Zásadní otázky nejen energetiky: růst cen vstupů, nedostatek materiálů, komponent i lidí

Současná ekonomika řeší řadu zásadních otázek. Pandemie jako téma postupně ustupuje, větší hrozbou pro ekonomiku zdá se dnes být růst cen vstupů, nedostatek materiálů, komponent i lidí. O tom všem se Zuzanou Krejčiříkovou, předsedkyní Energetické sekce Hospodářské komory ČR.

Před několika dny proběhlo první zasedání vaší sekce v novém složení. Jsou nějaké výstupy?

Pozitivní bylo, že jsme se v poměrně hojném počtu osobně setkali. Hlavním tématem byl postoj Hospodářské komory k evropskému balíčku Fit for 55, což je čtrnáct legislativních opatření, které Evropská komise představila v červenci. Všechna jsme prošli, připravili stanoviska a ta jsme rozeslali na příslušná ministerstva.

Můžete ta stanoviska stručně představit?

Zásadní pro nás je, aby balíček jako celek byl technologicky neutrální a nákladově efektivní. Protože cíle, které byly zvýšeny, už nákladově efektivní nejsou. Vezmete-li si energetické úspory, tak původní cíl do roku 2030 by nás stál tisíc miliard a teď má být o polovinu navýšen. Bavíme se o astronomických částkách, kdy už bohužel neplatí, že každý uspořený petajoul je to nejlepší.

Zároveň požadujeme, aby všechny evropské orgány, které v celém legislativním procesu figurují, zohledňovaly národní specifika. Většina předpisů obsahuje takzvanou flat rate, paušální sazbu pro všechny cíle, pro všechny členské státy. To nemůže fungovat. Chceme, aby cíle byly nastaveny individuálně pro jednotlivé členské státy.

Předpokládáte diskuzi, nebo přijde direktiva?

Nedělám si velké iluze, je velká mezera mezi politikou a průmyslem. Vidět je to i na příkladu Německa, které má velmi zelenou politiku, všechny cíle klimatické neutrality i s jejich navyšováním vítá, ale když se bavím s lidmi na úrovni podnikatelských svazů, tak jsou vesměs zděšeni z toho, co bude. Nikdo neví, zda budou stabilní dodávky elektřiny, jaké budou ceny a jak se budou muset podniky vůbec přizpůsobovat a adaptovat.

Pro nás je proto důležité budovat koalice jak skrze národní orgány, tak na úrovni průmyslových svazů. Schvalovací proces má dvě úrovně, v Evropském parlamentu, kde je na sedm set převážně zelených poslanců, asi ničeho nedosáhneme. O to víc se musíme snažit změnit zadání skrze členské státy. Nejsme jediní, kdo tvrdí, že co Evropská komise navrhuje, je velmi drahé a technicky nereálné. Tady je prostor pro zmíněné koalice, ale bude to velmi tvrdý boj, nadšení pro Green Deal je v Bruselu obrovské.

JUDr. Zuzana Krejčiříková
JUDr. Zuzana Krejčiříková | Archiv ČEZ

Jak je to vlastně s koncem uhlí v Česku?

Měli jsme vládní uhelnou komisi, ta stanovila datum odklonu na rok 2038, možná 2033. Ale realita říká, že uhlí tu bude pár let, do roku 2030 maximálně.

Zásoby jsou u konce?

Nejsou u konce, ale zůstanou pod zemí, protože provoz uhelných zdrojů není v současné době ekonomicky efektivní z důvodu vysoké ceny povolenek. A chybí aktualizace státní koncepce a vize státu, co bude dál. Uhlí se odstaví, možná ho nahradíme v teplárenství zemním plynem, možná ne. Jaké zdroje tu budou? Podniky jsou v situaci, kdy vůbec netuší, jaká bude za rok cena energií. Měli jsme povolenku v ceně pět deset eur, a najednou šedesát. To bych se jako podnik ptala proč?

Proč?

Paradoxně proto, že na trhu je řada spekulantů, pro které je to dobrý byznys. Levně nakoupit a draze prodat, protože vědí, že limity se zpřísní. Nic proti tomu, ale má to značný vliv na cenu, na koncové zákazníky a vymyká se to původnímu účelu. Proto se ptáme státu, čím uhlí nahradí. Německo má asi šest typů kapacitních rezerv. Říkají, že jdou od uhlí pryč, ale zarputile si uhelné zdroje drží, aby jim v případě potřeby mohly naskočit. Půjdeme touto cestou, nebo jinou? Ono to zní poměrně jednoduše, když se řekne stabilní dodávka energie. Ale už jsme tak daleko, že nejistota ohledně stabilní dodávky je poměrně velká.

Takže možná budoucí problém…

On už je vlastně současný, vinou rostoucí ceny povolenek jsou mnohé uhelné zdroje provozovány se ztrátou a stát už dnes za ně nemá náhradu, nové zdroje se staví pouze s nějakou formou podpory. Teplárny sice dostanou povolenky zdarma, ale musí se zavázat, že v roce 2030 pojedou bez uhlí. To je pro ně Damoklův meč.

Většina států kolem nás volí cestu zmíněných kapacitních rezerv a podobných mechanismů, což je zase určitá forma podpory, ale opouštíme tím ideu volného trhu, bez podpor. Ten jsme si někdy v roce 2006 sice vytkli, ale nikdy jsme ho nedosáhli a asi ho nikdy nedosáhneme.

JUDr. Zuzana Krejčiříková

Nová předsedkyně Energetické sekce Hospodářské komory ČR je současně také ředitelkou útvaru Public Affairs skupiny ČEZ. Díky své pracovní pozici se zabývá aktuálně diskutovanými energetickými tématy v podnikatelském prostředí jak na evropské, tak i národní a regionální úrovni.

V minulosti se intenzivně zabývala právě evropskou problematikou, nejprve jako právnička u Evropského soudního dvora, poté jako expert ČEZ na evropskou agendu.

Zmínila jste, že značnou vinu na růstu cen povolenek mají spekulanti. Je to důkaz, že nástroje tohoto typu nejsou efektivní?

Kdybych měla odpovědět na otázku, zda systém povolenek byl správný, tak řeknu, že mnohem lepší řešení by byla uhlíková daň. Její problém ovšem je, že by musela být schválena jednomyslně, a to se nepovedlo. Jiným řešením by bylo zavést u systému povolenek uhlíkové dno a uhlíkový strop, i to by byl efektivní nástroj. Ani na tom ale nebyla shoda. Zvolili jsme tedy tržní nástroj, ale ukázalo se, že jej lze zneužít a doplácí na to koncový zákazník. I tím bychom se v rámci Hospodářské komory chtěli zabývat, jestli to lze nějak napravit.

Není chybou, že se energetická situace řeší převážně na makroúrovni? Nechybí větší podpora té nejnižší úrovni, která by motivovala podniky, obce? To by přece pomohlo stabilitě celé soustavy…

To je poslední balíček, který Evropská komise přijala v roce 2019, a my jsme jej zatím na národní úrovni neimplementovali. To jsou přesně energetické komunity, které mohou sdílet, co si vyrobí. Zatím to u nás legislativní podporu nemá, ale určitě tím směrem půjdeme, v Německu to funguje poměrně dobře. Samozřejmě, přináší to nové nároky na provozovatele distribuční sítě. Někdo tok energie i dat musí řídit. Energetika se mění, decentralizuje a je daleko těžší všechny toky uřídit.

Fungují vůbec někde v Evropě smart grids?

Ona je otázka, co to vlastně je…

Řekněme síť, která dovoluje vlastně komukoliv energii odebírat i dodávat…

Myslím, že všude to funguje podobně jako u nás. Instalují se dálkově ovládané prvky, aby síť mohla být řízena na dálku. Jinými slovy, ano, Evropa jde tím směrem, ale nemyslím, že někde na kontinentu funguje smart grid tak, jak si ji představujeme.

Nároky na distribuční síť jsou v tomto smyslu skutečně obří. U nás třeba ne tolik ve vazbě na fotovoltaiku, protože ta se po roce 2010 rozvíjí velmi pomalu, ale stačí se podívat na sítě dobíjecích stanic – ty jsou připojovány do existující distribuční soustavy a znamená to zcela nové podmínky a zátěž. Což vyžaduje výrazné změny a na ty jsou potřeba investice.

Elektromobilita je fenomén, ale i s ohledem na to, co jste právě řekla – jsme vůbec schopni mít dostatečnou a funkční infrastrukturu?

Když se podíváte na cíle Fit for 55, taky bychom měli mít v Česku nárůst jeden a půl milionu elektromobilů ročně. Řekněme si rovnou, že k tomu nedojde. Na druhou stranu, máme tu i směrnici o zakázkách a ta říká, že od roku 2024 musí mít všichni veřejní i sektoroví zadavatelé jako manažerská auta elektromobily. Takže ona nás legislativa nakonec asi donutí. Nekomentuji, jestli je to dobře, nebo špatně, pouze konstatuji. Je to zkrátka fakt, trend, kterému se musíme přizpůsobit, ale musíme legislativu uchopit tak, aby to dávalo smysl. Stavět tady dobíječky pro těžká nákladní vozidla z mého pohledu smysl nedává.

Zmínila jste ale nároky na distribuční soustavu… Zvládne naše síť dobíjecí stanice nakrmit?

To není jen otázka toho je nakrmit, ale musíte je nakrmit zeleně. Takže by ideálně každá dobíječka měla mít solární panel a baterii. Nesmíme prostě zapomínat, že máme nějaký energetický mix. Zelená energie se odvíjí od něj. Dokud tu máme uhlí, a pokud nebude zelený zemní plyn a jádro, tak zelený mix nikdy mít nebudeme. Ano, k rozvoji obnovitelných zdrojů dochází a bude sílit, potenciál máme, ale obnovitelné zdroje v našich podmínkách nikdy nenahradí veškerý instalovaný výkon uhelných elektráren a už vůbec ne jaderných, kdyby měly být někdy odstraněny.

Co tohle všechno znamená pro podniky, co je čeká?

Zdražování. Největší výzva mohou být energetické úspory. Stát je po nás jako po podnikatelích bude chtít, ale mohou být velmi drahé. Paradoxně už v posledních letech jsme viděli situaci, že řada podniků nějaké úspory udělala a o další nestála, protože by vlastně byly dražší, než třeba rozšířit výrobu. Je tady ale povinnost snižovat spotřebu u každého zákazníka o 0,8 procenta ročně a má se toto procento zvýšit na 1,5 procenta. Neplníme ani ten nižší cíl a vlastně není reálné jej plnit. Takže majitele firem čeká ono zdražování, určitě úspory a pak taxonomie.

Už za rok 2021 musíte reportovat systém tržeb z hlediska udržitelnosti a na základě těchto dat vám budou banky nabízet financování. Spousta podniků se již dnes setkává s tím, že banky jim zhoršují financování o jedno dvě procenta. Ne proto, že by investice byla riziková, ale není dostatečně zelená, tedy udržitelná. To všechno budou muset firmy řešit. Někde za tím vším je asi model ostrovních provozů, které zvýší energetickou odolnost či nezávislost firem. Takže v součtu je to pro firmy v tuto chvíli absolutní nejistota.

Zvlášť ve chvíli, kdy pod heslem automatizace a při nedostatku pracovních sil nahrazujeme v ekonomice ve všech segmentech lidskou práci stroji. Jinými slovy, zvyšujeme spotřebu elektrické energie…

… a má to i sociální konsekvence, protože digitální budoucnost je tu a budeme muset řešit i sociální rozměr, co bude s těmi lidmi, které nahradily stroje. Je to zkrátka něco, co zmíněný balíček v sobě nese, ale řešení nenabízí. A ještě se vrátím k otázce zdrojů, pokud by nebyl ozeleněn zemní plyn, představuje to ohromný problém pro domácnosti, protože by musely skončit instrumenty typu kotlíkových dotací. Extrémně by narostl počet zranitelných zákazníků, tedy těch, pro něž náklady na energie budou znamenat velkou část rozpočtu.

Co z celé té široké škály problémů, jichž jsme se dotkli, považujete za prioritu pro své působení v čele sekce?

Z pohledu podniků je důležitější než vlastní balíček národní implementace. Směrnice budou platné od roku 2023 a implementovány mají být do roku 2025. Takže balíček Fit for 55 mě zatím úplně netrápí, mnohem víc mě trápí, co už v legislativě máme, a to je taxonomie. To vše bude platit již od příštího roku. Z pohledu firem je ale určitě důležitější zabývat se domácí legislativou, s níž máme řadu problémů. Evropská legislativa ano, ale v horizontu let.

I v rámci sekce jsme se bavili o dvou novelách, novele energetického zákona a novele zákona o podporovaných zdrojích, které snad ještě stávající Poslanecká sněmovna přijme a vyřeší problém s teplárenstvím a vysokými cenami povolenek. A pak také nutně potřebujeme nový energetický zákon, který má zakotvit energetické komunity, agregátora, akumulaci. Náš zákon je z roku 2000 a energetika dnes je úplně jiná než před dvaceti lety. To je pro mě priorita.

Z laického pohledu je to problematika, v níž se především menší podniky budou složitě orientovat. Připravujete v tomto pro firmy nějakou pomocnou ruku?

Tohoto bodu jsme se v rámci jednání sekce také dotkli a shodli jsme se na tom, že bude dobré začít nějakým průzkumem členské základny a jejích potřeb. Na základě takové zpětné vazby pak určitě připravíme nástroje, jak firmám pomoci.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban




• Oblasti podnikání: Energetika
• Teritorium: Česká republika