Taneční škola Dancebuddies: Podnikání v rytmu

Osmadvacetiletý zdravotník Filip Forman a třicetiletý ekonom Jan Šindler jsou aktivní profesionální tanečníci. Rodáci z Pardubic se potkali na základní škole, ale správnými tanečními parťáky (Dancebuddies) se stali až v klubu závodního tance. 

K náročnému sportu šli odlišnou cestou. Filipova maminka tančila folklor a syna už v první třídě zapsala do národopisného tanečního kroužku. V sedmnácti letech přešel z tanečních do pokračovacích kurzů a začal soutěžit. „Tehdy by mě nenapadlo, že jednou budu spoluvlastníkem taneční školy, stoupnu si s mikrofonem před 80 lidí starších, než jsem sám, a budu je něco učit. Snil jsem o profesi záchranáře. A teď se mi plní sny, o nichž jsem ani nevěděl, že je mám,“ směje se Filip.

Jan Šindler neměl o svém pohybovém nadání valné mínění a chodil spíš než do tanečních „za taneční“. „Ovšem na první prodloužené mě nadchlo umění absolventů pokračovacích kurzů a lákala mě představa přijít před dav lidí, který by mi tleskal,“ vypráví Jan. „Na závěrečném plese jsem se přihlásil do pokračovaček a už to jelo.“

Mezera na trhu. Filip Forman a Jan Šindler se s výukou tance zaměřili na jednotlivce, kteří se buď před ostatními styděli, nebo byli natolik zaneprázdnění, že potřebovali individuální rozvrh.

Úspěšná otočka

S nápadem, že by spolu mohli podnikat, přišel Jan v roce 2015. Přestože měli vše pečlivě naplánované, brzy jim došlo, že si s mobilní aplikací pro cestovní ruch ukousli příliš velké sousto. „Přemýšleli jsme, co dělat jiného, a logicky se nabízel tanec. Neměli jsme prostory ani moc peněz, a tak nás napadlo učit lidi u nich doma. Na náš web se tu a tam se někdo ozval, ale žádná sláva,“ vzpomíná Jan. 

„Datum zlomu si pamatuju přesně – 27. 6. 2017 jsem zainvestoval do reklamy na Facebooku a přišly objednávky na šest nových kurzů. Ostatně Facebook je pořád hlavním zdrojem klientů, i když už začíná fungovat word of mouth – stará dobrá šuškanda, kdy si lidé o nás řeknou.“

„Našli jsme malou mezírku na trhu. V Praze je sice spousta tanečních škol, ovšem ty se věnují sportovnímu tanci nebo skupinovým kurzům. My jsme se zaměřili na jednotlivce, kteří se buď před ostatními stydí, nebo jsou natolik zaneprázdnění, že potřebují individuální rozvrh,“ dodává Filip. 

Ze začátku využívali sály taneční školy v pražských Vršovicích, ale brzy se začali poohlížet po vlastních prostorách, protože nechtěli svou rostoucí značku spojovat s cizím jménem. Loni na jaře se pustili do rekonstrukce pronajatých prostor nedaleko původního působiště. „Jaro je pro takovou akci ideální – skončí plesy, do tanečních je daleko a klientelu tvoří většinou jen páry nacvičující svatební tance,“ vysvětluje Jan.

Stavební práce zvládli svépomocí, jen zrcadlové stěny lepili profesionálové. „Všichni rodinní příslušníci včetně širší rodiny pomohli finančně, zapůjčením nářadí i fyzicky. Obklad na WC je moje začátečnické dílo, dodělával jsem ho v noci před otevřením,“ chlubí se Filip, který tehdy souběžně s výukou pracoval v Centru Paraple. 

Netančíme proti sobě

Jan s Filipem soutěží každý v jiné kategorii, takže si jako tanečníci nekonkurují. Zato se výborně doplňují v dovednostech potřebných k vedení školy. Jan vystudovat na VŠE obor národohospodářství, pracoval jako analytik a tři čtvrtě roku strávil v jedné z předních agentur digitálního marketingu. Stará se o propagaci, vyhodnocuje čísla a je rád, že Filip – šéftrenér a hlavní kapacita přes latinskoamerické tance – si vzal na starost chod školy a dohlíží i na kvalitu výuky ostatních šesti trenérů. Jsou mezi nimi lékaři, právníci či architekt. Externě dochází i Eva Krejčířová známá ze StarDance.

„Od února 2019 se věnuji jen firmě, víc si totiž vážím svého zdraví a volného času. Za devět let v pomáhající profesi jsem začínal cítit vyhoření, a kromě toho, že mě tancování baví, odpadl mi celoživotní stres z brzkého vstávání do práce,“ směje se Filip. 

„S Honzou máme stejnou představu o tom, kam firmu směřovat. On víc plánuje, já zas střílím nápady. Občas se nám to vymkne, a tak jednou za rok na sebe zahalekáme, ale jinak jsme dost nekonfliktní. I když se říká, že na podnikání je jeden málo a dva moc, dobře víme, že jeden bez druhého fungovat nemůžeme. Snažíme se tedy být maximálně produktivní a nezasekávat se na nesmyslech.“ 

Na rozcestí

Za první rok škola Dancebuddies zaznamenala čtyřicetiprocentní růst obratu. Rodinné investice Honza s Filipem umořili už po roce fungování a po dvou letech stojí na rozcestí. Původně plánovali, že druhý taneční sál v patře budou pronajímat, ovšem v současnosti využijí oba dva a rozhlížejí po dalších prostorách. Zatím osmdesát procent příjmů tvoří individuální hodiny, na něž chodí jednotlivci i páry. Pětkrát týdně vedou komorní taneční pro šest až osm párů a novinkou jsou taneční pro dospělé v Čelákovicích.

„Velké taneční znamenají větší zodpovědnost – když shodíte firmu před 80 lidmi, už se ve městě nemůžete objevit. Bořím tím svoje hranice – byl jsem sice od malička zvyklý předvádět se před publikem, ale vadilo mi na veřejnosti mluvit, navíc občas rychleji mluvím, než myslím. První vystoupení jsem pod Honzovým dohledem pečlivě nacvičoval,“ přiznává Filip. 

„Počítáme s výukou cizinců i s expanzí mimo republiku, i proto jsem pro firmu navrhl anglický název,“ plánuje Jan. Propagaci firmy podporují také videi základních kroků – třeba valčík na YouTube už zaznamenal více než 125 tisíc zhlédnutí! 

„Chceme podpořit lidi, kteří nemohou chodit do tanečních, případně jim dát určitý předstih, když se někam chystají. Nedávno mi přišla zpráva od pána, který v tanečních pro dospělé chyběl a díky nám všechno dohnal. Zkrátka práce nás baví a také nám dává smysl,“ uzavírá Filip.

• Webové stránky taneční školy Dancebuddies

Převzato z časopisu Profit. Autor článku Jana Šulistová. Foto: Hynek Glos.