Tvrz dobyta: Gotický poklad si oblíbili filmaři i svatebčané

Pětačtyřicetiletý Ondřej Slačálek dostal po revoluci spolu s ostatními tehdy dospívajícími velký dar – otevřené hranice do světa. Využil ho dokonale. V USA vystudoval diplomacii a politologii a při studiích pracoval na české ambasádě ve Washingtonu. 

Po návratu domů už po dalších zkušenostech v cizině netoužil. Právě naopak. Uplatnil se ve významných korporátních společnostech. A hodlal se usadit.

Jehla v kupce sena

Celý rok proto ve volném čase projížděl Česko. Měl sen. Hledal historickou budovu, kterou by mohl zvelebit a posléze v ní s rodinou bydlet. „Hrad či zámek byly moc velké, nevýhodou tvrzí zase bylo jejich časté umístění uprostřed vsi,“ přibližuje majitel rekonstruované tvrze ze 14. století své tehdejší uvažování. 

Volba nakonec padla na obec Malešov, jejíž tvrz byla vystavěna na skále, z velké části je obklopena vodní plochou a kdysi k ní vedl padací most. Další výhodou je blízkost přehrady na pitnou vodu a z toho plynoucí stavební uzávěra. Ta zaručuje, že pohledy z nejvyšších pater tvrze, která majitelova rodina obývá, budou nadále připomínat plátna starých mistrů. 

„Místo jsem znal, protože maminka pochází z Kutné Hory, babička v Malešově dokonce v 50. letech učila a děda se tu kdysi zajímal o koupi chalupy,“ vypráví majitel.

Jednání s obcí o odkoupení ruin historického objektu však nebylo snadné, trvalo rok. Panovala nedůvěra. Každý zájemce byl tehdy v podezření z nekalých úmyslů. Že si jen vypůjčí peníze a zmizí. V roce 2002 se nakonec transakce uskutečnila a postupná rekonstrukce za pomoci stejně nadšených přátel mohla započít. 

Inspirace gotikou. „Snažili jsme se objekt rekonstruovat co nejcitlivěji, přiblížit jeho vnější i vnitřní podobu v těsné spolupráci s památkáři období vrcholné gotiky,“ říká Ondřej Slačálek.

Paradox snu

Vzhledem k tomu, že se nedochovaly žádné dokumenty o původní podobě budovy, měli stavitelé i za přísného dohledu památkářů možnost improvizovat. Citlivé úpravy však prozrazují řemeslnou zručnost a znalost historie. Například funkční černá kuchyně nebo krby působí zcela autenticky a z vyprávění hradního pána i kastelána v jedné osobě zní nefalšované zaujetí. Na většině úprav se pod vedením zkušených řemeslníků sám podílel.

Ondřej Slačálek má totiž zcela jinou představu o úspěchu, nevnímá ho jako rychlý zisk a tučná konta. Považuje za něj postupné plnění životního snu a smysluplné využití vydělaných prostředků. Přiznává, že by se mu to nepodařilo bez dosud splácených hypoték a úvěrů, ale sám sebe označuje za zodpovědného investora, který se nepouští do likvidačních půjček. Navíc má díky svým předchozím zaměstnáním čich na dobré projekty, které nerad nechává ležet ladem. 

„Vymyslel jsem teorii, které říkám paradox snu, a tou se řídím. Sen je něco neuchopitelného v budoucnu, čeho člověk nedosáhne sněním, ale jen racionálními, přesně vykalkulovanými kroky. Srdce a mozek musejí být v rovnováze, jinak buď skončíte u pouhého snění, nebo vás sen pohltí. Dokud jsem ještě pracoval v korporátu, už v lednu jsem přesně věděl, na co moje výplaty až do konce roku padnou. Ze začátku jsem opravu tvrze bral jako soukromou akci pro své bydlení a dost jsem se bál, zda budu schopen ji ufinancovat, tak jsem se rozhlížel po investorech.“ 

Dnes je rád, že žádného nenašel, protože více vlastníků takového objektu často znamená i více komplikací.

Probuzená vesnice

Ondřej Slačálek v současnosti pracuje pro velké firmy jako externí projektový manažer a většinu času věnuje zvelebování tvrze a dalším podnikatelským aktivitám. Ty vesměs vyplynuly z možností dokoupit a opravit řadu zchátralých nemovitostí v okolí.

„Malešov byla před dvaceti lety vesnice, kde takzvaně ‚chcíp pes‘, a najednou sem přicházejí davy lidí,“ konstatuje spokojeně majitel. 

Tvrz, v níž v loňském roce začal organizovat prohlídky, je oblíbenou lokací filmařů a milovníků historie. Do jejího rozpočtu hodně přispívá i pořádání svateb. Domácí pán vpády do soukromí nese poměrně těžce, ale ví, že bez nich by byl další rozvoj mnohem obtížnější. Do obce se navíc díky tomu vrací společenský život a přitahuje řadu umělců a dalších lidí, které zapojení do občanských aktivit baví.

V roce 2017 v Malešově obnovili pivovar s restaurací. Pivo se v Malešově vařilo odpradávna, ale protože původní zchátralá budova ještě nebyla k dispozici, současný Přátelský pivovar Malešov vybudovali jinde. Patří akciové společnosti, která vznikla z původní společnosti s ručením omezením Ondřeje Slačálka a jeho přátel. Nejprve začali obchodovat s cizími pivy, pak formou létajícího pivovaru vařili vlastní. V současnosti má zdejší pivovar pět zaměstnanců a dodává do řady velkých měst. 

„Máme na seznamu asi 100 hospod, v nichž se většinou střídáme s jinými malými pivovary. Ale rosteme, jeden z akcionářů už své akcie prodal s třicetiprocentním ziskem,“ pochvaluje si podnikatel. 

Stále v pohybu

Připouští, že je to zvláštní, ale vlastně se pořád pouští do věcí, jimž nerozumí, ale docela se mu to daří. Restaurace však raději pronajal zkušenějším. 

„Přemýšlel jsem také o vybudování penzionu, jenže to by byla drahá záležitost, tak mě napadlo postavit na pozemcích pod tvrzí kemp v replikách středověkých stanů s klasickými postelemi a moderním pohodlím. Ovšem moje bývalá kolegyně a investorka namítala, že by v životě nešla bydlet někam, kde by neměla vlastní hygienické zázemí. Proto jsme stany vybavili i koupelnami a WC.“ 

Ondřej Slačálek ukazuje z okna na zazimované koupelny čekající na další sezonu. „Radoval jsem se z geniálního nápadu, než se mi do rukou dostaly noviny, v nichž se psalo o novém světovém trendu glamcampingu, který spojuje kempování s přepychem.“ 

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jana Šulistová.