s termínem seznámeni, byli schopní si s ním spojit řadu služeb, nejčastěji sdílení dopravních prostředků – aut, kol, koloběžek (27 %) a ubytování (21 %).

Nejaktivnější skupinou v oblasti sdílení jsou mladší respondenti ve věku 15–34 let: určitý typ sdílení věcí a služeb v současnosti využívá třetina z nich. Mezi služby, se kterými mělo zkušenost nejvíce respondentů, se řadí zejména sdílení ubytování, přeprava zásilek, věcí a nábytku a také alternativní „taxi“ služby.

Velká část těchto respondentů navíc počítá se sdílením těchto služeb i v budoucnu. Naopak mezi nejméně využívané služby zatím patří hlídání dětí, hlídání či venčení domácích mazlíčků a sdílení kanceláří.

Nic není jen růžové

Vše zní naprosto skvěle až pohádkově, ale koncept má i své stinné stránky. Typickým příkladem je sdílené ubytování. To provozuje i jeden z prvních průkopníků principů „sharing economy“, společnost Airbnb, která v současnosti zprostředkovává ubytování i v České republice.

Sdílené ubytování sice stojí na základech dobrého úmyslu, ale pokud se provozuje ve velké míře v jedné lokalitě, může zapříčinit výrazný růst cen na trhu s nemovitostmi.

Také konkuruje provozovatelům hotelů, kteří jsou nuceni snižovat ceny a rozšiřovat svou nabídku o výhody, které sharingové společnosti nenabízí. Navíc velké množství pronajímatelů bytů nevlastní byt pouze jeden, čímž v podstatě obchází zákon, který takovýto způsob pronajímání řadí do podnikání.

Další podstatnou nevýhodou spojenou s přemírou pronajímaných bytů je i vysidlování původního obyvatelstva. Tento problém se u nás konkrétně rozrostl ve větší míře zejména v Praze. Původní usedlíci raději uvolnili prostor pro turisty, protože se pro ně život vedle „hotelového bytu“ stal nekomfortní (příčinou může být třeba hluk do brzkých ranních hodin apod.).

Nedostatečná právní regulace se však netýká pouze práv a povinností účastníků, ale znevýhodňuje i regulérní provozovatele stejných služeb.

Příkladem je společnost Uber, která provozuje taxi služby. Právě na ní se značně projevuje stírání rozdílů mezi příležitostnou výdělečnou činností a podnikatelskou činností či prací v zaměstnaneckém vztahu. Mnoho osob totiž začalo poskytovat spoluspotřebitelské služby (spolujízdu) ve větším rozsahu a slouží jim jako převážná část příjmu. Stále se na ně však vztahuje nižší kontrola dodržování pravidel než na běžné taxikáře, protože patří do kategorie příležitostných šoférů.

Co bude dál?

Sdílená ekonomika je bezesporu skvělý koncept, který je však potřeba ještě vypilovat a dotáhnout do konce. Pokud mají sharingové společnosti nadále prosperovat a neškodit, musíme se zasadit o to, aby panovaly férové podmínky pro poskytovatele, zprostředkovatele, uživatele i konkurenci.

Sdílená služba by neměla vytlačovat
tradiční provozovatele, ale tvořit zdravou konkurenci. Lidé, kteří si těmito službami přivydělávají, by měli být poctivě ohodnoceni a neměli by být diskriminováni
nebo naopak protežováni.

Převzato z Magazínu Technologické agentury ČR TA.DI (13/2021). Autor: Veronika Dostálová