Tomáš Prouza: Restart bude bolet

Zastupujete segment, který je poněkud nezaslouženě považován za okrajový. Premiér i prezident vyzdvihují, že průmysl jede a zasaženy jsou jen služby. Ale ty vytvářejí dvě třetiny HDP a zaměstnávají dvě třetiny lidí… Proč ten despekt k třetímu sektoru?

Z makroekonomického pohledu jsou sice služby významnější, ale v mikropohledu ten živnostník či malá firma proti mladoboleslavské Škodovce nemají váhu, nemají za sebou příběh celosvětového úspěchu. A pak také, segment obchodu a služeb není příliš organizován. Nejsme tolik slyšet a teprve pod tlakem covidu se to ukazuje jako obrovská nevýhoda, teprve dnes se spolu mnozí učí mluvit a vystupovat jednotně. Pandemie mimo jiné ukazuje i potřebu a význam profesních společenstev a Hospodářské komory, která je dokáže propojit a otevřít jim dveře.

Tématem posledních dní jsou kvóty na české potraviny. Pojďme si v tom udělat jasno, čeho přesně se kvóty týkají? Opravdu jen sto dvaceti potravin?

Sto dvaceti ano, ale nikoliv potravin, nýbrž skupin potravin, jako jsou ovoce, zelenina, maso a masné výrobky nebo produkty z mléka. Argumentace sto dvaceti potravinami ze strany předkladatele toho návrhu, jímž je Okamurova SPD, je klasická lež. Zásadní je, že se to ve finále dotýká osmdesáti procent běžného nákupního koše potravinářských výrobků, kde již příští rok přijdete o možnost výběru.

Proč je vlastně v našich obchodech českých potravin málo? Osobně vnímám silnou poptávku po českém mase, zelenině, ovoci, po českých produktech… A není to ani týden, co médii proletěla zpráva chovatelů vepřů, že budou omezovat chovy, protože se jim nevyplatí. Není to trochu podivné?

Problém je, že u komodit, které se dají snadno převážet bez ohledu na hranice, se ceny neurčují v Česku. Existuje nějaká evropská cena, ale vlivy jsou globální. Když před časem Čína musela kvůli prasečímu moru vybít polovinu svých chovů prasat, stoupla cena vepřového asi o čtyřicet procent, protože byla masivní poptávka. Ve chvíli, kdy Čína chovy obnovila, cena padá. A je tu řada zemí s vysokou produkcí a logicky to tlačí cenu dolů. Český chovatel prasat nemá šanci určovat si cenu, maximálně dostane na výkupu o něco málo víc na německých jatkách než na českých.

Tomu rozumím, jen nerozumím tomu, proč v Německu se chov prasat vyplatí a v Česku ne…

To je složitější problém. Malým farmářům, kteří prodávají ze dvora nebo dodávají do jednoho místního obchodu, se to vyplatí. Střední zemědělci tu v podstatě chybějí a velkozemědělství konkurenceschopné není. Důvodem je to, jak jsou u nás konstruovány dotace. Zatímco v celé západní Evropě jsou dotace ve velké míře investiční, u nás jsou především provozní.

Takže Evropa téměř násilím nutí své farmáře snižovat náklady, modernizovat, automatizovat a snižovat energetickou náročnost, zatímco my velkým zemědělcům prostě platíme provoz. A ti malí se musejí ohánět, aby zvládli tu obrovskou byrokracii, která je zatěžuje. Nicméně proč by měli snižovat náklady, když se na nich podílí stát? To je důvodem, proč potraviny z dovozu jsou mnohdy levnější.

To vepřové je dobrý příklad – když dovezete prase na jatka v Čechách, někdo ho klepne, někdo ho bude porcovat, někdo balit. Spousta ruční práce osm hodin denně. Když prodáte prase do Německa, přijde na plně automatizovaná jatka, kde se ho lidská ruka téměř nedotkne. A obchod si objednává konkrétní druhy masa, pošle si na jatka svoje etikety a jatka tak nedodávají jen maso, ale už finální produkt, tedy službu s vysokou přidanou hodnotou.

Česká jatka vám dodají půlky prasat, kupujete si komoditu. A ještě si neodpustím poznámku – v českých obchodech se prodá v podstatě všechno, co se u nás vyrobí. Nelijeme mléko do kanálu… Jenže je toho málo, a kdyby ti kvalitní čeští zemědělci vyprodukovali dvakrát víc kvalitních potravin, bez problémů se prodají.

Dobře, dotace jsou špatně nastavené, ale malým to jde. Přesto je českých potravin málo, rozhodně tedy méně, než bychom chtěli. Což přináší téma potravinové soběstačnosti, téma, na které jsme poměrně citliví…

On je tu ještě jeden důvod, už jsem ho naznačil – spolu se Slovenskem jsme asi jediní, kdo nedokázal rozbít velké zemědělské podniky. Český trh vypadá tak, že je tu spousta malých, kteří dělají skvělé věci, ale stačí je prodat ze dvora, na farmářském trhu nebo v jedné rodinné prodejně.

Střední velikost podniků takřka zcela chybí, čest výjimkám, a pak jsou tu velcí, masivní průmyslová velkoprodukce, pro kterou ale není důvod se o něco snažit, protože provozní dotace jim zaručují poměrně klidnou existenci bez ohledu na konkurenceschopnost. A taky je pravda, že levnější a méně rizikové je pěstovat technické plodiny, jako je řepka nebo kukuřice pro bioplynové stanice. Pěstovat jídlo je náročnější na všechno, od počasí přes hnojiva až po uskladnění.

Proč není vůle změnit systém dotačních titulů? Komunikuje Hospodářská komora s Agrární komorou?

Pokusili jsme se, ale musím otevřeně říct, že ze strany Agrární komory nevidím nějakou snahu věci měnit, systém pro velké je poměrně pohodlný. Chybí motivace jej změnit. Loni v létě jsme jako Svaz obchodu a cestovního ruchu obešli zelináře a ovocnáře s jednoduchou nabídkou – pojďme zkusit české produkci pomoci. Jestli se totiž dá něco změnit relativně snadno, je to systém produkce zeleniny a ovoce. Na rovinu, nový prasečák v Česku nikdo nepovolí.

Všichni by chtěli více vepřového, ale rozhodně odmítnou nový prasečák ve svém katastru. U vepřového umíme produkci navýšit modernizací v řádu jednotek procent, ne dvojnásobně, jak bychom potřebovali. U zeleniny a ovoce je situace jiná, tam by to šlo snáze. Nabídli jsme zemědělcům pětileté kontrakty, s garancí ceny, s tím, že zčásti zafinancujeme i sklady, které tu chybějí, a oni budou investici splácet dodávkami.

Reakce Zelinářské i Ovocnářské unie byla nulová. Jediný požadavek se týkal vyšší ceny. To je neřešitelná situace, protože obchod žije v konkurenčním prostředí a nemůže udělat kartel a kupovat české okurky za neoprávněně vysoké ceny. Když je někdo nabídne levněji ze Španělska nebo z Itálie, tak je obchod koupí. Ovocnářům jsme navíc nabízeli, že bychom pro české ovoce vytvořili značku, která by zákazníkovi říkala, že si kupuje sice dražší, ale zdravější jablka, s třetinovými hodnotami reziduí oproti maximálně povoleným.

Výsledek?

Nevím, nedostali jsme žádnou odpověď…

Zkoušíte argumentovat nějakými daty? Obchod přece musí mít přesné informace o tom, kolik je český zákazník ochoten zaplatit navíc za kvalitu. Nebo ani na to prvovýrobci neslyší?

Ti menší ano. Hranice toho, co jsou lidé ochotni připlatit za příběh a kvalitu, je někde kolem dvaceti dvaadvaceti procent. Ale i to je hezký bonus, a dokonce by zafungoval na mnohem více produktů. Problémem je ona struktura českého zemědělství, absence středních zemědělců. S malými producenty umí komunikovat takové koncepty, jako jsou Makro nebo Globus, které mají jednotky prodejen a logistiku orientovanou i na malé lokální zdroje.

Typickým příkladem je Brno, kde pěstitel salátů prodával do Makra doslova přes plot – obchod si řekl, co potřebuje, on to vypěstoval a dodal. Lokální salát z Brna, produkt s příběhem, výrazně nadprůměrná cena. Pokud ale máte řetězec, který má po republice několik set prodejen, neexistuje efektivní logistika, která by je dokázala zásobit z lokálních zdrojů.

Potřebujete totiž pokrýt třeba třetinu republiky, a to malí pěstitelé nedokážou. Chybí tady totiž to, co dobře funguje v západní Evropě nebo v Polsku, a to odbytová družstva. Obchod dá požadavek na kamion jablek, což žádný malý pěstitel nenaplní, ale odbytové družstvo to poptá u několika sadařů a obchodu pak dodá, co požaduje.

Proč takový klastr nemůže fungovat v Česku? To přece dává smysl…

Mlékaři v jižních Čechách podobně fungují. Ale jsou téměř jediní. Možná tu stále panuje odpor vůči družstevnictví… A znovu se tu odráží absence středu. Ti úplně malí to totiž nepotřebují, opravdu stačí prodávat sami. Velcí to zvládnou sami. A mezi nimi není skoro nic…

Celý segment obchodu a služeb, nebo aspoň jeho velká část, zažívá již takřka rok obrovskou depresi…

Nejhorší není zoufalství, že je zavřeno, ale že nikdo neví, co bude. A ten stav je dlouhodobý. Vláda přišla se systémem PES a proklamovala, že je to konečně nástroj, díky kterému budou všichni vědět, jak se budou věci vyvíjet. Obratem jej porušila. Dnes jsme šestnáctý den formálně ve stupni čtyři, ale protože přibylo nové kritérium počtu lidí v nemocnicích, budeme ještě další týdny ve stupni pět. Chybí jedno jediné – dát lidem vědět, že mají šanci přežít, že se nemusí o svou životní investici bát.

Kdyby vláda prolinkovala tabulku opatření s tabulkou kompenzací, vyřešilo by to mnohé. Jenže místo toho vláda říká, že ještě nekonečně dlouho bude zavřeno a vlastně už toho nikomu moc nedáme, maximálně nutné minimum. Typicky kompenzační bonus pět set korun na den pro živnostníky. To dávalo smysl na jaře, byly odpuštěny zálohy na zdravotní a sociální odvody, bylo úvěrové moratorium a všichni to brali jako krátkodobé opatření. To se dá přežít.

Ale na podzim je zase pětistovka na den, jen z toho ještě musíte platit ty odvody a nemáte na splácení úvěrů. A do toho vláda vytváří zásadní rozpor mezi podnikatelskou sférou a zbytkem populace, když poukazuje v čele s premiérem na to, že hospodský na vesnici dostane sto padesát tisíc měsíčně, což je samozřejmě naprostý nesmysl.

Tady se nabízí otázka – netlačíte jako Svaz i jako Komora na vládu málo? Že by měla být opatření provázána s kompenzacemi, o tom se mluvilo už někdy od jara loňského roku…

Obávám se, že nemůžeme tlačit víc. Tedy pokud si neřekneme, že Hospodářská komora má být ten subjekt, který tu bude organizovat masové demonstrace. Jsem přesvědčen, že nemá. Vláda patrně trochu spoléhá i na to, že Češi jsou poměrně pasivní. To se netýká jen podnikatelů, ale i zaměstnanců, tradice stávek v Česku moc neexistuje.

A tvrdím, že kdyby to, co dělá vláda hospodským, udělala zemědělcům, má už dávno před Strakovkou složených pár valníků hnoje. Jenže ona je v poměrně komfortní pozici, jedná s námi, v něčem ustoupí, v něčem pomůže, ale je to tak třicet procent toho, co služby a obchod potřebují na to, aby dokázaly nejen přežít, ale i na jaře znovu nastartovat.

Co ze své pozice vidíte jako stěžejní úkoly pro revitalizaci segmentu obchodu a služeb?

První aktuální věcí je link mezi opatřeními a kompenzacemi. Když to neudělá vláda, musíme to zkrátka udělat my jako Svaz, v první řadě pro restaurace. Druhá rychlá věc, kterou potřebujeme dotáhnout, je program poslední záchrany, který jsme připravili na Komoře, a tlačíme na Ministerstvo průmyslu a obchodu, aby to prošlo, protože je strašně nefér, že jsou tu firmy a celé sektory, které propadly všemi síty a nedostaly za takřka rok vůbec nic.

Je třeba reálné, že pokud někdo vinou covidu půjde do úpadku, převezme stát jeho závazky?

Tomu se stát zásadně brání, podobný princip už jsme zkoušeli prosadit u odstupného zaměstnancům, které z důvodu pandemie a restrikcí a propadu tržeb musíme propustit. Zvedla se vlna odporu u odborů, které se obávaly, že bychom pak propouštěli všechny šmahem, což je samozřejmě nesmysl. Dopadlo to tak, že mnozí propuštění nedostanou nic, protože zkrátka není kde brát. Takže nejhorší možné řešení. Podařila se alespoň jedna věc, že firmy v insolvenci, které splácely své závazky, budou mít zpětně nárok na kompenzace. Dlouhodobě nás ale čekají dvě zásadní věci – připravit se na to, že s covidem tu zkrátka v nějaké podobě budeme žít ještě dlouho.

Je vidět, že očkování funguje, po proočkování zdravotníků velmi rychle v jejich řadách klesl počet nemocných. Takže musíme tlačit na to, abychom co nejrychleji ochránili očkováním tu nejrizikovější skupinu, aby se tak vyprázdnily nemocnice. Pak už je asi téměř jedno, kolik mladších lidí tu bude chodit s teplotou, protože těžších případů je v mladší populaci relativně málo a nemocnice to už pak zvládnou. Zkrátka se musíme naučit brát covid opravdu jako nemoc.

Tady se bohužel vyrojila určitá skupina modelářů a akademiků, pánové Kulveit, Levínský a podobně, kteří si z Česka udělali pokusnou laboratoř a tlačí premiéra k zásadním opatřením, aniž by domýšleli důsledky na ekonomiku, vzdělanost či sociální soudržnost. Upřímně řečeno, to že firmy zaniknou a vzniknou nové, to není to nejhorší. Ale dochází k destrukci národa, spousta mladých lidí sedí doma, někteří už takřka rok, přicházejí o studijní i pracovní návyky, neučí se starat se sami o sebe.

Bude tu ještě řada negativních dopadů, které teprve uvidíme. Jistě, bude i řada pozitivních, rychlejší digitalizace třeba… ale rizika bezesporu převažují. Důležité bude, co z toho dokážeme využít, k jakým změnám stát dokážeme přivést. Typicky pandemie ukázala, jak nefunguje e-government a jak by šly věci dělat jednoduše, kdyby fungoval. Věřím, že projde aspoň novela, kterou připravilo MPO, totiž aby si ministerstva mezi sebou mohla předávat data. Pravda, měli jsme to řešit spíš před deseti lety, ale i tak bych to považoval za velké vítězství.

Všichni se těší na restart, otázkou je, kdy opravdu přijde…

Taky se bojím, že bude pomalejší, než společnost obecně očekává. A hlavně bude bolet. V okamžiku, kdy přejdeme z programů Antivirus na kurzarbeit, přijde zcela jistě citelné propouštění. Protože podmínkou kurzarbeitu jsou aspoň jeden či dva dny práce. Když je nemáte, není jiné cesty než propouštět. A průmysl ani zemědělství to nebudou schopny absorbovat, protože chtějí buďto superlevnou nekvalifikovanou sílu, nebo drahou superkvalifikovanou.

Pracujete v plánu obnovy nějak s tím, že menší města živená lokální poptávkou se budou obnovovat rychleji než centra závislá na incomingu?

Určitě, Praha a několik dalších turistických center plus lázeňská města budou potřebovat silnou podporu. Poptávka bude, lidé chtějí cestovat. Podmínkou ale bude bezpečí. Zčásti může pomoci diskutovaný covid pas, ale zčásti jsme na pomyslné startovní čáře o pár metrů za ostatními.

Ztratili jsme statut bezpečné země a třeba německá média již delší čas, od října, prezentují Česko jako nebezpečnou zemi. Pochopitelně jsou za tím i lokální zájmy tamních hráčů v cestovním ruchu a lázeňství, kteří chtějí udržet Němce doma, ale je to naše viditelné minus.

Musíme být schopni poptávku po Česku obnovit, a to bude velký marketingový úkol pro CzechTourism. A bude to stát čas i peníze, které zatím agentura v rozpočtu nemá.

Jednáte už dnes s vládou o stimulu, který třeba leckde zafungoval v loňském létě?

Jednáme, ale zkušenost říká, že nemá příliš smysl dělat věci centrálně. Jihočeský kraj, Praha, Ostrava, Karlovy Vary… tam všude přišli s výbornými programy ušitými svým podmínkám na míru. Centrální program pro Česko smysl nemá, stát má iniciovat regionální programy a finančně je podpořit. Naší ambicí je dohoda, když region přijde se smysluplným programem, aby jej stát podpořil finančně v modelu jedna ku jedné. To by úplně stačilo.

Nejhorší bylo, když ministryně Dostálová koncem jara minulého roku slibovala všem desetitisícové vouchery na cestování po Česku. Vybudila očekávání, mnozí i stornovali své původní objednávky a nakonec nebylo nic, respektive efekt byl negativní, protože i ti, kteří původně chtěli zůstat o dovolené v Česku, nakonec naštvaně vycestovali do zahraničí.

Zkusme si odmyslet současnou situaci. Co bylo vaší vizí a vaší prioritou, když jste nastupoval do pozice prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu? Co jste chtěl do segmentu přinést?

Dvě věci, určitě jsem měl ambici sejmout z rezortu nálepku zaměstnavatele poslední záchrany. To se primárně díky masivnímu nárůstu platů, které retail zvyšoval nejvíc, myslím docela daří. Snižuje se fl uktuace, prodlužuje se střední doba zaměstnanosti. To byla velká priorita. Tou druhou je snaha ukázat retail jako segment, který krom toho, že prodává, dělá i spoustu dalších záslužných věcí. Asi bychom o nich bez covidu mluvili víc, ale nezastavily se.

Vedle covidových témat běžně řešíme třeba objem plastů a jejich náhradu za materiály recyklovatelné. Nebo jiný příklad – spoustě dodavatelů se to sice nemusí líbit, ale pokud se velké řetězce na evropském fóru dohodnou, že od roku 2025 přestanou prodávat vajíčka z klecových chovů, tak to tak prostě bude a uděláme velký krok kupředu.

Když se řetězce dohodly, že nebudou brát výrobky s palmovým olejem, velmi rychle se omezilo kácení deštných pralesů. Jinými slovy, retail má obrovskou sílu a doposud vyvolával spíše obavy a ochranářské aktivity. A já bych byl rád, aby bylo vidět, že tu sílu umí retail použít i pro dobro věci.

Z pohledu viceprezidenta Hospodářské komory, pomáhá vám nějak evropská aktivita EuroChambers? I to je oblast, kterou máte ve své gesci. Funguje v době pandemické?

Určitě funguje, protože je to platforma, na které dokážeme o problémech mluvit s kolegy ze zahraničí a nabízet řešení. A pandemická situace to ještě zvýrazňuje. Už jenom tím, že máme možnost konzultovat své problémy jinde a v debatách s vládou pak máme argumenty, jak to funguje nebo může fungovat. Dosud to byly povětšinou debaty o restrikcích a kompenzacích, dnes se mnohem více začínáme na evropské úrovni bavit o tom, jak je kde nastavena obnova. Pro mě osobně je to strašně užitečné, mám šestadvacet příkladů, jak to dělají ostatní. Nemusíme vymýšlet kolo…

Kde to, pokud jde o obnovu a spolupráci byznysového sektoru s vládou, funguje nejlépe?

Pro mě jsou zajímavé tři země. Rakousko, které je velmi podobné, a navíc je to náš soused a brutální konkurent. Inspirativní je Nizozemsko, kde je příkladná ochota vlády komunikovat s byznysem. A potom Dánsko, země, která usiluje o funkčnost ekonomiky, ale hodně řeší sociální dopad na rodiny a školství. To jsou příklady, kde se můžeme učit…

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban