Stavebnictví: růst v mezích recese

Z mnoha stran jsou slyšet hlasy, že tuzemské stavebnictví je na tom dobře, počty staveb rostou stejně jako finanční objem produkce, prosazují se moderní technologie i moderní postupy. Bližší pohled však ukazuje segment ve stavu, který příliš příčin k radosti nenabízí.

Spíše vysvětluje, proč přes rostoucí HDP Česko v dynamice rozvoje v Evropě viditelně zaostává. To koresponduje s faktem, že v oblasti stavebního řízení patříme mezi nejhůře hodnocené země světa, když horší jsou většinou jen státy, u nichž administrativa de facto nefunguje vůbec.

„Světová banka ve své zprávě Doing Business 2020 řadí Českou republiku z pohledu složitosti stavebního procesu na ostudnou 157. příčku, za Moldávii a před Honduras. Hůř než v Česku se stavební povolení dá získat už jen v pár zemích. Většinou jde o takzvané padlé státy, v nichž státní správa dávno zkolabovala. Z hlediska délky získání stavebního povolení jsme mezi dvacítkou nejhorších zemí, a to Světová banka porovnává pouze zákonné lhůty. Při posuzování reálného stavu bychom na tom byli ještě mnohem hůře,“ poznamenává generální ředitel a předseda představenstva společnosti EKO SPOL Evžen Korec.

Základem je legislativa

Rekodifikace stavebního práva je očekávaná, potřebná a patrně prokletá. Experti potvrzují, že nefunkční legislativa a mizerné fungování stavebních úřadů je jednou z prvotních příčin tohoto neutěšeného stavu. Nové podmínky by měl nastavit nový stavební zákon. Ten však vzbuzuje tolik vášní, ač ještě nedošlo ani k vypořádání stovek připomínek, že je jeho přijetí v tomto volebním období značně ohroženo.

Ve stavebnictví se prosazuje vyšší kvalita. Cena je pro ředitele stavebních společností až na čtvrtém místě, nejdůležitějším parametrem spolupráce je osobní zkušenost se subdodavatelem, kvalita a dlouhodobost spolupráce. Tento trend sice nekopírují veřejné zakázky, ale i tak je příklon ke kvalitě a dlouhodobé spolupráci pozitivním jevem.

Je přitom otázkou, nakolik celý schvalovací proces ovlivní připravovaná kompletní digitalizace státní agendy. V duchu práva na digitální služby pro občana by bylo logické očekávat tutéž službu i pro podnikatele, dokonce s vyšší prioritou. Problémem je však sama povaha schvalovacího řízení v Česku. Na rozdíl od civilizovaných zemí tu přežívá jakési reziduum z doby, kdy si stát nárokoval vědět o všem a o všech všechno.

Není tajemstvím, že tuzemské stavební řízení je nesmyslně složité, úřadu je nutno předkládat rozsáhlou dokumentaci se všemi detaily, které pro fázi rozhodovací nemají žádný význam, a není v silách a schopnostech úředníka je posoudit. „U rozsáhlých staveb platí, že kdybychom skutečně na úřad předali požadovanou dokumentaci, nemají úředníci kde sedět,“ poznamenává k tomu jednatel společnosti DELTA Erik Štefanovič a dodává: „Stát má autorizované inženýry. Není důvod je kontrolovat do té míry, v jaké se to děje. Dejme jim odpovědnost a její porušení trestejme. To samo viditelně zrychlí a zjednoduší stavební řízení.“

Jinde to jde snáze

Loňská návštěva premiéra v Polsku byla pro silniční stavitelství trpkou konfrontací tamní a tuzemské výstavby. Ale nejde zdaleka jen o tuto část segmentu. V Česku chybí prostředí, které by výstavbě svědčilo. Prostředí, které musí vytvořit vláda. Příkladem je, už nepřekvapivě, opět Polsko.

Své ambice být lídrem severovýchodu neskrývá, naopak, přizpůsobuje jim podmínky. Jestliže před několika lety se polská realita od české, pokud jde o výstavbu a stavební řízení, lišila jen nevýznamně, po rekodifikaci stavebního práva je Polsko Česku velmi vzdáleno.

Pokud jde o bytovou výstavbu, negativně se projevuje především nízká míra veřejných investic a laxní přístup státu k dostupnosti bydlení. Česko má na vyspělý evropský průmyslový stát netypicky vysoký podíl vlastnického bydlení na úkor nájemního, nicméně ten poměr se bude snižovat.

Problémem je, že nájemní byty se takřka nestavějí – je to náročnější s ohledem na financování projektů, koncepční veřejná podpora chybí a naproti nejde ani legislativa. V sousedním Rakousku například nájemní byty stavějí společnosti, které jsou obdobou českých neziskovek. A tak kupříkladu v Praze existuje městský developer, nicméně byty ani nic jiného nestaví, jeho kompetencí má být územní koordinace. Škoda nevyužité šance a úřadu pro úřad.

Nabídka bytů poroste v Praze i v ostatních regionech Česka mírným tempem, očekávat lze růst pod hranicí 1,5 %. Podle šéfů developerských společností v následujících letech nejvíce stoupne zájem o projekty v dojezdové vzdálenosti pro Prahu a také poptávka po bytech do 60 metrů čtverečních. Vlivem vysoké ceny bydlení a obtížnějšího získání hypotečního úvěru budou lidé častěji vyhledávat nájemní bydlení. Zásadní pro oblast bytové výstavby je role státu při řešení dostupnosti vlastního bydlení, nejefektivnější je zrychlení stavebních řízení ze strany státu, lepší koncepce rozvoje bydlení a funkční spolupráce státu a obcí s developery, jako je tomu například v sousedním Rakousku.

Peníze a BIM

„České stavebnictví v následujících letech sice ještě meziročně navýší své výkony, již je však vidět zpomalení růstu a nástup stagnace. Dalšímu rozvoji stavebnictví napomůže vytvoření nového stavebního zákona a také větší rozběhnutí implementace BIM (Building Information Modelling) do veřejného i privátního sektoru,“ říká k tématu Jiří Vacek, ředitel společnosti CEEC Research, která připravuje pravidelné kvartální analýzy českého stavebnictví.

Takřka třetina společností realizuje své zakázky nejen v Česku, ale také v zahraničí, dalších 10 % vstup na zahraniční trh plánuje. Teritoriálně vede Slovensko, Polsko a Německo, české firmy však staví také v Asii či Africe.

Peníze by v časech hojnosti problémem být neměly, což potvrzuje i čísla rozpočtu – kapitálové výdaje Ministerstva dopravy v letošním roce dosáhnou 47,6 miliard korun, Ministerstva pro místní rozvoj 22,9 miliardy korun a Ministerstva průmyslu a obchodu 11,5 miliard korun. Podobně hodlá vláda podle slov premiéra i ministryně financí pokračovat i v roce příštím.

Právo na digitální službu už bylo zmíněno, dá se očekávat, že se dotkne i stavebního řízení. Cestou je BIM, jehož plošné a povinné zavedení se ve vládních a ministerských debatách objevuje již nějaký rok a termín zmiňuje často i ministr průmyslu, obchodu a dopravy Karel Havlíček.

Otázkou je, zda je na to připraveno prostředí, v němž drtivá většina projekčních kanceláří jsou malé kanceláře projektantů živnostníků. A také zda jsou na BIM připraveny či se připravují stavební úřady. Pokud na jednu z těch dvou otázek zní odpověď NE, je představa brzkého zavedení BIM jako povinného standardu čirou utopií.

Dvojí řeč čísel

V tvrdých číslech stavebnictví roste. Růst těsně pod hranicí deseti procent je sice ten tam, loňský rok podle nejnovějších čísel Českého statistického úřadu vykázal růst objemu výroby ve výši 2,1 %. Ředitelé stavebních firem jsou i nadále optimističtí, když pro letošní rok očekávají růst o 1,7 %, pro rok příští pak 0,5 %, vyjádřeno ve finančních objemech o 3,6 %, respektive 1,5 % v roce příštím.

Očekávání ředitelů obvykle nejsou daleko od skutečnosti. Pozemní stavitelství táhne zvýšená výstavba bytů, inženýrské stavitelství pak lepší čerpání prostředků z evropských fondů. Je otázkou, zda termín táhne je na místě. Čísla je totiž možno vidět i jinak. V lednu až září 2019 poklesl objem veřejných stavebních zakázek o 10,8 %, počet řádných oznámení o zakázce poklesl o 1,6 %. Celková předpokládaná hodnota oznámení o zakázce v lednu až září činila 101,5 mld. Kč a byl zaznamenán její meziroční pokles.

V duchu moderních trendů se prosazují ekologické stavby, které tvoří u takřka dvou třetin stavebních firem v průměru více než čtvrtinu obratu. V popularitě u investorů jsou na prvním místě nízkoenergetické budovy, dále zelené střechy a fasády, menší podíl realizací tvoří pasivní a nulové budovy.

Ano, příčinou je oznámení několika zakázek s hodnotou převyšující 1 mld. Kč v první půli roku 2018. Hodnota zakázek pod hranicí 1 mld. Kč skutečně roste, o necelých 6 %. Nebo jinak. V lednu až září 2019 bylo zadáno 3 895 zakázek, což je o 12,9 % méně než ve stejném období minulého roku. Hodnota zakázek zadaných v lednu až září 2019 činila 143,5 mld. Kč, což představovalo růst o 8,6 %. Pokud bychom se podívali pouze na zakázky s hodnotou pod hranicí 1 mld. Kč, uvidíme pokles jejich hodnoty o 1,8 %. Odečtěme inflaci, porovnejme čísla s tempem růstu HDP a žádné zázraky neuvidíme. Je to růst, nebo spíš recese?

Nechybí poptávka, ale lidé

Proč tedy stavební společnosti zůstávají v klidu? Důvodů je několik. Kapacitně jsou vytíženy na 95 % a minimálně na deset měsíců dopředu mají nasmlouváno. A přestože je zakázek méně, zvyšuje se počet nedokončených. Navíc je pozitivní, že trh, jehož předností rozhodně není stabilita, se uklidnil. Doznělo dramatické přiškrcení po krizi roku 2008–2009, ochladl skokový růst let následných a zdá se, že poptávka s nabídkou oscilují kolem stejné hranice.

Otázkou je, nakolik je poptávka uměle přiškrcena. Zatímco v silničním stavitelství ceny pod tlakem zadavatelů a konkurence klesají, v bytové výstavbě neúměrně rostou. Výrazně vyšší počet dokončených bytů tak rozhodně není v zájmu developerů, protože trh je stále ochoten akceptovat i strmě rostoucí cenu. Například v Praze se prodával metr čtvereční bytové plochy v prvním čtvrtletí roku 2016 za 60 517 Kč, ve třetím čtvrtletí roku loňského už cena vyšplhala na 106 713 Kč. Přes nárůst o více než 75 % v průběhu necelých čtyř let eviduje hlavní město minimálně 20 000 chybějících bytů, ročně se jich přitom postaví kolem 5 000. Statistika přisuzuje Praze zhruba 1 100 000 obyvatel, studie společnosti CE-Traffic uvádí přes 1 500 000 skutečných rezidentů. Praha by tak přerostla již nyní velikost, kterou jí prognózy přisuzovaly za deset let.

Dlouhodobým problémem stavebnictví je vedle legislativy nedostatek kvalitních absolventů technických oborů. Pomoci by měla zejména pozitivní propagace technických oborů v médiích a v rodinách, zavedení firemních programů ve školách a praxe v délce měsíců jako povinná součást výuky pro studenty středních a vysokých technických škol. Více než 60 procent stavebních společností dlouhodobě zaměstnává zahraniční pracovníky. Téměř polovina zahraničních pracovníků zůstává u konkrétní společnosti déle než tři roky.

Převzatu z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban, s využitím analýz CEEC Research