English version
Vinutky neboli vinuté perly jsou korálky vyráběné z různobarevných skleněných tyčí nad kahanem. Je to vlastně takový malý zázrak, stvořený šikovnýma rukama a žárem. Alena (45) a Alex (45) Chládkovi jsou o existenci zázraků díky víře v Boha skálopevně přesvědčeni. A není divu. V příběhu jejich firmy AleAle, která loni oslavila 20 let existence, jich totiž lze napočítat několik.
Ostatně za zázrak lze považovat i to, že spolu dokážou dlouhá léta spokojeně žít a podnikat. Navíc pod přísným dohledem památkářů zvládli kousek po kousku zvelebit i dvousetletou polorozpadlou roubenku v Železném Brodě, kam se přesunuli ze stísněného podnájmu. V poetickém stavení od té doby žijí a pracují.
Nevyčerpatelná fantazie. Jemné a lehounké, takové jsou designové korálky a šperky ze skla a stříbra výtvarníků Chládkových.
Pomoc shůry
Foukač a malířka skla se potkali na střední sklářské škole v Železném Brodě, v šestnácti spolu začali chodit a před oltářem stáli už jako osmnáctiletí. Dá se říct, že jejich budoucí uplatnění našla Alena na úřadu práce. V jejím oboru totiž nikde nebylo místo, ale v továrně na skleněné vinuté perly hledali dělnici. Alena se techniku brzy naučila, začala zkoušet různé inovace a zakrátko se vypracovala do pozice návrhářky. Díky znalosti angličtiny občas chodila tlumočit zahraničním zákazníkům. Získala tak kontakty, které měly pro jejich další život zásadní vliv.
Po čase s manželem dostali nabídku od německého vlastníka k založení výrobny korálků, ale po řadě neshod jednoho dne přišli do práce a byly vyměněné zámky. Zdánlivě bezvýchodná situace se vyřešila nečekanou pomocí „shůry“. Bohatí američtí manželé, kteří Aleninu práci obdivovali už v továrně, se jich zeptali, kolik peněz by potřebovali na rozjezd vlastní firmy.
Překvapení Chládkovi spočítali náklady a potřebné peníze z USA přišly obratem bez jakýchkoli podmínek a záruk. Díky tomu Alena s Alexem mohli v roce 1999 uplatnit firemní jméno AleAle, které vymysleli ještě za svobodna. Alex brzy začal vedle papírování, grafiky a údržbářských prací v dílnách úspěšně pronikat do tajů stříbrnictví.
Výroba nabrala takovou rychlost, že za rok dokázali půjčené peníze vrátit. Většina jejich produkce přitom až do roku 2008 putovala právě americkým manželům. Po začátku ekonomické krize se jejich věrní zákazníci rozhodli odejít do důchodu a šperkařská firma ze dne na den ztratila hlavní zdroj obživy. „V takové situaci jsme zvyklí se modlit,“ přiznává Alena. „A čím častěji jsou naše prosby vyslyšeny, s tím větší vírou se k Boží pomoci obracíme.“
Ať už si o takovém přístupu k podnikání ateisté myslí cokoli, záchrana opět přišla. Provozovatelka zavedeného obchodu na lukrativním místě v Praze na Malé Straně, která jim do té doby brala šperky do komisního prodeje, je bez jakýchkoli požadavků na odstupné či provizi doporučila majiteli domu. Pražský obchod brzy nahradil výpadek amerického trhu a půvabné skleněné šperky se tak díky turistům rozlétly do celého světa.
Obrušování tvrdohlavých hran
Manželé tvoří sami – v současné době zaměstnávají pouze prodavačky pražského obchodu. Před ponorkovou nemocí je kromě pevného vztahu chrání i fakt, že pracují každý v jiné místnosti a jsou schopni vyčistit atmosféru rychlou a konstruktivní hádkou.
„Myslíme si, že mnohem škodlivější je o problému nekomunikovat vůbec a uzavírat nespokojenost v sobě,“ tvrdí Alex a se smíchem dodává, že se stejně dohadují jen kvůli prkotinám, jako je třeba nepořádek. „Náš vztah se léty soužití a spolupráce utužuje a myslím, že je dost věcí, které jsou teď lepší než na začátku. Hrany našich tvrdohlavých nátur ale potřebují obrušovat neustále,“ dodává Alena.
Stejně jako většina OSVČ Chládkovi trochu trpí tím, že nemají nikdy „padla“. Ostatně Alena nezažila mateřskou dovolenou ani s jedním ze dvou dětí. „Nemít Alexe, už jsem asi v blázinci,“ potvrzuje manželův blahodárný dohled nad její vášní pro tvoření, k němuž oba hledají inspiraci v přírodě, na cestách, v hudbě, ale i ve snech.
Na pokraji konce. „V krizových chvílích jsme zvyklí nejen tvrdě pracovat, ale i se modlit. A čím častěji jsou naše prosby vyslyšeny, s tím větší vírou se k Boží pomoci obracíme,“ říká Alena Chládková.
Zpátky online
Nejprodávanějším artiklem jejich sortimentu jsou náušnice v celé škále dezénů snadno kombinovatelné s náhrdelníky a náramky. Kromě toho vyrábějí i samostatné vinuté perly, které od nich odebírají další šperkaři. Firma dodává zejména do Velké Británie, Francie, USA a Německa.
„V roce 2018 jsme měli velmi kuriózní a dobrodružnou příležitost prezentovat naše zboží v iráckém Bagdádu,“ vzpomíná Alena. Jejich podnikání usnadňují i dobré jazykové znalosti. „Anglicky jsme se oba učili od střední školy, Alex si navíc osvojil španělštinu od své maminky, která je rodilá mluvčí.“
Úspěšné firmě samozřejmě nemohou chybět webové stránky ani profil na kreativním portálu Fler.cz. „Za normálních okolností před koronavirem činil příjem z obchodu v Praze 80 až 90 procent. Kvůli tomu jsme se na online obchodování přestali soustředit,“ konstatuje Alex. „Do letoška jsme měli vcelku stabilní roční obraty, ovšem v půlce března jsme museli ze dne na den zavřít obchod. Jelikož teď svět nemůže za námi, musíme vymyslet, jak se lépe dostat za ním. Rozhodli jsme se investovat do nového webu a e-shopu, které by měly být spuštěny koncem prázdnin, a více se soustředit na online prodej.“
S vírou do budoucna
„Koronavirovou dobu nám pomohla zvládnout i takzvaná ‚pětadvacítka‘,“ doplňuje Alena. „Pokoušeli jsme se i o státem garantovanou bezúročnou půjčku, ale tato možnost zmizela dříve, než jsme o ni stačili požádat. Pomoc nám nečekaně nabídli jedni manželé z církve a kromě toho jsme šli cestou klasického úvěru. Naštěstí se k nám naši pronajímatelé chovají velmi vstřícně, takže bude záležet na tom, kdy se alespoň v nějaké míře vrátí turisté. Návštěvnost obchodu totiž klesla zhruba o 90 procent a to by nebylo dlouhodobě udržitelné.“
Na přemýšlení o tom, zda si vychovají následovníky, je vzhledem k věku a tvůrčímu rozletu manželů Chládkových ještě brzy. Osmnáctiletá dcera Naomi inklinuje ke psaní – studuje filmovou školu a více než vinutky ji zajímá scenáristika. „Áronovi je dvanáct. Rád kreslí, modeluje z hlíny, vyřezává a zatím o naše řemeslo projevuje zájem, ale baví ho i hraní v ‚dramaťáku‘. Tak uvidíme,“ usmívá se Alena. Dobře totiž ví, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné.
Převzato z časopisu Profit. Autor článku Jana Šulistová.
