English version
Na následujících řádcích zkusíme překonat hranice desetileté místy až hysterické domácí diskuse o rozvoji či nerozvoji Prahy, při níž bývá Seznam kulturního dědictví UNESCO nezřídka používán jako beranidlo kdykoliv „hrozí“, že se postaví něco výrazného, něco dominantního, něco, co přesáhne původní měřítko, nebo snad dokonce vysokého.
Praha byla v roce 1992 zapsána na prestižní seznam památek pro svou unikátní vrstvenou a rozmanitou kompozici města od středověku až dodnes. Z logiky tedy vyplývá, že by i novější generace měly mít právo na slavnou minulost navázat a něčím přispět. A nyní je toto téma velmi živé, protože se zdá, že se v příští dekádě konečně podaří nastartovat rozvoj brownfieldů v širším centru města. Bude se rozhodovat o některých ambiciózních projektech, které už jsou na stole, a je třeba říct, co si tedy můžeme dovolit a co si dovolíme. A právě do této debaty vstupují komisaři UNESCO.
Podle ředitele Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřeje Boháče existují dvě znesvářené skupiny. Jedna říká: v roce 1992 jsme se zapsali, a tak to vše musí zůstat a musí se to zakonzervovat. A druhá si myslí, že všechny ty hodnoty máme zachovávat a chránit, ale musíme také město rozvíjet – doplňovat ho o další vrstvy a umožnit v něm nějaký život. „A to je náš základní konflikt, který nikdy nebyl vyřešen, a pokud si ho nevyřešíme, tak s UNESCO nebude klid,“ soudí Boháč.
Monitorovací zpráva má být souborem doporučení – někdy vágních, někdy až překvapivě konkrétních -, nikoliv diktátem. Z některých formulací však lze vyčíst, že světová organizace hodlá ve sporu o Prahu sehrát roli arbitra. A to je něco, co odborná architektonická obec spíše odmítá. I za cenu, že v prestižním klubu nebudeme.
„Problém mezi Prahou a UNESCO vyvolávají některé skupiny lidí zde Praze, které se za postoje UNESCO snaží schovávat a atakují jakékoliv připravované změny. Ať již dobré, nebo špatné. Prvořadým úkolem je, aby Praha rozvíjela a podporovala své kvality, a teprve druhořadou otázkou je její členství nebo nečlenství v UNESCO,“ říká například architekt Jakub Cigler.
Z dotazníkového šetření agentury Ipsos, která oslovila tisíc obyvatel z celé republiky, vyplývá, že je pro ně naše členství v UNESCO důležité – 57 procent oslovených si myslí, že členství je pro Prahu důležité. Zároveň se však Češi nebrání výškovým budovám a například dostavba Pankráce mrakodrapy do sta metrů pro ně nepředstavuje žádného strašáka. Více je podle průzkumu trápí to, čemu se zpráva z monitorovací mise nevěnuje – podobně jako architekti vnímají jako mnohem zásadnější problém centrum města, ze kterého se vytrácí běžný život a stává se jen kulisami pro zahraniční turisty.
Zpráva z Vídně
Praha často vzhlíží k Vídni, která se pravidelně umísťuje na prvních místech žebříčků měst, ve kterých se dobře žije. Do Vídně se jezdí naši komunální politici učit. A z Vídně bychom si možná měli vzít příklad i ve vztahu k UNESCO. Vídeň je známá jako město, které příkladně pečuje o své památky. Přesto ji UNESCO před dvěma lety zařadilo na seznam ohrožených měst. „UNESCO chce postupovat exemplárně a hrozí Vídni vyškrtnutím za projekt, který současný stav ve skutečnosti zlepšuje. Vídeň se drží své strategie a sebevědomě vyjednává. A v tom ji musíme následovat,“ uvedl už před rokem v rozhovoru pro týdeník Euro architekt a popularizátor architektury Martin Kloda.
Důvodem pro zařazení Vídně na seznam ohrožených měst je to, že město chce na rozhraní chráněného jádra a ochranného pásma – jen pro srovnání Vídeň má centrum velké 371 hektarů a ochranné pásmo 462 hektarů, v Praze zabírá historické centrum 895 hektarů a ochranné pásmo zahrnuje 9052 hektarů – nechat investora rekonstruovat a dostavět budovu pro hotel InterContinental do výšky 66 metrů. Investor by měl na oplátku revitalizovat okolí, které je jedním z nejošklivějších míst města na Dunaji a provozovat na své náklady veřejné kluziště. Dům měl mít původně 76 metrů, po protestech UNESCO jej projektant snížil na 66 metrů. Ani to nepomohlo.
„Nechceme, aby Vídeň vypadala jako Šanghaj, ale ani jako na obrazu Canaletta z18. století. Musíme najít nějaký kompromis rozvoje. Město se mění podobně jako lidská tvář, čas nejde zastavit, charakter ale zůstává,“ řekl předloni na konferenci k 25 letům členství Prahy v UNESCO Rudolf Zunke, urbanista, který má za město na starost komunikaci s UNESCO.
Aktuálně Vídeň s představiteli světové organizace intenzivně vyjednává, aby byla z červeného seznamu vyškrtnuta, vzkázal Rudolf Zunke týdeníku Euro. Město na projekt uvalilo dvouleté moratorium, kdy se stavět nezačne. Tato fáze má být po dohodě s UNESCO využita k přemýšlení o alternativách, radnice nicméně nezpochybňuje nárok soukromého investora kritizovaný projekt postavit.
A jak se projevilo vyobcování Vídně do kategorie ohrožených měst? „Bezprostředně nejsou citelné žádné důsledky. Otázka spíš více polarizuje na veřejnosti,“ odpovídá Zunke. Na jedné straně Vídeňané vnímají, že město chrání památky, a jsou překvapení, že tento projekt na kraji chráněného jádra může mít z pohledu UNESCO potenciál ohrozit status světového dědictví. Na druhé straně se občanské iniciativy dovolávají doporučení UNESCO a projekt odmítají.
O Praze se rozhodne na jejím horizontu
Je situace v Praze ještě v něčem podobná? Že by jí aktuálně hrozilo zařazení na seznam ohrožených měst, se ve zprávě výslovně neříká, je to spíše otázka její interpretace. Zpráva hodnotí celkový přístup k ochraně města, zabývá se Metropolitním plánem nebo připravovaným stavebním zákonem a věnuje se několika připravovaným i již realizovaným projektům v centru města a jeho ochranném pásmu.
Například bloky Quadria na Národní třídě podle komisařů zasahují do harmonické střešní krajiny: „Jsou příliš vysoké a jejich černá estetika je dominantní i rušivá.“ Podobně Drn na Národní je prý jedinečný, fascinující a působivý, ale převyšuje o dvě patra okolní domy a působí z dálkových pohledů rušivým dojmem. Nejde tedy zdaleka jen o ty chystané výškové budovy, které v novinových článcích dominovaly. Pokud se ale někde odehraje zápas o to, jak a zda budeme o městě rozhodovat na domácí půdě, bude patrně řeč o pražském panoramatu.
Komisaři se po loňské návštěvě Prahy vyjadřovali i k tomu, co se teprve chystá na velkých transformačních územích a ještě nemá ani konkrétní podobu. Nabádali například, aby na žižkovském nákladovém nádraží byly návrhy nových budov vyšších než deset pater předloženy k přezkumu poradním orgánům UNESCO. V Bubnech a na Rohanském ostrově by měly být plány taktéž předloženy ke kontrole. Jak dlouho a jakým způsobem by takové „kontroly“ probíhaly, zpráva dále nespecifikuje. Naprosto konkrétně se vyjadřuje k plánovanému projektu Rezidence Kavčí hory na Pankrácké pláni.
Nedávno dostavěné sto čtyři metry vysoké „Véčko“ s rezidencemi zhodnotili komisaři tak, že nezlepšilo vzhled shluku pankráckých výškových budov na panoramatu města. Naopak, „Véčko“ prý potvrdilo jejich předchozí doporučení, že jakékoliv budovy v oblasti tzv. Pentagonu (zpráva jej vymezila jako okolí stanice metra, tento pojem se v předešlém doporučení UNESCO pro Prahu nevyskytoval) by měly mít výšku maximálně 60 až 70 metrů, v okolí by se pak mělo stavět jen do výšky stávající zástavby.
„Újma v minulosti neospravedlňuje budoucí újmu,“ píše se ve zprávě. Věže Rezidence Kavčí hory navržené Josefem Pleskotem s výškou 68 metrů (stojí mimo Pentagon) jsou sice podle komisařů kvalitní architekturou, přesto by prý „znevážily lokalitu památky světového dědictví“. Stát by měl podle zprávy podniknout všechny přiměřené kroky k zajištění, že projekt Rezidence Kavčí hory nebude pokračovat.
Praha stověžatá?
Výšková hladina Prahy a její panorama představovaly výzvu prakticky celé dvacáté století. A jsou jimi dodnes. Poprvé se pokusili „vyhnat město do výšky“ modernisté už na počátku minulého století.
Mrakodrapy jako symbol pokroku, úspěchu a lidské vůle, tak o nich referoval odborný tisk. Pražské panorama prošlo skutečnou proměnou v průběhu 60. a 70. let, tedy dlouho před zapsáním na seznam kulturního dědictví. Na Pankráci stojí výškové stavby již desítky let, podobně jako Prahu obepíná od 60. let minulého století mocná hradba vysokých sídlišť s výškovými dominantami.
„Krása Prahy byla vždy založená na kontrastech štíhlých vertikál a výrazných horizontál. To je její pověstná stověžatost. Panorama první poloviny 20. století dávno neexistuje, ale část společnosti se tváří, že ano,“ říká Martin Kloda.
Pankrác bývá urbanisty považována za vedutu 21. století, kterou je třeba dokomponovat. „Osobně se domnívám, že by se další věžové domy neměly na horizontu Prahy (v exponovaných pohledech z Letné, Hradu, Petřína) už stavět, novou výstavbu bych omezil jen na oblast Pankráce. Pro další takové stavby je v rámci Prahy prostor v jiných lokalitách,“ soudí například historik architektury Zdeněk Lukeš.
Dnes je jasné, že v Praze žádné skutečné mrakodrapy o mnohasetmetrových výškách, které jsou příznačné pro jiné kulturní prostředí, nevyrostou. Připravovaný Metropolitní plán vůbec poprvé definuje výškovou kompozici města. Vyšší hladinu dovoluje pouze v konkrétních 25 lokalitách.
Maximální výšku sto metrů připouští jen v naprosto ojedinělých místech. Místa pro výškové budovy byla zvolena po důkladném zdokumentování a analýze výškových hladin a pražských vedut. Možná je to překvapivé, ale z výzkumu Ipsos vychází, že veřejnost nemá s výškovými budovami až takový problém.
Téměř 65 procent dotázaných si myslí, že by mimo Pražskou památkovou rezervaci měla mít metropole určená místa, kde mohou vyrůstat budovy do sta metrů. A dostavba Pankrácké pláně výškovými budovami do sta metrů by vadila jen 28,4 procenta oslovených.
Že by měla být Pankrác dostavěna, si myslí architekt Jan Aulík, který v místech projektu Rezidence Kavčí hory navrhl pro předchozího investora nízký, převážně šestipatrový komplex. „Nemyslím si, že do horizontu města by měl mít právo zasahovat kdekdo s jakoukoliv architekturou. Chci jen říci, že námitky proti výškovým budovám na Pankrácké pláni nechápu a realizované ,Véčko‘ mně můj původní názor jenom potvrzuje,“ říká.
Za daleko podstatnější než stometrové budovy vzdálené v nejbližším místě jeden a půl kilometru od reliéfní hrany Pražské kotliny, považuje ochráněné centrum se zachovalými fasádami a střechami, ale s odpudivými výklady, zbožím i službami. Narazil tak na to, o čem monitorovací zpráva nemluví. I když by měla.
Obyčejný život je ohroženější než kámen
„UNESCO je levicová organizace, která žije z představ města 19. století,“ tvrdí architekt Vít Máslo. „Myslím si, že potom, co z ní vystoupily USA a Izrael, už tam nemáme co hledat. Ideální by bylo, kdyby nás vyloučili, jak se to stalo v Drážďanech, když se neumíme sami rozhodnout, co chceme a musíme poslouchat ICOMOS, který by nejraději všechno zakonzervoval. Praha se stává skanzenem turistů na koloběžkách a různých jiných atrakcí, které drancují město, a k tomu UNESCO mlčí. To je mnohem větší problém než těch pár věží, které jsou ve srovnání s jinými metropolemi vlastně miniaturami,“ říká Máslo.
Máslo reaguje na to, s čím se potýkají i další města. Nekoordinovaný a masový příliv turistů přináší sice peníze, ale také dusí centrum, bere památkám jejich ducha a vyhání obyvatele. V centru města, kde bývá tradičně hustota nejvyšší, klesl počet obyvatel na hektar na 50 (například na Vinohradech jich žije na hektaru 224) a začíná se odtud vytrácet běžný velkoměstský život. Že je pro Prahu samotné centrum daleko zásadnější problém než výškové stavby, si mimo něj myslí i veřejnost. Vylidňující se střed města trápí 54 procent oslovených, zatímco pražské mrakodrapy jen 18 procent.
Převzato z týdeníku Euro, Autor: Hana Boříková
