S Janem Špitálníkem jsme si povídali o tom, co všechno jeho tým musí zvládnout, aby se takový přenos vydařil a diváci byli maximálně spokojeni. Taky třeba o tom, jak vznikají různé technologické fígle, které nás mají na streamovací platformě co nejdéle udržet, a dalších věcech ze zákulisí tohoto mimořádně atraktivního prostředí.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:51 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Svět streamingu: je Netflix nejlepší?
• 07:35 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak funguje pražský tým Sky
• 16:30 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak se streamuje olympiáda nebo přenosy NFL
• 24:40 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Co všechno obnáší živé přenosy
• 34:54 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak neztratit diváka
• 39:04 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Živé přenosy a inovace
• 50:33 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Čeká nás v oblasti filmů a seriálů posilování prvků „reality show”?
• 53:19 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak se stát šéfem pražského studia Sky Czech Republic

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Cesta ke streamingu

Jan Špitálník se ke své profesi dostal přes kamarády, kteří hledali někoho do firmy. Spolupráce byla úspěšná, přestože se streamingem neměl žádné zkušenosti.

„Moje velká pýcha byla, že jsem se po škole dostal do firmy, která se jmenovala Sun Microsystems. Tehdy jsem ji považoval za takový technický etalon v České republice. Technologie, které vyvíjela, a lidé, které dokázala přilákat na svou inženýrskou kulturu, a to, co se jí podařilo vybudovat v osmdesátých a devadesátých letech, to jsou věci, na kterých dodnes funguje moderní svět,“ říká.

Zprvu pracoval na projektu, který usnadňoval používání videa ve výuce ve školách. Postupně přecházel mezi projekty, až mu jednou kamarád nabídl správu videí, titulků a obrázků pro Showmax. A tak se dostal ke streamingu.

V současnosti je hlavní náplní jeho práce podle potřebných výstupů sestavit odpovídající realizační tým. A různorodost práce si velmi chválí: „Není to jen jedna konkrétní věc. Přemýšlíme, jak ty lidi budeme financovat, jak je budeme odměňovat a jak budou zapojeni do zbytku týmu, aby to celé dávalo smysl. Řešíme, kde budou sedět, jaký budou mít notebook, jaký budou mít stůl, a jestli všechno v kanceláři je nastavené tak, jak má být – aby byli spokojení, produktivní, aby je to bavilo a všechno správně fungovalo,“ popisuje. 

O manažerovi byste neměli vědět

Domnívá se, že správný manažer by měl pracovat tak, že lidé pod ním ani nevědí, že existuje, nemají žádné problémy a mohou se plně soustředit na svou práci. Zároveň by měl mít přehled o aspektech práce svých podřízených, aby do rozumné hloubky rozuměl tomu, co se děje. Měl by znát i pracovní právo a obchodní právo, aby věděl, co mu systém umožňuje.  

„Namíchat tohle všechno dohromady je takový koktejl specialisty nespecialisty, kterému nevadí, že se svět neustále mění. A to si myslím, že je ten důležitý faktor,“ uzavírá Jan Špitálník. 

Pražský tým Sky má velké plány

Jan Špitálník v Praze vede tým vývojářů, který má ambice vytvořit nejmodernější technologický hub. „Snažíme se o to, aby Česká republika byla vnímaná jako země s neuvěřitelně silným technologickým talentem,“ říká.

Dále zmiňuje, že vedle velmi silné pozice České televize je v Česku na trhu Voyo, své služby má Prima a vznikly i další firmy a projekty. „To podhoubí tady je opravdu silné. A já bych chtěl, aby tohle dál rostlo – a aby byla Praha proslulá tím, že to tady umíme,“ tvrdí. 

Produkt, který nyní vyvíjejí, má celosvětové využití pro desítky milionů lidí denně. Nová pobočka se zaměřuje na jednotlivé části výsledného produktu a také sdružuje jednotlivá oddělení firmy, aniž by byly nutné vzdálené meetingy, které mohou proces vývoje prodlužovat. Cílem bylo podle Jana Špitálníka vytvořit byznysově efektivní tým se silnou identitou. 

Pražská pobočka se podílí na vytváření samotného videa, jeho distribuci, platební systémy i správu identity. Jan Špitálník zdůrazňuje, že právě přihlašování je extrémně zátěžové v případě velkých přenosů, kde se připojí velké množství lidí a aplikace musí být schopná ověřit, že heslo je správné a uživatel má zaplaceno a může se dívat. A to všechno se musí stát velmi rychle tak, aby si toho nikdo nevšimnul.   

„I při velkém náporu uživatelů z pohledu zákazníka všechno funguje, protože ten systém má několik úrovní záloh a redundancí. Takže pokud někde něco vypadne, jiná část to převezme, aby to jelo dál,“ říká. 

Co všechno obnáší živé vysílání 

A jak tedy živé přenosy fungují? Kamera snímá zápas a vytváří z něj digitální signál. Pokud se jedná o měnší zápas, signál do velkého odbavení posílá pojízdný tzv. outside broadcast van. Následuje práce v režii, kde se přidávají tzv. overlaye, tedy různé pásky, skóre či komentář.  

„Je tam režie, která to sestříhává. Celá tahle část je úplně stejná jako například vysílání na ČT24. Nic se v tom neliší. Kde se to začne lišit, je ve chvíli, kdy se před vysílacím odbavením cesty rozdělí. Jedna jde třeba do satelitu nebo DVB-T vysílání – a pak do televizí. U nás to jde do něčeho, co se jmenuje Live encoder,“ popisuje. 

Toto zařízení dokáže vyrobit mnoho variant obsahu a podle potřeby jej „zazipovat“. Jinak to bude pro Apple, Android nebo PlayStation. Varianty se liší i kvalitou pro potřeby jednotlivých zařízení, aby docházelo k optimální spotřebě dat na straně uživatele. 

„Tohle je tedy ta šíře problému – všechno se vyrábí v jeden okamžik. Pak se celý ten obsah vezme a tlačí se do distribučních sítí, které zesilují naši distribuční kapacitu. Skrze partnery distribuujeme obsah, a vaše zařízení si ho pak stáhne a začne přehrávat,“ říká. 

Jak se prosadit v obsahu 

Právě z živých přenosů se stává čím dál větší trend. Podle Jana Špitálníka je to dané tím, že většina poskytovatelů nabízí podobný typ zábavy, jako jsou seriály nebo filmy. Podle svých preferencí si uživatel vybírá platformu, která nejvíce splňuje jeho požadavky, nebo mezi nimi následně přechází, pokud není s nabídkou spokojen. 

„Pokud tohle trvá dostatečně dlouho, máme na to interní metriku, která sleduje, kdy ten člověk nejpravděpodobněji odejde. Počet hodin strávených měsíčně na tom produktu je absolutně perfektní korelace s tím, jestli člověk zůstane, nebo ne,“ říká. 

Sportovní přenosy v tomhle mají výhodu, že jsou prakticky nekonečné a lidé se na ně zpravidla rádi koukají velkou část svého života. Pokud jim uteče jeden západ, vědí, že bude další.  

„Lidé o sportu většinou neříkají: „Mě už nebaví fotbal, už jsem všechno viděl, není tam nic nového.“ To se moc neděje. A právě proto je ta sportovní složka tak důležitá – protože poskytuje určitou kontinuitu v zákaznické základně,“ podotýká Špitálník. 

Jak udržet pozornost lidí 

Netflix je mezi streamovacími platformami světový gigant, i na počet předplatitelů. Jak ale v rozhovoru popisuje Jan Špitálník existují i jiné služby, které mají některé části platformy na technologicky lepší úrovni, ať už je to například odezva kamery v případě přímých přenosů, lepší kvalita obrazu nebo lepší obsah pro konkrétního zákazníka se specifickými vlastnostmi.

Pro streamovací platformy je klíčové udržet pozornost uživatelů na dlouhou dobu. Volí tak různé strategie, které si uživatelé ani neuvědomují. Pokud se například blíží konec nějakého sportovního zápasu, platforma aktivně doporučí obsah související s tím, co právě sledovali. Obdobně i u filmů na konci nabízí podobná témata či žánry.

„Trochu se to přiblíží klasickému lineárnímu vysílání, kde lidé nemusejí přemýšlet, co si pustí – televize jim to tak trochu naservíruje,“ říká. Ne všechny nápady jsou ale úspěšné, platformy je proto různě testují, ať už jsou to různé barvy tlačítek, obrázky nebo co nejlepší uživatelská přívětivost.

„Nejjednodušší metoda je pustit to mezi lidi a sledovat, jak se chovají. Někdy je to opravdu místnost se zrcadlem, kde sedí lidé, koukají na prototyp, nebo proti nim je kamera, která sleduje pohyb očí a zkoumá, jak na koukají, jak nad tím přemýšlí. Jestli je ta reakce správná,“ říká.

Cílem těchto zkoušek je vyladit prostředí tak, aby uživatel nemusel přemýšlet nad tím, co chce sledovat, ale aby rovnou dostal obsah, který je šitý pro něj na míru. V opačném případě totiž často platformu po čase opustí. Velkým pomocníkem je také umělá inteligence.

Působení v Africe 

Jan Špitálník také v rozhovoru popisuje, jak se Sky pracovali pro platformu Showmax, která v době, kdy aplikaci vyvíjeli, byla specificky určena pro Afriku. Protože pro Netflix to nebyl oproti USA a západní Evropě natolik lákavý trh, stali se zde jedničkou. „Zároveň ten trh je tak specifický, že vyžaduje trochu atypická řešení, ať už technologická, nebo produktová, pro tu danou oblast,“ říká. 

Při vyvíjení museli také počítat s výpadky elektřiny, které jsou v Africe běžnější, tak, aby bylo možné si vybraný obsah spustit i při výpadku internetu. Snažili se proto vyjednat s dodavateli obsahu, zejména filmovými studii v USA, aby umožnili stahovat filmy či seriály tak, aby je bylo možné spustit i pokud nešel internet. 

„Na začátku to bylo strašně omezené – třeba si člověk mohl stáhnout jednu epizodu na dva dny do telefonu, což pro ty lidi představovalo neuvěřitelnou operativní zátěž,“ uvádí. Vyvíjeli proto technické řešení, které obstojí i při výpadcích elektřiny, aniž by to ovlivnilo možnost sledování obsahu. 

„Dnes se to podstatně zlepšilo, ale Afrika je v tomhle stále trochu jiná. A proto jsme byli schopni ten Netflix předstihnout – protože jsme se zaměřili právě na tenhle konkrétní trh s vědomím, že to bude těžké. Ale věděli jsme, že to zvládneme,“ říká. 

Jak funguje prodej práv? A proč sledovat více přenosů na jedné obrazovce? Podívejte se na celý rozhovor.

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Janem Špitálníkem

Martin Zika: Honzo, dobrý den. Moc děkuji, že jste si udělal čas na podcast portálu BusinessInfo.cz. 

Jan Špitálník: Dobrý den. Děkuji moc za pozvání. 

MZ: Já se vás chci zeptat na úvod, kdybych vám dal otázku, co je podle vás nejlepší platforma toho typu – video on demand. To, v čem se pohybujete. A teď myslím z hlediska technologií – co by pro vás byl takový etalon? Jestli můžete říct, a jestli můžete třeba zmínit nějakou konkurenci, nebo jak toto máte. 

JŠ: Myslím si, že strašně záleží, na jakou část té platformy se budeme koukat. Samozřejmě, máme tady Netflix jakožto celosvětového giganta, který má zároveň největší počet předplatitelů na světě. 

Na druhou stranu jsou tady i jiné služby, které mají určité specifické části té platformy technologicky, myslím si, lepší, protože je pro ně důležité, aby nějakou část měly lepší. A teď strašně záleží, co to „lepší“ znamená. Může to být třeba odezva od kamery až k tomu zákazníkovi – to snažit se absolutně minimalizovat tu prodlevu mezi tím, kdy se ten gól stane, a já ho vidím na telefonu nebo na televizi. 

MZ: To je třeba v těch sportovních…? 

JŠ: To je třeba v těch sportovních přenosech. Další věc může být, že ta služba má nejlepší parametry kvality obrazu, kterou přináším. Takže pokud budu koukat, tak mám nejvíc 4K obraz.

Další faktor může být více produktový, zákaznický – pro ten daný obsah, který mají, například poskytují nějaké specifické vlastnosti. Takže i z pohledu absolutní škály je Netflix absolutní jedničkou na světě, protože má nejvíce zákazníků. Z pohledu různých specifických vlastností můžu uvést například Warner Bros. Discovery a jejich produkt Max, kde ve Spojených státech řeší NASCAR Racing, jestli se nepletu.

A tam řeší konkrétní věci, kdy přinášejí z těch aut různé kamery přímo do té aplikace a v podstatě jsou schopni neuvěřitelně rychle přepínat ty jednotlivé záběry z kamer. A za tím stojí – i když to zní hrozně jednoduše – ohromné množství vývoje, aby taková věc fungovala v tom měřítku, které tam je. 

U nás je to o tom, že jsme schopní přenášet sportovní zápasy jako NBA, NFL nebo olympiádu bez zakuckání, v perfektní kvalitě a s tou nejmenší možnou odezvou mezi kamerou a tím zařízením. Takže každý má to svoje, co je důležité pro to, aby se zacílilo na toho zákazníka, který je pro ni důležitý. 

MZ: Já bych se k těm technickým podrobnostem rád dostal později. Nicméně, já jsem v materiálech, které jsem o vás našel, četl, že když jste pracovali pro Showmax, tak ta platforma, kterou jste vytvářeli, údajně nabídkou těch inovativních funkcí nejenom předběhla Netflix, ale taky se stala nejlépe hodnocenou aplikací na Google Play a v App Storu. Můžete tohle trochu rozebrat? Co za tím bylo, pokud jde o ty inovativní funkce? 

JŠ: Myslím si, že v té době, kdy jsme tu aplikaci vyvíjeli – a specificky to byla aplikace pro Afriku, nebo řekněme pro subsaharskou Afriku – tak za prvé, Netflix tam nebyl důležitý hráč na trhu. Protože na druhou stranu, ten trh z pohledu Netflixu nebyl důležitý – stále expandoval ve Spojených státech a v západní Evropě.

Takže my jsme měli výhodu v tom, že jsme našli trh, který byl vlastně volný, a neměli jsme tak silného soupeře. Zároveň ten trh je tak specifický, že vyžaduje trochu atypická řešení, ať už technologická, nebo produktová, pro tu danou oblast. 

MZ: Můžete zmínit nějaký příklad? 

JŠ: Často tam nefunguje elektřina, takže pokud lidé chtějí koukat, mají v každém zařízení malou záložní baterku – v mobilu. Takže pro ně v té době bylo strašně důležité moct koukat dál. Televizi mají připojenou dost často na nějaký dieselový agregát, takže můžou pokračovat dál koukat, protože ty vysílače jsou zálohované a funguje to. Ale v momentě, kdy spadne internet, tak přestane fungovat i streamování.

Tím pádem jsme ho velice brzy začali tlačit na dodavatele obsahu – filmová studia, primárně ve Spojených státech – kteří zatím neměli zkušenost s tím, že by dovolili stahovat seriály a filmy do zařízení v rozumnějších počtech. Na začátku to bylo strašně omezené – třeba si člověk mohl stáhnout jednu epizodu na dva dny do telefonu, což pro ty lidi představovalo neuvěřitelnou operativní zátěž. 

Museli hodně přemýšlet nad tím, jestli mají stažené to, co zrovna potřebují. Takže jsme se hodně snažili vyjednat tu právní část tak, abychom ty možnosti měli větší. Abychom věděli, kde se můžeme pohybovat, a mohli vymyslet technické řešení, které bude pro lidi spolehlivé, funkční – aby se nemuseli bát, že když vypadne elektřina, tak se nebudou moct podívat na svůj obsah.

A v tomhle jsme přišli první, protože to bylo z tržního pohledu to nejdůležitější. A říká se tomu často product-market fit – tohle bylo přesně ono. V České republice to není tak důležitá věc, do které by se vyplatilo investovat obrovské množství vývoje, ale tam to v té době bylo hrozně důležité. 

Další věc jsou platby. Myslím si, že absolutní většina českých zákazníků Netflixu platí kreditní nebo platební kartou. V Africe je to přesný opak – absolutní většina zákazníků nemá platební kartu, nemá bankovní účet, ale má nějakou alternativní formu bankovnictví, řekněme, přes smlouvu s mobilním operátorem.

Ten mobil potřebují pro připojení, pro telefonování – a operátor pak funguje jako taková mini banka. Přes něj si lidé posílají peníze, platí se za služby, třeba elektřinu. A ta integrace s mobilním operátorem poskytuje možnost získat peníze za službu od těch zákazníků. Těch operátorů je ale spousta, trh je hodně fragmentovaný, takže náklady spojené se vstupem na trh tehdy byly velké. Ale právě to nám dalo možnost se na to specializovat. 

Dnes se to podstatně zlepšilo, ale Afrika je v tomhle stále trochu jiná. A proto jsme byli schopni ten Netflix předstihnout – protože jsme se zaměřili právě na tenhle konkrétní trh s vědomím, že to bude těžké. Ale věděli jsme, že to zvládneme. 

MZ: Vloni bylo oznámeno, že v Praze začne vznikat vývojářský tým – jestli to tak můžu říct – pro Sky Czech Republic, který řídíte. A možná by bylo fajn jenom připomenout, že jste součástí Comcast Corporation, kam patří mimo jiné NBCUniversal atd., což je obrovská firma. Vy jste někde řekl nebo napsal, že tady v Praze budujete nejmodernější technologický hub. Co to přesně znamená? Co tady tedy vytváříte? V čem je to – nebo měla by být – ta technologická špička v tomhle oboru? 

JŠ: Snažíme se o to, aby Česká republika byla vnímaná jako země s neuvěřitelně silným technologickým talentem. A protože se pohybuji v oboru streamingu už nějakou dobu, tak specificky právě v tomhle oboru. Když se totiž podíváme, co tady máme: máme tady neuvěřitelnou Českou televizi, která vytváří vysílání a všechny produkty s ním spojené, a obsluhuje obrovskou část populace. 

Postavilo se tady Voyo, Prima má svoje služby, vznikly tu různé další české firmy i mezinárodní projekty. Disney tu má vývojovou pobočku. Takže to podhoubí tady je opravdu silné. A já bych chtěl, aby tohle dál rostlo – a aby byla Praha proslulá tím, že to tady umíme. Že Česká republika není jen o Škodě Auto a výrobě aut, ale že umíme v různých oborech dělat spoustu jiných mezinárodních věcí. 

Nechci, aby se na to nahlíželo jako na nějakou lokální záležitost. My se totiž v tuhle chvíli podílíme na vývoji produktu, který provozujeme celosvětově. Denně ho používají desítky milionů lidí. A to nejsou malá čísla – ani z hlediska obratu, ani příjmů. Přijde mi hrozně důležité být pyšný na to, že tady umíme vyrobit něco, co má světový význam. Není to jenom malý český rybníček. A říkat si, že to někde jinde umí líp. Neumí. Pojďme na to být pyšní. 

MZ: Je potřeba si toto určitě říct. Když se vás zeptám, co tedy přesně v Praze vzniká – když to vztáhneme na celou síť té rozsáhlé firmy – tak co z Prahy odchází? Co svět reálně využívá? 

JŠ: Novou pobočku jsem se snažil postavit tak, aby tady byla reprezentace každého malého kousku toho produktu, který vyrábíme. Jeden z důvodů je ten, aby se lidé navzájem trochu znali a mohli využít mostů napříč celou velkou firmou. 

Zároveň proto, že když se vytváří nějaká nová funkce nebo zlepšení, tak to dost často vyžaduje spolupráci mnoha oddělení dohromady. Pokud by se tady všichni zaměřovali jen na jednu část, tak by všechno ostatní byly jen vzdálené meetingy – trvalo by to dlouho a bylo by to komplikovanější. 

My se tady podílíme v podstatě na všem – od vytváření samotného videa, přes jeho distribuci pomocí CDN sítí – možná znáte Fastly, nebo český CD77 – až po platební systémy a správu identity. To znamená vaše jméno, uživatelské jméno, přihlašování. A to jsou extrémně zatěžované služby. 

Protože když třeba začne fotbal, všichni se najednou připojují a ta aplikace musí rychle zvládnout ověřit: „Jo, heslo sedí, všechno v pořádku, můžete se koukat, máte zaplaceno.“  

MZ: Tohle si asi málokdo uvědomuje, jaký obrovský počet operací tam v jednu chvíli musí proběhnout. 

JŠ: A nesmí to být vidět. Myslím si, že jediný moment, kdy je to správně, je ten, kdy to funguje tak dobře, že si toho nikdo nevšimne. Já to dost často přirovnávám k mikrovlnce – nikdo nikdy nečetl návod na mikrovlnku, ale všichni ji umějí používat. Protože jediné, co od ní čekají, je ten jeden čudlík. A ono to potom… 

MZ: Já jsem to občas i zkazil, ale máte pravdu. 

JŠ: Já to taky občas zkazím. A když jsem se snažil moc, tak to nebylo ono. Nebo lednička – takový ten model spotřebního zařízení, appliance, která je skoro až jednoúčelová. A neměla by za tím být vidět ta strašně úžasná fyzika, technické inženýrství, strojírenství – celá ta věda, která stojí za tím, aby ta věc vůbec vznikla. A samozřejmě, v nějakém nákladu – nemůže to být neuvěřitelně nekonečně drahé. 

MZ: Ale já jsem vám skočil do řeči v popisu toho, co tady v Praze vzniká… 

JŠ: A každé z těch částí, kterou popisuji, se nějakým způsobem účastní. Samozřejmě nejsme tak velká pobočka – zatím – abychom převzali polovinu vývoje, ale snažíme se, aby v Praze vznikaly některé zásadní komplety. Máme zde například tým CRN, který se podílí na distribuci videoobsahu po celém světě.

Máme zde lidi, kteří balíčkují obsah pro distribuci, lidi, kteří se podílejí na přihlašování do služeb – tedy aby systém rozpoznal, zda máme správné nebo nesprávné heslo. Máme zde vývojáře konkrétních aplikací – pro web, televize i mobilní zařízení. A nesmím zapomenout na datovou analytiku – kolegy, kteří se starají například o technologickou platformu, jako je cloud nebo Kubernetes. Práce je tolik, že pro každého najdeme uplatnění. 

Cílem není mít náhodně rozptýlené lidi po Praze – tedy pardon, v Praze – ale mít konkrétní týmy s jasně daným zadáním. Nejhorší, co bychom při budování nové pobočky mohli udělat, by bylo říct: „Nabrali jsme sto lidí.“ A pak by jeden měl šéfa v Londýně, druhý v New Yorku, další někde jinde – a vznikla by amorfní skupina bez vnitřní identity. 

Naším cílem je vytvořit silnou pražskou identitu, mít zde jasný mandát. Tohle je ta naše oblast, za kterou bojujeme, kterou budujeme, o níž rozhodujeme. A řekl bych, že to nejtěžší a zároveň nejzásadnější je vybudovat právě tohle – tedy dát lidem svobodu, která postupně vede k pocitu odpovědnosti. Protože když se sám rozhodnu, že něco udělám určitým způsobem, musím nést nejen pozitivní důsledky, ale i ty negativní. Ne všechno vždy funguje ideálně, a je potřeba se o to postarat, když to nefunguje. Ale dohromady to vytváří neuvěřitelně silný koktejl, kdy se lidé velmi snaží, protože je to pro ně téměř jako hračka. 

MZ: Vy jste to teď asi řekl, ale když se zeptám – jak se vám to zatím daří? Jak hodnotíte budování toho týmu? A vůbec Sky Česká republika? 

JŠ: Musím říct, že je to hodně těžké. A na druhou stranu musím říct, že se nám to daří. Nejtěžší věc na tom všem je si vnitřně říct, koho vlastně potřebuji. Protože klíčové je říct si – co tu ten člověk má konkrétně dělat, abych našel toho správného. Ti lidé tady jsou. Jsou strašně šikovní. A nejúžasnější věc je, když člověk posbírá tu skupinku lidí, něco jim jen takhle předá, a ono to najednou samo začne fungovat. A je to takové: „Wow, to je skvělý!“ 

MZ: Říkal jste, že zároveň je to těžké. Co je na tom těžkého? Jaké jsou na tom těžké aspekty? V čem je to obtížné? 

JŠ: Protože se snažíme růst hodně rychle. Důvod je ten, že se snažíme, abychom byli co nejdříve hodně relevantní pro tu firmu. Protože přece jenom – postavit pobočku je nějaká finanční investice. A peníze jsou až na prvním místě. Takže je potřeba začít vracet nějakou hodnotu do byznysu. 

Tím pádem nám nemůže trvat moc dlouho začít fungovat – začít něco přispívat zpátky do toho společného. Takže ten rozsah je to, co je na tom komplikované. 

MZ: Ale vy už za sebou máte nějaké, řekněme, prubířské kameny. Chápu správně, že to byly třeba živé přenosy letních olympijských her v loňském roce v Paříži? A že tam byly i nějaké živé přenosy NFL? Takže to už máte za sebou – pod touhle hlavičkou. Je to tak? 

JŠ: Ano, to máme. 

MZ: A to se povedlo, ne? 

JŠ: Pro zákazníky všechno fungovalo, jak mělo. Samozřejmě – a jak říkám – musí to vypadat perfektně, jednoduše, vždycky to funguje. Takže naším cílem je být v situaci, kdy zákazník nepozná, že nám hoří střecha. Jasně. A ona vždycky trošku hoří. Vždycky hoří. 

Protože při těch objemech lidí – bavíme se o desítkách milionů lidí, kteří přijdou koukat – to najednou zatíží i americký internet. I ten pocítí takhle velkou změnu. Ať už je to zahájení olympiády – což je obrovská událost – nebo samozřejmě Super Bowl, který teď streamoval Fox, nebo jsme ho streamovali my minulý rok. Nebo ty speciální zápasy NFL – to je tak zásadní událost z pohledu amerického sportu, že přijde obrovské množství lidí. 

A natolik to zvedne spotřebu, že je to opravdu cítit. Z pohledu zákazníka ale všechno funguje, protože ten systém má několik úrovní záloh a redundancí. Takže pokud někde něco vypadne, jiná část to převezme, aby to jelo dál. 

Ale uvnitř je – řekl bych – organizovaný a neorganizovaný chaos v různých momentech. Je kolem toho spousta lidí. A samozřejmě všechno je to o přípravě. Takže jak se říká: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ To je ono. 

MZ: Když zmiňujeme ty živé přenosy – četl jsem, že to začíná být jeden z největších trendů v oblasti televizní zábavy, jestli to tak můžeme říct. Je to tak? 

JŠ: Myslím si, že ano, protože ten trh se natolik, řekněme, zhomogenizoval, že všichni víceméně poskytují podobný typ zábavy – nějaké seriály, nějaké filmy. Ano, někdo má širší katalog, někdo má třeba výhodu v lokální produkci, takže lidé postupně přecházejí mezi jednotlivými službami podle toho, co hledají. 

Někdo má rád Star Wars – jde na Disney. Někdo má rád lokální věci – jde na Českou televizi nebo na Voyo. Ale ve výsledku je obchodní problém tohohle modelu v tom, že když budu chvíli koukat třeba na Peacock nebo SkyShowTime, tak si tak trochu „odkoukám“ ten typ seriálů, které mi sedí, a dostanu se do fáze, kdy si řeknu: „Tady už vlastně nic nového není.“ 

A pokud tohle trvá dostatečně dlouho, máme na to interní metriku, která sleduje, kdy ten člověk nejpravděpodobněji odejde. A to je hrozně jednoduchá věc – když na to přestane koukat. Počet hodin strávených měsíčně na tom produktu je absolutně perfektní korelace s tím, jestli člověk zůstane, nebo nezůstane. A ve chvíli, kdy to klesne pod určitou úroveň, určitě odejde. Protože si řekne: „Já platím za něco, co nepoužívám. Nestojí to jedno kafe – zruším to.“  

Sporty jsou v tomhle zajímavé, protože jsou takřka nekonečné. Pokud jsem vyrostl s tím, že mám rád fotbal nebo NBA nebo NFL, tak je pravděpodobné, že je budu mít rád celý život a budu se na ně rád dívat. A to, že mi uteče jeden zápas, nevadí – podívám se na další za dva, tři týdny, podle toho, jak mám čas. 

Lidé o sportu většinou neříkají: „Mě už nebaví fotbal, už jsem všechno viděl, není tam nic nového.“ To se moc neděje. A právě proto je ta sportovní složka tak důležitá – protože poskytuje určitou kontinuitu v zákaznické základně. 

MZ: Tam je mimochodem několik zajímavých otázek v souvislosti s tím, co jste teď říkal. Ale jak se to podle vás bude vyvíjet dál? Znamená to, že o sportovní přenosy bude velký konkurenční boj mezi firmami? 

JŠ: To si myslím, že už se dávno děje. U nás, myslím si, že ty velké boje svádějí čeští hráči. Pak samozřejmě, pokud se přesuneme na evropskou úroveň, je kolem toho dost, řekl bych, složitý a sofistikovaný systém vyjednávání o právech. 

Ale zároveň – není to čistě jenom o penězích. Je v tom i určitá forma férovosti. Když zmiňuju Super Bowl – nemůže přijít Comcast a říct: „Kupuji na dvacet let Super Bowl.“ To odvětví je do jisté míry regulované. To by bylo vnímané skoro jako monopolistické chování.  

Firmy, které prodávají obsah, vysoutěží cenu, ale pak existuje kalendář. Ten určuje: v roce 2024 to bude Peacock, 2025 to bude Fox, a tak dále. Probíhá to formou rotace, aby to bylo férové. 

Mám pocit, že indickou kriketovou ligu koupil – a teď si nejsem jistý – myslím, že Amazon před pár lety. Vysoutěžil ji čistě cenově. V Africe, konkrétně v subsaharské Africe, měl dlouho výhodu MultiChoice, protože to byl dlouho, řekněme, zapomenutý kus světa. Podařilo se jim nasmlouvat obrovské množství sportovního obsahu na dlouhá léta dopředu – za ceny, které by dnes už nikdo nezískal. Dnes už by jim to nikdo tak levně neprodal, protože si všichni uvědomili, že tam můžou přijít sami. 

Příkladem je Formule 1 – která tam dnes funguje paralelně s MultiChoice, ale má svůj vlastní produkt. A je jasné, že až MultiChoice vyprší práva, už to nedostanou za ty peníze, za které to kdysi koupili. 

A teď je otázka – kdo to zaplatí? Protože nelze donekonečna navyšovat cenu sportovního obsahu a přenášet ji čistě do ceny produktu. Děje se to – Netflix zdražil, my jsme také zvyšovali ceny, protože náklady na obsah jsou astronomické. A je potřeba to nějak uživit. Je to složitá vyjednávací hra – kolik ještě zákazník zaplatí? Kde je hranice, kdy se to ještě vyplatí? 

Ty boje jsou dost tvrdé. Máme tu specializované služby, jako je DAZN, které se zaměřují na box. Našly si segment, kde není tolik konkurence, kde je menší externí ohrožení, a tím pádem mají alespoň střednědobou stabilitu trhu. 

Kdyby si vybraly práva na něco jako anglickou Premier League, byla by to extrémně tvrdá konkurence. Sky nedávno dokončilo vyjednávání o prodloužení práv – a podle toho, co jsem slyšel, to byl zážitek na zešedivění. Ale je to absolutně klíčový obsah z pohledu sportu a z pohledu toho, že Sky je primárně britská služba. Nemít Premier League v Británii, to by byla komplikovaná pozice. 

MZ: Pokud jde o ten prodej práv – funguje to opravdu čistě na základě finanční nabídky, anebo tam hrají roli i technické aspekty té konkrétní aplikace? 

JŠ: Vždycky tam hraje roli obrovské množství faktorů. Ty smlouvy mají mnoho set stran a jsou rozdělené do různých sekcí – od té finanční části, kde se velice složitým způsobem řeší, jak se za to vlastně platí. 

Protože to není tak, že by se řeklo: „Jedna epizoda seriálu stojí fixní částku,“ nebo „Jeden zápas stojí tolik.“ Jsou tam nějaké fixní složky, ale pak i části navázané na to, kolik lidí na to koukalo, nebo kolik lidí koukalo na podobný obsah dřív. 

Vlastníci práv sledují trendy, a pokud očekávají vyšší sledovanost, snaží se si tu cenu zvednout. Takže je to hodně složité – a každý dodavatel obsahu má svoji vlastní logiku. 

Pak jsou tam většinou kvalitativní parametry – tedy co očekávají, že budeme schopní dodat zákazníkům. Protože ti, kdo vlastní práva, nechtějí, abychom přehrávali nějaké malinké, rozkostičkované video. Chtějí co nejlepší kvalitu, protože ta reprezentuje jejich značku – a zvyšuje šanci na lepší prodej v příštím kole. 

A pak je tam poslední část – ochrana digitálních práv, ochrana proti kopírování. Řeší se, na jakém zařízení a jakým způsobem se to má chránit. Dnes je to už téměř zbytečné – až na sport. U filmů a seriálů jdou ty ochrany často snadno obejít a spíše jen komplikují technické řešení. 

U sportu ale ta hodnota pořád je – protože živý přenos je teď a tady. Pokud zabráním tomu nejjednoduššímu zcizení, přitáhnu lidi k sobě. Zítra večer už si nikdo nebude chtít pouštět zápas, třeba Sparta–Slavia. To už ujel vlak. Takže v tomhle vidím pořád velkou hodnotu – a právě tohle je velká část smlouvy a bývá často schovaná až téměř na konci. 

MZ: Když zůstaneme chvíli ještě u těch živých sportovních přenosů, mohl byste pro laiky naznačit, co všechno to obnáší pro vás, aby to opravdu fungovalo? Vy jste to už samozřejmě nakousl, ale co všechno tam musíte zajistit, připravit atd.? Jestli to lze přiblížit pro ne úplně technické odborníky. 

JŠ: Určitě. Jedním sklem začnu a druhým sklem skončím. To první sklo je ta první čočka kamery, která snímá zápas. Vytváří z něj digitální signál a ten pak v nějaké formě přenáší pryč z hřiště. 

Většinou, pokud jde o menší zápas, je tam něco, čemu se říká OB van (outside broadcast van) – máte auto se satelitem na střeše a přenáší se to někam do velkého odbavení, například na Kavčí hory, nebo v našem případě do Osterley v Londýně a podobně. 

Tam dochází k velké režii, kde sedí sportovní produkce. Přidávají se jednotlivé takzvané overlaye – různé pásky, skóre, komentář. Je tam režie, která to sestříhává. Celá tahle část je úplně stejná jako například vysílání na ČT24. Nic se v tom neliší. 

Kde se to začne lišit, je ve chvíli, kdy se před vysílacím odbavením cesty rozdělí. Jedna jde třeba do satelitu nebo DVB-T vysílání – a pak do televizí. U nás to jde do něčeho, co se jmenuje Live encoder. 

Live encoder je spousta různých krabiček, které vyrábějí mnoho variant toho obsahu – různě zabalíčkovaného. Protože pokud budete koukat na produktech firmy Apple, tato zařízení chrání obsah svou specifickou formou ochrany a používají svůj způsob „balíčkování“, řekněme „zipování“ videa. 

Vyrábíme to ve spoustě různých kvalit. Tak, aby když koukáte doma na velké televizi přes rychlou Wi-Fi, měli jste vysoké rozlišení a krásný obraz. Ale když běžíte po chodníku a chcete si rychle pustit fotbal, tak aby se to přizpůsobilo a spotřebovalo co nejméně dat. Takže těch variant je strašně moc. 

Pokud koukáte na platformách Android, je to zase trošku jiná technologie. Jinak je to na PlayStation 4, jinak na PlayStation 5. Kolem toho vzniká spousta drobných variant. Ač existují standardy, kolik je implementací standardů, tolik je ve skutečnosti variant. 

Tohle je tedy ta šíře problému – všechno se vyrábí v jeden okamžik. Pak se celý ten obsah vezme a tlačí se do distribučních sítí, které zesilují naši distribuční kapacitu. Protože my sami nejsme schopni tolik obsahu protlačit po celém světě, máme partnery. Skrze ně distribuujeme obsah, a vaše zařízení si ho pak stáhne a začne přehrávat. A to je to poslední sklo. 

MZ: Nevím, jak moc zabíhat do těch technických podrobností, kterým samozřejmě ani sám úplně nerozumím. Ale co jsem si načítal z materiálů a rozhovorů, které jste poskytoval, tak jsem zaznamenal, že pokud jde o technické výzvy, nebo jak to říct, tak tam patří věci jako cloudová infrastruktura, distribuované sítě serverů – o tom jste už mluvil – pokročilé videokomprese a podobně. Dalo by se to označit za hlavní prvky, které umožňují dosáhnout té kvality, třeba u živých přenosů? 

JŠ: Základ všeho je ta škála, ten objem lidí, kteří se na to budou koukat. Pokud budu dělat službu, na kterou bude koukat patnáct lidí, všechno bude strašně jednoduché. Moje jednotková cena může být relativně hodně vysoká a nemusím tak řešit obrovské výkyvy – kolik lidí přijde, kolik odejde, jak se jejich chování bude měnit. 

V momentě, kdy mi přijdou desítky milionů lidí, ten objem plánování, který musím udělat, aby to fungovalo, je obrovský. Musím vědět, že mí partneři budou mít dostatek kapacity. Musím mít jistotu, že když něco vypadne, máme dostatek přebytku někde jinde. A to je ta komplikovaná část. 

Věci jako velice pokročilé kompresní metody videa jsou úžasné v tom, že výrazně snižují absolutní náklady. Když věnujeme spoustu času vytvoření hodně sofistikovaného řešení a podaří se nám video zmenšit třeba o dvacet procent, je to v těch objemech neuvěřitelná úspora. 

Občas člověk má deset procent rezervu, a najednou ji může díky tomu zvýšit. Takže je důležité dívat se dopředu a hledat ta nejlepší možná řešení, protože vás to může překvapivě posunout dál. 

Mít možnost používat spoustu partnerů pro distribuci je strašně důležitá věc. Ne všichni jsou všude, ne všichni mají stejnou kvalitu služby, dostupnost nebo kapacitu. Může se stát, že někdo řekne: „Teď máme kapacitu zablokovanou pro někoho jiného.“ A pak je člověk omezen tím, co si sám vymezil. 

Pokud ale vymyslím způsob, jak rychle zvětšovat a zmenšovat kapacitu třeba platformy, která odbavuje přihlašování, tak nemám problém s tím, když se něco stane extrémně populární. Nevznikne výpadek služby – bude mě to stát víc peněz, ale služba přežije. A zákazník si řekne: „Tohle je skvělá služba.“ A to se vyplatí, ať už na pocitu zákazníka, nebo i na těch zvýšených nákladech. 

Další příklad, kde se vyplácí přemýšlet dopředu: jak se lidé budou chovat, když něco skončí. Představte si, že všichni přijdou a koukají na nějaký sport, třeba Super Bowl. Super Bowl skončí. Co se stane? Lidi se rozutečou a začnou koukat na všechno možné. 

Co kdybychom už při konci přenosu začali aktivně doporučovat konkrétní obsah? Mohli bychom tím ulehčit platformě obrovské zatížení a zároveň lidi udržet. Nabídneme například dokument, který souvisí s tím, co právě sledovali. 

Trochu se to přiblíží klasickému lineárnímu vysílání, kde lidé nemusí přemýšlet, co si pustí – televize jim to tak trochu naservíruje. A právě spousta těchto malých věcí dokáže udělat obrovský rozdíl v tom, jak jednoduché to je a jak to vypadá všechno krásně jednoduše. 

MZ: Tohle je taky zajímavý prvek – ty aspekty, jak udržet diváka co nejdéle. Používají se různé prvky, třeba že skončí jeden díl a za čtyři vteřiny začne další, a podobně. Jak se s tímhle pracuje? To je hodně zajímavá oblast. 

JŠ: Každá jedna z těchhle věcí je takzvaně A/B testovaná. Někdo přijde s nápadem: „Co kdybychom změnili barvu čudlíku? Bude víc vidět, tím pádem na něj víc lidí klikne a budou koukat dál.“ 

Jasně – tak se v kódu udělá vidlička a řekne se: tady bude modré tlačítko, tady červené tlačítko. Polovině zákazníků ukážeme modré, polovině červené – a sledujeme, která skupina vydrží déle koukat třeba během měsíce. 

A pak se kolem toho udělá nějaká matematická rigoróznost, statistika – abychom mohli říct: „Máme statisticky signifikantní čísla, která říkají, že to opravdu funguje.“ 

Absolutní většina těch experimentů ale selže. Protože se ukáže, že to buď vůbec nepomohlo, nebo to situaci dokonce zhoršilo. Fajn – asi jsme to vymysleli špatně. Změníme to. A takhle se postupně přidávají věci dál a dál. 

Není to o jedné geniální myšlence, která zvedne čísla o dvacet procent. Jsou to tisíce experimentů ročně, které vedou k tomu, že se po malých krůčcích ta čísla zvedají a lidi zůstávají. 

Ale „content is king“. Musí tam být ten obsah. To je to jediné, kvůli čemu tam ti lidé přicházejí. Platforma, aplikace – to všechno je skoro až neviditelná věc, která jim umožňuje jednoduše a pohodlně konzumovat obsah. A trošku je navádí tím správným směrem. 

MZ: Ale předpokládám, že tohle je hodně důležité – že se na tom, i podle toho, co říkáte, pracuje kontinuálně. Neustále se vymýšlejí nové prvky. Jsou třeba v tom týmu i lidé, kteří mají nějaké povědomí o – já nevím – lidské psychologii? Asi ano, že? 

JŠ: Mají. A hrozně moc tohoto tam je. Začne to nějakou, řekněme, představou – co by se asi dalo dělat. Kolem toho se hodně mluví, tak jako u táborového ohně – povídá se, co by to mohlo znamenat, jak by to mohlo fungovat. 

Některé věci jsou hrozně jednoduché – třeba barva čudlíku. Ale některé představují jednání s vlastníky práv, jestli vůbec smíme něco udělat, jestli s tím nebudou mít problém. Kolem toho probíhá vyjednávání. Někdy jde i o technickou výzvu. 

Takže se to pohybuje od velice jednoduchých po velice složité věci. Pokud jde o malou, hodně cílenou změnu, dá se to relativně rychle otestovat. Nejjednodušší metoda je pustit to mezi lidi a sledovat, jak se chovají. 

Když je to složitější věc, vstupuje do toho spousta kroků a lidí – třeba experti na design. Udělá se testovací verze, nefunkční prototyp, pomalu jak „z hlíny“, a ten se ukazuje lidem. 

Někdy je to opravdu místnost se zrcadlem, kde sedí lidé, koukají na prototyp, nebo proti nim je kamera, která sleduje pohyb očí a zkoumá, jak na koukají, jak nad tím přemýšlí. Jestli je ta reakce správná. 

Existuje spousta služeb, které třeba umí vytvořit mapu pohybu kurzoru myši. U dotykových zařízení to už není tak silné, ale dřív bylo krásně vidět, jak lidé najížděli myší a sledovali, co je pro ně středem zájmu. 

Dnes na to prostě ťuknou – a zkoušejí, co se stane. A právě tohle je jeden z jednoduchých nástrojů – sledovat, kam lidé ťukají. A pak si člověk řekne: „Proč ťukají zrovna tam? Tam přece nic není. 

A co kdyby tam něco bylo? Nemohli by pak snáz najít to, co hledají?“ Spousta toho je o tom, že musíte mít stále otevřené oči a nesmíte přemýšlet stylem: „Vždyť to je jasné, takhle jsme to vždycky dělali.“ 

Třeba přijde někdo a něco vyhledá – ale my ten obsah nemáme. Nejjednodušší odpověď je: „Nenalezeno.“ Chytřejší je ale nabídnout něco jiného. Třeba by je to chytlo. Třeba by je to zajímalo víc. A tohle je ten způsob uvažování, které je občas strašně těžké. Zní to jednoduše, ale je hrozně těžké se z toho někdy vymanit. 

MZ: Ono, když to člověk vymyslí, tak to vypadá jednoduše, ale přijít na to… 

JŠ: Tak. Přijít na to správné nastavení – že stále hledám něco nového. A třeba ten produktový tým je úžasný v tom, že ho hrozně žene touha vymyslet další „ptákovinu“, která bude hrozně zajímavá. 

A ona pravděpodobně selže – ale to nevadí. Nerozbije je to. Nikdo si neřekne: „Ježíšmarjá, po desáté mi to nevyšlo, tak už mě to vlastně ani nebaví.“ Ne – řeknou si: „Tak pojďme dál, po jedenácté vyjde.“ 

A jak jsem mluvil na začátku o stavění týmu – tak tohle je přesně ono. Uvědomit si, koho potřebuji, aby perfektně zapadl do toho konkrétního místa. Protože každý člověk, kterého do týmu potřebujeme, je svým způsobem unikát. Chci od něj trošičku jiné chování, trošičku jinou znalost – tak, aby v tom týmu zastával tu správnou roli. 

Je potřeba mít lidi, kteří jsou neuvěřitelně technicky zaměření – potřebují klid, ticho, sedět a skoro meditovat, aby něco vymysleli. A zároveň potřebujeme nadšence, blázny, experimentátory – kteří přijdou s dalším krokem, s novým nápadem. A dohromady to potom vytváří tu hvězdu. Člověk jim pak řekne: „Starejte se o to, dělejte to.“ A najednou… je ten wow moment. 

MZ: Chtěl jsem se také zeptat na něco jako inovace v tomto vašem oboru. Já se tedy přiznám, že sportovní přenosy příliš nesleduji, ale četl jsem, že k top věcem patří sledování několika živých přenosů na jedné obrazovce. 

Četl jsem, že jste vloni, když jste zajišťovali přenosy olympijských her, vytvářeli také denní souhrny za pomoci umělé inteligence. Co je v tomto směru nového, zajímavého? Na čem se v tomto nyní pracuje? 

JŠ: Vrátím se k tomu základu – a to je ta absolutní stabilita. To je to, na čem se dá potom stavět. Ty vychytávky. A většina lidí chce koukat na jednu věc v jeden okamžik. Ale překvapivě je velká část lidí, kteří jsou, řekněme, poweruseři a chtějí koukat na několik záběrů zároveň – protože to stíhají sledovat a chtějí mít přehled. Takže my jsme si zkoušeli hrát s variantou něčeho, čemu jsme interně říkali „multiview“. To znamená, že mohu sledovat až čtyři paralelní podokna – a v nich čtyři úplně jiné sportovní události. 

Snažili jsme se, aby to nebyly čtyři stejné věci – třeba čtyři fotbaly – ale aby to bylo co nejvíce rozmanité. Tak, aby si lidé řekli: „Na olympiádě je spousta událostí, tak si je můžu náhodně vybrat.“ A až překvapivě to zafungovalo dobře. Dostali jsme spoustu zpětné vazby – a klasicky sociální sítě jsou v tomhle výborné – kde lidé říkali: „To chceme víc.“ Pro ty sportovní superfandy to byla věc, která je hodně odlišila. 

A ty AI souhrny – to byl upřímně náš pokus, co s tím. Protože AI je dnes všude a nestačí mít technologii a říkat, že máme skvělou technologii. Technologie sama o sobě nikoho moc nezajímá. Nikdo pořádně neví, že v mikrovlnce existuje magnetron – všichni chtějí tu službu: ohřát hrníček mléka. 

Takže otázka je: jak udělat tu technologii tak, aby byla pro běžného uživatele neviditelná? Ve Spojených státech je komentátor Al Michaels – a je to skoro jako kus nábytku v domácnostech. Jeho hlas a styl komentování je strašně oblíbený a zažitý. 

A protože někdo z našeho vedení se s ním osobně zná, bavili se o tom – a padla otázka: „Co kdyby umělá inteligence uměla vygenerovat tvůj hlas?“ Tvým hlasem čtený souhrn zpráv?“ A on řekl: „Jasně, pojďme to zkusit.“ Natočilo se velké množství zvukových vzorků, aby se nasimuloval jeho hlas. Vzaly se také archivní záznamy a vytvořil se digitální otisk jeho hlasu. 

Každý den NBC Sports vytváří obrovské množství článků o olympiádě – protože tam pracují odborníci na každý sport. Tyto texty jsme shromáždili, zkontrolovali, upravili do vhodného formátu a poslali do velkého jazykového modelu. Požadavek byl: vytvoř jednotný souhrnný text, který okomentuje dění na základě toho, co konkrétní divák sledoval včera, předevčírem. 

To se celé vzalo a provázalo s videoklipy z klíčových událostí daného dne, odeslalo do další fáze, kde se syntetizoval hlas – a vznikl z toho osobní audio souhrn čtený jeho hlasem. Pro zákazníka to byla vlastně zábava. A splnilo to účel – našli jsme něco, co pro zákazníky mělo hodnotu. Nešlo o technologii, ale o zážitek, o zábavu navíc. 

Pořád jsme v oblasti zábavy. Myslím si, že podobných věcí bude víc a víc. Například dabing různých událostí – ať už z kapacitních důvodů, nebo proto, že spousta lidí má problémy se sluchem. Pro ty je skvělé, když mají titulky – i když nejsou stoprocentní, je to lepší než nic. A dá se to překládat do mnoha jazyků – takže se otevírá ohromné množství možností, kam se posunout. 

Ale vždy to musí mít hodnotu – ne pro nás vývojáře, kteří si s tím hrají, ale pro zákazníka, který řekne: „To je skvělé. Umožnilo mi to něco navíc udělat.“ Nebo „Přineslo mi to víc zábavy.“ 

Dá se to použít napříč obrovským množstvím produktů – od titulkování přes výběr obsahu, až po vytváření takzvaných „mashupů“ obrázků. Například kombinace záběrů, výřezů, a podobně. Dá se to využít i pro vytváření souhrnů filmů – mnohem lépe. A to pak uživateli poskytne lepší přehled.  

Nejde o to, že by se někdo chtěl bavit s aplikací a říkat jí: „Já bych teď chtěl koukat na něco, doporuč mi.“ To zní sice zajímavě – jako nápad mít mobilního chatbota. Ale ve skutečnosti to nikdo dělat nechce. Většina lidí chce přijít – a hned vidět jednu věc. A ta musí být ta správná. A ta největší magie je, když nemusí vůbec nic říkat. Ani dělat. 

MZ: Čili vytvořit model, který predikuje, co ten člověk bude chtít přesně a do toho se nejlíp trefit? 

JŠ: Nejlíp se do toho trefit – a když se to podaří, tak to je ten kouzelný zážitek. Nepřenášet tu zátěž na člověka, aby si dvacet minut s někým povídal a byl vyzpovídán, než si konečně řekne: „Ještě si chci pustit toho Indiana Jonese, kterého jsem už viděl pětkrát.“  

MZ: Aby nad tím nemusel přemýšlet… 

JŠ: To je nejhorší. Je mimochodem krásně vidět, že když si člověk do určitého času nic nevybere, tak se vůbec nebude dívat. Přijde, začne scrollovat – a když do nějakého momentu nic nenajde, tak začne spíš zuřivě zkoušet, jestli ho náhodou neosloví barva, obrázek. 

A pak klik – a kouká na něco jiného. Protože jsme se netrefili do jeho vkusu. A právě tomu se snažíme zabránit. Aby ten člověk přišel, viděl – a hned ho něco zaujalo. 

MZ: To je hodně zajímavé. Když bych se vás tedy zeptal – jestli se to dá odhadnout, pokud se bavíme o těch nových prvcích, inovacích a podobně – co tak můžeme očekávat v příštích letech v tomto oboru? 

Je to hlavně ten větší důraz na personalizaci a zapojování umělé inteligence na souhrny a tak dále? Nebo je tam ještě něco dalšího? 

JŠ: Myslím si, že personalizace je absolutní základ, protože to umožňuje člověku ukázat, co chce v ten moment vidět. A to vede k tomu, že tam zůstane a kouká se. U umělé inteligence je podle mě hodně důležité, aby nebyla vidět. Člověk by neměl vědět, že tam existuje nějaká technologie. Proto to musí být perfektní, hezky plynulý zážitek, bez toho, aby detaily vyplynuly na povrch. Myslím si, že určitě umělá inteligence bude poskytovat spoustu vylepšení na všech frontách, protože je schopná nahradit do nějaké úrovně lidi, ale není všelék. 

A tím pádem umožňuje na té škále dělat to ve velkém, obsloužit tolik zákazníků specificky. Když zůstanu u sportů, tak si myslím, že to, co se bude dít, je velká specializace jednotlivých služeb na ty sporty, na které mají práva. Protože se budeme snažit vytvořit uživatelské rozhraní, které hodně sedí na box, a ten box má nějaká pravidla. 

Má kolem sebe nějakou kulturu, jak se prezentuje box – a tomu se to přizpůsobí. My jsme takhle strávili strašně moc času na tom, abychom byli schopní prezentovat olympiádu. Olympiáda je šedesát, sedmdesát živých zápasů denně. 

A kdybych zapnul aplikaci a viděl tam jenom šedesát řádků, tak na to začnu koukat, začnu tam rychle scrollovat a vůbec nejsem schopný se v tom najít. Tak jdu pryč. Když ale tomu člověku dám nějakou navigaci, řeknu: „Zajímá tě tahle oblast, tahle oblast? A potom tohle, támhleto?“ Pak si to zapamatuji a příště, když se vrátí, už mu ukážu to, co ho nejvíc zajímá. Tak jsem schopný třeba zvládnout problém toho obrovského výběru. 

Když budu mít NBA na platformě u nás v listopadu, tak potřebuji na to koukat očima fanouška NBA. Jaká je ta kultura? Co jsou pro ně ty nejzajímavější věci? Takže máme spoustu takových zásadních až pomalu hygienických faktorů, co musíme zvládnout, aby to fungovalo dobře. A pak je tam spousta nadšených myšlenek, jako třeba to, že jsme se pokusili víc vtáhnout zákazníka do té hry. 

Nemůžeme vymyslet něco, kdy bude mít pocit, že je součástí té hry? Že je blíž, skoro jako reality show? A kolem toho nějaké takové nápady. Co z toho bude? Možná to vyjde, možná to nevyjde – to nikdo neví. Ale ten experiment je taky trochu součástí toho, proč je to zajímavé. A stejně tak si myslím, že ti konkurenti, jak jsem zmiňoval – ten Max a NASCAR – tak zase oni hledají… 

Formule jedna tohle má neuvěřitelně dobře zvládnuté. Na své platformě se akce hodně cílí na různé technické statistiky na piloty, na auta – a strašně se tam specializuje. Takže si myslím, že vznikne absolutně šedá vrstva. Seriály a filmy – všichni budou mít hrozně podobné rozhraní, všichni budou mít plus minus to samé. A pak budou hrozně detailní rozdíly mezi jednotlivými aplikacemi, platformami pro ty konkrétní sporty.

A to bude to, za čím ten zákazník půjde. Protože miluje NBA. Tak ho strašně zajímají statistiky okolo NBA. Je to skoro až taková Wikipedie ohledně her, zápasů, výsledků, hráčů. Pomohlo by, řekl bych, skoro až něco jako Instagram, kde se budou vtahovat i hráči. Aby tam vzniklo nějaké pouto zákazníka k tomu obsahu. 

MZ: To je zajímavé. Mluvil jste o tom, že by to v podstatě mohlo začít vypadat trochu jako reality show. Nemůže se něco podobného udát třeba i v oblasti seriálů a filmů a tak dál? Nebo je to už hodně velká fantazie? 

JŠ: Myslím si, že se to děje. Typ lidí, nebo minimálně to mentální nastavení lidí, kteří na to koukají, nejsou až tak intenzivní fanoušci. Samozřejmě, pokud byly nějaké neuvěřitelné hity — už je to nějakou dobu, co běželo Game of Thrones, tak to vzbudilo neskutečně silnou odezvu. Lidé cestovali po světě, aby viděli lokace, a strašně se najednou začali zajímat o historii, protože pochopili, že si to George Martin nevymyslel úplně na zelené louce. Vedlo to k takovému fenoménu. 

Vzpomenu si na úžasnou věc, která se teď dostala na trh — Kingdome Come II. Fantastická věc. Určitě to natáhne lidi do Kutné Hory, stejně jako jednička natáhla lidi do Posázaví. A tohle to nějakým způsobem vyvane, protože za pár let už to budou mít odehrané a skončí to. 

Ten sport je trošičku jiný v tom, že je to celoživotní záliba a lidé jsou do toho hodně emočně a dlouhodobě zainvestovaní. My jsme zkoušeli takovou věc ještě v době Showmaxu s jedním naším seriálem, který jsme točili pro etnickou majoritu — když to vezmu fakticky — v Jižní Africe, z prostředí taxislužeb, což je tam primární způsob dopravy, protože veřejná doprava není úplně silnou stránkou. A bylo kolem toho spousta WhatsAppu, primárně, a Instagramu. A vznikla kolem toho neskutečně silná skupinka influencerů, kteří to živili a byly tam stovky tisíc lidí, kteří primárně interagovali přes WhatsApp. 

A nekoukali takhle — což nebylo úplně nejlepší pro nás — ale koukali v podstatě na různé sestřihy a remixy, které se šířily WhatsAppem. A vznikla úplně taková subkultura lidí na sociálních sítích okolo toho seriálu. 

Říká se, že každá publicita je dobrá publicita — nám to ubíralo nějaké netriviální množství lidí, kteří by chodili na Showmax, ale vytvořilo to obrovský zájem zase někde jinde. 

Ale tohle to byla věc, kterou jsme, myslím, fakt nevymysleli. To jsme spíš jenom tak seděli a říkali si: „Wow, v životě by nás nenapadlo, co vlastně kolem tohohle toho vznikne za úplně neskutečnou věc.“ A myslím si, že tohle to bude podobný příběh. 

MZ: Já jsem se také chtěl zeptat na vás, na vaši profesní kariéru. Kdybyste to měl trochu zhutnit — jak se člověk dostane k takové práci, která zní hodně zajímavě a atraktivně? Jaká byla vaše cesta? 

JŠ: Když to zhutním — za gró té věci považuji kamarády, protože každý krok té cesty byl kvůli tomu, že jsem měl nějakého kamaráda, se kterým jsme si povídali a zaznělo: „Hele, my tady hledáme někoho do firmy. Nezajímalo by tě to?“ 

A já jsem za tím šel, a takto jsem postupně šel dál. Každý jeden skok, když nad tím přemýšlím, byl způsobený tím, že jsem nehledal, nikdo nehledal mě, ale bylo to takové povídání skoro až u piva, kdy: „Ježiš, to je strašně zajímavý,“ a do toho přišla náhoda — „my tady někoho hledáme, nechtěl bys nám pomoct?“ A pak se člověk nějak dostane a nějak to funguje. A ty vazby byly pro mě vždycky hrozně důležité. 

MZ: Aha, ale vy jste musel mít nějaký silný technický background, že? 

JŠ: To asi zpočátku ano. Teď si myslím, že už to tak silné není, i když se stále snažím něco dělat po večerech. Ale na začátku jsem se streamingem nikdy neměl nic společného. 

Moje velká pýcha byla, že jsem se dostal do firmy, která se jmenovala Sun Microsystems. Tehdy jsem ji považoval za takový technický etalon v České republice. Technologie, které vyvíjela, a lidé, které dokázala přilákat na svou inženýrskou kulturu, a to, co se jí podařilo vybudovat v osmdesátých a devadesátých letech, to jsou věci, na kterých dodnes funguje moderní svět. Vůbec nejsou vidět, berou se jako naprostý standard. Lidé, kteří to vybudovali, byli nesmírně zajímaví. Měl jsem možnost se s nimi potkat, nebo s nimi dokonce pracovat. A slovo dalo slovo a přesunul jsem se k tomu, stavět něco, co už se začínalo trochu přibližovat videu. 

Jednalo se o zařízení na podporu vzdělávání, kdy ve školách – místo toho, aby měla každá třída třicet počítačů – byl jen jeden počítač, a monitory fungovaly pouze jako jeho součást, tedy jako terminály. To výrazně snižovalo náklady na vzdělávání. 

Takto jsem postupně přecházel z jedné věci na druhou, až mi jednou kamarád řekl: „Hledáme někoho, kdo by se nám staral o správu videí, titulků a obrázků pro Showmax.“ 

A já jsem na to řekl: „To zní strašně zajímavě, šup sem s tím.“ Tak začala má cesta k Showmaxu. Ta technická práce tam určitě byla a strašně mě bavila ta systémová část věcí. Dodnes mě velmi zajímá, jak věci fungují v pozadí. Upřímně víc než vytváření aplikací. Tomu zas tolik nerozumím. 

Ale v dnešní době je to pro mě, bohudík, především práce s lidmi a přemýšlení, jak zvládnout to, že nás je tolik, a jak můžeme fungovat společně a mít super práci. 

MZ: Čili to zásadní na vaší práci je přemýšlení o tom, jaké by měly být výstupy, a k tomu pak vytváření odpovídajících týmů, které budou schopny ty věci realizovat tak, jak by to mělo být. Chápu to správně? 

JŠ: Vnitřně tomu říkám, že jsem hlavní uklízečka, protože to zahrnuje všechno – od opravy rozbitých dveří na toaletách až po hledání desítek milionů na přestavbu nějaké části systému. 

A to je asi to, co mě na té práci neuvěřitelně baví. Není to jen jedna konkrétní věc, kterou bych dělal, ale právě to, že vymýšlíme, jak by měl vypadat tým. Přemýšlíme, jak ty lidi budeme financovat, jak je budeme odměňovat a jak budou zapojeni do zbytku týmu, aby to celé dávalo smysl. Řešíme, kde budou sedět, jaký budou mít notebook, jaký budou mít stůl, a jestli všechno v kanceláři je nastavené tak, jak má být – aby byli spokojení, produktivní, aby je to bavilo a všechno správně fungovalo. 

Těch problémů je opravdu hodně. Každý den je úplně jiný. A právě tato náhodnost je to, co mě na tom neuvěřitelně baví. 

Nejjednodušší část na tom všem je, že mám kolem sebe skvělý tým lidí, kteří mi s tím pomáhají. Řekněme, že jsme se dlouho hledali, ale vlastně jsme spolu přišli už ze Showmaxu. A díky tomu jsou těžké věci mnohem snesitelnější, jednodušší, ale zároveň je náročné to množství – že toho je pořád hodně a neustále přicházejí nové a nové věci. 

Není to ani tak o tom, že bych musel řešit technickou implementaci. To už není moje role. Na to máme technické týmy, které se o to starají. Moje část spočívá v tom, když to zjednoduším, že se zeptám: „Máte se dobře? Máte nějaké problémy? Máte všechno, co potřebujete? Skvělé.“ 

Ideálně by ta role manažera měla být taková, že lidé pod ním ani nevědí, že existuje, nemají žádné problémy a mohou se plně soustředit na svou práci. Když bych to přirovnal – existuje pojem „software as a service“ a já si myslím, že tohle je „office as a service“. Vy tady máte všechno, co potřebujete, a hlavně se starejte o svou technickou doménu. 

MZ: Kdybyste měl říct, co je podle vás klíčová schopnost, dovednost, vlastnost pro člověka ve vaší pozici, tak co by to bylo? 

JŠ: Nezbláznit se z toho. Myslím si, že tohle je opravdu ta klíčová věc. Nemohu říct, že bych byl zásadní expert na jakoukoli jednu individuální věc. Myslím si, že je důležité mít široký přehled o všemožných věcech – od technických, backendových technologií, přes dodavatele frontendových řešení – aby člověk rozuměl tomu, co se děje, aspoň do nějaké rozumné hloubky. 

Zároveň je potřeba chápat i pracovní právo, obchodní právo a všechny možné související oblasti – aby člověk věděl, co je dovoleno, co není, co se jak smí dělat, a co mu ten systém umožňuje. Kde se může pohybovat. 

A namíchat tohle všechno dohromady je takový koktejl specialisty nespecialisty, kterému nevadí, že se svět neustále mění. A to si myslím, že je ten důležitý faktor. 

Čím výš jsem v životě byl, tím víc to bylo právě o tomhle – ne o tom, že jsem někdy naprogramoval něco úžasného. Na některé věci, které jsem kdysi vytvořil, jsem dodnes velmi pyšný, ale jejich dopad už dnes není tak zásadní. Na druhou stranu, tým nemohou tvořit jen lidé jako já. To bychom toho moc neudělali. Takže ten mix toho všeho je ten krásný koktejl. 

MZ: Co vás letos čeká? Na co se těšíte nejvíc? 

JŠ: Těším se na rodinnou dovolenou. V současné chvíli, jak jsme převáděli Showmax na globální streamovací platformu, teď převádíme streamovací službu, která působí v Anglii, Irsku, Německu, Itálii, Švýcarsku a Rakousku. A je to velký úkol zařídit to tak, aby si toho zákazníci skoro ani nevšimli a všechno fungovalo, jak má. 

Teď jsme ve druhém, téměř třetím týdnu běhu toho projektu. A až tohle doběhne, tak opadne takové napětí, že nic zásadního nevybuchlo. 

Následně pak plnou parou do příprav na NBA v listopadu a do toho přípravy na olympijské hry v Miláně. Sice budou až příští rok, ale není to zase tak daleko. Navíc máme ten „talíř“ už teď poměrně plný s věcmi právě kvůli NBA. A to bych řekl, že pro tuto chvíli stačí. 

MZ: Určitě ano. Tak přeji, ať to všechno vyjde a děkuji za rozhovor. 

JŠ: Já moc děkuji. 

Zpět na začátek