English version
Sklářský výtvarník a pedagog Katedry designu Fakulty textilní TUL se zaměřením na design skla kombinuje chladnou preciznost taveného skla do formy se žhavou hmotou na sklářské píšťale. Sklo je tak pro Řezáče materiálem náhodných mutací i přesně vypočítaných procesů. Je horké i studené, tekuté i pevné. Kombinací žhavého skla se sklem taveným do formy se Václav Řezáč stal inovátorským průkopníkem ve sklářském umění s mezinárodním dosahem.
„Podle kurátorů se touto cestou ještě žádný sklářský výtvarník nevydal a jedná se tak zatím o jedinečnou techniku. Je to tím, že je technologicky velmi náročná. Ten, kdo technologii tavení skla do formy zná, by do doby, než se mi povedl první kus, řekl, že to je nesmysl. Sklo z pánve a tavenina mají totiž jiné fyzikální vlastnosti. Když se spojí, dochází při chlazení k tomu, že má každá část jinou roztažnost a výtvor by měl prasknout. Tavenice vzniká v průměru dva měsíce a nikdo nechce riskovat, že dvouměsíční práce přijde vniveč,“ popisuje Václav Řezáč.
Sklář nejprve utavenému a následně obroušenému sklu vtiskne přesnou geometrickou formu. Následně vše putuje do pece a autor díl polévá žhavým sklem. Skláře baví právě prolínání obou postupů. „Zatímco tavené sklo se vyrábí složitou technikou a musí se se vším dopředu počítat, vše rozplánovat a není tam moc prostoru pro experiment, foukané sklo je živelné a emocionální. To setkání racionálního a emocionálního principu, tedy tavenice a žhavé lávy, je podstata mé tvorby,“ říká Václav Řezáč.
Než oba postupy spojil, roky se věnoval každé formě zvlášť. Mimo jiné se v pelechovském Studiu tavené plastiky výtvarníka a skláře Zdeňka Lhotského podílel na výrobě několikatunového sarkofágu pro královnu Margaretu II. a jejího chotě prince Henrika. Železnobrodští skláři byli jediní, kteří dokázali splnit náročnou vizi dánského umělce. Díla vystavená v Galerii N vznikla v Japonsku v letech 2016 až 2019, kdy Václav Řezáč vyučoval na světoznámém sklářském institutu Toyama Institute of Glass Art (TIGA). Inspirovalo jej tvůrčí prostředí školy a pod vlivem japonské kultury autor odkryl svůj nový vyjadřovací jazyk.
Proč právě v Japonsku? „Tlouklo se ve mně to uhranutí prací se žhavou hmotou – je to jako vidět vytékat lávu ze sopky – a naproti tomu ta studená a exaktní technologie tavení skla do formy. Japonská škola má skvělou huť na foukání skla a umožňovala i tavenice – mají tam řadu pecí i brusírnu. Byl jsem tehdy ve značném stresu ze střetu kultur, a tak mě napadla taková kompenzace – obě techniky tehdy trochu šíleně spojit. Ve formě jsem utavil takový malý šuplík a pak jsem do něj foukal sklem a ono to drželo i po vybroušení. Poté jsem začal dělat ty ryzí tavenice už ve větších hmotách a zkoušel pracovat i s japonskými motivy a následně je polévat žhavou lávou skla.“
Řezáčovy japonské inspirace mohou obdivovat návštěvníci souborné výstavy nazvané Čas náhody v univerzitní Galerii N do konce března. Návštěvník expozice, kterou zaranžoval výtvarník a sklář Oldřich Plíva, uvidí v Galerii N například i skleněnou inspiraci japonským kumiko, což je technika, která spojuje složité geometrické obrazce ze dřeva v jeden celek.
Japonsko představovalo pro Václava Řezáče ještě jednu premiéru. Poprvé se postavil před studenty jako učitel. A jak říká, práce se studenty, už třetím rokem na katedře designu, jej baví stále víc. „Člověk vidí, kam studenti směřují, jak rostou a zlepšují se,“ říká sklář a dodává: „Naučil jsem se díky tomu nebrat se zas tak vážně. Protože o mě tu nejde, jde o studenty. Někdy zažívám vtipné scény a reakce, protože oni jsou jakoby z jiného světa. Je to rozdíl několika generací a mě baví do toho světa proniknout. Tak se učíme vzájemně.“
Zdroj: Online zpravodaj Technické univerzity v Liberci
