Startupy, inovace a Praha? Dokáže konkurovat světovým metropolím?

Například pražské startupy stále nejsou normální součástí ekonomiky, mimo jiné proto, že nefunguje komunikace mezi „starým a novým”. Investoři mají obecně o Prahu velký zájem, ale často zjistí, že není investovat do čeho. Nejen o tom jsme si s ředitelem Pii povídali.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:50 – Praha je nesmírně silný brand. To ale nestačí
• 13:54 – Naše hlavní město ve srovnání se světovými metropolemi
• 20:36 – Jak odstranit slabá místa kvality života v Praze
• 32:28 – Hrozí, že v Praze nebudou startupy?
• 41:41 – K čemu slouží Pražský inovační institut
• 57:30 – Jak se ocitl politolog v čele pražských inovací

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Pražský inovační institut (Pii) vzniknul v roce 2020 s cílem podpořit inovační scénu hlavního města. Vedle podpory startupů klade velký důraz na propojení byznysu s vědou a výzkumem a zejména na vzdělávání. Spustili také web Praha inovační – informační hub o inovacích v Praze.

Podle Tomáše Lapáčka je vztah k inovacím a podnikání třeba budovat již u dětí. U mladých generací si cení toho, že nejsou tak kritické a přicházejí s neotřelými názory. A především déle, než už starších generací, se u nich drží divergentní myšlení, tedy takové, které vede k více originálním nápadům. Stejně tak je ale podle něj potřeba celoživotně se vzdělávat a stále se učit něco nového, a to i u dospělých.

Bohužel situaci podle Tomáše Lapáčka komplikuje nedostatečné financování subjektů a neziskových organizací, které místo toho, aby se věnovaly svým produktům, velkou část svého času věnují shánění financí. Popisuje, že ani školy to nemají snadné, protože jsou zahlceny administrativou a nemají prostor na novou agendu, v tomto případě větší důraz na výuku principů podnikavosti.

Praze chybí vědeckotechnický park

V současnosti v Praze není žádné centrum podpory podnikavosti. Na vzniku tohoto projektu na bázi vědeckotechnického parku (VTP), nejen pro studenty středních škol, aktuálně v Pii pracují. Právě absence VTP blokuje rozvoj komunity startupistů.

Fyzická inovační infrastruktura sice vznikla v blízkosti Prahy, například v Dolních Břežanech, ale z pohledu Tomáše Lapáčka tyto lokality nejsou tak atraktivní jako samotná Praha. Se zajištěním dostupnosti prostor pro inkubování se pojí také akcelerační a inkubační programy, tedy propojování startupů s experty, kteří jim pomohou s dalším rozvojem.

Za cíl si v Pii dávají v příštích deseti až patnácti letech zdvojnásobit počet startupů v Praze. Dnes jich je kolem 2 500. „Pracujeme na tom, aby byly normální součástí pražské ekonomiky. Snažíme se zapojit akcelerační, inkubační subjekty. Doteď tady žádný inovační institut nebyl a pražská ekonomika si to dělala sama,“ upřesňuje Tomáš Lapáček.

Stagnace startupů

Ředitel Pii popisuje Prahu jako ekonomické a politické centrum státu, které by nebylo samo nic bez napojení na jeho zbytek. „Praha je nejsilnější brand, který v tomhle státě máme. Je to dobrý základ, ale nestačí to. My tady potřebujeme udržet lidi, kteří mají nějakou globální konkurenceschopnost. Aby tady viděli svůj prostor, kde se můžou realizovat, kde můžou přispět,“ říká Tomáš Lapáček.

Přestože předpoklady pro úspěšné fungování startupů v Praze jsou dostatečné a již mnohokrát uspěly v zahraničí, potenciál není podle Tomáše Lapáčka dostatečně využitý. Problémem podle něj není ani přístup ke kapitálu nebo málo investorů. Přesto dochází k tomu, že jeden rok úspěšný startup v dalším roce zaniká. Proto je potřeba podporovat subjekty, které vzdělávají v podnikavosti.

„Teď, co tady vidíme, je nějaký pokles startupů. Možná je to jen narovnání očekávání, které byly v roce 2022 nerealistické. Rok 2022 byl úplně rekordní. Ať už je to ve valuacích nebo následných setrvačnostech investičních aktivit. Teď se to dostává do rozumové balance, ač to vypadá jako propad“ uvádí Tomáš Lapáček.

Propojit staré s novým

Startupy vznikají nejčastěji kolem nějakých problémů, které jsou startupy schopny agilně řešit. Zakládají je často lidé, kteří jsou silně motivovaní a chtějí být užiteční. To se ale odlišuje od toho, jak fungují zavedené podniky, které podle Tomáše Lapáčka dostatečně agilně nepracují. Sice se najdou takové, které na některé svoje problémy startupy najímají, stále jich ale není většina. Chybí leadership státu, na který by byly inovační strategie napojené a který by dokázal propojit staré s novým.

„My se s CzechInvestem a dalšími subjekty v tom inovačním ekosystému snažíme právě namotivovat ministerstva a obecně veřejnou správu, která je nejblíž velkým rozpočtům, které by mohly spoustu svých věcí řešit podstatně agilněji zapojením subjektů, které mají daleko menší spotřebu než třeba ty zavedené podniky, a i třeba s nějakým vývojem, napojením na univerzity a výzkumný potenciál,“ říká Tomáš Lapáček.

Ideální by podle něj bylo, kdyby roli garanta hrála veřejná správa, která by připravovala podpůrné programy a s přibývajícími koly procesu by se z ekosystému ztrácela, aby nevytlačovala soukromý – nejvíce motivovaný a nejinformovanější kapitál.

Domnívá se také, že s tím, jak česká společnost bohatne, postupně bude ubývat nemovitostí k investování a lidé budou otevřenější investování do úspěšných startupů. V tom máme aktuálně ještě velké rezervy. „Souvisí to samozřejmě i s tou politickou situací, protože politickou nestabilitu i ti investoři hodně zmiňují jako jeden z rizikových faktorů, které můžou ovlivnit jejich ochotu. Ale nejvíce se bojí toho, že nebudou startupy, že nebude do čeho investovat.“

Je Brno úspěšnější?

Rezervy vidí Tomáš Lapáček také ve využívání dotací. Za úspěšný příklad uvádí Brno, kde se region podařilo rebrandovat. Podařilo se zde vytvořit silnou inovačně-kreativní komunitu. „V Praze to je pračka, ve které se pere špinavé prádlo za celý stát, všechno se to tady sejde a nějakým způsobem se to tady musí porovnat. V Brně je daleko jednodušší nastavit vztahy, které jsou snadno ověřitelné.“

Situaci v Praze komplikuje i fakt, že je tvořena z 57 městských částí. Tato administrativní zátěž je také finančně velmi nákladná. V rozhovoru Tomáš Lapáček popisuje, že Praha generuje mnoho katalogů zaměřených na veřejný prostor, kvalitu prvků ve veřejném prostoru jako jsou lavičky nebo koše. Malá města je velmi rychle zavádějí do praxe, což zpětně vytváří na Prahu tlak, aby přijala tyto své manuály, často ovšem s několikaletým zpožděním.

Politologové ve veřejné správě

Tomáš Lapáček je sám vystudovaným politologem. Všímá si, že ve veřejné správě je vysoké zastoupení politologů na postech vedoucích útvarů, které se mají věnovat inovacím. Domnívá se, že je to tím, že mají obecnou průpravu ke zlepšování společnosti a hledání receptů na její vyvážený rozvoj. Situaci porovnává s pozicí architektů při rozvoji území. Zatímco u nás jsou architekti dominantní, na Západě je architekt jen jedním z týmu, který dále utvářejí sociologové, ekonomové nebo právě politologové. Díky tomu je zajištěna pluralita a diverzita.

Plány do budoucna

Pražský inovační institut by se měl stát prvním kontaktním místem pro jakékoliv inovátory, kteří budou chtít v Praze podnikat. „Chci, aby byla Praha známá proto, že se zde budou dělat velké věci a dobrý byznys.“ Věří, že s Brnem vytvoří tandem, ze kterého bude těžit národní ekonomika.

Doufá, že se v budoucnu podaří posunout také potenciál Prahy, který zatím není plně využitý: „Za mě je třeba etablovat téma, vytvořit z něj ideálně třeba rozpočtové kapitoly v pražském rozpočtu, aby každý odbor magistrátu nějakým způsobem hledal inovační aktivity ve své agendě. Aby fungovalo napojení univerzit na městský rozpočet, protože ten potenciál se úplně nabízí a je úplně neuvěřitelné, že se to ještě nepodařilo.“

V souvislosti budováním komunity podnikavosti vzniká hnutí s motivací uspořádat v Praze středoevropský event po vzoru portugalského Web Summitu, jednoho z nejvýznamnějších startupových eventů na světě. Ten totiž úplně upgradoval tamní inovační ekosystém. Velmi důležitou roli zde hraje také marketing a schopnost efektivní komunikace. „Potřebujeme, aby Praha měla nálepku ,tady se dobře dělá byznys a vyplatí se vám sem relokovat nebo začít nějaké aktivity. To je ten náš cíl,“ uzavírá Tomáš Lapáček.

Jak si stojí Praha v porovnání s jinými městy a proč máme málo patentů? Podívejte se na celý rozhovor.

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Tomášem Lapáčkem

Martin Zika: Ve studiu dnes vítám Tomáše Lapáčka, ředitele Pražského inovačního institutu. Tomáši, dobrý den. Děkuji, že jste přišel.

Tomáš Lapáček: Dobrý den, děkuji moc za pozvání.

MZ: Já se vás na úvod zeptám, jak je Praha z vašeho pohledu inovativní?

TL: Tak na to je samozřejmě víc pohledů. Kdybych vzal ten, co má nějakou autoritu, tak hodně používáme Evropský inovační skóring, European Inovation Scoreboard. Ten sleduje základní indikátory, které má každý inovační ekosystém. Může to být talent, lidé, zapojení, technologický transfer, patenty atd. Sleduje výkonnostní ukazatele, kdy ta škála je potom od silných lídrů inovačních ekosystémů, které typicky najdeme ve Skandinávii, až po ty, řekněme, následovníky a uprostřed jsou takové ty mírné.

Myslím si, že intuitivně všichni cítíme, že patříme někam do těch mírných. S tím, že Praha by byla pochopitelně top. Je to centrum státu, politické, ekonomické, které samo by nebylo nic bez napojení na zbytek státu. Takže to nevnímáme tak, že Praha a nic dál, ale Praha je sama o sobě výkonnostně, díky těm kvalitativním i kvantitativním parametrům, jinde než zbytek a je to potenciálně spíše mírně silný inovátor.

MZ: My se určitě budeme bavit o detailech. Já se vás chci ještě v této souvislosti zeptat: před pár dny, my jsme se o tom bavili, před rozhovorem, jsem tady měl jako hosta pana Jiřího Kůse a bavili jsme se o inovativnosti České republiky, o budoucnosti atd. On říkal, že má trochu pocit, že se z nás opravdu stává takový skanzen, že když se někoho ze zahraničí zeptá, v čem jsme špička a v čem vynikáme, tak že by asi padaly věci jako pivo, turistika atd. Ale že bychom se podle něj měli zaměřit třeba na jednu věc a dělat ji opravdu dobře. Tak mě zajímá, jak tento pohled vnímáte vy?

TL: To je určitě pravda. Nepochybně, jsem si ale jistý, že nám to dává určitou výhodu. Obecně si myslím, že těch silných stránek tady máme hodně. Myslím si, že frustraci, kterou teď trochu cítíme, taková blbá nálada, kdybych použil klasika blbé nálady, tak tady opravdu byla.

Možná to ještě trochu přetrvává a je to oprávněné, protože se nějakým způsobem začíná vyčerpávat hospodářský model, který jsme měli a který nám fungoval hrozně dlouho. Teď se to více zrychluje a nestíháme si nějakým způsobem užít to, jak nám to šlape.

Vždycky společnost vidím jako nějaký software a hardware, které spolu interagují. Taková počítačová hra. Musíte na to mít počítač a zase, když máte třeba hodně výkonný a neumíte to využít, ještě musíte dodělat software a nastahovat nové aplikace. My máme určitě výhodu krásného hardwaru, ale občas si připadám trochu, jako když jedete do Egypta a vidíte tam posedávat místní kolem pyramid. Nevypadají úplně, že ty pyramidy postavili oni.

Někdy mi přijde, že to je tak poslední dobou i v Praze. Je tady obrovská nádhera. Když člověk vidí, jak ten software kolem toho bublá, tak si říká, kde se to vlastně vzalo. Každopádně je to něco, co nám hrozně pomáhá atrahovat na první dobrou téměř kohokoliv. Zvednete telefon, zavoláte šéfovi izraelských inovačních institutů, a řeknete: „Nechceš přijet do Prahy? Nějakou startupovou akci tady uděláme.“ Všichni vám řeknou, že to určitě začnou zvažovat.

Praha je nejsilnější brand, který v tomhle státě máme. Je to dobrý základ, ale nestačí to. My tady potřebujeme udržet lidi, kteří mají nějakou globální konkurenceschopnost. Aby tady viděli svůj prostor, kde se můžou realizovat, kde můžou přispět, kde cítí nějaké silné zpětnovazební smyčky seberealizace.

A to už prostě není jenom, že můžu každou neděli na Karlův most, ale buďme rádi za to. Hrozí nám skanzen. Hrozí, že budeme vrátní v těch palácích a ty se navíc špatně udržují. Máme velice silnou, řekněme, divizi ochrany těchto prostor a musíme s nimi pracovat lépe, soudoběji. Takže určitě ano.

Na druhou stranu tady máme i ten software. To jsou ti lidé a určitě se k tomu dostaneme později. Já si myslím, že se na to trochu žehrá. Spousta zástupců veřejné správy si říká: „Vždyť tady ty podmínky jsou a až to trochu lépe nastavíme, tak se to rozjede, to bude forsage prostě.“ Takže to jsou takové naše pasti.

Je to hardwarová past a potom i ta softwarová, kdy si říkáme, teď se jenom lépe domluvit. Možná ne s touhle vládou, počkáme na příští, po volbách atd. Stále na něco čekáme, ale to palivo tady je. Já to přirovnávám ke staveništi. Všechno tu je, všechno tu máme, a proto jsem optimista. Jenom jsme pořád nenašli to správné tlačítko, ale ty předpoklady tady jsou.

MZ: Pojďme k tomu, o čem jste mluvil, k těm ukazatelům. Jak to v Praze vychází, kdybyste měl říct nějaké silné a slabé stránky? V úvodu jste mluvil o studiích porovnání inovativnosti, konkurenceschopnosti.

TL: Určitě se hodně porovnáváme s podobnými městy. I když já vždycky říkám, že žádné druhé podobné město Praze není. Ale máme nějaké vzory v jednotlivostech. Samozřejmě jedna z pastí je, že se budeme snažit být tak trochu od všeho něco, což se ve finále ukazuje, že je ta realita. Neumíme se soustředit na jednu věc. To si myslím, že je úplně proti naší DNA a souvisí to s nějakou středovou situací, kdy musíme být připraveni reagovat na západ, na východ, na jih, dovnitř a do všech dimenzí.

Takže si úplně nemyslím, pokud se tady neobjeví nějaké lithium, že není úplně v naší DNA se soustředit na jeden směr. Je to proti české přirozené opatrnosti. Bylo by samozřejmě super mít nějaký výkonnější motor. To, co tady máme, ty ukazatele, kde jsme opravdu dobří, jak jsem říkal, tak jsou to lidé.

MZ: To znamená vzdělanost?

TL: To znamená vzdělanost. Dvě třetiny vysokoškolské vědy, výzkumu, výuky a téměř všeho je tady v Praze. Když vezmete státní ukazatele, rostou nám výdaje do vědy, výzkumu. Veřejné byly vždycky vysoké, táhly tu inovativní agendu. Soukromý kapitál začíná dorůstat, to je super, protože je to hodně o nějaké připravenosti kapitálu, ale zároveň musí být do čeho investovat.

Teď, co tady vidíme u startupů, je nějaký pokles. Možná je to narovnání nějakých očekávání, které byly v roce 2022 nerealistické. Rok 2022 byl úplně rekordní. Ať už je to ve valuacích nebo následných setrvačnostech investičních aktivit. Teď se to dostává do rozumové balance a vypadá to trošku jako propad. Nejsou moc startupové eventy, velká investiční kola atd., takže se to těsto připravuje na další hnětení.

V čem jsme hodně špatní, tak je ochrana duševního vlastnictví. Nemáme patenty. Je to obecně asi zase nějaký znak nedůvěry. Patentové aktivity jsou složité, něco to stojí, máte různé úrovně ochrany duševního vlastnictví. Hodně se to obchází přes nižší stupně, ať už národní, ne ty mezinárodní, nebo nějaké ochranné značky a podobně. Trošku se to markýruje.

MZ: Proč je to problém?

TL: Je to nějaký indikátor toho, jestli tady vůbec máme produkty, které si zaslouží vysokou míru licencí a ochrany. Asi ne. Hodně se bavíme o hodnotových řetězcích a české subjekty, a tudíž i pražské, jsou níž v těch hierarchiích. Nemáme subjekty, které potom získávají ta aktiva za kompletní produkty, ale jsme subdodavatelé.

To je takový ten známý Superman subdodavatelských jednotek, které jsou závislé. Nejsme ti dominantní a nezískáváme největší přidanou hodnotu. Jenže to nezměníte ze dne na den. Je dobré to vědět a je určitě dobré na tom pracovat a je to zase kulturně-antropologický problém.

Hodně se zabývá otázkami, které by spadaly do politické antropologie, určitě by se dalo rozvinout téma ekonomické antropologie. Tam si myslím, že máme jako společnost ještě hodně co dohánět a stát se nějakým soudobým tělesem.

MZ: Když vám skočím do řeči, dokázal byste uvést třeba jeden dva příklady toho, co by bylo potřeba udělat pro to, abychom se v tom řetězci posunuli do role finálního dodavatele, který může ovlivňovat ten marketing a tu podobu, a tím pádem mít z toho největší zisky?

TL: Určitě. Ty problémy, jak jsem říkal, jsou hodně soft. Vždycky věřím, jako když vezmu tu Gaussovu křivku, což je taky takový koncept, ale pro představu, vždycky se jako veřejná správa se snažíme pracovat s těmi konci. To znamená nějaký leadership, ukazování pozitivních příkladů a jejich promování, říct „to je super“. Obecně se více chválit a potom samozřejmě pracovat se vzděláváním.

Je to celé o vzdělávání. Máme nějakou situaci, ale musíme zároveň pracovat s tím, jak to bude za pět, deset, patnáct let. Nám budou vstupovat na trh nové pracovní síly, budou formovat a měnit ten trh, takže za mě je to jednoznačně intervence veřejné správy. Protože dneska je ekonomika úspěšná, když vám tyto věci hrají dohromady.

Já jsem z těch, kteří nevěří, že to můžou zachránit jenom firmy, jenom stát nebo jenom lidi. Musí to pracovat dohromady. A hodně se potkáváme s názorem „nechte to na trhu“, ale ten trh si prostě už neví rady. Trh pracuje s nějakými vstupy a nejde to od sebe oddělit. Takže rozhodně vzdělávání, ale leadership státu a veřejné správy. Chtít to, mít to ve svých strategických vizích. Mít sázku na tu vyšší přidanou hodnotu. Neopomíjet pochopitelně to nutné, co třeba úplně nezáří, ale to je většina té ekonomiky.

Nejsou to startupy, které investují do moderních technologií, ale mít tam i to, že s tím pracujeme. Pořád ještě se setkáváme s tím, že „podnikatel“ je tady stále trošku sprosté slovo. Má to stále takovou nálepku. Vidím u těch nepodnikatelů, že je ta reakce spíš taková, že je to, nevím, jestli to můžu říct tady na mikrofon, očůrávání, optimalizace.

Leadership vlády by v tomto měl sehrát roli a pořád jsem ještě neviděl vládu, která by tohle dokázala. Být opravdu lídr pro všechny cílové skupiny, protože už nedává smysl levice, pravice. Je to celé o vzdělávání. A to není jenom o dětech, to je o teenagerech, o celoživotním vzdělávání, ve kterém kulháme za těmi nejvyspělejšími. Narazíme na to určitě ještě později. Ochota chápat život jako celoživotní vzdělávání, stále se učit něco nového bez ohledu na období života, ve kterém jsem.

Tyto rozhovory vznikají ve spolupráci portálu BusinessInfo.cz a pražského institutu ELAI. ELAI je inovativní vzdělávací platforma, v jejímž rámci působí jako lektorky a lektoři, významné osobnosti českého byznysu a dalších oborů, jako je zakladatelka a ředitelka Zásilkovny Simona Kijonková, filozof a spisovatel Tomáš Sedláček nebo Anna Bohoněk, která nám nedávno poskytla rozhovor o využití umělé inteligence v praxi. ELAI je také organizátorem jedné z největších byznysových událostí v tuzemsku nazvané Týden inovací České republiky.

MZ: Když se vrátím na úroveň jednotlivých měst. Kdybychom se podívali za hranice: díval jsem se na nějaké žebříčky a přišlo mi, že by se dalo trošku rozdělit z hlediska sledování, jak se v těch městech žije, a pak z hlediska inovativnosti těch měst.

Ale pak jsem v jednom žebříčku Světového ekonomického fóra našel města, kde se to protíná. Oni se umisťují na předních příčkách jak z hlediska inovativnosti, tak i z hlediska toho, že se v nich dobře žije. Jsou aspoň takto oceňovaná a je to například Berlín, třeba Londýn, ten se tam objevil několikrát, je to New York. Proč jsou tato města z vašeho pohledu nejúspěšnější? Co byste k tomu řekl? Máte třeba nějakou zkušenost?

TL: Rozumím. Jsou to globální centra. Jako je Praha národní centrum, tak toto jsou globální centra. New York obecně, všichni známe ty seriály, které nám zprostředkovali nějakou energii těch míst. Ať jsou to Přátelé, všichni lidé tam jsou totálně hrdí na to, že jsou Newyorčani. Přijde mi to, jako kdyby byli trošku mimozemšťani. My jsme z New Yorku, kdo je víc? To je nejlepší město na světě. Myslím si, že to tam potom i trochu potlačí třeba problémy, kterým tam čelí.

Každé místo má nějaké svoje problémy a pak je otázka za jakou cenu, jaké si nasadíte brýle. To máme i v Praze. Asi spousta lidí, co tady pracuje, i pro město, si také myslí, že to je nejlepší město na světě a jsme ochotni skousnout spoustu žabomyších problémů, protože to je daň za to, že děláme v tom nejlepším městě na světě.

MZ: Oni se umisťují opravdu nahoře i v těch inovačních kritériích.

TL: Určitě. To souvisí s tím, že mají neuvěřitelnou gravitaci pro kapitál a obecně je to i v tom gentrifikačním procesu. Když máte atraktivní místo, tak tam jsou schopní atraktivní lidé, kteří zase generují vysokou přidanou hodnotu pro investory. Takže se to začne takhle posilovat.

My máme toto v té první fázi. Když potkáváme ty investory, tak se hrozně zajímají o Prahu. Opravdu hrozně by chtěli, aby tady mohli investovat. A pak se zjistí, že moc není do čeho, tak přijde opadnutí toho nadšení. Já pořád říkám, že Praha je jediné město na světě, které může zkombinovat energii Florencie a Singapuru.

A pořád doufám, že se nám někdy podaří se tomu přiblížit. Že můžeme mít pomalé město, a i to dynamické jako New York. Není to pro každého. Londýn také ne, je to brutálně drahé město. A zároveň je otázka, jestli to budeme umět udělat dostupné. Tato města nemají úplně nálepku těch nejdostupnějších měst. Anebo ano, ale potom jste nějaká obslužná vrstva někde hodinu od centra.

Tak možná také otázka, koho se ptají. Jestli je to úplně inkluzivní žebříček. Myslím si, že právě v rovině vyvážení všech aspektů je Praha hodně vysoko. Má velký inovační potenciál, i když slovo potenciál většinou znamená krátkodobě, právě nemám co nabídnout, ale zároveň se tady hrozně dobře žije.

Já jsem pracoval na IPR a dělali jsme i na průzkumech. Jsem moc rád, že v tom pokračují. V průzkumech jsme se vždycky ptali po celé Praze od Hájů až po Prahu 1. Všichni spokojení. Tam máte spokojenost skoro k 90 procentům. Všichni samozřejmě znají limity svých lokalit, ale jsou tam spokojení. Takže v Praze, s pár výjimkami, není náběh na vyloučenou lokalitu.

Takže New York, Londýn super, ale je to tak drahé, že nevím, jestli je to na takové ocenění. Možná je to spíš do toho profesního životopisu než do toho osobního.

MZ: Tam spíš, co si z toho vzít, v čem se poučit nebo to sledovat.

TL: Určitě sledovat hlavně procesy. Myslím, že v tom tedy hrozně zaostáváme. A když se zase podíváte na úroveň vybavenosti, schopností a kompetencí, tak hrozně zaostáváme v digitálních dovednostech. Ono to celé potom ukazuje schopnost se přizpůsobovat, reagovat a nějakým způsobem chápat, že jsem součást nějakého většího organismu, ke kterému třeba mám nějakou loajalitu.

Takže jasně, Londýn, New York jsou takové extrémy, ten Berlín je nám bližší, ale je to město, které má také hodně protikladů a má hodně problémů. Upřímně, z těchto měst, jsem opravdu rád, že žiji v Praze. Rozhodně tam vždycky rád jedu, vždycky tam potkám světový výkvět a zažiju tu energii „tady se to děje, ty velké věci“. Ale třeba Berlín je takový, že tam na mě někdy z něj jde trochu temnota. Je to možná i historicky, i ve Varšavě to je cítit. Ale Praha je v tomto opravdu nejvyváženější. Ale pochopitelně, když máte vyváženost, tak nemáte tu sázku na ten vibe. Takže já vždycky říkám, Praha je top, Brno je vibe. Zase ale všechny zajíce prostě neuhoníme.

Poslechněte si náš rozhovor s Annou Bohoněk o využití umělé inteligence v praxi, který je výsledkem společného projektu portálu BusinessInfo.cz a pražského institutu ELAI. Dozvíte se z něj, k čemu všemu už nás můžeme použít velké jazykové modely, jako je ChatGPT či Bard, že nám umělá inteligence může posloužit třeba i jako konzultant, s jehož pomocí se připravíme na obtížné obchodní vyjednávání. A také jsme pro vás připravili konkrétní příklady správného zadání pro AI neboli promptu, aby nám vytvořila co nejlepší výstup.

MZ: Vy jste říkal, že investoři mají zájem, ale že se ukazuje, že není do čeho investovat. Co to znamená? Čím to je?

TL: Teď reálně prostě nejsou startupy. Řešíme to na inovačním institutu, řešíme pohled na celou tu škálu: od přípravy pracovníků úplně odmala až po produkty nebo firmy, které exitují nějaké produkty.

A teď prostě nejsou projekty, nejsou startupy a je potřeba nastavit ten ekosystém, aby s nimi pracoval. To je jedna z našich hlavních aktivit, podpora podnikavosti.

MZ: Zůstaňme u toho, prosím, co jste před chvilkou zmiňoval. To znamená výsledky výzkumu Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, ten byl poslední a byl zveřejněn nedávno. Vylezla z něj asi ne zcela překvapivá zjištění. Minimálně to, že Praha je přehlcená automobilovou dopravou, že tam je velmi špatně dostupné bydlení, ale na druhou stranu je tam kvalitní třeba MHD atd. Vím, že to je asi na samostatný podcast nebo samostatný rozhovor, ale jestli se dá nějak shrnout v čem je problém? Co s tím?

TL: Souvisí to. Jednoznačně si myslím, že lidé tady mají potřebu nějakým způsobem upgradovat svoje životy, nějak se zajistit a do něčeho investovat.

Zvlášť dneska, když to na vás ze všech stran padá. Pochopitelně ten nejkonzervativnější způsob je snažit se dostat k nějaké nemovitosti, protože máte pocit, že tím zabíjíte dvě mouchy jednou ranou. Jednak je to investice a jednak je to nějaká potřeba, kterou uspokojujete a máte v tom nějakou stabilitu. Ale to se potom propisuje logicky zase do těch cen.

A je to taková hydraulika, jsou to spojené nádoby. I auta jsou nějaká investice. Já třeba nejsem velký přítel aut. Sám auto nemám, prostě ho nepotřebuji. Samozřejmě občas využiji služby nějaké taxi služby, ale obecně to nepotřebuji. Vychází to i z rodinného backgroundu, ale myslím si, že pro spoustu lidí je to nějaký symbol svobody, statusová věc, prostě si to auto pořídit a v tom portfoliu statků, když si to můžu dovolit, tak to tam prostě figuruje.

To samé nemovitosti, kdy ale je potřeba si uvědomit, že to je skoro nejkonzervativnější investice. Možná zlato je ještě konzervativnější. Vy potřebujete tu nemovitost v nějakých cyklech opravovat. To znamená, že musíte vytvářet fond, který vám potom požere dost těch prostředků, které vám to třeba meziročně přináší. To znamená, že to, co my potřebujeme, je pracovat s tím softwarem.

Ten hardware je fajn a je to fajn základ a myslím, že máme v tomhle obrovskou kliku. Ale když budou lidé vidět, že tady je dynamický, kvalitní startupový ekosystém, který nabízí investiční příležitosti, tak zkušenost z toho ekonomicky vyspělejšího světa, je, že to jsou mnohem lepší a rychlejší investice.

Je to zase o nějaké odvaze, kterou musíme nastartovat. Nevím, jestli to úplně máme v genech, ale prostě obohatit tu kulturu o prvek odvahy. Nejenom, že si o tom přečteme ve starých pražských a českých pověstech, o tom hrdinovi, ale tak trochu všichni budou muset ukázat trochu odvahy a ona bude odměněna. Takže se projevuje to, že nemáme investiční příležitosti.

Jsou to nějaké šílené fondy, které vás tak tak ochrání proti inflaci. Tak jdete do toho hardwaru, ale zeslabujete zdroj pro celou společnost. Teď se s tím nějak člověk pachtí, někdo to pronajímá atd., ale propisuje se to do celkové nedostupnosti.

MZ: Když bych se vás zeptal, co si myslíte o tom, co vyplynulo z toho průzkumu? Nebo to, co tam bylo napsáno, že třeba ve Stockholmu je výrazně příznivější poměr ceny nového bydlení k průměrnému ročnímu příjmu. Tak je to nějaké mentální nastavení? Je to třeba i to, že tam je investičních příležitostí dostatek?

TL: Myslím si, že to je ocenění práce. A zase to jde ruku v ruce. My víme, že ta pracovní efektivita a výnosy z pracovní jednotky tady nejsou moc vysoké. Obecně bych to nazval, že Češi mají velice dobrý work-live balance, jak se říká, a z toho pramení i to, že k práci není velký respekt.

Samozřejmě práce ve Skandinávii je hodnocená úplně jinak. Když se podíváte přesně na ta procenta, kolik potřebujete na nájem, tak v Norsku deset procent vašich disponibilních měsíčních příjmů jde na bydlení. Tady v Praze to atakuje čtyřicet procent. Takže to není jenom pořizování nemovitosti, ale bavíme se už o tom, moci si dovolit vůbec nájemní bydlení třeba sám, bez spolubydlení a bez nějakých dalších omezujících faktorů.

Jsou to všechno spojené nádoby. Lidé mají nízkou produktivitu práce, což se projevuje ve vztazích zaměstnavatel/zaměstnanec, které také nejsou úplně zdravé a teprve se formují. Cenovky podle mě momentálně nejsou na správných místech, což ovlivňuje dostupnost bydlení. Kdo může, uloží finance do bydlení, ale nechce nájemníka, aby mu to zničil. Kdyby to nebylo někdy tak tragické, bylo by to úsměvné.

Pořád si myslím, že jsme na vzestupné trajektorii. Zlepšují se vztahy díky zpětné vazbě, obecně se lépe učíme pracovat se zpětnou vazbou. Tohle jsou věci, které uvidíme časem. Podívejte se do Stockholmu – jak dlouho čekáte na byt, ale bydlíte tam v nájmu. Myslím si, že ekonomika se zlepšuje. Když se bavíte s mladými, byl tu také index štěstí – happiness index, kde jsme byli osmnáctí. Not bad, ale také žádný ideál.

Skandinávie má první příčky, ale když se podíváte podle věkových kategorií a zjistíte, že u nás mladí jsou daleko výš než osmnáctí. Mladí lidé jsou u nás třeba na sedmém, osmém místě. A ti starší jsou naopak nespokojení, nešťastní a v tom Švédsku je to obráceně. Švédsko, Finsko, tam zase mladí jsou níž průměru a starší, kteří mají peníze, jsou spokojení. Takže je vždycky potřeba se podívat těm žebříčkům trošku pod žebra.

Vidíte tam ještě subtilnější dynamiky, se kterými je potřeba pracovat. Není to tak, že přesně zmáčknete jedno tlačítko a je hotovo. Říkám, že rozvoj společnosti je běh na dlouhou trať.

Je to vlastně jako DJský pult se spoustou tlačítek, které musíte neustále ladit. Není to tak, že si prostě sednete a dáte nohy na stůl.

MZ: Jasně, musí to hrát dohromady.

TL: Musí to hrát dohromady. Myslím si, že to, že nám teď nefunguje ekonomika, je tím, jak spolupracujeme. Jak si navzájem oceňujeme nabídku a poptávku, tak se pak projevuje i v dostupnosti zdrojů a hardwaru. Všichni volají po nějakých strategiích, ale musíme začít vidět ekonomiku jako propojený organismus. Není to jen o mně, ale o mně ve vztahu k celé společnosti.

MZ: Mě zaujala jedna věc a nejenom zaujala, ale i hodně překvapila. Já jsem se dočetl, že Praha ve srovnání s dalšími velkými českými městy z hlediska inovativnosti zaostává. To mě překvapilo a nevím, jak je to myšleno. Jak si to vysvětlujete? Co to znamená?

TL: Pokud za inovativnost vezmeme výsledek, tedy to, co máme na vstupech, jak jsem na začátku říkal, pak je pravda, že tady neuvádíme na trh nic nového. Například na Slovensku mají létající auto, když jsem to zmínil. Ta inovace je určitá realizovaná kreativita.

Vidíme zde kreativitu, lidé do toho vstupují, ačkoliv spousta věcí není vidět. Druhá věc, kterou máme společnou, je že neumíme prodávat a radovat se z toho. Když si zaplatím kampaň, tak nezískám moc přátel, když začnu propagovat svůj úspěch, takže o spoustě věcech nevíme.

MZ: Já vám do toho vstoupím. Ono tohle bylo ve smyslu srovnání českých měst. To mě právě překvapilo, že další velká česká města jako Brno, Ostrava, že jsou na tom z tohohle pohledu lépe než Praha.

TL: Asi bych šel hodně zase do těch střev, co se tam nějakým způsobem hodnotí, protože ze své zkušenosti to, v čem Brno neskutečně uspělo, je, že vytvořilo nějakou, řekněme, inovačně progresivně kreativní komunitu.

Což je daleko snazší vytvořit v Brně než Praze. V Praze to je pračka, ve které se pere špinavé prádlo za celý stát, všechno se to tady sejde a nějakým způsobem se to tady musí porovnat. V Brně je daleko jednodušší nastavit nějaké vztahy, které jsou snadno ověřitelné. Tady s nějakým osobním marketingem vydržíte docela dlouho prodávat opravdu i teplou vodu. Myslím si, že to v Brně není úplně možné. Vytvořila se tam komunita, je to hrozně super a je to případ tedy spousty agend. Typicky třeba i to územní plánování, kdy v Praze generujeme spoustu katalogů na veřejný prostor, na kvalitu prvků ve veřejném prostoru, ať jsou to lavičky, koše a podobně.

Ta menší města to okamžitě zkopírují a uvádí do praxe. Teprve až potom se vytvoří tlak na Prahu, aby za 10 let potom, co si vydala tento svůj manuál a zjistíme, že už to všechna města mají, že už to mají i v Brně, ve Znojmě, a je to náš vlastní manuál, tak se vytvoří nějaký normalizovaný přístup a začne se to tady zavádět také.

Ale je potřeba to vidět, jak já vždycky říkám, administrativně. Něco jako Praha vlastně neexistuje. Je to konfederace 57 městských částí, což je naprosto nevídané. Londýn, myslím, má 23. Berlín to samé, ten je také na polovině, možná i méně. Takže to je nějaká systémová pojistka proti uchvácení toho města jedním místodržícím, ale v praxi to je hrozně drahé.

Myslím si, že je to odvážné tvrzení říct, že ostatní jsou inovativnější než Praha, ale z nějakých samozřejmě jednotlivých hledisek to může vycházet. Celkově samozřejmě ne. To, jak se tady pracuje s daty, není to vždycky vidět, protože Pražané, mají prostě jiné věci na práci, než každý den sledovat Airbnb nebo dopravu. Mají svoje poměrně dost vytížené životy.

Je to tady náročné, ale dějí se tady věci. Určitě se na to podívám. Zajímá mě, jak moc, ale platí, že se učíme přes ostatní města. Něco tady vymyslíme, odpilotujeme si to přes ta naše partnerská města v rámci státu, a pak se to začne v Praze implementovat.

MZ: Když se teď zaměříme na pražskou, startupovou scénu. Vy jste mluvil o tom, že je tam teď možná nějaká stagnace nebo dochází k nějaké rovnováze. Tak jak byste popsal, co se tam teď děje?

TL: Já myslím, že dochází k dalšímu propojování s tím globálním, startupovým světem, otevírání. Nějaká, jak tomu říkáme, internacionalizace. To znamená, začínáme si opravdu uvědomovat, že jsme součástí velkých trendů. Nějaká „roklinka“ a „hobitín“, to už dávno není možné.

Takže je to nastavování očekávání. Obecně startupy tady teď zažívají takovou trendovou věc, typicky začínající firma, agilní, kolem nějakého problému. Já bych to úplně nemytizoval ani nedémonizoval, musíme se s tím naučit pracovat. Hodně pracujeme s Hospodářskou komorou, která nějakým způsobem sdružuje, řekněme, zavedené podniky a mentalita práce s agilními startupy tam moc není. A to považujeme za velký problém.

MZ: Jak se to projevuje?

TL: Já si myslím, a může se mnou Zdeněk Zajíček a další nesouhlasit, že se to projevuje v dlouhodobé vůbec životaschopnosti těch zavedených podniků. Startupy často vznikají kolem nějakých problémů. Ti lidé mají spoustu motivací, i takové, které jsou na pomezí osobního a pracovního života. Proč vůbec jdete do startupu? To, že vás to baví a chcete potkávat jiné fajn lidi, je tam docela vysoko. Není to jenom o tom vydělat peníze, anebo se tím živit, ale chcete nějakou výzvu, chcete být užitečný. Vidíte propojení výdělku, zisku a logiky nějakého dopadu. Chcete vidět nějaký dopad.

Takže si myslím, že agilita je něco, co těm zavedeným podnikům možná dneska chybí. A oni se nemusí nechat, to není nějaká soutěž. To, co funguje a spousta podniků si to uvědomila, je, že můžou na nějaké svoje konkrétní problémy startupy jenom najímat. Může to být velice symbiotické. A zase použiji příměr nějakého hrocha, na kterém jedou ti ptáci a vybírají mu parazity z kůže.

MZ: A tohle podle vás moc nefunguje?

TL: Řekl bych, že to nefunguje, ale hlavně bych řekl, že to není propagované, promované. Není to vnímáno jako žádoucí a nikde se to neobjevuje. My se s CzechInvestem a dalšími subjekty v tom inovačním ekosystému snažíme právě namotivovat ministerstva a obecně veřejnou správu, která je nejblíž velkým rozpočtům, které by mohly spoustu svých věcí řešit podstatně agilněji zapojením subjektů, které mají daleko menší spotřebu než třeba potom ty zavedené podniky, a i třeba s nějakým vývojem, napojením na univerzity a výzkumný potenciál.

To by byl takový trošku estonský model. Ale zase to Estonsko je malé, žije ve stínu obrovského problému a ta motivace, ta urgence… To samé Izrael, když se podíváte asi na všechny slavné startupové národy, tak tam vždycky je nějaká velká urgence a je tam nějaký důvod. Víme, proč to děláme a musí to být rychle.

Čas je náš velký nepřítel. Na všechno je dost času. Teď skončila paní ministryně pro vědu a výzkum Helena Langšádlová. To je katastrofální zpráva. Nechci hodnotit, jestli nasbírala dost lajků nebo ne, jestli komunikovala tu svoji práci, ale navázala na sebe po nějaké počáteční skepsi důvěru spousty takových lodivodů a korifejů v tom inovačním systému, že se to někam konečně pohne a teď musela odejít. A celkově zpráva z toho je, že příští ministr se musí hlavně soustředit na nějaké lajky, aby byl vidět? Anebo se tam něco odpracuje.

MZ: To znělo trochu nešťastně.

TL: Za mě je to velice špatná zpráva, takže doufejme. Ten leadership toho státu tam velmi chybí, aby naše strategie na to byly navázané. Pořád je tady spousta dotací. V Brně se to nádherně povedlo, tam ty dotace využili a rebrandovali region.

O to v Praze úplně nestojíme. Nám jde o to dát tomu další nohu. Nepotřebujeme smazat hodnotu, kterou tady propagujeme a je to globální značka, a doplnit k tomu „a taky jsou tady zkumavky, nejenom sochy na Karlově mostě“. Vnímáme to jako chybějící leadership státu, který by právě přemostil to nové a to staré, a obecně to celé za mě v té kulturně antropologické rovině mezigenerační, jako solidarita, dialog, multilog. Je to o tom, jak se to nové potkává se starým a vzájemně je tam obrovská synergie. Jedno bez druhého je ztracené.

Takže za mě v tomhle tady zatím selháváme. Pořád produkujeme 300stránkové strategie, které jsou takové meníčko od všeho něco. Je to spíš takové ustrašené, než aby to říkalo, že se soustředíme teď na tohle, pak dojde na tohle, ale to neznamená, že nepovažujeme za důležité i tohle. Je to v té komunikaci, ale i ta čeština, si nemyslím, že nám to usnadňuje. Je to složitý jazyk, když ho neumíte dokonale, vyjádřit se pregnantně tak, aby vám hned nikdo neřekl: „To není sandál, to je škrpál.“ Podle mě z toho neumíme vytěžit komunitotvornou energii. To je za mě teda největší problém. Není to úplně o technologiích, ty přijdou samy. Ale je to o tom, jak nám tady fungují vřele a spravedlivě zpětně-vazební smyčky.

MZ: Kdybyste se zaměřil na hlavní aktéry startupové scény, jak je vnímáte? Vnímáte tam nějaké slabiny nebo vám přijde, že to funguje dobře?

TL: Tak funguje… ono to právě moc nefunguje, ale předpoklady tam jsou, aktéři tam jsou. Je tam opravdu obrovská masa lidí hladových po tom, zapojit se do startupů, ať už jsou to studenti na různých úrovních. Viděli jsme spoustu projektů, které oslnily svět. Víceméně to je standard. České týmy, když už někam jdou, tak tam většinou dost zabodují.

Takže spíš mám pocit, že to je nějaké „no, tak se tomu věnujeme víc“. Jsou to školy, máme spoustu subjektů, které můžou zprostředkovávat, ať už podnikavost atd., právě, aby se nám nestávalo, že nám startupy jsou na tom jeden rok dobře, další špatně. Jeden rok jsou, pak nejsou. Takže s tímhle se naučit pracovat a budeme dobří.

Investoři tady rozhodně jsou, protože potřebujete poučeného investora. Peníze tady relativně jsou a myslím si, že obecně dneska není ani tak problém přístup ke kapitálu. Vždycky bude trošku problém přístup ke kapitálu v počátečních fázích, v preseedech, kdy je největší úmrtnost, největší ztrátovost.

A tam by měla nějakou roli garanta hrát i veřejná správa, připravovat tam programy, které generují kvalitnější projekty a s čím dál tím více se s těmi postupujícími koly z toho ztrácet, i v tom ekosystému být méně. Nevytlačovat ten soukromý, nejvíc motivovaný a nejinformovanější kapitál a energii.

Investoři tady jsou a budou, protože jak lidé zjistí, dneska každý pomalu kouká, do čeho bude investovat. My jako národ bohatneme a koukáme, do čeho budeme investovat. A nemovitosti dojdou. A teď se budeme přeplácet. A každý budeme mít Airbnb nebo si budeme kupovat další auta, ale auto není úplně investice.

Takže vím, že se teď hodně řeší, do čeho lidé budou investovat a chybí tady právě to přirozené, do čeho investovat. Do těch firem, do druhých lidí, kteří dělají něco, čemu rozumí a dělají to dobře, takže to je takové hluché místo, ale zároveň si myslím, že roste pochopení té situace. Už to podle mě nemůže být moc horší, takže uvidíme.

Souvisí to samozřejmě i s tou politickou situací, protože politickou nestabilitu i ti investoři hodně zmiňují jako jeden z rizikových faktorů, které můžou ovlivnit jejich ochotu nebo to, čeho se bojí. Ale nejvíce se bojí toho, že nebudou startupy, že nebude do čeho investovat. To je číslo jedna. Všechno ostatní je totiž příležitost. Máte covid, válku, cokoliv. Jakýkoliv průšvih je příležitost. Je to blbé takhle podat.

MZ: No, je to tak.

TL: Ale je to byznysová příležitost nebo příležitost spojit ten impakt. Takže to nejhorší, co se vám může stát, že nebude s čím na tom pracovat.

MZ: Můžeme tady od toho plynule přejít k vašemu inovačnímu institutu, protože startupová scéna je jednou z těch oblastí, které se hodně věnujete. Zkuste zmínit nějaké pilotní projekty nebo ty nejpodstatnější, co děláte pro startupy.

TL: Obecně Pražský inovační institut je prvním vyloženě artikulovaným pokusem Prahy nějakým způsobem vstoupit, ingerovat a vůbec posvítit na téma inovací. My jsme tady měli inovační strategii, ale to byl víceméně přílepek k nějakým operačním programům, nikdo to nebral vážně, vize se kolem toho úplně nebudovala. A pro nás jsou startupy právě šance, jak se dostávat v hodnotových řetězcích výš a k větší přidané hodnotě.

Zároveň tam vidíme upgrading stávajících byznysů, průmyslů a služeb, kdy vezmete něco, co děláte na stroji a nějakou novou technologií z toho uděláte úplně nový postup. Takže to je zase zapojování výzkumu a celkově to je práce, která je hodně o budování komunity. Ta komunita je za mě strašně důležité slovo, přestože to zní jako nějaký Klokánek, ale není to Klokánek. Ti lidé se musí znát, musí vědět, kde případně najdou lidi, kteří by…

MZ: Musí si důvěřovat.

TL: A musí si důvěřovat. Musí si také vidět na ruce. Takže za mě to je hloupost, ale je to důvod, proč nám to tady moc nefunguje, protože předpoklady tady jsou. To, co si myslíme, že je zásadní a co tady chybí, protože 90 procent startupů tady pracuje s IT nebo nějakou umělou inteligencí. Proč? Protože prostor je drahý a nenajdete ho. Firma, která chce dělat nějaký medtech, ať už jsou to testy třeba na covid atd., potřebuje nějaký prostor. Někde něco tisknout, mít centrifugy, čisté místnosti, laboratorní záležitosti, a to v Praze neseženete. Nemáme funkční vědecko-technologický park. A je to téma. Praha přece jenom ještě pořád nějaké prostory má.

MZ: Takže se s tím něco bude dělat?

TL: Je tady teď, řekl bych, nejnadějnější hnutí, že tahle věc je potřeba. Samozřejmě ta tzv. fyzická inovační infrastruktura vznikala hodně hned za Prahou. Problém je, že když už sem lidé přijedou, tak chtějí být opravdu v té Praze. Dovedu si představit nějaké rychlé napojení, pokud bych pracoval v Břežanech a pařím v Praze nebo mám děti ve školce v Praze, ale na první dobrou lidé chtějí být v Praze, když už tady jsou. Takže chybí nám to.

Samozřejmě, bavil jsem se o tom se Zdeňkem Zajíčkem, říkal: „Udělejte to na Kladně“. Tam to nemůže fungovat nebo takhle, určitě na první dobrou to není lokalita, kde by vám účastníci nebo aktéři toho ekosystému řekli: „Jo, super“. Ne, úplně vám ruce neutrhají. Je potřeba, aby to bylo atraktivní.

Dneska víme, že třeba v Letňanech kolem VZLÚ krásně odspinovali. Dělali letecký průmysl a dneska se hodně věnují tomu kosmickému, kde z každé investované koruny máte ještě daleko vyšší návratnost. Takže to je nějaká cesta, jak zajistit dostupnost prostor pro inkubování.

K tomu samozřejmě musíte mít ty programy akcelerační a inkubační, to znamená, že pomáháte startupům v napojení na další experty, kteří jim budou zajišťovat jednak nějakou tu obsahovou, ale i to okolo, právní služby, někdy trochu nezajímavé činnosti, bych řekl. Nezajímavé činnosti pro ty, co mají opravdu drive s tou vysokou přidanou hodnotou. To jsou potom projekty kolem toho, aby vznikaly nové firmy a obecně náš cíl je v nějakém horizontu, tady nechci úplně plácnout, ale počet startupů v Praze prostě zdvojnásobit. Dneska jsme na nějakých dvou, dvou a půl tisících startupů a myslíme si, že by to mělo být někde kolem pěti až šesti tisíců do přibližně deseti patnácti let.

Pracujeme na tom, aby to bylo normální součástí pražské ekonomiky. Snažíme se zapojit ty akcelerační, inkubační subjekty. Doteď tady žádný inovační institut nebyl a pražská ekonomika si to nějak dělala sama.

Když se podíváte, třeba v Brně mají, řekněme, indikátor toho, kolik by chtěli generovat globálních šampionů, scaleupů, základních startupů atd., tak to se v Praze děje i bez ingerence nějakého řízeného inovačního ekosystému. Ale my samozřejmě máme na daleko víc a měli bychom.

K tomu chceme zapojit subjekty, které si našli svoji niku, mají svůj menší ekosystém, dělají akcelerační, inkubační, networkingové, komunitní projekty, a více to koncentrovat. Veřejná správa by v tom měla hrát roli nějaké pomoci s nějakou filtrací kvality, vytvořit nějaký prostor, kde se budou moci lidé potkávat a kde budou mít zázemí pro nějaké už sofistikovanější činnosti. To v nějakém coworku nebo ve Starbucksu neuděláte.

MZ: Jasně. Takže tohle jsou hlavní faktory, které podle vás může vést k tomu, že skutečně dojde k zdvojnásobení počtu.

TL: Ano. Dokonce si myslím, že bez toho to bude obtížné. A potom samozřejmě práce s těmi, nechci říct, s dětmi, ale s nějakou tou naší budoucí excelencí. To znamená dostat na školy, minimálně na nějaké významné procento škol koncept toho, že se s těmi studenty pracuje stran nejen nějaké teoretické přípravy, ale že už si tam osahávají život v té ekonomice a hledají svoji užitečnost a podnikavost.

MZ: To je další věc, kterou se zabýváte, které se věnujete. Můžeme tu zmínit, protože vy se zaměřujete i na vzdělávání a městský rozvoj. Tak pojďme si k tomu něco říct.

TL: Ke vzdělávání, dělá nám to největší radost, protože tam je největší hlad. Je tam největší taková, přijde mi, houbovitost, kdy nasávají. Je tam nejméně nějakého ega. Já tomu říkám inovační egosystém.

Zároveň už dneska ty generace nejsou nekritické. To znamená, že mají názory, neotřelé názory. Drží se u nich dneska déle něco, čemu říkáme divergentní myšlení, to znamená něco, co my už jsme dávno ztratili, ale u těch nastupujících generacích se to drží, bych řekl, o něco déle. Vidí hodnotu v tom, být trošku jiní. Takže s tím se snažíme pracovat.

Pro Prahu chceme vést centrum podpory podnikavosti, nic takového tady momentálně není a aktuálně pracujeme na tom tenhle projekt nějakým způsobem rozjet.

MZ: Jak by to třeba mělo fungovat? V čem by to mělo spočívat?

TL: Je to něco na způsob vědeckotechnického parku (VTP) pro děti nebo pro studenty ze středních škol a případně i chceme spolupracovat s Maker Faire, spoustou aktivit, které tady běží tak trochu na sílu, přestože všichni ví, že jsou super.

Přál bych si, aby tyto subjekty měly víc rozvázané ruce, aby se mohly méně věnovat fundraisingu a více kvalitě a obsahu. Nám se tady těch subjektů, neziskovek a podobně vykrystalizovalo opravdu velké množství, mají skvělé produkty a bylo by super je více škálovat, a ne aby se polovinu svého času zoufale snažily najít zdroje na další půlrok nebo rok. Takže to bychom chtěli nějakým způsobem uchopit a být bránou pro město k těmhle aktérům, kteří opravdu jedině potom jsou schopní.

Školy jsou zavalené, je šílené, čemu i administrativně školy čelí. A do toho po nich chtít jen tak ještě nějakou novou agendu. K tomu jim musíte výrazně pomoct. Nějakou technickou pomocí, administrativní atd. Na každého inovátora pomalu, aby byli dva nějací pomocníci. Takže tohle je potřeba vzít do úvahy a snažíme se v tom vzdělávání navazovat vztahy se školami, etablovat to, mainstreamovat nová témata.

Dneska máme i téma wellbeingu, protože to, že se nějaké věci radikálně změní směrem k inovativnějšímu způsobu realizace, znamená, že spousta lidí musí začít svoje věci dělat jinak a přemýšlet jinak. Je potřeba pracovat s těmi lidmi, aby necítili nepohodlí a frustraci, zhoršení své pozice. A to samozřejmě není na podnosu, ale je třeba držet je zapojené a hledat s nimi další niky pro uplatnění.

Máme s tím propojené kariérové poradenství. Hodně nám funguje v rámci sekce urbánních inovací nebo městských inovací sekce cirkulární ekonomiky a školy jsou zase taková laboratoř, kdy si můžete tyhle principy nacvičit a ti malí lidé už to tam vidí, aha, tohle je nějaká normální součást fungování a není to něco, co se nařizuje odněkud. Je to prostě integrálně vnímané, protože to může být produktivní. Vždycky říkám, ochrana životního prostředí si na sebe musí umět i vydělat. Ono to hlavně jde a minimálně se ty cesty musí hledat.

MZ: Pražský inovační institut existuje od roku 2020, pokud se nepletu.

TL: Je to tak

MZ: Jak jste spokojený s tím, co vytváříte? Jak se vám daří?

TL: Vy jste možná narážel na naše fungování v rámci města a vůbec, jakým způsobem jsme byli integrováni do těch městských politik a do toho, jak s námi město pracuje. Tam bych řekl, že jsou ještě nějaké rezervy.

Jsme tady teď čtyři roky, bylo to divoké na začátku. Ani bych neřekl, že ta vize byla napříč politickou scénou úplně sdílená, a myslím si, že ani teď ještě nejsme v tomhle stavu. To znamená, je to pořád nějaké etablování té agendy, byly tam nějaké administrativně projektové problémy na začátku, které teď nějakým způsobem konečně uzavřeme a pošleme do minulosti.

MZ: Když jde o to, co konkrétně děláte, já jsem viděl vaše výroční zprávy, děláte spoustu akcí každý rok, tak jestli s tím jste spokojený? Jestli se dají třeba měřit ty výstupy nebo nějaký pokrok, vývoj a tak.

TL: Nepochybně. My samozřejmě máme takové nepřímé ukazatele. Sledujeme naše, ať už formálně nebo neformálně, přijetí v té, řekněme, obci té naší cílové skupiny, kde se pořád vnímá nějaká neschopnost toho města z tohohle udělat svoji, teď to máme jako nějaký třeba dělový člun, ale měl by to být třeba lehký křižník, s potenciálem těžkého křižníku, ale vlastně by to měla být letadlová loď.

Takže vnímáme, že i čistě naše existence se pociťuje jako něco pozitivního. Škáluje se ta aktivita tím, že máme další generace projektů. To znamená, že navazujeme na to, co třeba máme, web Praha inovační, který nějakým způsobem vzniknul v obrovském časovým presu. To znamená, je to věc, která se tak trochu dělala, abychom to splnili a teď s tím chceme začít pracovat v rámci dalšího projektu. Trochu to přestavět, aby to opravdu bylo nějaké idea place, market place.

Tohle je trochu případ spousty aktivit, které vznikaly za covidu, nevěnovala se tomu úplně taková pozornost. Participace těch našich témat nebyla jednoduchá, politicky to nebylo jednoduché, a právě nefungoval nám úplně dialog s tím zaběhnutým byznysem a co si budeme povídat, i startupisti na to koukali trochu nedůvěřivě, protože nějaké pokusy v minulosti už byly a nedopadlo to nikdy dobře.

Takže teď jsme spokojeni s tím, jak se netrpělivě očekává rozjetí dalších aktivit. Chceme to korunovat nějakým…, jak říkám, budování komunity považujeme za důležitou věc. Zároveň vzniká takové hnutí, teď myslím s malým h, ne s velkým, hnutí mezi lidmi, řekněme, pohnutí s motivací vytvořit opravdu tady v Praze celostředoevropský event. Tak trochu po vzoru Portugalska, kde Web Summit pomohl upgradovat celý inovační ekosystém o level výš na jeden z největších startupových eventů vůbec na světě.

Myslíme si, že právě tady ten potenciál je a ve střední Evropě nic takového není. Takže to je nějaká z těch vlajkových lodí. Určitě je to VTP, práce s komunitou podnikavosti, a pak tenhle event, kde bychom to všechno potom chtěli prodat, protože marketing je polovina inovací. Vy potřebujete potom opravdu efektivně komunikovat. Jednak to strhává, příklady táhnou pozitivní závist, ale zároveň i investoři vidí, že se to tady dá dělat. Potřebujeme, aby Praha měla nálepku „tady se dobře dělá byznys a vyplatí se vám sem relokovat nebo začít nějaké aktivity“. To je ten náš cíl.

MZ: A má ten event už nějaké konkrétní obrysy?

TL: Zatím ne, teď se to rodí. Je to samozřejmě větší než většina z těch aktérů, takže pochopitelně bych to dál asi nerozváděl, ale je to velice nosná myšlenka. Vnímám ji jako velice hořlavou a doufám, že se nám pro ni podaří zapálit i jedny z těch hlavních cílových skupin, aby tam byl i ten level policy making. To znamená, aby se tam potom dostali zástupci ministerstev, vlády, protože pro úspěch i těch jejich zavedených podniků, se tohle potom dělá.

MZ: Já jsem se chtěl zeptat i na vás, protože mě zaujalo, vy jste studoval mezinárodní vztahy a politologii. Tak mě zajímá, jak se z vás stal šéf inovací v Praze?

TL: Já bych se vyhýbal slovu šéf. Myslím si, že v Praze jsou na to všichni alergičtí. Tady právě musíte být tak nějak přirozeně pokorní. Já neříkám, že jsem nějak přirozeně pokorný, ale myslím si, že Praha je právě hodně alergická na ty Mesiáše a spasitele. To bych nedoporučoval nikomu. Každý, kdo přišel s nějakou takovou ambicí, tak se většinou nepotázal úplně nějakým pochopením.

Nedávno jsem zjistil, že když se podívám, tak na straně veřejné správy je zastoupení politologů ve vedoucích útvarech, které se mají věnovat inovacím za veřejnou správu, vysoké.

MZ: Jak si to vysvětlujete?

TL: Přijde mi, že když vezmu průměrného politologa, i svoje kolegy z ročníku nebo i z těch ročníků, co jsem znal, tak samozřejmě máme takovou obecnou průpravu toho, jak zlepšovat společnost. Samozřejmě takové naše vzory jako Platóna, tak toho vyhnali, ten ještě neměl úplně zvládnuté právě to dávkování. Ale hledat recepty na vyvážený rozvoj společnosti je v DNA těch programů.

Já jsem rád, že třeba moje Alma mater, Fakulta sociálních věd na Univerzitě Karlově, je jedna z nejlépe hodnocených fakult. Fantasticky našla byznys model v tom dělat humanitní obory, ale krásně se uživí a je to úžasná cesta. Doufám, že ostatní humanitní obory ji budou následovat, protože bez toho ty technické obory jsou na nic. Zase musíte mít obě strany.

Mám pocit, že to je o tom pochopení obecně, co si budeme povídat, politologové to nemají úplně jednoduché s tím uplatněním. Těch Snídaní s Novou není zase tolik, abychom tam komentovali. A tohle je nějaká přirozená nika, protože vnímáte holisticky tu společnost, takže výbava politologa je, bych řekl, na úrovni veřejné správy.

Úplně si nemyslím, že politolog by byl typicky nějaký founder, VC investor nebo Angel investor. Asi tam investiční mentalita úplně není, ale je tam pochopení. A tím, že budování inovačního systému je hodně taková ekonomická antropologie, tak si právě myslím, že na straně veřejné správy se ukazuje, že politologové, minimálně v téhle fázi rozvoje nějakou roli hrají, protože jich není málo. Lukáš Kačena z prg.ai je také politolog a zjistili jsem, že kam se kouknu, tam na nějakého narazím.

MZ: Takže ten přerod pro vás byl v podstatě přirozený.

TL: Úplně přirozený. Příprava politologa je hodně o filozofii, máte tam politické myšlení, dějiny atd. A dneska tím facilitátorem jsou hodně peníze. Vy, když k tomu přidáte, že to není jenom o ceně, ale je to i o hodnotě, tak v té komisi, která potom rozhoduje, politolog podle mě má přirozené místo. Určitě by tomu neměl dominovat, ale je to nějaká přirozená skladba.

Stejně tak, když se bavíme o rozvoji území, tak třeba u nás, je to hodně dominované architekty. Ale na Západě už ten architekt je jenom jeden z týmu, který tam nějakým způsobem přispívá, a pak jsou tam právě sociologové, politologové, ekonomové. Je to určitě v nějaké pluralitě, diverzitě a ve fázi rozvoje, ve které jsme, tak zřejmě politologové dodávají asi službu takového, řekněme, architekta společnosti. Ale myslím si, že se lidé nemusí bát nástupu nějaké platonské vize, která má patenty na pravdu. Je to spíš o tom facilitování.

MZ: Máte třeba nějaké dlouhodobé cíle v roli ředitele Pražského inovačního institutu?

TL: Jednoznačně a chci Prahu postavit tam, kde podle mě má být. To je takový můj osobní cíl, ale když to za mě dotáhne někdo jiný, tak se vůbec nebudu zlobit, když si budu v 50 letech říkat: „Jo, tohle jsme tady tenkrát začali my a teď se to povedlo“. Tak by to bylo fajn, ale dostat Prahu na nějakou trajektorii k tomu, aby to nebyl přesně ten hardware, ale aby byla známá i proto, že jsou tady super lidi, se kterými se dělají velké věci a budete tu dělat dobrý byznys. Pražský inovační institut, centrum, jakkoliv se to bude jmenovat, tak je tím prvním point of contact pro jakékoliv inovátory.

Abych to teď nějakým způsobem přátelsky uzavřel, Brno bude mít dobrého partnera, který bude asi trochu větší a vytvoří tandem, kolem kterého bude národní ekonomika oscilovat. Takže za mě je třeba etablovat téma, vytvořit z něj ideálně třeba rozpočtové kapitoly v pražském rozpočtu, aby každý odbor magistrátu nějakým způsobem hledal inovační aktivity ve své agendě. Aby fungovalo napojení univerzit na městský rozpočet, protože ten potenciál se úplně nabízí a je úplně neuvěřitelné, že se to ještě nepodařilo.

A potom si myslím, že poběžíme z takového kopce, což si myslím, že možná je jedna z obav, proč se to ještě nestalo. Až se to rozjede, tak to pojede moc rychle. Ale doufám, že se nám neudělá špatně, až budeme koukat z okýnka, až to pojede takhle rychle.

Ale to je moje osobní, nechci říct, ambice, ale to, co mě pohání, a hlavně věřím tomu, že to tak má být a že to tak hlavně bude, když vytrváme.

MZ: Tak přeji, ať se to podaří nejenom vám, ale i Praze a vlastně celé České republice a děkuji moc za rozhovor.

TL: Já děkuji za pozvání.

Zpět na začátek