Vápenka Vitoul: Umění předat firmu další generaci

V pozadí už se ovšem na převzetí firmy v budoucnosti připravuje generace pátá, Ladislav Vitoul jr. O tom, jaké to je, vést společnost s více než stoletou tradicí, se dozvíte z rozhovoru s oběma manželi Vitoulovými.

Jakub Jukl: Na úvod bych vás poprosil o krátké představení vaší firmy.

Ladislav Vitoul: Provozujeme vápencový lom u Mladče v Olomouckém kraji, kde těžíme vysoce kvalitní devonský vápenec. Naše firma oslavila letos už 111 let. V roce 1913 můj dědeček otevřel průmyslový lom a postavil zde první pec na pálení vápna. V roce 1936 předal firmu mému otci Ladislavovi. Tehdy už rodina bydlela v tomhle domě, který dědeček nechal postavit v roce 1924 a kde máme byt a kanceláře i dnes. Právě zde jsem se v roce 1945 narodil. Fabriku nám sebrali v roce 1948 komunisté, ale tatínka tu ještě čtyři roky nechali jako národního správce. Vápenka za socialismu spadala pod Hranické cementárny, n. p.

JJ: Firmu vám pak vrátili v restituci?

LV: V roce 1991 si můj otec zažádal o vrácení firmy, bylo mu tehdy už 85 let. Moje profese byla voják z povolání a v tu dobu jsem pracoval jako pozorovatel OSN v Iráku. Po návratu do ČR na dovolenou mě otec postavil před hotovou věc, že budu vápenku řídit. Moje první zděšení bylo, když jsem si uvědomil, že nepoznám cement od vápna a mám vést naši firmu. Nakonec mne přesvědčil a zůstal jsem. K dnešnímu dni je to již 32 let.

JJ: Teď jste ale předal žezlo vaší paní.

LV: Ano, i když až do covidu jsem řídil firmu sám. Pak jsem onemocněl, bylo to se mnou hodně vážné a jen díky manželce jsem přežil. Uvědomil jsem si, že kdyby se se mnou něco stalo, musí mít firma kontinuitu. Viděl jsem případy kolem sebe, kdy mnoho lidí v té době zemřelo a najednou se muselo řešit, co s jejich byznysem bude dál. Cítil jsem zodpovědnost nejen za firmu, ale i za zaměstnance a po pečlivé právní přípravě a rodinné poradě jsem přepsal firmu na manželku.

JJ: Vy už jste, paní Vitoulová, tou dobou ve firmě pracovala, že?

Jitka Vitoulová: Ano, takže jsem fungování firmy znala. V každém případě to máme i právně nastaveno tak, že společnost jednou převezme syn, který momentálně studuje na vysoké škole práva.

LV: My jsme ho do toho nechtěli nutit, máme dohodu, že napřed si vybuduje vlastní kariéru a získá nějaké zkušenosti, a až mu bude 35 let, vrátí se do firmy a převezme ji.

JJ: Řídit firmu se staletou tradicí je závazek. Jak to vnímáte vy?

LV: Táta ve mně probudil hrdost na firmu a ta se každým rokem upevňuje. Jsme sami svými pány – co rozhodneme, to se udělá. Má to své výhody i nevýhody, jako v každé společnosti. Náš tradičně dobrý vztah se zaměstnanci je nedílnou součástí politiky vápenky – když ji děda založil, zaměstnal šikovné lidi z okolí. A jak stárnul, stárli i oni. A pak přišli jejich potomci a po nich zase jejich děti, už tu dnes pracuje třetí a čtvrtá generace zaměstnanců.

JV: Ano, manžel má pravdu. Ale kromě hrdosti, kterou právem pociťuje – a když se podívám, kolik úsilí firmě věnoval, tak na ni má opravdu nárok – je důležitá také zodpovědnost. Tu zase cítím velmi silně já, když jsem teď převzala vedení. A nejen zodpovědnost k vápence a k zaměstnancům, ale i k celému našemu okolí a také k předkům. A právě tu zodpovědnost by měla pochopit i další generace – mladí lidé jsou dost draví, to je v pořádku, ale musí se naučit trpělivosti, pokoře a právě zodpovědnosti. Když vedete takovou firmu, bojujete nejenom za sebe, ale i za zaměstnance, ale nesmíte je svými problémy moc zatěžovat.

JJ: Co by se měli mladí, kteří by jednou měli převzít firmy svých rodičů, naučit?

LV: Když jsem firmu převzal, vstoupil jsem do toho rázně. Ta ráznost mladé generaci nechybí, mají pocit, že všechno může jít rychle. Ale co postrádají, je pokora a pak také schopnost zacházet s penězi. A to obojí získáte jen životními zkušenostmi, včetně neúspěchů.

JV: Nastupující generace by samozřejmě na jedné straně měla naslouchat té starší a učit se od ní. Ale ta starší zase nesmí mladým bránit v rozvoji, v modernizaci, v rozletu… Jsem úplně alergická na takové poučky jako „My to tehdy dělali takhle… Joo, to za našich dob, to bylo jiné…“, protože doba a vůbec všechno se strašně rychle mění. Samozřejmě vždycky je třeba pečlivě vše zvážit, propočítat, jak říkám „dvakrát měř a jednou řež“. Jen na takové nepředvídatelné věci, jako je válka nebo povodně, se bohužel nedá úplně připravit.

JJ: Když už jsme u těch povodní, zasáhly vás nějak ty letošní?

JV: Ano, zasáhly nás v tom smyslu, že když šel největší příval řeky Moravy, to bylo z neděle na pondělí v noci, zavolal nám pan starosta z Mladče a povolali jsme naše kluky z lomu. Naložili několik aut a udělali v průjezdu pod dálnicí hráz, která zastavila vodu. Pan starosta potom děkoval, že i my jsme tak zachránili Mladeč. Ale bohužel voda opět postihla Litovel, takže část zaměstnanců nemohla přijít do práce a nemohli se k nám dostat ani odběratelé.

JJ: A může naopak mladší generace něco naučit tu starší?

LV: Obvykle je to třeba ve znalosti IT, ale to naštěstí není náš případ. Patřím k menšině lidí ze své generace, kteří s počítači umí. Vždycky jsem v tomhle šel s dobou. Byl jsem jeden z prvních, kdo měl mobilní telefon, ještě takový ten kufříkový. A jakmile to bylo možné, propojili jsme ve firmě všechny počítače, i když mi lidé říkali: „To si nemůžeš do té kanceláře zavolat?“

JV: Manžel se těchto věcí nebojí, spíše naopak. Ale co bych ráda zdůraznila, všichni bychom se měli celý život učit a vzdělávat.

JJ: Jak máte teď, po předání vedení, rozdělenou práci ve firmě?

LV: Pro mě se toho moc nezměnilo, denně sednu na čtyřkolku a jedu do provozu, do lomu a mluvím s každým zaměstnancem, kontroluji jejich pracovní výkony, mluvíme i o osobních věcech, takže například vím, jak se daří jeho dětem, manželce, rodině a podobně.

JV: Já jsem zase spíš na tu ekonomickou a kancelářskou práci. Ale pokud je potřeba udělat nějaké větší investice, radíme se a rozhodnutí děláme samozřejmě společně. A někdy sednu na tu čtyřkolku i já a jedu udělat kontrolu. Ale pokud to manžel zvládá a funguje to, a to musím říct, že ano, tak není důvod něco měnit. Každopádně teď více jezdím na různá setkání, meetingy, školení. V podstatě ale všechno běží jako dříve, jen zaměstnanci se čím dál víc obracejí na mě.

LV: Dá se říci, že z toho vedení firmy tak pozvolna vycouvávám, a je to tak správně. Vždyť příští rok oslavím 80. narozeniny, a tak už si zasloužím mít více času sám pro sebe a pro rodinu.

JV: Říká se, že dokázat včas odejít je velké umění, a to je pravda. Vidím to u mnoha našich přátel, kteří vybudovali firmy v 90. letech, že neumějí odejít, nechtějí to té mladé generaci předat. Musíme si uvědomit, že každý jsme nahraditelný, ale to se asi těžko přiznává.

JJ: Vy jste se musela plno věcí učit za pochodu. Co pro vás bylo největší výzvou?

JV: Právě ta historie, tradice firmy, odbornost, ale i zodpovědnost k předkům. A to musím říct, že na to všechno nejsem sama, že mám momentálně za zády manžela. Mohla jsem se plno věcí naučit od něj, od odborníků externistů, kteří pro nás pracují. Víte, když na mě padne splín, tak někdy jdu na hřbitov a povídám si tam s manželovou maminkou (smích), nevím proč, neptejte se mne na to, zkrátka to tak cítím. A ta mi vždycky řekne, že to mám vydržet, že to bude dobré a že to vedu správným směrem.

V tom mám jako takový vzor pro nás ženy britskou královnu Alžbětu II. Ta také musela vše zvládnout, vydržet, dokonce někdy i vytrpět plno věcí. Učím se od ní té pokoře, mlčení, schopnosti nést tiše všechny nesnáze a mám na paměti její velmi známou větu Keep calm and carry on – (zachovej klid a pokračuj). To je ta pravá úcta k předkům a zodpovědnost k potomkům.

JJ: A co pro vás, pro vaši firmu představuje největší výzvu do budoucna?

JV: V tuto chvíli jsme ve stavu, kdy manžel firmu stabilizoval, pracovně i odběratelsky. Zajímavé je, že v mnoha firmách je to tak, že máme sice tradici vzájemných kontraktů, ale jakmile se tam vymění vedení, ať už generačně, nebo firma změní majitele, je často po souladu. Ztratí se vazba člověka k člověku ve vedení a jsme znovu na začátku té startovací čáry.

JJ: To znamená, že mnoho firem má sice tradici, ale ne kontinuitu?

JV: I tak se to dá říct. Ale u nás je to pořád stejné, lidská kontinuita přetrvává. No a do budoucna my musíme předat firmu tak, aby byla v dobré kondici. A musela jsem se vyrovnat při přebírání firmy ještě s jednou věcí – s nedůvěrou. I mezi zaměstnanci bylo plno lidí, kteří měli strach, jednak jestli to jako žena vůbec zvládnu, jednak právě z té kontinuity, jestli jim třeba nezasáhnu moc do jejich komfortní zóny. Takže jsem jim musela ukázat, že to, co je ve firmě dobré a funguje, „zůstane při starém“. A jsem moc ráda, že se mi podařilo tuhle nedůvěru překonat a získat si i u zaměstnanců respekt. Někteří, zprvu nedůvěřiví, mi to dokonce sami po čase přišli říct, čehož si nesmírně vážím.

JJ: Zažíváme neklidné roky, kvůli covidu, válce na Ukrajině či zvýšeným cenám energií. Jak se tahle situace projevuje ve vašem odvětví?

JV: Dotklo se nás to hlavně v tom, že během covidu byly zavřené hranice regionu Litovelska, ale i okolí, takže jsme měli problémy s našimi dodavateli a odběrateli. Ale naše výhoda je, že nejsme výrobně závislí jen na jednom odvětví. Máme čtyři průmyslové obory, kam dodáváme: gumárenství, stavebnictví, zemědělství a odsiřování. Takže se nám ta rizika trochu rozkládají.

JJ: Dalším palčivým problémem současné doby je nedostatek zaměstnanců. Jak jste na tom u vás?

LV: S tím my problém nemáme. Když jsem po restituci nastoupil do vedení firmy, zrušil jsem odbory. A řekl jsem: „Když se nám bude dařit, budu já ten největší odborář. Budeme se mít všichni dobře, budeme mít dost peněz a jezdit třeba i na Kanáry.“ A to se opravdu splnilo.

JV: Ano, nedávno jsem byla na jednom semináři, všichni si tam naříkali, že mají problém se zaměstnanci. Snad je to i prostředím a také i tou firemní tradicí v našem okolí. Máme tu mladé kluky po maturitě, nikdy se nám nestalo, že by nám třeba někdo nepřišel do práce, protože se mu nechce. Když je nějaký problém, vždycky říkám: všechno se dá vyřešit, když přijdete včas a řeknete o těch potížích. Hlavně mi nelžete, nezametejte nic pod koberec. Vždyť pro některé z nich jsem jako jejich máma (smích).

LV: Snažíme se u zaměstnanců budovat i pocit sounáležitosti s firmou, s naší profesí. Nechal jsem ušít pro každého slavnostní hornickou uniformu, udělat zástavu a složit vápenickou hymnu. Také udělujeme řády za věrnost firmě, vždy po odpracovaných pěti letech. A to všechno je vidět na našich firemních svátcích nebo na firemním plese. Dokonce třeba máme i zaměstnance, který jel na dovolenou do USA a přibalil si do kufru uniformu a z hrdosti k hornickému řemeslu se v ní vyfotil před Bílým domem.

JV: Snažíme se, aby všichni chápali, že když je třeba investovat, není to jen nějaký rozmar, ale je to i pro lepší pracovní podmínky. A když peníze jsou, tak proč se o finanční úspěch nepodělit se zaměstnanci? Jak vždycky říká můj manžel, člověk stejně k obědu víc jak jeden řízek nesní, i když si může koupit třeba i tři, a rakev nemá kapsy.

LV: Lidé jsou naší firmě věrní a jsou hrdí, že tu pracují. Když někdo v okolí řekne, že pracuje u Vitoulů, ostatní mu odpoví: „Tak to se máš dobře.“ Když nám odchází někdo do penze, tak se na jeho místo hlásí několik dalších lidí.

JV: Stalo se nám, že dokonce už čekali, skoro jako v pořadníku, když se o někom vědělo, že půjde za pár let do penze.

JJ: Vy ovšem nepodporujete jen své zaměstnance, ale i další bohulibé aktivity v regionu…

JV: Manžel dostal ocenění „Mecenáš české kultury“ za podporu kulturní, sportovní i humanitární pomoci v našem regionu od ministra kultury. A já hodlám tento závazek, tuto část naší činnosti převzít.

LV: Když si to vezmete, já jsem se tady na naší vesničce narodil, stejně jako moji předci, máme tady firmu. A komu jinému pomoci než místním? Podporujeme tedy zdejší hasiče (organizujeme memoriál Josefa Vitoula, mého dědečka, on byl okresní hejtman hasičů) či fotbalisty z Mladče. Ve vedlejší vsi podporujeme zařízení Nadace Olgy Havlové pro mentálně postižené. A jelikož jsme věřící, tak jsme nechali vystavět novou kapličku místo staré, kterou vzala povodeň, nebo jsme přispěli na pořízení nového kotle na faru v Měrotíně. Na sv. Hostýně jsme pomáhali realizovat Cestu světla spolu s Mons. Janem Graubnerem.

JV: Také pořádáme exkurze do naší firmy, aby lidé pochopili, jak to u nás funguje, aby se trochu napravil dojem, který o těžebních společnostech panuje. A aby veřejnost naši pracovní činnost nevnímala jen jako negativum.

JJ: Pokud vše půjde dobře, jaké plány máte s rozvojem firmy do budoucnosti?

LV: Víte, mnoho firem se snaží vymyslet plno nových produktů. U nás ten hlavní materiální zdroj je jednou daný – už od prvohor. Chemické složení uhličitanu vápenatého těženého v našem lomu nezměníme, nanejvýš jeho fyzikální vlastnosti při zpracovávání jako třeba hrubost, jemnost, vlhkost.

JV: To je hodně složité, my jsme omezeni trochu prostorem. Pokud bychom chtěli začít s výrobou nového produktu, museli bychom najít místo na výstavbu nové haly. Ale co bych ráda zdůraznila: my nechceme ložisko co nejrychleji vytěžit a odejít. Náš lom bereme jako rodinné bohatství, které předáme dalším generacím.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Jakub Jukl